Bože, Ty jsi

Svědectví manželů Jankůjových

Magda

Narodila jsem se v roce vzniku československé televize, dokonce i ve stejném měsíci, a tak se teď vrátím zpět do 2. poloviny minulého století. Vyrůstala jsem v období, kdy se budoval socialismus a o otázkách víry se u nás doma nemluvilo. Můj tatínek mi sdělil, že žádný Bůh není, protože věda už všechno nadpřirozené vysvětlila. A náboženství že je jen pro „svíčkové báby“ a lidi nevzdělané. Převzala jsem jeho názor. Co si ale dodnes silně pamatuji, byl můj strach ze smrti. Jedna z mých niterných otázek se týkala toho, co bude, až umřu. S odpovědí, že NIC, jsem se nedokázala smířit, a ještě dnes si vybavuji velice intenzivní pocit beznaděje. Časem jsem ale otázku smrti ze své mysli vytěsnila. Dostudovala jsem, vdala se, přišly děti, obvyklé starosti a radosti, zaměstnání. Ale pak mě zasáhla veliká rána, když můj milovaný táta, který měl silnou cukrovku, musel podstoupit amputaci nohy. Naučil se chodit s protézou, ale za tři roky se situace opakovala na druhé noze a po půl roce trápení táta zemřel v nedožitých 55 letech. Propadla jsem opět hrozné beznaději a bezmoci. V té době mě stále dokola přepadala myšlenka: „Bože, kdybys byl, tak bys to nemohl dopustit…,“ ale já jsem nevěřila ani tomu, že Bůh je, natož abych mu něco vyčítala.

Čas běžel dál, moje první manželství se rozpadlo. Vychovávala jsem sama dvě dcery a později jsem v novém zaměstnání také poznala svého současného manžela Ivana. Svěřil se mi, že věří v Boha a chodí do kostela, ale já jsem byla tak zamilovaná, že jsem neprotestovala a jen to vzala na vědomí s tím, že tam asi nalézá potřebnou útěchu. Mé dcery se provdaly a já jsem se přestěhovala k manželovi. Nějakou dobu s námi ještě bydlela jeho dcera z předchozího manželství.

Otevřely se hranice a my začali cestovat po světě. Autobusem jsme se stanem projeli kus světa. V tomto období došlo v naší zemi k velkému uvolnění všelijakých duchovních vlivů, jak těch správných biblických, tak těch falešných a okultních. Můj manžel přestal navštěvovat kostel a společně jsme začali hledat skutečný smysl života. Tehdy se mi dostala do ruky knížka „Život po životě“ od R. Moodyho, a já jsem s úžasem uvěřila tomu, že po smrti něco existuje! O Bohu tam ale nebylo ani slovo.

Já jsem v této době zažila útoky na své zdraví. Na cestě po Řecku jsem si zlomila nohu v kotníku, prodělala jsem operaci na ženském oddělení a posléze mě šílené bolesti zad zcela vyřadily z provozu. V průběhu asi čtyř měsíců se potíže vystupňovaly tak, že jsem už jenom ležela a maximálně jsem došla na WC, sama jsem se ani neučesala, neumyla a doktoři mě krmili silnými drogami proti bolesti. A já, i když vychovaná v tom nestěžovat si, vydržet, jsem to nezvládala, brečela jsem a usínala až vyčerpáním z bolesti. Po mnoha vyšetřeních mi nakonec doktoři řekli, že budu muset na operaci a neskrývali přede mnou ani riziko zákroku. Před odjezdem do nemocnice mi manžel připravil k posteli nějaké oblečení a šel do práce. Já jsem se oblékala snad hodinu. Při několikátém pokusu navléct si vleže kalhoty jsem v slzách zůstala ležet a tam se mě poprvé dotkla Boží přítomnost a já jsem nahlas v té hrozné bolesti překvapeně řekla: „BOŽE, TY JSI.“ I když mi o tom nikdo nikdy nic neřekl, vyznala jsem mu své viny a věděla jsem, že všechno dobře dopadne.

Situace byla akutní, a tak mě za dva dny operovali. Přišla ohromná úleva od bolesti, konečně jsem se vyspala. Po propuštění z nemocnice jsem se učila chodit, cvičila jsem a na kontrole v nemocnici mě pan primář pochválil, protože jsem se dotkla v předklonu dlaněmi země, což po tomto zákroku není zcela běžné. To jsem tenkrát ještě netušila, že už Bůh v mém životě jednal. Bohu jsem slíbila, že pokud mě uzdraví, budu se každý den modlit. Ale jak? Našla jsem Ivanovu starou Bibli, ale když jsem ji otevřela, našla jsem v ní jen nesrozumitelná slova proložená čísly. Nechápala jsem ji. Já, která jsem od dětství přečetla stovky knih! V kancionálu jsem si našla modlitbu „Otče náš…“, tu jsem se naučila a každý večer před spaním jsem se ji tajně modlila. Nejdříve jako básničku, později jsem začala vnímat smysl slov. Nikdo to ale nevěděl, ani můj manžel. Toto období trvalo téměř 20 let. Teď už vím, že existuje duchovní boj a ten zlý nechce, abychom Boha poznali. Ale je psáno: „Žádejte, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ (Mt 7,7)

S manželem jsme se věnovali folku a přes muziku se seznámili nejen se spoustou trempů, ale i s různými léčiteli, bylinkáři a čaroději – jak si říkali. Někteří dělali reiki, jiní čerpali moudro z vesmíru, ale všichni byli „výš a dál“ než obyčejní smrtelníci a většina z nich na tom měla založen i dost slušný výdělek. Dostali jsme se do kolotoče všelijakých falešných učení, filozofií a nauk, absolvovali jsme mnoho různých přednášek esoteriků, kteří všichni měli zaručeně ten nejlepší recept na zdravý a úspěšný život. Vyzkoušeli jsme makrobiotiku, meditace, tarotové karty, muzikoterapii, numerologii a další. Nakoupili jsme hromadu knih, kazet s meditační a podprahovou hudbou, měli jsme tibetskou mísu, různé amulety a léčivé kameny. Já byla nadšená z každého nového učení a nebýt Ivana, zamotala bych se do pavoučích sítí okultismu ještě víc. Teď se tomu musím až smát, co za blbiny jsme prováděli. My s Ivanem, když něco děláme, tak naplno. Najednou nás ale přestalo bavit číst některé knížky a začali jsme cítit, že to, o čem se v nich píše, nebude asi pravda. Teď už máme jistotu, ale bez Boha bychom na to sami nikdy nepřišli.

Pak jsme dostali pozvánku od našeho přítele, ke kterému jsme měli důvěru, co se týkalo věcí „mezi nebem a zemí“. Dřív se věnoval léčitelství a měl kolem sebe skupinu lidí, které předával své poznatky. Patřili jsme mezi ně. Byli jsme zvědaví, co se s ním a jeho ženou děje, a tak jsme přijali pozvání na třídenní setkání. Byl 13. červen roku 2014 a my jsme jeli na Slovensko. Já jsem už druhý den začala vnímat, že rozhovory směřují k Bohu. Náš přítel v něj uvěřil, začal navštěvovat církev Milost a chtěl i nám předat tu dobrou zprávu o Boží lásce. Zasáhla mě slova o tom, že Bůh Otec dal za nás svého jediného Syna, abychom nezahynuli a měli život věčný. Ta slova se mě hluboce dotkla, brečela jsem a najednou jsem věděla, že je to pravda. Tu noc, kdy se to stalo, jsme s Ivanem nemohli dlouho usnout, byli jsme oba překvapení a já jsem prohlásila, že cesta zpět už není možná. Při návratu domů jsme samozřejmě mluvili jenom o tom, co dál. Chtěli jsme začít navštěvovat církev, ale věděli jsme už od našich přátel, že nejbližší Církev víry Milost je v Hradci Králové, tedy 35 km od našeho bydliště Ivan ale pravil: „Přece nebudeme jezdit až do Hradce každou neděli!“ Nicméně jsme hned v pondělí jeli koupit Bibli. Naše kroky vedly do obchodu, kde jsme nakupovali esoterické knihy, ale k našemu překvapení ji tam neměli. A tak jsem svoji první milovanou Bibli nakonec koupila až v pátém knihkupectví.

Na internetu jsme si zjistili adresu sboru, kontaktní telefon a ve čtvrtek 26. června 2014 jsme poprvé přijeli na shromáždění do NAŠEHO sboru. Přišli jsme se podívat a už jsme zůstali, jezdíme pravidelně nejen v neděli, ale i ve čtvrtek, zúčastňujeme se evangelizací a různých aktivit našich církví. Jezdíme i na konference a 27. srpna 2014 jsme byli v Bánské Bystrici oba pokřtěni ve vodě i v Duchu. Oba sloužíme, já obsluhuji ve sborové kavárně a Ivan dělá zvukaře. Museli jsme se ale zbavit všech okultních předmětů, knih, CD, amuletů… bylo toho opravdu hodně!

Zpočátku jsme se ještě stýkali na různých tremp­ských akcích i s bývalými známými s vírou, že všichni, až uslyší to úžasné evangelium, budou stejně nadšeni, jako my. Opak byl pravdou. Ale zaseli jsme a dál věříme v moc Božího slova. Faktem je, že ti tzv. kamarádi už nás dnes ani neznají a považují nás za pomatence. Modlíme se za ně, ať i oni poznají pravdu, která je osvobodí. Já jsem byla vysvobozena ze strachu ze smrti, vím, jaká je moje cesta, kam jdu a děkuji Bohu, že mé jméno je zapsáno v Knize života. Děkuji, že máme církev, kde se káže živé Boží slovo. Každý den děkuji, že jsem byla zachráněna, že mi byly smazány všechny hříchy, děkuji za zdraví, za krásné manželství, za dostatek a vážím si velice daru víry.

Ivan

Narodil jsem se v předposledním roce druhé světové války v Hradci Králové. Můj otec pocházel z Moravského Slovácka, byl živnostník, maminka učitelka a měl jsem ještě o 4 roky starší sestru. V roce 1947 jsme se přestěhovali do Chrudimi, kde rodiče koupili dům, ve kterém otevřeli obchod s hračkami, papírem, galanterií a kuchyňskými potřebami, který nám ale po roce 1948 znárodnili. V první a druhé třídě základní školy jsem chodil na hodiny náboženství, ze kterých mi zůstaly v paměti jisté povrchní znalosti základních biblických příběhů a modlitba „Otče náš“, kterou jsem se celý život večer před spaním modlil. Moji rodiče věřili v Boha, ale nebyli to praktikující katolíci. Kostel jsme navštěvovali jen zřídka a o Bohu se u nás doma mnoho nemluvilo.

Mým velikým koníčkem byla hudba, hrál jsem na piano a kytaru, zpíval v dětském pěveckém sboru, na průmyslovce jsem založil bigbítovou skupinu a později jsem zakotvil ve velkém tanečním orchestru, se kterým jsme jezdili hrát nejen na zábavy a plesy, ale i na koncerty do Německa, Ruska či Jugoslávie. K tomuto koníčku nepatřil jen zpěv, ale i ženy a víno. A svědomí – to se umlčovalo. Mezitím jsem se oženil. Rok po svatbě se nám předčasně narodily dvě holčičky, dvojčata, které ale obě zemřely. V roce 1970 se narodily opět dvě holčičky, ale přežila jenom jedna z nich. Bylo to náročné období, ale překonali jsme ho. Bydleli jsme v garsonce, já jsem svépomocí stavěl družstevní byt a později jsem začal budovat malou chatu. Pořídili jsme si taky auto a cestovali jsme. Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Moje žena ale onemocněla rakovinou a podstoupila operaci. Za pět let se jí ale nemoc vrátila, a to mě přivedlo zpět do kostela, kde jsem prosil Boha za její uzdravení. Zároveň jsme zkoušeli i různé alternativní metody léčby i léčitele, ale nic nepomohlo a manželka po půl roce zemřela.

Bylo mi 48 let, dcera dokončovala vysokou školu a já přemýšlel, co dál. Určitě to byl tenkrát Boží záměr, který mi poslal do cesty moji nynější manželku. Spojovala nás hudba, cestování, příroda i touha po poznání smyslu života. A tady se naše svědectví vlastně setkávají. Věřím, že naše další kroky pro nás připravil Bůh. Stačily tři dny u našeho slovenského přítele a náš život se totálně změnil. Děkujeme našemu bratru v Kristu, že nám kázal evangelium! Prioritou se pro nás stala pravidelná shromáždění naší církve, trempské písničky jsme vyměnili za chvály, naši okultní knihovnu jsme spálili na chatě na ohništi, místo televizních seriálů jsme začali sledovat kázání z ostatních církví Milosti a našim kamarádům jsme začali vyprávět o Ježíši. Z velkého množství známých bylo ale jen málo těch, kteří si nás poslechli. Někteří se i urazili a reagovali zle. Trochu zklamaní jsme proto „setřásli prach ze svých nohou“ a pokračovali po té úzké cestě dál. I když jsme byli i nadále zváni na různá setkání, kde se hrálo a zpívalo, už nás to tam netáhlo, a tak jsme pomalu s Boží pomocí ze všeho vycouvali. Čas jsme raději věnovali studiu Bible. Absolvovali jsme první dva ročníky biblické školy a musím říct, že to byl pro nás veliký přínos.

Krátce po mém obrácení jsem zažil zázrak uzdravení. Koleno na levé noze mi začalo vypovídat službu a silná bolest omezovala pohyb. Lékaři se shodli na tom, že koleno už dosloužilo, a prý abych se podíval do své občanky na datum narození. Dostal jsem léky proti bolesti s vyhlídkou, že by to mohla spravit operace. V čerstvé víře, že „dostanete, o cokoliv požádáte“, jsem si našel verše hovořící o uzdravení a začal se je intenzivně modlit, prášky na bolest jsem nebral. Ze začátku se nic nedělo, ale postupně bolest ustupovala, až nakonec zmizela úplně a mé koleno slouží již 5 let tak, jak má.

Další uzdravující dotek Pána jsem zažil v minulém roce. Doma jsem zkolaboval, přijela záchranka a já se najednou ocitl v nemocnici. Bylo mi opravdu zle, přesto jsem se dokázal s vírou modlit. Podpořila mě manželka i bratři a sestry z naší církve. Lékaři měli podle prvotních vyšetření podezření na mozkovou příhodu, na CT objevili nějakou krevní sraženinu. Již druhý den jsem se ale cítil úplně v pořádku. Přesto mě dál vyšetřovali. Po pěti dnech mě odvezli ještě na vyšetření magnetickou rezonancí. Ve zprávě stálo: „Nález popsaný na CT mozku se na MR nepotvrdil“. Prostě nález zmizel. Chvála Pánu!

Bůh dokáže vyslyšet jakoukoliv modlitbu, pokud opravdu chodíme s Ježíšem. Moje poslední svědectví se týká vztahů. Když se moje dcera vdala, její manžel mě odmítl. Důvod jsem neznal a neznám ho dodneška. Podle dcery jsem mu prostě „nesedl“. A aby měla doma klid, podvolila se tomu. Přestala nás navštěvovat, přestala volat a já jsem u nich doma nebyl vítán. I když od sebe bydlíme jen 4 km, téměř 17 let jsme se nesetkali. Pochopitelně mě to trápilo a bolelo, ale nevěděl jsem, co s tím. Až mi jeden bratr v církvi poradil, abych se za to modlil a posílal dceři pohlednice k svátku, k narozeninám a na Vánoce. To jsem dělal asi 4 roky, ale bez odezvy. Modlil jsem se za její návrat každý den po dobu pěti let. Moje víra a modlitby přinesly ovoce vloni na jaře. Před oslavou mých 75. narozenin se mi dcera ozvala a přijela na moji oslavu i s mými vnučkami. Oslava byla úžasná, byly u nás i obě dcery mé manželky se svými manželi a pěti vnoučaty. Máme velikou radost, že naše děti žijí ve spořádaných manželstvích a ctí důležitost rodiny. Bohužel jsou zatím všichni nevěřící, my se za ně ale stále modlíme a věříme, že i oni všichni budou oslavovat Boha společně s námi.

Je psáno: „VĚŘ V PÁNA JEŽÍŠE A BUDEŠ SPASEN TY I TVŮJ DŮM.“ AMEN