QUO VADIS aneb Kam kráčíš římský katolicizme?

Poslední týdny plnily světová média mnohé překvapivé zprávy, související s římskokatolickou církví. Dozvěděli jsme se především to, že tato organizace vydala dokument, podle kterého jenom ona jediná na celém světě má právo nazývat se církví. Vypůsobilo to nemalé pozdvižení v protestantském i pravoslavném světě. Nikdo se však neuchýlil k žádné bojovné kritice tohoto prohlášení, spíše zaznívala smířlivá slova, hovořící o nešťastné formulaci. Několik dní před touto senzací se v tisku objevila ještě jedna zpráva. Hovořila o tom, že papež povolil sloužit tzv. tridentskou mši - liturgii pro mnohé v dnes už nesrozumitelném latinském jazyce. To všechno bylo zarámováno zprávou o sexuálním skandálu amerických katolických kněží, kteří budou v rámci mimosoudního vyrovnání platit více než 660 milionů amerických dolarů. Poslední vývoj v této největší církevní denominaci se pokouší mapovat a hodnotit tento článek.

Tridentská liturgie - nástroj protireformace

Když současný papež nastupoval do svého úřadu, hovořilo se o posilnění tradicionalizmu a konzervativizmu uvnitř katolické církve. Dějiny daly těmto slovům za pravdu, což dokazují události posledních týdnů.

V 60. letech minulého - dvacátého století - probíhal v Římě 2. Vatikánský koncil. Všichni protestanté se zájmem sledovali, jak se mění některé katolické nauky a praktiky. Byla zrušena latinská liturgie, laikům bylo dovoleno číst Bibli a o protestantech se začalo hovořit jako o bratrech. Ozývaly se hlasy volající po ekumeně a evangelizaci. 2. Vatikánský koncil dokonce zrušil některá prokletí vyslovená nad evangelickými křesťany, která byla přijata na Tridentském koncilu (1545-1563). Nesmiřitelné protiklady mezi římským katolicizmem a protestantskou reformací byly jakoby odsunuty do pozadí a začaly se ozývat hlasy, volající po návratu odloučených evangelických bratří zpět do lůna matky církve ke slavení společné eucharistie. Jenom málo protestantských církví si zachovalo jasné vidění podstaty věci a nepřistoupilo na toto zahrávání si s ohněm. Poslední události jim zřejmě dávají za pravdu.

Tridentský koncil, jehož myšlenkám se dnes opět vytváří prostor, byl koncilem, kterého cílem bylo vystavět ideologickou hradbu proti myšlenkám reformace. Zformuloval dogmata, napadající jednoduché pravdy evangelia, jako je například spasení z víry. A co je důležité, proklel všechny, kteří věří ve spasení z víry v Ježíše Krista, ty, kteří odmítají papeže jako hlavu církve a mimo jiné také ty, kteří nevěří v očistec a odpustky. Tento koncil zasel do Evropy semeno nenávisti a byl jednou z příčin mnohých náboženských válek.

Před nedávnem papež znovu povolil používání tradiční tridentské liturgie. Tato liturgie, která je celá vysluhována v latině, se hned stala terčem protestu mnohých židovských organizací pro svůj antisemitský podtón. „Je to velká rána pro vztahy mezi katolíky a Židy. Jsme zklamáni a uraženi,“ řekl předseda židovské ligy proti hanobení Abraham Foxman. Vatikán na to reagoval tvrzením, že papež zakázal používání antisemitských výroků během velkopáteční liturgie.

Z hlediska protestantizmu však tkví problém tridentské liturgie jinde. Už při jejím vzniku v 16. století bylo hlavní ideou tridentské mše postavit pevnou hráz proti protestantské bohoslužbě. Jde hlavně o úlohu kněze. Evangelicky smýšlející křesťané na svých bohoslužbách společně oslavují Boha, přinášejí mu oběti chval a uctívání, mají společenství s Bohem, poslouchají kázané Boží slovo a společně přijímají večeři Páně. Tridentská mše má celkem jiný průběh. Ponechme nyní stranou fráze, které jsou během ní pronášeny a povšimněme si skutečnosti, že kněz je během celé liturgie otočen k lidem zády a jakožto člen „privilegované vrstvy“ - kléru, provádí před Bohem své obřady. Jediný „kontakt“ s Bohem věřící zakoušejí během svatého přijímání, kdy jim kněz odevzdává posvěcené hostie. Za papežovým povolením znovu sloužit tridentskou mši nelze nevidět snahu o posílení katolicizmu vůči evangelicky orientovaným církvím.

Jediná pravá

Uplynulo jenom pár dní a Vatikán vydal další radikální prohlášení. Snad všechna světová média uveřejnila zprávu o tom, že církev římskokatolická se považuje za jedinou pravou církev Kristovu. I v období po 2. Vatikánském koncilu jsme mohli cítit určitou nadřazenost, se kterou se katolická církev dívala na ostatní křesťanské denominace, toto prohlášení však doslova vyrazilo dech mnohým protestantským vůdcům. Jejich více či méně radikální reakce se prolínaly s věcným konstatováním východní pravoslavné církve, že nikoli v římskokatolické církvi, ale v té pravoslavné se realizuje ta pravá Kristova církev.

Zdá se, že katolický postoj k ostatním církvím se od dob Tridentského koncilu nezměnil. Vstřícná rétorika, která po 2. Vatikánském koncilu zaznívala z řad katolíků, zřejmě nebyla myšlena upřímně. K návratu „odloučených bratří“ nedošlo a zdá se, že přišel čas na tvrdší postoj vůči křesťanům, kteří nepatří do pravé církve, nemají účast na svátostech a jejichž spasení je podle Říma nejisté. Jedná se o stejnou politiku rekatolizace a zastrašování, kterou známe z dob temného středověku. Nebýt demokracie a garantovaných občanských svobod, možná by i dnes v katolických zemích hořely hranice.

Boj proti latinskoamerickému probuzení

Možným důvodem pro tvrdý postoj současného papeže zejména k protestantizmu je situace v Latinské Americe. Španělsky a portugalsky hovořící státy Střední a Jižní Ameriky byly vždy baštami římského katolicizmu. Dnes však na tuto část světa pohlíží Vatikán s nemalými obavami.

Podle údajů z roku 2004 jenom v Brazílii opouští ročně římskokatolickou církev okolo půl milionu věřících. Tito lidé se nestávají materialisty a neznabohy, ale odcházejí do letničně-charismatických evangelikálních sborů. A právě toto protestantské hnutí zažívá v Latinské Americe neuvěřitelný boom. Jeho kazatelé pořádají početně navštěvované bohoslužby na fotbalových stadionech, kde kážou svá radikální poselství proti pověrám spojeným s katolickým kultem. Je zdokumentováno množství zázraků a nadpřirozených fenoménů.

Tuto skutečnost, pro katolickou církev velice nepříznivou, se jí vůbec nedaří zvrátit. V Kolumbii byla v roce 1950 celá populace katolická. Dnes se tu ke katolicizmu hlásí jenom dvě třetiny obyvatel. Odhady hovoří, že při zachování současného trendu čeká katolicizmus v Jižní Americe do 15 let naprostý kolaps. Možná právě zde bychom měli hledat příčinu současných tvrdých postojů katolické církve, která sebe samu jasně vymezila vůči ostatním křesťanským církvím, jimž upírá právo nazývat se církvemi. V letničních, v evangelikálech a v protestantech obecně by to mělo vyvolat pocit ohrožení vlastního spasení a přinutit je k návratu do té jediné pravé církve.

Radikalitu tohoto duchovního boje vidíme v agenturních zprávách, které se objevily minulý týden:

Představitelé spolkového státu Chiapas v Mexiku zadrželi čtrnáct „tradicionalistických katolíků“ krátce po zničení modlitebny evangelikálního společenství v San Juan Chamula poblíž San Cristobal de las Casas ve spolkovém státě Chiapas, ke kterému došlo v neděli 22. července.

Příslušníci útvaru státní bezpečnosti zatkli několik tradicionalistických katolíků, kteří praktikují kombinaci tradičního mayského náboženství a římského katolicismu za to, že zdemolovali budovu letničního společenství „Kníže pokoje“ v osadě Nishnamtic. Agenturu Compass o situaci informoval právní zástupce evangelikálních křesťanů Esdras Alonso Gonzalez. (uveřejněno na www.prayer.cz)

Skandály

Katolická církev se zdá být v posledních letech v tlaku. Kromě výše popsaných problémů se množí skandály jejích duchovních. Diecéze v Los Angeles musí vyplatit vysoké mimosoudní vyrovnání určené pro více než 500 obětí zvrhlých choutek svých kněží. Z tohoto vysokého čísla vyplývá, že zneužívání dětí kněžími v Los Angeles muselo být skutečně masovou záležitostí. O tom hovoří i výška mimosoudního vyrovnání: 660 miliónů amerických dolarů. Jaké tresty by musely padnout, kdyby byli zvrhlí duchovní skutečně postaveni před soud. Už jenom smutný úsměv na tváři nám vyvolá asi týden stará zpráva ze Švédska, kde se rovněž provalilo dlouholeté zneužívání dítěte jedním katolickým duchovním.

Kam kráčíš římský katolicizme?

Z posledního vývoje se zdá, že se Vatikán rozhodl tvrdě bojovat o udržení svého postavení většinového proudu ve světovém křesťanství. Zvolil si však metody, které zřejmě nezvrátí stávající proces. V letničně-charismatickém evangelikálním křesťanství je síla, která pramení z hlubokého obrácení se každého jednoho věřícího k Bohu. Členství v katolické církvi je však pro mnohé jenom formální záležitostí.

Biblická proroctví hovoří, že v závěru dějin tu budou dvě skupiny, které si budou dělat nárok na to být pravou církví. Nevěstka, která bude mít v rukách politickou moc, ale bude falešnou církví, a potom nevěsta Kristova, která se bude věrně držet Božího slova a navzdory pronásledování vytrvá až do konce světa. Je na každé církvi, kterou cestou se vydá.

Dovolte mi závěrem několik myšlenek o pravé Kristově církvi. Především to není organizace. Je to společenství lidí, kteří odevzdali své životy Ježíši Kristu a rozhodli se žít podle jeho Slova. Bůh je v takovém společenství přítomný a dává mu dary v podobě charizmatických služebných úřadů, které nevzešly z hlasování, ale stojí v čele církve na základě Božího povolání a moci Svatého Ducha, potvrzující jejich službu. Kdekoliv jsou shromážděni lidé ve jménu Ježíše Krista a Bůh se projevuje v jejich středu, tam je církev. Nikdo se nemůže stavět mezi člověka a Boha: „Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ (1Timoteovi 2:5)