Napokon vyliaty bude na nás Duch z výšin, púšť sa zmení na ovocný sad a ovocný sad budú pokladať za les. (Iz 32,15)
Již vícekrát jsme na stránkách tohoto časopisu rozebírali pohanský původ mnohých „křesťanských“ svátků a na konkrétních případech jsme si ukazovali, že církev v průběhu svých dějin opustila své hebrejské kořeny a namísto biblických svátků začala vytvářet svátky nové, nejčastěji pokřesťanštěním významných pohanských svátků. V tomto článku se zaměříme na skutečný původ vánoc a mnohých vánočních zvyků, a zjistíme, zda vyhovují přísným biblickým kritériím.
Na základě dostupných historických poznatků můžeme prohlásit, že významné prosincové svátky slavili už naši pohanští prapředci před několika tisíci roky. Křesťanské vánoce se však začaly slavit až ve 4. století - více než 300 let po narození Krista! Tento uměle vytvořený svátek záhy nasákl pohanskými vlivy, které se projevily hlavně v lidové kultuře a zvycích. Než se však rozepíšeme o různých pověrách, věnujeme několik následujících řádků prastarým pohanským svátkům spojeným s oslavami zimního slunovratu.
Náboženské rituály pohanských národů bývaly zpravidla spojeny s přírodním cyklem, ve kterém hrál zimní slunovrat velmi důležitou úlohou. Pohané věřili, že bůh Slunce se každý rok opětovně rodí. Noc z 21. na 22. prosince pokládali za dobu jeho nového zrození. Všimli si totiž, že Slunce po této noci stoupá na obzoru každý další den stále výše a výše. Tento tajuplný jev chápali jako růst nově narozeného dítěte. Proto tato a další noci byly odedávna považovány za „svaté noci“.
Svátek zimního slunovratu byl oslavován nočním bděním a přísným půstem. Prováděly se různé obřady, které měly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince lidé vítali Slunce, které se opět začalo přibližovat k Zemi. Dokládají to dodnes užívaná lidová pořekadla, která hovoří o prodlužujícím se dni: „na Boží narození o kuří poskočení“, „na Nový rok o slepičí krok“, „na Tři krále o tři kroky dále“ a „na Hromnice o hodinu více“.
Vánoční zvyky se dnes možná jeví jako nevinné zpestření vánočních oslav, jakýsi typicky český prvek a protiklad amerického komerčního Santa Klause.
Je zajímavé, že samotné slovo vánoce má původ v starých pohanských časech. Pro etymologii tohoto slova existují dva výklady. První výklad, který nepřipouští přejmutí výrazu vánoce z jiného cizího jazyka a poukazuje na jeho nutnou původnost v každém daném jazyce, tvrdí, že se návrat Slunce oslavoval celých dvanáct dní a dvanáct nocí. Každý den tak symbolizoval jeden měsíc v roce, kterých je také dvanáct. Den pomyslného příchodu jara - 4. den symbolizující duben, s označením „čtvrtý“ se údajně později zkomolil na „štědrý“ - tento den probíhaly oslavy zvláště bujaře. Celému tomuto období se říkalo „o dvanácti nocích“, později „o dvánnocích“ až z toho zbylo „o vánocích“. Tento výklad má ryze lidovou povahu a není podložen reálným etymologickým základem.
Druhý výklad bere v úvahu možný vývoj z německého slova „Weihnachten“. To je zřejmě odvozené od středoněmeckého „zu den wihen nahten“ - což znamená „o posvátných nocích“ - což mohly být ony pohanské posvátné svátky oslavující slunovrat. V českém slově vánoce vidíme část „-noce“, která je totožná s německým výrazem „-nachten“.
V současnosti je v našich končinách světa dominantním symbolem vánoc ozdobený vánoční stromek. Velmi oblíben je zejména dětmi. Zdobení vánočního stromečku je v českých zemích relativně mladým zvykem. První vánoční stromek v Praze údajně postavil roku 1812 v Libeňském zámečku pro své štědrovečerní hosty ředitel Stavovského divadla J. K. Liebich. Velmi brzy pak začala vánoční stromek zdobit česká šlechta a honorace. V měšťanských rodinách zdomácněl ve 40. letech 19. století. Dnes se zdobí blýskavými ozdobami z foukaného skla a barevnými řetězy, tehdy však byla jeho výzdoba daleko jednodušší. Zdobil se cukrovím a lidovými výtvory ze dřeva, perníku či pečiva. Ve vesnických staveních stromky původně nestály na zemi či na stole, ale byly zavěšeny na stropě špičkou směrem dolů.
I když se u nás vánoční stromek objevil tak pozdě, je od pradávna součástí oslav svátků zimního slunovratu. Starověcí pohané mnohých národů spojovaly kult Slunce (Bálův kult) s kultem matky (kult Aštarty nebo Ašery) a s rituálním kultem stále zelených stromů (evergreenů). V době oslav „svatých nocí“, zasvěcených slunečnímu božstvu, pořádali pohané bujaré oslavy u stále zelených stromů. Věšeli na ně ozdoby, ovoce, pamlsky a světla. To se dělo nejprve ve volné přírodě, později doma, protože to bylo pohodlnější.
Jedle, nebo dříve v Orientu cypřiš či terebint, byly jakožto stále zelené stromy života zasvěceny „královně ne-
bes Aštartě“, Bálově manželce. V předmluvě k německé Elberfeldské Bibli se píše: Ašera byla kmen stromu bez kořene, na kterém byly ponechány větve. Tento kmen se obvykle stavěl po obou stranách Bálova oltáře. Naše vánoční stromky k nám přišly z Německa. Staří Germáni během svých svatých nocí stavěli ke svým domům jedle a k poctě slunečního boha na ně věšeli světla. Církev dala těmto pohanským zvykům křesťanský význam.
Už jsme výše naznačili, že raná církev vánoce neslavila. Dokonce je více než pravděpodobné, že k narození Božího Syna nedošlo v zimě, ale v celkem jiném ročním období. Skutky apoštolské, novozákonní kniha, která nám popisuje první období existence církve, popisuje křesťany jako dynamicky se rozšiřující skupinu charismatických věřících, jejichž hlavním cílem byla evangelizace pohanů. Tato církev se nevěnovala liturgické zbožnosti, ale kázala evangelium, rozšiřovala Kristovo učení, modlila se za nemocné a vyháněla démony. Není doložené, že by první křesťané slavili nějaké svátky. Křesťané, kteří měli židovský původ, respektovali židovské biblické svátky. Apoštol Pavel dokonce na svátky cestoval do Jeruzaléma (Sk 18:21).
První církev neustále bojovala s intenzivním pronásledováním, nejdříve od judaistů a později od římské státní moci. Na začátku tomuto pronásledování statečně čelila. Církevní historici hovoří o tom, že prolitá krev křesťanských mučedníků se stala katalyzátorem ještě většího růstu církve. Postupně se však z církve začaly vytrácet úřady charismatických vůdců a nahradila je institucionalizovaná hierarchická struktura. Ta se ještě upevnila potom, co se na začátku 4. století křesťanství stalo nejdříve státem trpěným a později i preferovaným státním náboženstvím. Církev se snažila o misii mezi pohany, ale později se snažila pohanům přizpůsobit, aby je lépe získala pro novou víru. Součástí tohoto přizpůsobení bylo i zavedení oslav vánočních svátků.
Nejstarší záznam o vánocích máme ve Filokalově Chronografu z r. 354, kde je na dvou místech uveden 25. prosinec jako den narození Ježíše Krista. Část Chronografu, ve které je jedna ze zmínek, pochází asi z r. 330. Římané slavili tento den jako svátek Solis invicti - slunce nepřemoženého - tj. jako připomínku slunovratu. Křesťané nazvali svátek toho dne Natalis invicti - narození nepřemoženého. Na stropě mauzolea Juliů v Římě byla nalezena mozaika s obrazem Krista, který jede jako sluneční bůh Helios na triumfálním voze. Císař Konstantin, který se postaral o „legalizaci“ křesťanství v římské říši, byl velkým uctívačem nepřemoženého slunce. Tato jeho úcta s přijetím nové víry pouze získala jakýsi křesťanský nádech. Církevní rozhodnutí zavést slavení vánoc na 25. prosinec mělo odvést lid od slavení pohanského svátku (od 17. do 23. prosince probíhaly též bujné oslavy Saturnálií) a nasměrovat je k církvi. Když se však podíváme na vývoj oslav vánočních svátků, dějinná tendence byla přesně opačná. Namísto toho, aby pohané opouštěli své zvyky a přijímali křesťanství, byli to křesťané, kteří ke své zbožnosti přidávali pohanské zvyky a obyčeje, z nichž mnohé měli naprosto okultní a magickou povahu. Naše kultura se považuje za křesťanskou, pojďme se však podívat na naše vánoční zvyky. Je jejich původ skutečně křesťanský nebo jsou veskrze pohanské?
V tradici celé řady evropských národů je zakořeněna představa, že za dlouhých zimních nocí se přírodní síly dostávají do divokého zápasu s démonickými bytostmi. Slunce jako by bylo v tyto dny poraženo. Po celý prosinec se v lidových vánocích objevují různé tajemné postavy, nesoucí v sobě skrytou symboliku. Podíváme se na některé z nich.
V mnohých regionech českých zemí se objevují tzv. pochůzky. Rodiny a domy jsou navštěvovány nadpřirozenými bytostmi, které mají zajistit požehnání v následujícím roce (viz okénko). Ostatní zvyky bychom mohli rozdělit do tří kategorií: zákazy, věštění budoucnosti a magie na zajištění plodnosti a prosperity.
Nejčastěji se zákazy vázaly k svátku sv. Lucie, ke Štědrému dni, ke dni Mláďátek a Tří králů. Některé z nich prokazují zjevnou souvislost s uctíváním duší zemřelých. Zákaz zametat během Štědrého večera vycházel z přesvědčení, že zametáním by mohly být zraněny duše zemřelých předků, které by se později mohly mstít. Stejný důvod měl i zákaz zvedání spadlých předmětů, bílení stěn, mletí obilí, tlučení plodin, vylévání vody na dvůr, prudké vstávání od stolu (přetrvalo do dnešních dnů) a vynášení popela. Zákazy některých pracovních činností - například předení, navíjení, tkaní, pletení, vázání, šití, mlácení - měly také původ v obavách z ublížení zemřelým duším. Pomstou by byla neúroda lnu, konopí či obilí. Na Štědrý den se nesmělo nic kupovat, prodávat, půjčovat, kýchat nebo sedět naproti dveřím. Nikdo na sebe nechtěl přivolat neštěstí, pohromu, neúrodu nebo zlobu duchů.
Věštění osudu vždy lidi přitahovalo. Zdánlivě mrtvá větvička v teple a vodě obrazila a nasadila květy. Větvičce se říká „barborka“, protože by měla být uříznuta v den svátku sv. Barbory. Většinou pochází z ovocného stromu. Někdy jich děvčata uřízla víc a pojmenovala je jmény chlapců a ta, která vykvetla nejdříve, měla symbolizovat budoucího ženicha. Jiné věštby se týkaly jednotlivých členů rodiny. Ze skořápkových lodiček se svíčkami, které se pokládaly na vodu, se věštilo, jak se majiteli loďky povede příští rok - podle chování lodičky na vodě, podle zhasnutí svíčky a cesty k druhému břehu. Do vody se lilo rozžhavené olovo a ze vzniklého ztuhlého tvaru se věštily události pro další rok. Dodnes lidé po večeři rozkrajují jablka a podle tvaru jaderníku odhadují osud. Pokud má jaderník podobu kříže, má přijít nemoc či dokonce smrt, hvězda přináší štěstí, majetek.
Pod talíře na štědrovečerní tabuli se kladla šupina z kapra. Ze štědrovečerní večeře se do země a pod stromy zakopávaly jako obětiny zbytky jídla. Ráno se lidé chodili umýt k potoku či ke studni, aby byli celý rok zdraví. Také vykuřování kadidlem v kostele a následné pálení františků doma jsou očistné rituály. Zvyků, pověr a pranostik je tolik, že ani není možné, je zde všechny zmínit.
Obchůzky
Obchůzkové Barborky mají se světicí Barborou společné pouze jméno. Chodívaly v předvečer svátku sv. Barbory po venkovských domech. Jejich přestrojení záviselo na daném kraji - někde měly bílé šaty, okolo pasu modrou nebo červenou širokou pentli s dlouhými převislými konci na levém boku. Vlasy měly rozčesány přes obličej, aby nebyly k poznání, na hlavě květinový věneček nebo korunku, v pravé ruce metlu a v levé uzlík nebo košík s dárky. Jinde mívaly bílou plenu a tylový závoj, ještě jinde šaty černé.
Lidová Lucie je zmiňována především v souvislosti s předením lnu. V den jejího svátku platil přísný zákaz předení. Na Podluží se věřilo, že přadleně, která by neuposlechla tohoto zákazu, naplní Lucie komínem světnici prázdnými vřeteny. A běda ženě, která by je nedokázala obratem napříst. Obchůzkové Lucie (Lucky, Lucy, Loucky, Luciny) kontrolovaly domácnosti, zda snad nějaká žena nepřede. Mívaly bílé pláště a obličej zakrytý maskou ze dřeva a papíru, která se podobala čapímu zobáku. Zobákem klapaly. Zabouchaly na dveře, vešly do světnice a pronášely: „jdu, jdu, noci upiju“. V Čechách Lucie nosívala veliký nůž a strašila děti, že jim rozpáře břicho, pokud se o adventu nepostí. Na Orlicku chodily Lucie mladé - dívky ve věku 12 - 14 let, celé zahalené bílým prostěradlem a na navlhčený obličej si nafoukaly bílou mouku, aby nebyly k poznání. Jedna měla kartáč na drhnutí, druhá bílila štětkou stěny, další nutila děti modlit se.
Kromě Barborek a Lucie a Mikuláše byste mohli v adventním čase potkat i jiné masky. Ambrož lákal děti na poházené pamlsky a pak je honil s metlou okolo kostela. Ometačka nemluvila, březovou metlou třikrát ometla plotnu a za malou výslužku jí požehnala. Perchta (Perechta, Peruchta) byla obdobou Lucky. Oblečena byla v obráceném kožichu, na hlavě měla králičí kůži, v jedné ruce dřevěný nůž a ve druhé škopek s hrachovinou. Strašila děti, že jim za nestřídmost provrtá břicho a vycpe ho hrachovinou. Jinde měly Perchty červenou papírovou masku s pohyblivým jazykem. Obdobou Perchty byla Brůna, která měla podobu koně.
Na stránkách našeho časopisu jsme již vícekrát vysvětlovali nebezpečí různých pověr, magických praktik a rituálů. Vánoční zvyky se dnes možná jeví jako nevinné zpestření vánočních oslav, jakýsi typicky český prvek a protiklad amerického komerčního Santa Klause. Pohanské a okultní pozadí těchto zvyků je však nad slunce jasné. Křesťané by tedy neměli podceňovat mnohá varování Bible před magií a okultizmem. Uvedu jenom některé příklady. V Mojžíšově zákoně bylo čarování jedním ze smrtelných hříchů (hříchů, které byly trestány smrtí). Exodus 22:17 hovoří: „Čarodějnici nenecháš naživu.“
Před vstupem do zaslíbení kanaánské země Mojžíš varoval lid, aby se neučili od národů, které tuto krajinu obývaly. Jejich magie a věštění se Izraeli mohly stát léčkou a přinést na lid mnohá prokletí. „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.“ (Deuteronomium 18:10-12). Jsou to velmi vážná varování, která bychom neměli brát na lehkou váhu. Za časů první církve bylo jedním ze znaků obrácení člověka ke Kristu to, že učinil pokání z každé magie a okultizmu, a zbavil se všech předmětů spojených s čarováním. Můžeme to vidět například při obrácení většího množství lidí během Pavlovy služby v Efezu. „Nemálo pak těch, kteří se zabývali magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili. Jejich cena se odhadovala na padesát tisíc stříbrných.“ (Skutky 19:19)
Cílem tohoto článku bylo popsat vánoční pověry a varovat před nimi. Vánoce však mají též jeden velmi pozitivní aspekt, který bych rád zmínil na závěr. Tyto svátky jsou v povědomí lidí spojeny s narozením Spasitele, Ježíše Krista Nazaretského. I když se ve skutečnosti nenarodil 25. prosince, poselství jeho narození platí. Je už 2000 let stejné. Na svět přišel Zachránce, aby vyřešil problém hříchu a zatracení lidstva. Vánoční svátky jsou příležitostí ke kázání evangelia. Proto ji i v tomto roce využijme.
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16)
Prameny:
Bible: Český ekumenický překlad
www.infodomecek.cz
www.getsemany.cz
www.pis.cz
