Pojďme obrátit Vánoce

Slova a melodie této písně mi stále prochází myslí, když si vzpomenu na své dětství a na to, jak jsem prožíval svátky „klidu a míru“. Vyrůstal jsem v ateistické rodině, ve které však byl stále prostor pro „staré dobré zvyky“. Kromě výše zmíněné melodie se mi s Vánocemi asociují vůně chystané štědrovečerní večeře a napjaté očekávání dárků, které nosil Ježíšek, jenž pro mne nebyl Spasitelem světa, ale jakousi pohádkovou postavou, která uměla létat a oknem nosila dárky do našeho panelákového bytu.

Po svém obrácení jsem si začal uvědomovat, že se o Vánocích hovoří jako o křesťanském svátku, během kterého oslavujeme narození Spasitele Ježíše Krista. Mému prožívání Vánoc to dodalo celkem nový rozměr, který však velice rychle vystřídala deziluze z toho, že na způsobu oslavy Kristových narozenin je pramálo křesťanského, ba co víc: naprostá většina vánočních zvyků je skrz naskrz pohanská, plná mystiky, magie a okultizmu.

Už samotné datum Vánoc je z hlediska Kristova narození pochybné. První křesťané Vánoce neslavili, slavili židovské, tedy biblické svátky. Ani v novozákonních epištolách ani ve spisech církevních otců nečteme žádnou zmínku o zdobení stromečku či zpěvu koled. Všechno to začalo ve čtvrtém století, kdy se stále rostoucí a rozmáhající církev, která se mezitím stala z pronásledované skupiny věřících váženou státní institucí, pokusila pokřesťanštit pohanské oslavy zimního slunovratu.

Římané slavili tento den jako svátek Solis invicti - slunce nepřemoženého - tj. jako připomínku slunovratu. Křesťané nazvali svátek toho dne Natalis invicti - narození nepřemoženého. Na stropě mauzolea Juliů v Římě byla nalezena mozaika s obrazem Krista, který jede jako sluneční bůh Helios na triumfálním voze. Císař Konstantin, který se postaral o „legalizaci“ křesťanství v Římské říši, byl velkým uctívačem nepřemoženého slunce. Tato jeho úcta s přijetím nové víry získala pouze jakýsi křesťanský nádech. Církevní rozhodnutí zavést slavení Vánoc na 25. prosinec mělo odvést lid od slavení pohanského svátku (od 17. do 23. prosince probíhaly též bujné oslavy Saturnálií) a nasměrovat je k církvi. Když se však podíváme na vývoj oslav vánočních svátků, vidíme, že dějinná tendence byla přesně opačná. Namísto toho, aby pohané opouštěli své zvyky a přijímali křesťanství, byli to křesťané, kteří ke své zbožnosti přidávali pohanské zvyky a obyčeje, z nichž mnohé měly naprosto okultní a magickou povahu.

Svůj způsob oslav zimního slunovratu měly v podstatě všechny pohanské národy, slovanské kmeny nevyjímaje. Různé zvyky, které v této postmoderní době znovu ožívají a jsou dokonce komercionalizovány, jsou skrz naskrz okultní. Všechno to lití olova, krájení jablíček, házení střevícem či jiné věštecké praktiky do života věřícího rozhodně nepřinesou pokoj a požehnání. Z dlouhodobého hlediska se tedy pokus o pokřesťanštění zimního slunovratu nevydařil. My však máme moc i příležitost to napravit.

Jako věřící, kteří mají osobní známost Boha, jeho lásky a dobroty můžeme tyto svátky „obrátit“. Když mluvíme o „obrácení“ člověka, máme na mysli proces, který se řecky řekne metanoia, změna smýšlení. Pojďme o Vánocích smýšlet jinak. Máme-li si během Vánoc připomínat narození Spasitele Ježíše Krista, pojďme tak skutečně učinit. Připomeňme si ho a připomeňme ho i svým nespaseným příbuzným a přátelům. Očekávejme, že jim Bůh otevře srdce a porozumí poselství evangelia.

Nebojme se strávit vánoční čas v širším či užším rodinném kruhu. Vůbec není hříchem dávat si dary, protože podle Písma je dávání velikým požehnáním. Nemusíme si na nic hrát ani nic předstírat. Směle kráčejme proti proudu santaklausovské i té folklórní kultury a zároveň si užijme Vánoce tak, že si skutečně oddechneme od práce a budeme se radovat z toho, že Bůh poslal na svět svého Syna, aby žádný, kdo věří v Něho, nezahynul, ale měl věčný život.

Vzdorujme tedy vánočnímu shonu a mějme na paměti, že i dnes platí andělská slova, která zazněla té noci, kdy se narodil Mesiáš:
Ať se naše životy skutečně líbí Bohu a zažíváme pokoj. Ne pokoj Vánoc, ale pokoj Boží.