Pomazání k úspěšnému životu

Slovo pomazání ze slovníku moderních sekulárních lidí téměř úplně vymizelo. Možná ještě před sto lety byli panovníci nazýváni „hlavami pomazanými“, dnes si však málokdo uvědomuje, co tento zvláštní pojem ve skutečnosti vlastně znamená.

V Bibli nalézáme akt pomazání jako jakýsi obřad ustanovení kněze nebo krále do úřadu. Pomazání se provádělo speciálně připraveným olejem smíchaným s vonnými přísadami. Pomazaný člověk byl tedy ustanoven a zmocněn pro vykonávání daného úřadu. Tento akt byl symbolickým vyjádřením Božího ustanovení a zmocnění, kterého se danému člověku dostalo. Skutečné pomazání totiž přichází přímo od Boha prostřednictvím Ducha Svatého, který člověka nadpřirozeným způsobem uschopňuje k dílu, které má vykonat. Titul Mesiáš nebo Kristus, v překladu do češtiny znamená „Pomazaný“ a hovoří o skutečnosti, že tuto jedinečnou osobu pomazal sám Bůh. (Iz 61,1)

Podstatou biblického pomazání je tedy nadpřirozené zmocnění k vykonání díla, ke kterému nás Bůh povolal. Právě v těchto dnech si připomínáme Letnice, svátek, během kterého první církev zažila naplnění Kristova slibu, který jim dal před svým nanebevzetím. Měli čekat v Jeruzalémě, dokud je nenaplní Duch Svatý a nebudou oblečeni do „moci z výsosti“. (Lk 24,49) Zkušenost, na kterou měli čekat, byla křest Duchem Svatým. (Sk 1,4-5) Došlo k němu právě na Letnice, židovský svátek týdnů (šavuot). Duch Svatý sestoupil na učedníky, kteří, když zakusili jeho moc, začali mluvit novými jazyky a projevovat se podobně, jako kdyby byli opilí. (Sk 2,1-13) Sestoupením Ducha Svatého na učedníky se naplnil Ježíšův slib: „Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“ (Sk 1,8; ČSP) Pomazání Ducha Svatého uschopnilo učedníky k úspěšné službě v Boží moci. Výsledkem toho byla skutečnost, že v relativně krátké době několika desetiletí byl zvěstí evangelia zasažen celý tehdejší civilizovaný svět.

Buď jako Ježíš

První osobní zkušenost s Duchem Svatým zažili učedníci po svém setkání se vzkříšeným Kristem. Proběhla následujícím způsobem: „Když byl večer téhož dne, prvního v týdnu, a učedníci byli ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: Pokoj vám. Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. I zaradovali se učedníci, když uviděli Pána. Ježíš jim opět řekl: Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás. Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého.“ (J 20,19-22; ČSP)

Když se mezi ustrašenými učedníky objevil vzkříšený Ježíš a popřál jim pokoj, naplnila je radost z opětovného setkání s milovaným Pánem. Ježíš tehdy pronesl velice silná slova. Stejně jako byl poslán svým nebeským Otcem, posílá i On své učedníky, aby kázali evangelium a rozšiřovali působení Božího království na zemi. Toto poslání církve vůbec není malé a skutečnost, jestli ho učedníci poslechnou, rozhodne v průběhu dějin o spáse miliónů lidí. Hned potom na ně dýchl a řekl jim, aby přijali Ducha Svatého. I na tomto místě vidíme, že přítomnost Božího Ducha v životě jednotlivce je klíčová pro naplnění velkého poslání. Učedníci tehdy ještě nezažili ono pověstné „vystrojení mocí z výsosti“, o němž se zmiňujeme výše, ale Duch Svatý do nich vstoupil stejně, jako se to děje, když se člověk obrátí ke Kristu, uvěří, že byl vzkříšen z mrtvých, otevře mu své srdce a dovolí mu vejít. Bible tento proces nazývá znovuzrozením. (J 3,3-8) K tomuto zázraku dojde v nitru člověka prostřednictvím působení Božího Slova a Ducha Svatého. K úspěšné službě svědectví potřebuje však také „druhou zkušenost“, naplnění neboli křest Duchem Svatým, k němuž v případě učedníků došlo na Letnice v Jeruzalémě, 50 dní po Ježíšově zmrtvýchvstání.

Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého.

Jsme-li naplněni Duchem Svatým, je v našem životě přítomno pomazání. Toto pomazání (či uschopnění) nám Bůh uděluje podle toho, do jaké služby nebo k jakému úkolu nás povolal. Nikdo není znevýhodněn. Ke každému dílu, ke kterému nás Bůh volá, jsme plně kvalifikováni. Někdy si lidé, kteří čtou Bibli a přemýšlejí nad ní, kladou otázku, jak Pán myslel své prohlášení, že ti, kteří v něho uvěří, budou konat ještě větší skutky než On. Doslova prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci.“ (J 14,12; ČSP) Pána jistě nemůžeme podezřívat z toho, že by žertoval nebo nemyslel vážně to, co řekl. Kdo věří v Krista, může tedy činit stejné skutky jako On a dokonce větší. Jak je to možné? Klíčovými faktory jsou tu právě víra v Krista a pomazání Ducha Svatého.

Všimněme si skutečnosti, že před tím, než byl Boží Syn naplněn Duchem Svatým, nevykonal žádný zázrak. Bible nehovoří o tom, že by disponoval nějakou nadpřirozenou mocí, či schopnostmi, jimiž by převyšoval obyčejné smrtelníky. Podle Písma se Boží Syn vzdal svého božského postavení a moci, doslova „sám sebe zmařil“. (Fp 2,7; ČSP) Původní řecký text Písma zde doslova hovoří, že se „vyprázdnil“ ze svého Božství. Ježíš Nazaretský se tedy od lidí nelišil žádnými nadpřirozenými schopnostmi, lišil se tím, že se narodil bez vlivu a působení dědičného hříchu a ve svém životě se nikdy žádného hříchu také nedopustil. Boží moc do jeho života přineslo až pomazání Duchem Svatým, který na něho sestoupil, když ho Jan Křtitel pokřtil v Jordánu. Díky tomuto pomazání se stal Mesiášem, tím Pomazaným, o němž prorokovali proroci, a mohl sloužit skrze nadpřirozené zmocnění od svého nebeského Otce.

Podobné zmocnění (i když samozřejmě ne úlohu a postavení Mesiáše) mohou přijmout všichni jeho učedníci, a tak vstoupit do kvalifikovaného života svědectví o Kristu a kázání evangelia. Proto prostřednictvím pomazání a víry mohou i dnes Ježíšovi učedníci konat stejné skutky jako On. Potom můžeme spolu s apoštolem Janem konstatovat: „Jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.“ (1J 4,17b; ČSP)

Talenty a pomazání – vnitřní a vnější zdroj uschopnění

Jako talenty (nebo hřivny) můžeme označit Boží vklad schopností a potenciálu, který nám Bůh dává v přirozené oblasti a se kterým se narodíme. Toto obdarování je úplně přirozenou věcí a týká se každého člověka. Vůbec totiž nesouvisí s vírou nebo křesťanským životním stylem, což znamená, že existuje nesmírné množství velice talentovaných nevěřících lidí. Znamená to však také, že velké množství lidí své talenty a hřivny promrhá. Učedníci Pána Ježíše Krista jsou v Písmu povzbuzováni, aby se svými talenty moudře naložili, nepromarnili je, ale naopak je rozvíjeli a rozmnožovali. Pán o tom hovoří v podobenstvích o talentech (hřivnách) v Mt 25 a Lk 19. Talenty jsou tedy schopnosti, které do nás vložil Bůh. Jsou v nás a je jen na nás, budeme-li je používat a rozvíjet.

Na rozdíl od talentů nepřichází pomazání do života člověka automaticky. Člověk se musí nejdříve obrátit ke Kristu, zažít znovuzrození a letniční zkušenost naplnění Duchem Svatým. Chceme-li růst v pomazání, musíme vyhledávat přítomnost Ducha Svatého a společenství s Ním.

Pomazání nám může pomoci i tam, kde si uvědomujeme svá přirozená omezení a nedostatky. Dodává nám přesně takový potenciál a schopnosti, které potřebujeme k dosažení cíle, ke kterému nás Bůh povolal. Apoštol Jan píše věřícím: „Vy pak máte pomazání od Svatého, a znáte všecko.“ (1J 2,20; BKR) Skutečnost, že život každého věřícího v Krista je, anebo by měl být, provázen nadpřirozenými znameními (Mk 16,17-18), je způsobena právě pomazáním Ducha Svatého v životech věřících.

Pomazání na Kristu

Zkoumáme-li pomazání, potřebujeme se důkladně podívat na Pomazaného, tedy na Mesiáše Ježíše z Nazaretu. Pán řekl učedníkům, že přijmou zmocnění Ducha Svatého a budou konat stejné skutky jako On. Chceme-li takové pomazání, potřebujeme je studovat, toužit po něm a skrze společenství s Duchem Svatým je hledat. Pomazání Ducha Svatého na Pánu Ježíši prorocky popisují hned dvě pasáže v knize proroka Izajáše.

První z těchto míst hovoří o pomazání ke kázání evangelia a mocné duchovní službě, které činilo Ježíše skutečným Pomazaným, tedy Mesiášem: „Duch Panovníka Hospodina je na mně, protože mne Hospodin pomazal. Poslal mne přinášet radostnou novinu pokorným, ovázat rány zlomeným v srdci, vyhlásit zajatcům propuštění a vězňům otev­ření žaláře; vyhlásit rok Hospodinovy přízně a den pomsty našeho Boha; potěšit všechny truchlící; zajistit pro truchlící na Sijónu, aby jim byla dána čelenka místo popela, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha malomyslnosti. Budou nazváni: Duby spravedlnosti, setba Hospodinova, aby byl oslaven.“ (Iz 61,1-3; ČSP) Tento text Pán slavnostně přečetl v nazaretské synagoze a prohlásil, že tato slova se právě na něm naplnila a oficiálně tím zahájil svou veřejnou službu. (Lk 4,21) Pomazání umožňuje opravdu účinnou službu lidem. Když člověk pomazaný Duchem Hospodinovým káže evangelium, dějí se zázraky a lidské životy se skutečně mění. Právě toto fascinovalo zástupy, které následovaly Ježíše. V tehdejším Izraeli nebylo ničím zvláštním narazit na cestující rabíny a učitele Mojžíšova zákona, kteří veřejně vyučovali. Narazit však na někoho, kdo se skutečnou autoritou a mocí kázal Boží Slovo a lidé byli prostřednictvím jeho služby uzdravováni a vysvobozováni z moci démonických sil, bylo i tehdy něco zcela mimořádného a zástupy nad tím podle svědectví evangelií žasly. (Mt 7,28)

Kázání v moci Ducha Svatého však není jediným výsledkem pomazání v životě Krista a úplně stejně to platí i v našich životech. Pomazání není neosobní síla, která spočine na pomazaném jednotlivci, je to přítomnost Božího Ducha, jehož vlastnosti a kvality přecházejí i na člověka, který je jím naplněn a pomazán. Když prorok Izajáš píše na jiném místě o příchodu Mesiáše, říká: „A spočine na něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem.“ (Iz 11,2; ČSP) V tomto verši nalézáme sedm pojmenování Božího Ducha, která zároveň reprezentují Jeho vlastnosti.

Číslo sedm se v souvislosti s Božím Duchem objevuje také na jiném místě Písma. Je to v knize Zjevení apoštola Jana, který ve 4. kapitole své prorocké knihy popisuje svou vizi nebe a Božího trůnu: „Před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, to jest sedm duchů Božích.“ (Zj 4,5; KMS) Tento tajemný výrok dozajista nezvyšuje počet osob ve svaté boží Trojici, ale naráží na symboliku Mojžíšova svatostánku a později i jeruzalémského chrámu, v jehož svatyni hořelo sedm lamp na menoře, sedmiramenném svícnu, který je dodnes jedním ze symbolů judaizmu a také státním znakem Izraele. Tento svícen byl osazen sedmi lampami na olej, který byl rovněž považován za symbol Ducha Svatého a pomazání. Sedm plamenů na ramenech menory může symbolizovat právě sedm zmíněných charakteristik Ducha Svatého, o kterých se zmiňuje prorok Izajáš. Pojďme se na ně v krátkosti podívat.

Před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, to jest sedm duchů Božích.

Duch Hospodinův

První charakteristikou Božího Svatého Ducha, je skutečnost, že je Duchem samotného Hospodina, reprezentuje živou a osobní přítomnost všemohoucího Boha v životě pomazaného člověka. Společenství se svým nebeským Otcem, které Pán Ježíš zde na zemi zažíval, bylo umožněno právě přítomností Ducha Svatého v jeho životě. Ježíš se nikdy necítil sám, vždy měl plnou jistotu toho, že Otec ho stále slyší a odpovídá na jeho modlitby. (J 11,42) První chvíle, kdy Pán pocítil samotu a Otec od něho odstoupil, nastala až na golgotském kříži. (Mt 27,46; Mk 15,34)

Pomazání Ducha Svatého nám tedy zabezpečuje Boží přítomnost v našich životech. Pán tím, že na Letnice vylil z nebe Ducha, učinil velice významný skutek, kterým umožnil každému věřícímu vstoupit do osobního vztahu s Bohem. Pán Ježíš nehovořil nadarmo o Paraklétovi (Obhájci, Zastánci, Utěšiteli), kterého pošle z nebe namísto sebe. Dokonce se zmínil o tom, že je pro učedníky dobré, aby odešel. (J 16,7) Vylití Ducha Svatého umožňuje každému člověku, který odevzdal svůj život Kristu a naplnil se Duchem Svatým, zažívat nefalšovaný a nikým nezprostředkovaný osobní vztah s Bohem.

Chybí-li v životě jakéhokoli křesťana tento vztah, celé jeho křesťanství se v ničem neliší od prázdného formálního náboženství. Naopak rozvíjí-li toto společenství s Božím Duchem, potom chodí s Bohem, je veden Duchem, a tak je podle Písma skutečným Božím dítětem. (Ř 8,14) Tento typ pomazání je nenahraditelný a bez něho je osobní život víry a vztah s Bohem pouhou formální příslušností ke křesťanskému světonázoru.

Je důležité, abychom si vážili osobní přítomnosti Ducha Božího v našich životech. Letniční zkušenost není samozřejmostí, je projevem obrovské Boží milosti a lásky. Bůh chce přebývat uprostřed svého lidu a dává svou přítomnost a slávu do hliněných nádob našich pozemských životů. Skutečnost, že jsme se skrze víru v Krista znovuzrodili a byli naplněni Duchem Svatým, je tou nejdůležitější a nejúžasnější hodnotou, kterou tu na zemi můžeme přijmout. Je to hodnota, která je nepominutelná a půjde s námi i do věčnosti.

Duch moudrosti

Duch Hospodinův je označen také jako duch moudrosti. Je-li na nás přítomno Jeho pomazání, jsme pomazáni také k moudrosti. Moudrost, o které se tu hovoří, se velice liší od moudrosti v podobě, v jaké jí rozumí svět. Biblická moudrost, v hebrejštině označovaná výrazem chochma, neznamená souhrn různých vědomostí či zkušeností. Hebrejská moudrost představuje především praktickou zručnost v různých záležitostech. Kdybychom ji měli popsat jinými slovy, mohli bychom říci, že biblická moudrost, znamená schopnost dobře a kvalitně vykonat nějaké dílo nebo dosáhnout cíl. Slovo moudrost se v Bibli mimo jiné používá i v souvislosti s řemeslníky, kteří měli postavit Mojžíšův svatostánek a vyrobit všechno jeho vybavení. (Ex 28,3; Ex 31,3-6; Ex 36,1n)

Dalším významem biblického slova chochma je zkušenost, tedy schopnost vykonávat věci s velkou mírou jistoty úspěchu. O člověku, na kterém je pomazání Ducha moudrosti můžeme směle prohlásit to, co se říká v Žalmu 1 o spravedlivém člověku: „…a vše, co dělá, se daří“. (Ž 1,3b; ČSP) Jako křesťané naplněni Duchem Svatým máme toto pomazání, a to bez ohledu na to, jaké jsou či byly naše přirozené schopnosti. Ne nadarmo píše apoštol Jakub věřícím, kteří se domnívají, že se jim nedostává moudrosti, aby o ni prosili směle a bez pochybností, a bude jim dána. (Jk 1,5-8)

Duch rozumnosti

Duch rozumnosti tvoří jakousi pomyslnou dvojici s Duchem moudrosti. Podobně je tomu i u následujících druhů pomazání (rada – udatnost a poznání – bázeň před Hospodinem). Hebrejský výraz pro rozumnost zní bíná a znamená schopnost porozumět. Jedná se o „vhled“, rozeznání či schopnost posoudit danou věc. Člověka, který je pomazán Duchem rozumnosti, je téměř nemožné nachytat na nějaký podvod. Je to člověk, který se dokáže vždy správně rozhodnout.

Duch rady

Přijde-li na člověka pomazání Duchem rady (hebrejsky écá), může ve svém životě zažívat přítomnost nebeského Rádce. Vždycky se může spolehnout na to, že do jeho života budou v pravý čas přicházet ty správné instrukce „shora“, nikdy nebude chodit „podle rady bezbožných“ (Ž 1,1), ale bude stále veden Božím duchem. Slovo écá také znamená plán nebo boží „úradek“. Pomazání Duchem rady vede člověka do Boží vůle, jeho život už není chaotický, ale naplňuje Boží plán.

Duch udatnosti

K tomu, abychom naplnili Boží plán v našich životech, potřebujeme sílu a udatnost. A právě tyto charakteristiky jsou významem hebrejského slova gevura. Bez této síly se nedá dosáhnout žádný cíl. Podle Písma žijeme ve světě, který leží ve zlém (1J 5,19), jeho bohem je Satan (J 14,30; Ef 2,2) a naší úlohou je v tomto světě prosadit Boží vůli a Jeho království. Děje se to prostřednictvím modlitby (Mt 6,10) a kázání evangelia. (Mt 28,18-20) Podle apoštola Pavla svůj boj nevedeme proti „tělu a krvi“, to znamená proti pozemským nepřátelům, ale proti „duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech“. (Ef 6,12) Protože se jedná o konflikt dvou duchovních říší, dosáhnout tyto cíle je možné pouze prostřednictvím duchovní (ale i duševní a tělesné) síly, kterou nám zprostředkovává pomazání Duchem udatnosti. Člověk, který má toto pomazání, nikdy nezkolabuje pod tlakem okolností, kterým vždycky dokáže čelit. Neublíží mu tlak společnosti ani tlak současné ekonomické krize, vždycky bude mít naději a bude odhodlán s problémy bojovat.

Duch Panovníka Hospodina je na mně, protože mne Hospodin pomazal.

Duch poznání

Duch poznání, hebrejsky daat, dává člověku schopnost poznat věci, jejich pravou podstatu, a tím i rozlišovat dobré od zlého. Toto slovo znamená známost či vědomost a v užším kontextu se týká poznání Boha. Poznat Boha je totiž možné výhradně prostřednictvím zjevení. Náš lidský intelekt a přirozené schopnosti, nám umožňují dojít k přesvědčení, že zřejmě nějaký Bůh je (Ř 1,18-21), ale v osobním poznání a vztahu s Bohem jsme odkázání na Jeho milost a zjevení, které nám dává Duch Svatý.

Poznání, a to zejména tehdy, je-li velké, se může člověku stát pastí. Podle apoštola Pavla má poznání tendenci činit člověka domýšlivým, může vést k povyšování se nad těmi, jejichž poznání nedosahuje naší úrovně. Proto pro vzájemné vztahy mezi lidmi je láska daleko důležitější. A pravé poznání se dokonce s touto pýchou vylučuje. (1Kor 8,1-3) Aby bylo poznání náležitě vyváženo, tvoří pomazání poznání dvojici s pomazáním bázně před Hospodinem.

Duch bázně před Hospodinem

Na Boží bázeň, kterou nesmíme chápat jako strach či hrůzu z Boha, ale spíše jako respekt té nejvyšší úrovně vůči Bohu, je v Písmu a především v mudroslovných knihách Staré smlouvy kladen veliký důraz. Bázeň před Hospodinem je opakovaně označována jako počátek moudrosti. (Ž 111,10; Př 9,10) Člověku, který má Boží bázeň, velice záleží na tom, jak se Bůh dívá na jeho život a jak ho vnímá. Takový člověk potom nedělá unáhlená rozhodnutí ani nevynáší příliš rychlé soudy, spoléhá se na Boží moudrost a Jeho vedení.

Bázeň před Hospodinem je zřejmě jedinou silou, která nám pomůže obstát v tlacích a pokušeních současné moderní doby. Mnohé věci, které byli v naší společnosti ještě před několika desetiletími společensky nepřijatelnými díky židovsko-křesťanskému kulturnímu a morálnímu dědictví, jsou dnes všeobecně přijímány a dokonce doporučovány. Křesťané dnešní doby nezápasí pouze s pokušením, ale také s tlakem společnosti, která nechápe morální hodnoty Božího Slova, jež dávno opustila. Obstát v tomto tlaku není vůbec jednoduché, a to zejména pro křesťany mladé generace, která žije pouze pro zábavu a zážitky a chybí jí základní orientace v tom, co je dobré a co zlé. Tento tlak nám pomůže zvládnout Boží bázeň. Bez ohledu na to, jak silní nebo slabí si připadáme. Pomazání bázně před Hospodinem nám vždycky dodá sílu chránit se od zlého a hnát se za dobrým.

Úspěch ve službě i v praktickém osobním životě

Boží vklad do života každého člověka je nesmírný. V Božím království neexistují outsideři. Do každého Božího dítěte nebeský otec vložil talenty a skrze Ducha Svatého mu nabízí pomazání, podle toho k jakému dílu ho povolal. Čím více Ducha Svatého bude v našich životech, tím lépe budeme schopni používat pomazání, které nám Bůh skrze svého Ducha nabízí. Nejsme povoláni, k tomu abychom se stali neúspěšnými, ale abychom žili na základě vítězství, které nám Kristus vydobyl a abychom skrze něho kralovali ve svém životě. (Ř 5,17) Dostali jsme velkou příležitost, využijme ji na Boží slávu.

Použité překlady Písma:

ČSP – Český studijní překlad
BKR – Bible kralická