Hľadanie šťastia a zmyslu života

Michal

Pomerne šťastné tínedžerské roky, ktoré som strávil v skautingu, v kruhu priateľov a spoločnými výletmi, vystriedalo obdobie dospievania a hľadania zmyslu života, a prirodzene, aj šťastia. Aj keď som bol od základnej školy v rámci možností vedený k Bohu do jednej z tradičných cirkví a vnímal som, že Boh zrejme existuje, skutočný vzťah som s Ním však nemal. To stačilo na to, aby som začal hľadať zmysel života a aj šťastie niekde inde. Kým duchovne som sa začal stále viac zaujímať o východné náboženstvá a veci s tým spojené, márne v nich hľadajúc odpovede na dôležité životné otázky, čo sa týka osobného života, mal som väčšinou jedného dvoch dobrých priateľov a s tým som si vystačil. Na základe týchto skúseností z kamarátskych vzťahov som dúfal, že minimálne podobne dobre si budem raz… už čoskoro rozumieť aj s mojou budúcou manželkou.

Po rokoch sklamania z platonických vzťahov sa zdalo, že konečne prišiel skutočný vzťah, po akom človek túži, najmä ak je znovuzrodeným kresťanom. Obrátil som sa v Prahe v jednom vysokoškolskom evanjelizačnom hnutí a tam sme sa aj zoznámili. Náš vzťah sa vyvíjal veľmi dobre, rozumeli sme si, a tak sme sa po vyše roku zasnúbili a plánovali sme spoločnú budúcnosť. Presťahovali sme sa na Moravu a prenajali sme si byt, kde sme po blížiacej sa svadbe mali bývať spolu. Všetko do seba zapadalo a naša spoločná budúcnosť sa zdala byť veľmi optimistická. Jedného dňa v parku, kam sme predtým spolu radi chodili na prechádzky, mi moja budúca žena (aspoň tak som to vnímal ja), vrátila zásnubný prsteň aj svadobné obrúčky. Zdalo sa mi, že môj tak šťastný život sa v okamihu rozsypal ako domček z kariet. Jediným priateľom a známou osobou, ktorú som v novom prostredí mal, bola ona. Teraz, keď sa všetko rozsypalo a zostal som sám bez priateľov a rodiny, sa malo ukázať, či sa môj život opiera skutočne o živé spoločenstvo s Pánom alebo len o kresťanskú téoriu.

Potreboval som sa rýchlo presťahovať a rovnako rýchlo si nájsť prácu. Našiel som ju do dvoch dní, hoci to bola práca vo fabrike pri páse. Posledných niekoľko rokov som strávil štúdiom v Prahe a teraz som pristál v kolektíve spolupracovníkov, ktorých plytké rozhovory som musel počúvať v práci aj na ubytovni. Pamätám si, ako bolo pre mňa ťažké ráno v autobuse do fabriky otvoriť oči s vedomím, že sme už na mieste, treba vystúpiť, obliecť si biely skafander ako všetci ostatní a ponoriť sa do ubíjajúcej reality nového dňa. Život sa premenil na nočnú moru. Pri páse som mal zároveň dosť času premýšlať, čo ešte utvrdilo dojem väzenia. V tomto období som stále veril, že vzťah s mojou snúbenicou sa ešte nejako zázračne dá do poriadku. Bolo to ťažké obdobie. Raz som bol s kamarátom na návšteve v jednom zbore a jedna pani mi tam požičala knihu o manželstve od Dereka Princea, kde sa ma dosť dotkla veta, že „niektoré veci v živote občas musia prejsť púšťou a umieraním, aby ich Pán vzkriesil v Jeho čase do podoby, aká sa páči Jemu“. Po asi roku a štvrť som sa presťahoval do Viedne. Začínal som opäť odznova a sám, namiesto toho, aby som žil šťastný život so svojou manželkou.

Nebolo jednoduché hľadať prácu, bývanie, zbor a k tomu všetko naraz v cudzej krajine bez pomoci blízkych ľudí. Keď som sa zobúdzal, premýšľal som, či sa to všetko naozaj stalo. Cítil som sa ako kapitán Edmond Dantés z románu Alexandra Dumasa Gróf Monte Christo – úplný stroskotanec. Aj príbehu Jozefa či Jóba som začal rozumieť z trochu inej – osobnejšej perspektívy… Čas plynul aj vo Viedni celkom rýchlo. Medzitým som zažil ešte pár sklamaní zo vzťahov, až som sa dostal do bodu, kedy som sa pýtal sám seba aj Pána, že či sa predstava o tom, že by som si našiel manželku a v budúcnosti založil rodinu, týka aj mňa, alebo nie. Táto oblasť bola s výnimkou toho jedného vzťahu zdrojom sklamania a frustrácie, bolo to o to ťažšie, že som v tom vždy hľadal Pána, pýtal sa Ho a snažil sa Ho poslúchať.

V roku 2017 som mal možnosť ísť do Izraela a modliť sa pri Múre nárekov za to, nech aj mne Pán daruje manželku. Napriek tomu, že som vnímal pokoj a to, že Pán ma počuje, po návrate sa veci dali do normálu bežných dní – zdalo sa, ako keby ma Pán síce vtedy dávno v Izraeli počul, no nič sa nehýbalo. Okolo mňa vznikalo veľa nových vzťahov, len moja situácia akoby zamrzla… stále viac som vnímal nenaplnenú túžbu po manželstve. Zároveň som nemal veľké vyhliadky na to, aby som si našiel manželku vo vlastnom, vtedy ešte viedenskom zbore.

Na začiatku roku 2019 sa ma veľmi dotkla kázeň Henryho Madavu na konferencii v Banskej Bystrici. Kázal o tom, že tento rok bude rokom, kedy sa veľa vecí, ktoré sa doteraz nehýbali, pohne dopredu. Netušil som ešte, koľko pozitívnych zmien ma v priebehu pár nasledujúcich mesiacov čaká. To, čo kázal pastor Henry, som prijal aj pre oblasť manželstva a s týmto očakávaním som prosil Pána, nech sa to stane už tento rok. Asi o dva týždne nato som už mal novú prácu v Bratislave a čoskoro sa vyriešila aj otázka bývania, no a zbor bol jasný. V mojom doterajšom hľadaní sa objavila nová vzrušujúca informácia, že na júnovej konferencii sa chystá obed pre nezadaných… okamžite som vedel, že toto je výnimočná príležitosť, ako sa zoznámiť. Veľké povzbudenie pre mňa bolo aj to, že tam všetci idú s podobným zámerom. Keď som tam prišiel, všimol som si, že hoci väčšina ľudí už sedí za stolom „zhodou okolností‘‘ bolo ešte stále voľno pri stole, kde sedela Andrejka, ktorú som si už veľakrát predtým všimol na konferenciách a napriek tomu, že sme sa nikdy predtým nerozprávali, bola mi viac než sympatická. Bol som veľmi rád, že teraz s ňou budem mať možnosť nadviazať kontakt. Pri stole nás sedelo viac, atmosféra bola veľmi priateľská a rozhovory spontánne. Po konferencii som Andrejke napísal, a keď mi odpísala, nevedel som ešte, či mi odpisuje zo zdvorilosti, alebo či by sympatie mohli byť vzájomné, preto som to prvé dva týždne bral ako pokračovanie rozhovoru z obedu pre nezadaných. Potom som si však všimol, že to, že si píšeme, mi je príjemné a navrhol som, či by sme si nemohli zavolať – súhlasila, to bol prvý a spätne vidím, že dosť zásadný posun v našej komunikácii. Písali sme si ďalej s tým, že sme si sem tam aj zavolali, a keď som navrhol, či by sa nechcela stretnúť a odpoveď bola opäť kladná, tak sme sa stretli. Odvtedy to nabralo rýchly spád a na našom druhom stretnutí sme si povedali, že sa máme radi a začali sme spolu vzťah. Bol som veľmi prekvapený, ako to po mnohých predošlých pokusoch v minulých rokoch išlo tentokrát ľahko. Pred naším druhým stretnutím som Andrejke veľmi chcel kúpiť ružu, no premýšlal som, či je na to ten správny čas. Spätne som sa dozvedel, že Andrejka tiež o tom vtedy premýšľala a veľmi si ju želala dostať a urobil som jej tým veľkú radosť. Mali sme radosť obaja.

Netrvalo to dlho, Pán nás veľmi požehnal a už po dvoch mesiacoch nášho vzťahu sme mali možnosť ísť spoločne na zájazd do Izraela. Hneď na druhý deň po prílete sme mali ísť na plavbu po Galilejskom mori, kde som Andrejku požiadal pred všetkými účastníkmi zájazdu o ruku. Bol som dopredu dohodnutý s Andrejkiným pastorom a on s kapitánom lode, ktorý nám zahral pomalú izraelskú skladbu. Všetci sa tešili spolu s nami. Aj v tomto prípade sme to vnímali obidvaja zhodne, pretože Andrejka povedala, že si veľmi želala, aby to bolo práve v Izraeli, kde ju požiadam o ruku. Pôvodne som mal na srdci priviesť moju priateľku na miesto, kde som sa modlil za manželku pred vyše dvomi rokmi – k Múru nárekov, a tam sa jej opýtať, či sa stane mojou ženou. Raz, keď som o tom premýšľal ešte pred cestou, zrazu mi preblesklo v srdci, že by to mohlo byť na lodi, na Galilejskom mori. Tento nápad sa mi zapáčil a som rád, že sa to stalo presne takto. Pán mi daroval úžasný vzťah… a to, čo predtým zahynulo, vzkriesil do podoby, aká sa Mu páči. Roky sklamaní premenil na vďačnosť a svedectvo o tom, aký je verný.

Andrejka

Je to více než pět let, co jsem poznala, že Bůh je skutečný. Postupně se velmi změnily moje hodnoty i postoje, a to i k mužům. V minulosti, než jsem uvěřila v Pána Ježíše, jsem prošla několika vztahy. Měla jsem krátkodobé i jeden dlouhodobý vztah, který trval téměř šest let. Žila jsem v přesvědčení, že se velmi snažím ve všech vztazích, ale každý z nich skončil rozchodem. Nebylo tedy lehké se otevřít nové lásce. Poté, co jsem se takto neustále nešťastně zamilovávala, došla jsem do bodu, kdy jsem přestala toužit po vztahu. Bůh mi ale postupně ukazoval, že Jeho vůle je, abych nebyla sama. Říkal mi to skrze mé přátele v církvi, kteří se mě častokrát nezávisle na sobě dotazovali: „A líbí se ti teď někdo?“ Bylo hodně situací, kdy už jsem o tom nechtěla ani slyšet. To, co drželo mé srdce zavřené vůči mužům, byl strach ze zklamání. Jedno jsem věděla, už nechci vstupovat do vztahu, který mi nakonec ublíží. Přátelé z církve se mnou ovšem měli trpělivost. Za mojí zdánlivě spokojenou tváří viděli, že se trápím a neustále mě povzbuzovali, ať si muže najdu. Zpočátku jsem se modlila a prosila Boha, ať mi pošle manžela, až bude ten správný čas. Neměla jsem odvahu říct, prosím pošli mi manžela teď. V hloubi srdce jsem ještě nebyla připravená na vztah. Věděla jsem, že mám v sobě trápení, které si nesu z předešlých vztahů a uvědomila jsem si, že nechci své zklamání přenášet do budoucího vztahu. Ze své síly jsem se snažila změnit a trvalo dlouhou dobu, než mi došlo, že musím více důvěřovat Bohu. Důvěřovat mu, že mi pošle manžela, který mě bude milovat takovou, jaká jsem i s mými slabostmi.

Na začátku tohoto roku jsem dostala odvahu a řekla jsem Bohu: „Bože, prosím, pošli mi manžela letos a prosím ještě o jednu věc, ať máme spolu nejprve přátelský vztah, který postupně přejde do manželství.“ Po nějakém čase mi kamarádka poslala do zprávy odkaz, kde byla pozvánka na oběd pro nezadané v rámci křesťanské konference v Banské Bystrici. První, co mě napadlo, bylo to, že tam musím jít. Vůbec jsem nevěděla, co mě tam čeká, a to, co přišlo pár měsíců nato, předčilo mé romantické sny. Na tom obědě jsem seděla u stolu, ke kterému si přisedl i můj budoucí muž a já to ani netušila. Prohodili jsme spolu jen pár slov, takže mě ani nenapadlo, že by mohl mít zájem. Navíc u stolu seděly i další slečny, se kterými se také bavil. Když mi ale druhý večer po obědě od něj přišla zpráva, napadlo mě, možná má o mě tento muž zájem. Zpočátku jsme si jen párkrát do týdne napsali. Většinou psal první on mě. To se ale změnilo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem o poznání veselejší a šťastnější, když si ten den píšeme. Začínalo mi docházet, že si s ním píši velmi ráda, a proto když mi asi po měsíci chatování navrhl, že si zavoláme, rozbušilo se mi radostí srdce. Vnímala jsem, že náš vztah se tímto posouvá dál, teď už jsme se mohli i slyšet. Byla jsem za to moc ráda a jelikož jsme si velmi rozuměli, začínala jsem toužit po tom, aby za mnou Míša přijel. Uběhl necelý týden a když jsme si volali, tak se mě zeptal, zda bych nechtěla, aby za mnou přijel. Byla jsem velmi ráda, že se mě na to zeptal sám a moc jsem se na jeho návštěvu těšila. Po našem prvním rande jsme zjistili, že sympatie jsou na obou stranách, a shodli jsme se, že se jdeme zeptat Pána, jak se na nás dívá On. Jeden večer jsem už kvůli tomu nemohla usnout, přemýšlela jsem nad tím, že mám Míšu ráda a trápila jsem se, že nevím, co na moje city k němu říká Pán. Věděla jsem, že pokud nám Bůh řekne, že posunout náš vztah dál není Jeho vůle, tak bychom spolu stejně nebyli šťastní, a nakonec bychom se oba ve vztahu trápili. Bylo pro mě ale velmi těžké uvažovat nad možností, že bychom ukončili náš vztah. Pán mě ale nenechal takto dlouho přemýšlet a najednou se mi uprostřed noci vybavil příběh z evangelia Jana, kdy je Ježíš s učedníky u Tiberiatského moře, když Petr a další šli lovit ryby. V uších mi zazněla věta: „Hoďte síť na pravou stranu a vylovíte.“ Napadlo mě, Pán mi asi říká, že Míša je opravdu můj budoucí manžel a že mi ho vybral On sám. Četla jsem tu pasáž stále dokola, píše se tam i to, že oné noci neulovili nic – to byly všechny moje vztahy předem, než jsem uvěřila v Boha a také v to, že Bůh má pro mě manžela, který se ke mně bude hodit a se kterým budu šťastná. A dále se píše, že potom, co neulovili nic, Ježíš říká svým učedníkům, hoďte sítě na pravou stranu a naleznete. Oni poslechli a už nemohli utáhnout síť pro množství ryb. Úplně mi to sedělo, házela jsem sítě na levou stranu – hledala jsem vždy muže sama bez Boží pomoci a nikdy to nefungovalo. V srdci jsem tedy měla jasno, do vztahu s Míšou jít mám. Již po krátkém čase jsme si velmi chyběli, tak jsme se dohodli a Míša za mnou přijel po druhé. To už jsme si do očí řekli, že se máme rádi a šli jsme si tedy pro požehnání od mého pastora. Uběhlo jen pár dní a jela jsem se seznámit s Míšovou rodinou a také jsme navštívili jeho církev v Bratislavě a nechali jsme se požehnat i jeho pastorem. Jen několik málo dní nato se jel Míša seznámit s mojí rodinou a bylo vidět, že ho přijali stejně dobře jako jeho rodina mě. Zanedlouho nato jsem jela za Míšou na Slovensko, kde jsme se spolu rozhodli navštívit v říjnu Izrael. Týdny plynuly velmi rychle a když jsme s Míšou přistávali na letišti v Tel-Avivu, přistihla jsem se, jak v duchu rozjímám, zda jsem vážně v Izraeli a zda jsem tam doopravdy s Míšou. Naplnila mě obrovská vděčnost vůči Pánovi. Na druhý den zájezdu jsme pluli po Galilejském jezeře, kde mě Míša požádal o ruku a já jsem věděla, že je to on, ten, kterého si chci vzít. Ještě předtím, než jsme se rozhodli jet na tento zájezd jsem si moc přála, aby mě požádal o ruku právě v Izraeli. Bůh je úžasný. Do Izraele jsem odletěla s přítelem a zpět přiletěla se snoubencem, a to je pro mě obrovské svědectví.

A teď, když píšu tento článek, mi dochází, jak skutečně velký zázrak náš vztah je a jaká je to milost, když Bůh na stejném místě, kde mi na Ježíšově životě ukázal, že Míša je můj budoucí muž, mě pak o dva měsíce nato v mém vlastním životě požádal Míša o ruku. S Míšou teď plánujeme svatbu a velmi se těšíme na naši společnou budoucnost a jsme vděční, že za tak krátkou dobu spolu zažíváme tolik požehnání. Bůh nám dal nad to více, než jsme si vůbec představovali a než jsme měli smělost očekávat.