Dne 18. října 2015 od 14.00 hodin proběhlo v Praze na Václavském náměstí shromáždění na podporu Státu Izrael. Podporu Státu Izrael přišlo vyjádřit asi 400 účastníků, u této události nemohli chybět zástupci Církve víry. Shromáždění bylo zahájeno státními hymnami České republiky a Státu Izrael a nahrávkou pozdravu podplukovníka a vrchního kantora izraelské armády (IDF) Shaie Abramsona pro účastníky tohoto shromáždění. Následovaly projevy představitelů občanských organizací a uskupení, které zdůraznily právo Státu Izrael na obranu před útoky teroristů. Dále se řečníci zaměřili na kritiku jednostranného informování ze strany různých světových médií. Tato média často zaměňují vrahy a oběti a vytváří tak tendenční a nepravdivé zpravodajství. Na organizaci se podílelo široké spektrum organizací včetně Kongregace Bnej Jisrael, Židovské liberální unie, Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém, Ligy proti antisemitismu a facebookové skupiny Podporujeme Izrael.
Hlubokým dojmem na všechny zúčastněné zapůsobil projev přeživšího šoa, 90-letého profesora Alexandra Frieda, rodáka z Podkarpatské Rusi, který přežil tři koncentrační tábory i pochod smrti. Připomněl zvlášť výborné vztahy mezi Čechy a Izraelci a odhodlání Židů bránit svou vlast.
Shromáždění bylo obohaceno hebrejskými písněmi a modlitbami, mezi nimiž zazněla též modlitba za Stát Izrael zpívaná Shaiem Abramsonem. Na závěr byla vyjádřena naděje, že izraelský národ i tuto zkoušku překoná a ve válce s terorem zvítězí. Po oficiálním zakončení akce účastníci roztančili Václavské náměstí v rytmu moderních izraelských písní s chytlavým textem „Mám vás rád“. Tuto píseň zazpíval mladý kantor z Jeruzalémské synagogy Jair Jerochim a právě ona na závěr roztancovala celé shromáždění = Mám Vás rád, je to znát, já jsem Váš kamarád.
Jsem rád, že osud současného Státu Izrael není nám Čechům lhostejný, neboť to byla od počátku naše republika, která Izraelcům svou aktivní podporou dopomohla k samostatnému židovskému státu.
Je to možná nepodstatný detail, střípek v mé paměti vytržený z proudu skličujících zpráv plynoucích ze Středního východu: v souvislosti s vlnou útoků nožem proti Izraelcům uvolňuje svým občanům izraelská vláda podmínky k získání zbraně k osobní obraně.
Je to projev naprosto jiného uvažování, než jaké se zavedlo v našem kulturním okruhu. Zkusme si to představit. Co by udělala naše vláda nebo francouzská vláda nebo americký Obama, kdyby najednou lidé začali napadat jiné lidi s noži v ruce, bodali by je, řezali, zabíjeli? Politici by dali najevo rozhořčení, před televizními kamerami. Navštívili by jednu z obětí v nemocnici, za účasti fotografů. Parlament by odhlasoval bohaté odškodnění pozůstalým. A právníci by začali usilovně pracovat na zákonu regulujícím prodej nožů. Nebyl by to zákon jen tak vycucaný z prstu. Sestavovali by ho odborníci, tedy kriminalisté, specialisté na boj chladnými zbraněmi, psychologové a samozřejmě lékaři. Jen ti by posoudili, jaké je zakřivení nože a jaká míra jeho špičatosti v limitu bezpečnosti a jaký průběh má ideální čepel určená ke krájení chleba ve vztahu k pronikání živou tkání s přihlédnutím na odpor kostí vázaný na průchodnost šlach. To vše by musel ten zákon zohlednit.
Izrael na to jde jinak. Je to země po desítky let ohrožená zavilou nenávistí, země existenčně ohrožovaná a ohrožená. Kdyby se neuměl bránit, bylo by už dávno po skončení Holocaustu 2 a nějaký novodobý Franz Werfel by dostal Nobelovu cenu za literaturu za tklivý román silně připomínající Čtyřicet dnů z pera Franze Werfela. Tématem by opět bylo vyvraždění jednoho malého národa.
Včera byla na Václavském náměstí demonstrace na jeho podporu. Okolnosti mi zabránily v účasti, tak se účastním aspoň takto, písemně. V sobotu byly na tom místě demonstrace hned dvě, tentokrát s uprchlickým tématem, pro a proti. V té souvislosti lovím z paměti jinou vzpomínku, už ne střípek, ale pořádnou, ta věc na mně silně zapůsobila.
V Izraeli jsem osobně byl jen jednou, muselo to být někdy v roce 1991 nebo 2. Tehdy se čekala vlna imigrantů z oblasti rozpadajícího se Sovětského svazu a tuším že také z Etiopie. Ukázali mi tam, jak se na tu vlnu připravují. Přivedli mě na velikou plochu někde na okraji Tel Avivu a tam stál jeden bydlík vedle druhého – byly to kempingové rekreační vozíky, takové co se připnou k háčku na zádi osobáku a jede se s tím na Mácháč. A tam že budou ti imigranti bydlet.
Divil jsem se. Pálilo slunce a ty bydlíky byly opravdu mrňavé.
„Co když nebudou v těch bydlících chtít bydlet?“ zeptal jsem se.
Otázka zůstala nepochopena. Jak to, nebudou chtít? Prostě budou v tom bydlet.
„Co když se vzepřou?“
Tentokrát to byl úsměv. My si poradíme.
Je to drsný přístup k problému, zrovna tak drsný, jako vzestup prodeje revolverů a fronty před obchody se zbraněmi. Ale funguje to.
Vážím si té země a přeji celé oblasti mír, Izraelcům i Arabům v okolních zemích. A jsem rád, že se i v tomto přístup naší vlády liší od hanebného postoje vedení Evropské unie. Její nápad označovat izraelské zboží – obrazně řečeno – žlutou hvězdou židoviny posunulo laťku padoušství o velký sáh nahoru.
Ondřej Neff
Výzvu a úvahu s ohledem na jejich naléhavost přinášíme v plném znění.
Židovské obyvatelstvo Izraele se v posledních týdnech stává téměř denně terčem brutálních a vražedných útoků. Na civilní osoby i na příslušníky bezpečnostních složek útočí noži i střelnými zbraněmi ti, kterým se v médiích říká „Palestinci“. Útočí dospělí muži a ženy, ale i třináctileté děti. Obětmi jsou staří lidé, ale i malí školáci. Zabíjí a zraňuje se v Jeruzalémě, v Tel Avivu, v Hebronu. To, co se v Izraeli v těchto dnech děje, je možné oprávněně označit za etnický teror. Dění tentokrát navíc dostává díky děsivému zneužití sociálních médií zcela nový rozměr. Jeruzalémský starosta Nir Barkat mluví o zatím nikdy nezaznamenaném stupni štvaní a podněcování mladých Arabů, kteří jsou promyšleně posíláni do útoků, které téměř vždy skončí jejich smrtí.
O atmosféře teroru a vraždách se však veřejnost dozvídá jenom zřídkakdy, protože média až na některé výjimky mlčí. Mohlo by se možná říci, že události v Izraeli jsou ve stínu těch daleko závažnějších v sousední Sýrii, Iráku či na Ukrajině. V případě Izraele však navíc často dochází k mediální manipulaci, kdy titulky i obsah zpráv vzbuzují dojem, že trpícími obětmi jsou právě „Palestinci“. Čteme například, že důvodem pro pokusy o vraždu je to, že útočníci „nemají stejné šance co do vzdělání a životního uplatnění jako Židé“. Z titulků se dozvíme, že izraelská policie zastřelila Palestince a až z textu to, že šlo o pachatele vraždy, kterého policisté zastavili před dalším řáděním. Ve zprávách jsou ve snaze vysvětlit motivaci vrahů mnohdy oběti označovány za takzvané „osadníky“ a „extrémisty“. Čtenář dostává jedna ku jedné tendenční zprávy agentur působících v Jeruzalémě jako propagandistické nástroje popisující naruby převrácené dění, jejichž nejčastějšími metodami je převracení příčiny a následku, goebbelsovské opakování lží a frází a zamlčování stěžejních faktů. To vše vždy s cílem poškodit Izrael.
Obsah zpráv mnohdy navíc naplňuje to, co nedávno řekl britský premiér James Cameron: „Když řeknete „násilí v Londýně není ospravedlnitelné, ale sebevražedné bomby v Izraeli jsou něco jiného“ – pak jste také součástí problému. Nevědomky, nebo ne, a v mnoha případech to není nevědomky, poskytujete pomoc těm, kteří chtějí spáchat násilí, nebo chtějí přimět k jeho spáchání někoho jiného.“
Snaha tlumočit nám nepravdy se však díky nezávisle sdíleným zprávám míjí účinkem. Již nejde bez rizika odhalení zamlčovat a překrucovat, informace se šíří i jinudy, než mainstreamovými kanály. Sociální sítě a internet umí rychle dopravit pravdu a fakta během okamžiku komukoliv, kdo se o ně zajímá.
Dnes jsme na Václavské náměstí přišli hlavně vyjádřit podporu Státu Izrael a vzkázat jeho obyvatelům, že víme, co se děje a že jsme s nimi. Přišli jsme ale také proto, že chceme vyzvat média, aby plnila svou úlohu a podávala nezkreslené informace bez křečovité snahy o pokryteckou „vyváženost“, informace pravdivé a úplné.
Praha, 18.10.2015
Tomáš Kubín, za pořadatele shromáždění na podporu Izraele
Izrael | | | Logos 5 / 2017 | | | Martin Mazúch | | | Z histórie |
IZRAEL | | | Logos 6 / 2009 | | | Jaroslav Kříž | | | Izrael |
Izrael a my | | | Logos 6 / 2011 | | | Jaroslav Kříž | | | Téma |
Izrael | | | Logos 4 / 2018 | | | Jaroslav Kříž | | | Téma |
Izrael a Gaza | | | Logos 9 / 2010 | | | Miroslav Iliaš | | | Aktuálne |