Čemu lidé věří a co uctívají?

Lidé jsou velice náboženská stvoření. Navzdory materialistické kultuře západního světa, většina lidstva věří v duchovní svět a uctívá nějaké božstvo. V současnosti v Boha nevěří jen méně než 15% světové populace. Je to možná překvapující, ale v 21. století, století hi-tech civilizace, se stále naprostá většina lidí modlí a svou energii, čas i finance věnuje provozování náboženských aktivit.

Bible, Písmo svaté křesťanů a židů, tento fenomén vysvětluje. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a ke vztahu se svým Stvořitelem. Kvůli svému pádu do hříchu tento vztah ztratil a v jeho nitru zůstalo prázdné místo. Místo, které nedokáže naplnit nikdo jiný - jedině Bůh. Člověk má potřebu někoho uctívat a někomu absolutně důvěřovat, je intuitivně přesvědčen o existenci vyšší spravedlnosti, což dokazuje i existence lidského svědomí.

Nezastáváme přesvědčení, že všechna náboženství jsou rovnocenná a že v každém z nich je ukryt zlomek pravdy. Jediným pravým Bohem je Stvořitel nebes a země a Otec Spasitele Ježíše Krista.
Cílem tohoto článku je předložit čtenářům přehled hlavních světových vyznání a náboženských systémů, které ovlivňují kulturu a chování lidí v dnešním globalizovaném světě. Tento přehled by měl být pomůckou v orientaci na celosvětové náboženské scéně. Uvádíme rovněž dostupné statistické údaje o příslušnících jednotlivých náboženských směrů. Budeme se věnovat orientálním náboženstvím od primitivního animizmu až po propracovaný systém buddhizmu. Hlavní důraz samozřejmě klademe na abrahámovská náboženství: judaismus, islám a zejména na různé směry v křesťanství.

Přírodní a kmenová náboženství

Těchto náboženství je obrovské množství. Prakticky každý kmen má svůj kult, svůj totem, svého šamana a rituály. Podstatou těchto náboženství je magie, víra v duchy a démony spojené s různými přírodními jevy. Lidé se snaží naklonit si tyto duchy a získat jejich požehnání, pomoc a ochranu. Rozdíl mezi těmito duchovními praktikami a ostatními velkými náboženstvími je v tom, že nehledají doktrinální odpovědi na základní otázky lidského života. Tato náboženství však nejsou omezena jenom na odlehlé končiny Afriky či hluboké amazonské pralesy. Pronikají stále více do moderní civilizace prostřednictvím různých léčitelů a mágů, kteří praktikují pradávné magické rituály uprostřed evropských velkoměst. Kmenová náboženství dohromady tvoří velice početnou skupinu, do které patří až 300 milionů lidí.

Hinduizmus

Hinduizmus je velmi starý náboženský systém pocházející z Indie. Jeho původ můžeme vystopovat už v pradávné civilizaci, která žila v údolí řeky Indus v letech 4000 - 2500 před Kr.. Vychází ze starých spisů, psaných v jazyku sanskrt (Védy, Bhagavatgíta). V praxi se hinduizmus chová jako polyteistické náboženství (jsou uctívány desetitisíce různých bohů), ale jeho základem je víra v jednotu všech věcí. Tato totální skutečnost se nazývá Bráhman. Smyslem života je potřeba uvědomit si, že člověk je součástí boha. Když si to člověk uvědomí, může opustit svou plytkou existenci a znovu se s bohem spojit. Tohoto osvícení může dosáhnout jedině prostřednictvím cyklu reinkarnací, smrti a opětovného narození se, který se nazývá samsara. Postup člověka směrem k osvícení se určuje skrze jeho karmu. Ta je jakýmsi součtem jeho dobrých a zlých skutků, a určuje podobu jeho další reinkarnace. Dobré skutky a myšlenky spolu s oddaností bohu pomáhají člověku narodit se v budoucím životě na vyšší úrovni. Zlé skutky a myšlenky způsobí, že se člověk narodí na nižší úrovni buď jako člověk, nebo dokonce jako zvíře. V hinduizmu existuje striktní dělení lidí do tzv. kast. Jenom členové nejvyšší kasty tzv. brahmani mohou provádět hinduistické rituály a zastávat posty v chrámech.

V naší kultuře se s hinduizmem můžeme setkat hlavně prostřednictvím jógy, která je jeho součástí, dále skrze různé meditace organizované hinduistickými guru, duchovními vůdci přicházejícími ze zahraničí. Z hinduizmu vychází i u nás známé hnutí Hare Kršna. Hinduizmus je nejvíce rozšířen v Indii, kde je národním náboženstvím. V západní kultuře se šíří hlavně prostřednictvím hnutí New Age a různých meditačních center. Celosvětově má hinduizmus ve všech svých odnožích asi 900 milionů přívrženců.

Buddhizmus

Dalším velmi starým a velkým náboženstvím je buddhizmus. V jeho případě je na místě hovořit spíše o filozofickém systému než o náboženství. Tento systém má určité společné body s hinduizmem a vyvinul se z učení prince jménem Siddharta Gautama, který v roku 553 před Kr. dosáhl osvícení a získal titul Buddha. Jako způsob dosažení osvícení volil tzv. střední cestu, kterou upřednostňoval před umrtvováním těla nebo před hédonizmem. Buddhova učení byla zaznamenána až dlouho po jeho smrti a nacházejí se ve sbírce zvané Tripitaka. Také buddhisté věří v cyklus reinkarnace. Po mnohých takových cyklech dosáhne člověk osvobození od touhy a sobectví a může dosáhnout Nirvány - stavu blaženosti. Buddhizmus ve všeobecnosti nevěří v žádného boha, nemá potřebu spasitele, modlitby nebo věčného života po smrti. Od Buddhovy smrti však uplynula dlouhá doba, buddhizmus se rozšířil téměř po celé Asii a integroval do sebe mnohé regionální náboženské rituály, pověry a zvyky. Kvůli filozofické povaze budhizmu to však nikdy nevyvolalo žádný vážnější konflikt. Buddhizmus je tradičním náboženstvím v asijských zemích jako jsou Tibet, Čína, Korea, Mongolsko, Vietnam, Kambodža a další. Buddhizmus se dělí na několik hlavních proudů: Mahayana, Theravada, Lamaizmus a Zen. Celkový počet buddhistů se odhaduje na 376 milionů.

Abrahámovská nábožensví

Nyní se v našem přehledu dostáváme k tzv. abrahámovským náboženstvím. Všechna tři (Judaizmus, Islám i Křesťanství) mají společnou víru v jediného Boha, Stvořitele nebe, země i člověka. Jak je zjevné z názvu, všechna tato náboženství se hlásí k Abrahamovi, který byl prvním hlasatelem monoteizmu ve starověkém světě. Abraham poslechl hlas neviditelného Boha, uvěřil Jeho Slovu a vstoupil s ním do smlouvy. Jeho potomky jsou Židé a Arabové, jejichž současné konflikty a nevraživost pocházejí z napětí mezi Abrahamovými syny Izákem a Izmaelem.

Judaizmus

Judaizmus je náboženstvím Starého zákona, které je neoddělitelně spojeno s židovským národem. Je založen na zachovávaní všech přikázání Mojžíšova zákona, ke kterým v průběhu století různé rabínské směry přidaly ještě další rozsáhlý systém přikázání, která měla zamezit byť i jen náhodnému porušení Božích přikázání. Dnešní judaizmus se od židovského náboženství biblických časů odlišuje v následujících věcech: neexistuje chrámová služba a oběti, judaistické bohoslužby se konají v synagogách a hlavní důraz spočívá na znalosti a zachovávání Zákona (Tóry). I když židovství zjevuje stejného Boha, v jakého věří i křesťané, místo Mesiáše v něm nahradila tradice. V judaizmu existuje množství proudů od silně ortodoxních až po velmi liberální. Pravdou je, že v současném Izraeli je většina obyvatel ateisty, nebo jen velmi liberálními judaisty zachovávajícími Tóru pouze okrajově.

Kdybychom měli uvést hlavní specifika judaismu, byla by to obřízka, znamení smlouvy s Bohem, kterou podstupuje každý žid mužského pohlaví 8. den po svém narození, dalším znakem je studium Písma, které je od útlého dětství povinností každého zbožného žida. K judaizmu se hlásí 14 miliónů lidí po celém světě.

Islám

Je nejmladším monoteistickým náboženstvím, které vyznává víru v Boha - Stvořitele nebes a země. Stejně jako judaizmus a křesťanství staví na smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahámem kolem roku 2000 před Kr. Islám však vznikl až v 7. století po Kr. Byl založen prorokem Mohamedem, který o sobě prohlašoval, že se setkal s archandělem Gabrielem, který mu nadiktoval Korán - pokračující zjevení doplňující Starý a Nový zákon. Málokdo dnes ví, že například evangelia jsou muslimy považována za svaté texty. Korán je jim však, samozřejmě, nadřazen. Dalším svatým textem je Hadith - sbírka Mohamedových výroků. Mohamed volal po očištění víry od modlářství a křesťany obviňoval z polyteizmu, když podle něho věří v Boha Otce, Boha Matku a Boha Syna. Na základě toho si můžeme uvědomit, jak silně byl už tehdy v církvi rozšířen mariánský kult. Ježíše považoval za největšího z proroků, který jednou bude soudit živé a mrtvé. Odmítal však, že by byl Božím Synem - vykupitelem lidstva. Sebe označoval za parakléta, o kterém Ježíš říkal, že přijde. Mohamed musel spolu se skupinou svých věrných tvrdě bojovat za přežití nové víry uprostřed pohanské arabské společnosti. Z toho období pocházejí velice radikální texty o svaté válce proti nevěřícím, které jsou dnes inspirací pro islámské fundamentalisty a teroristy. Za mučednickou smrt ve svaté válce mají muslimští bojovníci slíbené nebe a to bez ohledu na to, jak vypadal jejich pozemský život. Jinak získávají muslimové spasení na základě toho, jestli při posledním soudu jejich dobré skutky převáží ty zlé.

V islámu existují dvě hlavní skupiny: sunnité a šíité. Odlišují se v postoji k legitimitě Mohamedových nástupců (kalifů). Sunnité uznávají první tři, šíité až čtvrtého Alího. Rozdílů je ještě více, ale přesahují rámec tohoto článku. Mezi sunnity a šíity panují velmi napjaté vztahy, které se nezřídka zvrhávají do otevřeného násilí. Tuto skutečnost dokumentuje vývoj v Iráku a napětí mezi šíitským Íránem a sunnitskými arabskými státy.

V současnosti si islám získává stále větší počet sympatizantů v krajinách západní Evropy, kde jsou muslimové nejrychleji rostoucí složkou populace. Například Londýn se pro množství muslimských obyvatel přezdívá Londonistán - údajně je v něm větší počet mešit než kostelů. Islám je rozšířen zejména v arabských krajinách, dále v severní Africe, Turecku a ve středoasijských republikách bývalého SSSR. Největší islámskou zemí (podle počtu obyvatel) je Indonésie. Celkový počet muslimů je asi 1,3 miliardy.

Křesťanství

Křesťanské náboženství je založené na víře v jediného Boha, Stvořitele nebes a země a Soudce všech lidí. V tom se bez výhrad shoduje s židovstvím. Hlavní odlišnost od židovství spočívá ve skutečnosti, že křesťané přijali historickou osobu Ježíše Nazaretského jako Mesiáše (řecky Christos - Kristus), Zachránce, o kterém prorokovali proroci Starého Zákona včetně Mojžíše. Podstatou křesťanské zvěsti je skutečnost, že Boží Syn se stal člověkem, narodil se jako Ježíš Nazaretský, vzal na sebe hříchy lidí a zástupně za celé lidstvo se nechal potrestat smrtí na kříži. Byl jedinou lidskou bytostí, která dokonale naplnila Mojžíšův zákon a nezasloužila si zemřít. Proto smrt Ježíše Krista může zprostředkovat odpuštění hříchů těm, kteří v Něho uvěří.

Když se dnes řekne křesťanství, člověku se vybaví množství různých směrů, které se navzájem dosti odlišují. Existuje asi pět hlavních proudů: římský katolicizmus, pravoslaví, protestantizmus, evangelikální církve a letničně-charismatické hnutí.

Na začátku bylo křesťanství, samozřejmě, jednotné. V Jeruzalémě mezi lety 30 a 40 po Kr. existovala skupina Kristových učedníků, kteří byli očitými svědky jeho služby, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení tak, jako o tom čteme ve spisech Nové smlouvy. Padesátý den po Kristově ukřižování byli první křesťané naplněni mocí Svatého Ducha, který na ně sestoupil přesně tak, jak o tom hovořil Ježíš krátce před svým vystoupením k Otci do nebe. Boží moc, která tehdy začala v církvi působit, byla jednoznačným potvrzením toho, co Ježíš hlásal a způsobila to, že se mnoho lidí začalo obracet ke Kristu a církev prvního století začala rychle růst. Netrvalo dlouho a nová víra, která byla na začátku jakousi skupinou v židovství, se rozšířila po celé tehdejší Římské říši. Ve všech důležitých mocenských centrech říše byly velké křesťanské sbory. Křesťanství získávalo vliv, ale svým odporem ke státnímu kultu uctívání císaře si získalo nepřítele v podobě státní moci a bylo pronásledováno. Během prvních dvou století mnoho Kristových učedníků zemřelo mučednickou smrtí.

Pro rané křesťanství byly charakteristickým rysem osobní vyznavačská zbožnost a posvěcené životy věřících. Bohoslužby probíhaly jednoduchým způsobem. Lidé se sešli, uctívali Boha, modlili se a bylo jim kázáno poselství z Božího slova. Nejprve se používali texty Starého zákona a postupem času se sesbíraly také spisy Ježíšových učedníků (evangelia, listy apoštolů a další spisy), které byly později přijaty jako Bohem inspirovaný kánon Nového zákona. Kristovi učedníci se nevěnovali žádným rituálům ani ceremoniím, neznali pojem svátost. Dělali jenom dva symbolické úkony, které jim nařídil Ježíš: křtili nově obrácené ponořením do vody a v církvi společně slavili večeři Páně, během níž lámali chléb a přijímali ho společně s vínem jako symboly Kristovy vykupující oběti. První církev byla církví vyznavačskou a misijní. Nebyla církví, do které se člověk narodí. Člověk se stal křesťanem tehdy, když se sám rozhodl a obrátil se.

Římský katolicizmus

V křesťanských dějinách došlo ve 4. století k velmi významnému zvratu. Římský císař Konstantin I. Veliký (312-337) vyhlásil křesťanství v roce 313 tzv. Milánským ediktem za rovnoprávné náboženství s tradičním náboženstvím Říma a pozdější císař ho nechal dokonce prohlásit za státní náboženství. K tomuto rozhodnutí vedlo římského monarchu zjištění, že se církev nedá vyhubit pronásledováním a pro říši bude lépe, když se křesťané jakožto morální a bezúhonní lidé stanou součástí a oporou impéria. Existují legendy o Konstantinově obrácení, ale skutky, které činil během své vlády, o tom nesvědčí.

Z pronásledované skupiny obyvatel se znenadání stala skupina vážená a vlivná. Najednou bylo velice výhodné být křesťanem. Lidé přicházeli do církve bez skutečného obrácení a církev se tak otevřela pohanským vlivům. Tento proces probíhal postupně v průběhu několika století a jeho důsledky vidíme i v současné praxi římskokatolické církve. Jedná se zejména o silný ritualizmus, který nahradil spontánní bohoslužbu, o uctívání svatých, které není ničím jiným než římským polyteizmem oblečeným do křesťanského hávu, a taktéž o dělení církve na kněze a laiky, které spolu se systémem svátostí prakticky vylučuje osobní vztah věřícího s Bohem. V tomto systému se spasení dosahuje prostřednictvím různých úkonů, skutků, což se později stalo podnětem pro církevní reformátory, kteří začali volat po návratu k Písmu a původním křesťanským hodnotám.

Výraz římskokatolická církev doslova znamená „římská všeobecná církev“. Tento název je výsledkem procesu, během něhož si římský biskup začal činit nárok na primát mezi ostatními biskupy velkých center říše. V prvních stoletích se přirozeně zformovalo několik takových center: Alexandria, Jeruzalém, Antiochie, Byzanc (Konstantinopol) a Řím. Římští biskupové, později nazývaní papeži, si začali uplatňovat tento nárok i prostřednictvím dokumentu zvaného Konstantinova donace, který byl o několik století později odhalen jako podvrh.

Na přelomu 1. a 2. tisíciletí došlo k prvnímu tzv. velkému schizmatu církve. Kvůli snaze Říma o dominanci a kvůli teologickým sporům ohledně vztahů uvnitř Boží Trojice, se římský papež a konstantinopolský patriarcha navzájem prokleli a exkomunikovali, čím došlo k oddělení dvou hlavních proudů v křesťanství: latinské římskokatolické církve a řecky hovořící pravoslavné (ortodoxní) církve.

K římskokatolické církvi se dnes hlásí kolem 1,1 miliardy lidí. Hlavní centra římského katolicizmu jsou v jižní a západní Evropě, dále v Latinské Americe, Africe a na Filipínách.

Pravoslaví

Pravoslaví není ani zdaleka tak centralizované jako římskokatolická církev. Existuje několik národních pravoslavných církví (řecká, ruská, srbská, bulharská, arménská a koptská). Tyto jsou navzájem nezávislé a respektují se.

Pravoslavní křesťané jsou mistry liturgie. Jejich bohoslužby jsou pestrobarevným divadlem, plným tajemných obřadů a mystérií. I když v pravoslavných chrámech nenajdeme sochy, s velikým zaujetím se tam uctívají ikony (speciálně vyrobené posvátné obrazy Krista a svatých). I když v pravoslaví rovněž existuje dělení na duchovní a laiky, na rozdíl od římského katolicizmu nemají kněží nařízen povinný celibát tzn., že i ženatý muž se smí stát knězem. Téměř ve všech státech, kde je pravoslaví ve většině, má postavení státní církve a chová se dosti nesnášenlivě k ostatním církvím a náboženstvím.

K pravoslaví se hlásí okolo 240 miliónů lidí. Jeho hlavním centrem je východní a jihovýchodní část Evropy a dále země Blízkého východu.

Na tomto místě je nutné ještě zmínit církev řeckokatolickou, která je malou církví působící například na východě Slovenska. Tato církev respektuje papeže, je zapojena do struktury římskokatolické církve, její bohoslužby se však konají podle východní, řecké, pravoslavné liturgie.

Protestantizmus - církve, které vzešly z reformace

Katolicizmus dominoval v Evropě během celého středověku, na jeho konci a na začátku novověku začali sílit hlasy volající po reformě křesťanství a po jeho návratu k Písmu a zbožnosti první církve. Reformátoři přišli s hesly „sola scriptura“ - „jedině Písmo“ je zdrojem pravdy a měřítkem toho, je-li něco dobré či zlé; „sola gratia“ - „jedině milost“ Boží může člověka zachránit a odpustit mu hříchy; a „sola fidae“ - „jedině vírou“ může člověk přijmout tuto Boží milost a být spasen. Obřady a ceremonie člověka nezachrání, jenom prostřednictvím pokání a víry může člověk dosáhnout odpuštění svých hříchů.

V 16. století se na scéně objevila dvojice reformátorů, kteří určili dva hlavní proudy světové reformace: Martin Luther a Jan Kalvín. Později se na evropské scéně objevila anglikánská církev, která má taktéž své místo mezi reformačními církvemi.

Lutheranizmus - evangelické církve

Rok 1517 je církevními historiky považovaný za začátek reformace. Tehdy ještě augustiniánský mnich, Martin Luther, přibil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí, kterými protestoval proti praktikám spojeným s prodejem odpustků a dostal se tak do konfliktu s papežem. Konflikt se prohloubil a skončil Lutherovou exkomunikací. Luther začal svou teologickou práci a formuloval doktríny související s ospravedlněním věřícího skrze víru. Přeložil také Bibli do němčiny, což bylo strategicky důležitým krokem při uskutečnění reformy, která vrátila Boží slovo do centra života a bohoslužby.

V důsledku své exkomunikace byl Luther nucen založit vlastní evangelickou církev, ke které se rychle přidávaly zástupy lidí, oslovené biblickou vírou, která začala postupně vytlačovat středověké „křesťanské“ pověry. Mniši a jeptišky opouštěli kláštery a zakládali zbožné rodiny. Sám Luther jim v tom byl příkladem, když si vzal za manželku bývalou jeptišku Kateřinu z Bory. Přízeň německé šlechty, kterou si nová víra získala, umožnila reformaci přežít a trvale zůstat součástí evropských dějin.

Dnes má evangelická církev nejvíce členů v Německu, potom ve Skandinávii a v anglo-saských zemích. K lutheranizmu se hlásí 64 milionů lidí.

Kalvinizmus - reformované církve

Druhý proud reformace je spojen se jménem francouzsky hovořícího a píšícího ženevského reformátora Jana Kalvína. Hlavní rozdíl mezi ním a Lutherem nespočíval v tom, čemu věřili, ale spíše ve způsobu jejich práce a praktické aplikaci jejich víry. Luther překládal, učil, psal teologické spisy, kázal a neměl přitom snahu měnit politické poměry nebo společenské zřízení. Kalvín byl perfekcionista v teologii i v praxi. Jeho rozsáhlé spisy jsou dokonalým teologickým systémem, který je dodnes velmi vysoce hodnocen. Pokud šlo o aplikaci křesťanské víry, rozhodl se Kalvín vytvořit dokonalou křesťanskou společnost: stát, ve kterém se bude žít podle Božího slova. Pro svůj plán získal městskou radu Ženevy a na několik desetiletí se mu z ní podařilo vytvořit centrum evropské reformace, s univerzitou, na které studovali mnozí učenci, kteří později šířili reformační myšlenky i v jiných státech.

Kalvinizmus se postupem času stal známým pro své učení o predestinaci, které rozvinuli Kalvínovi následovníci. Toto učení hovoří o předurčení člověka ke spáse nebo k zatracení, čímž v podstatě popírá jeho svobodnou vůli. Reformované církve jsou rozšířeny ve Švýcarsku, v Maďarsku, v Itálii, Francii, Holandsku, Anglii a v USA. V České republice vznikla spojením lutherského a kalvínského proudu reformace Českobratrská církev evangelická. Ve světě se ke kalvinizmu hlásí 75 milionů lidí.

Evangelikální církve

Jsou to protestantské církve a hnutí, které vznikaly v poreformačním období jako reakce na vychladnutí a ztradičnění klasických protestantských denominací. Snad první evangelikální skupinou v dějinách bylo pietistické hnutí. Vzniklo v 17. století mezi německými lutherány, kteří nebyli spokojeni se stavem církve a usilovali o lepší a hlubší vztah s Bohem. V té době se začaly běžně používat pojmy jako obrácení a znovuzrození. Další evangelikální skupiny, které vznikaly, měly různé důrazy: posvěcení, evangelizaci, sociální práci, zahraniční misie. Bohoslužebná shromáždění těchto skupin byla často velice entuziastická a emocionální. Hříšníci byli během nich usvědčováni z hříchů a mnohokrát s pláčem padali na kolena a činili pokání. Téměř všechny evangelikální církve vzešly z probuzení, která vznikala po celém světe v během 17., 18. a 19. století. Mezi evangelikální církve patří, kromě mnohých jiných, Bratrská jednota baptistů, Církev bratrská, Evangelická církev metodistická, Ochranovská Jednota bratrská a Křesťanské sbory. Jmenované církve mají své zastoupení v České i ve Slovenské republice. Celosvětově tvoří evangelikálové skupinu o velikosti cca 200 milionů.

Letničně-charismatické hnutí

Toto hnutí je v současnosti nejrychleji rostoucí křesťanskou skupinou, zažívající boom po celém světe zejména však v Latinské Americe, v Africe a v některých asijských státech. Největší křesťanské sbory na všech kontinentech se hlásí k letničně-charismatickému proudu křesťanství.

Tento směr se objevil na scéně křesťanských dějin na přelomu 19. a 20. století, kdy se v církvi začalo v masivní míře opět objevovat naplnění Duchem Svatým s průvodním znamením mluvení v jazycích tak, jak se to stalo v první církvi o svátku Letnic. V roku 1906 došlo k probuzení na Azusa Street v Los Angeles, prostřednictvím kterého se oheň Letnic rozšířil po celém světě. Všude začaly vznikat a růst letniční sbory. Tradiční církve od počátku pohlížely na mluvení v jazycích s nedůvěrou a ve svém středu něco takového nestrpěly. Proto rychle vzniklo několik nových letničních denominací. Největší z nich je Assemblies of God (u nás známá jako Apoštolská církev), ke které se dnes hlásí více než 50 milionů lidí. Duchovní dary, které Duch Svatý uděluje (mluvení v jazycích, uzdravování, proroctví atd.) se nazývají charismata - dary milosti. Projevy, ke kterým dochází když se člověk naplní Duchem Svatým, se nazývají charismatické projevy. Tyto zkušenosti začaly být ve druhé polovině 20. století běžným jevem i v mnohých tradičních církvích. Většinou to však narazilo na nepochopení církevního vedení, a tak se začaly rodit nové charismatické denominace, které nevznikaly přímo z letničního probuzení, ale odchodem charismatiků z tradičních církví. Tyto sbory se nazývají charismatické. Netvoří je však jenom bývalí tradiční křesťané, ti byli pouhými zakladateli. Dnes jsou tvořeny hlavně lidmi, kteří se do nich obrátili z nekřesťanského prostředí. Charismatické bohoslužby mají dva hlavní pilíře: spontánní chvály a uctívání Boha za použití moderních hudebních stylů a výrazových prostředků a kázání Božího slova jednoduchým, srozumitelným, neliturgickým způsobem tak, aby ho posluchači mohli jednoduše a účinně uplatnit ve svých životech. Na Slovensku patří k charismatickému hnutí následující církve: Křesťanská společenství, Slovo života, Jednota bratrská a další menší společenství.

Hlavní rozdíl mezi letničními a charismatickými církvemi je ve způsobu organizace. Jde hlavně o dobu vzniku a příslušnost k nějaké struktuře. Společně však tvoří uvnitř křesťanství jeden proud. Celosvětově se k letničně-charismatickému hnutí hlásí podle různých odhadů 300-500 miliónů lidí.

Skupiny vycházející z křesťanství

Na světové duchovní scéně existují ještě další skupiny odvozené od křesťanství, které však kvůli doktrínám a praxi, které jsou v rozporu se základními pravdami křesťanské zvěsti, těžko můžeme nazývat křesťanskými církvemi. Mezi takové skupiny patří Mormoni (oficiální název je Církev Ježíše Krista svatých posledních dní). Řídí se knihou Mormon, která je v rozporu s texty Bible. Jejich víra je hlavním náboženstvím v americkém státu Utah. Mormonů je asi 12,5 miliónu.

Další skupinou jsou Svědkové Jehovovi, kteří jsou lidem známi jako horliví zvěstovatelé své víry. Ta je problematická proto, že popírá božství Ježíše Krista a považuje Ho pouze za vtělenou andělskou bytost. Počet Svědků Jehovových dosahuje přibližně 15 miliónů.

Adventisté sedmého dne jsou známi pro své míchání křesťanské zvěsti s požadavky Mojžíšova zákona, které se projevuje zachováváním soboty a dodržováním určitých stravovacích omezení. Ze své teologie vynechávají peklo a hovoří o neexistenci lidské bytosti po smrti. Jejich počet je 12 milionů.

Branhamisté vznikli jako proud v letničním hnutí, který popírá Boží Trojici a hovoří o tom, že Otec, Syn i Duch Svatý jsou jednou a tou samou osobou. Křtí jenom ve jméno Ježíš.

Moonisty (Církev sjednocení) založil korejský reverend Moon, který se prohlásil za pokračovatele Ježíše Krista. Jeho cílem je založit dokonalou rodinu. Toto hnutí je známé zejména kvůli hromadným svatbám svých členů. Manželské partnery vybírá sám reverend Moon.