Smrtící bouře

Dobyvatelská tažení muslimů na křesťanská území

Pevné odhodlání neustálého šíření islámské moci vyplývá z podstaty MUSLIMSKÉHO NÁBOŽENSTVÍ.

Za více než čtyři a půl století, které uplynuly od smrti Mohameda v roce 632, kdy vzniklo muslimské náboženství, do první křížové výpravy zahájené v roce 1096, prožilo křesťanství sérii islámských ozbrojených útoků, která se podobala obrovské smrtící bouři.

Během téměř půl tisícileté muslimské invaze zasahující tři kontinenty – Evropu, Asii a Afriku, padla pod muslimskou nadvládu obrovská území, která byla dříve považována za křesťanská. Hned poté odstartovala islamizace, během níž vznikla na zabraných územích za kratší či delší dobu a pomocí různých nástrojů muslimská většina.

Právem vzniká otázka, jaká neutuchající motivace stála za těmito útoky, které po několik staletí přetrvávaly. Vysvětlení je možné najít především v muslimském náboženství, jehož jedno ze základních učení a přikázání je džihád, tedy „svatá“ válka vedená proti „nevěřícím“. Za nevěřící (káfiry) byli považováni také křesťané. Ve 4. verši 47. kapitoly (súry) Koránu se přikazuje: „Když potkáte nevěřící, uřízněte jim hlavu! A když jste v nich učinili velkou zkázu, pořádně je svažte…“ Takže když muslimové během svých tažení křesťany zabíjeli nebo uvěznili, mohlo je vedle získané kořisti naplňovat dobrým pocitem i to, že svými činy plnili také náboženská přikázání.

Džihád se organicky včlenil do nového světonázoru, který hlásal islám, tedy, že svět, obydlený lidmi, je rozdělen na dvě velké části. Jedna je „islámská země“ (dar al-iszlam), kde již vládne muslimská víra, a ta druhá je „válečná země“ (dar al-harb), v níž lidé nejsou zatím podrobeni islámu. Jelikož dle jejich názoru je jediným pravým bohem bůh muslimů, a konečným cílem je, aby všichni lidé byli podrobeni Alláhovi. Proto je potřeba dobýt celou zeměkouli. Pevné odhodlání stálého šíření islámské moci tedy vyplývá z podstaty muslimského náboženství.

Důležitým náboženským motivem válek, vedených proti křesťanům bylo i to, že podle jejich názoru ctí oni jiného boha než křesťané. Verš 101 súry 6 Koránu jednoznačně hlásá, že Alláh nemá žádného syna, tudíž není otcem: „Jak by také mohl mít dítě, když neměl manželku.“ Oproti tomu, jedním ze základních zjevení Nového zákona je, že Bůh je Otec, jehož jednorozeným synem je Ježíš Kristus, Mesiáš. Korán však proklíná všechny, kteří vyznávají, že Ježíš Kristus je Syn Boží. Verš 30 súry 9 říká: „Křesťané tvrdí, že »Mesiáš je Alláhův syn«… nechť je Alláh proklíná! Jak se mohou natolik obrátit od pravdy?“

Křesťany nezachránilo od ozbrojených útoků ani to, že je Korán společně se Židy nazývá „národem Knihy“. Tento pojem však zdaleka nesvědčí o úctě nebo shovívavosti vůči Bibli jako celku. Právě naopak. Podle islámu je Kniha tou nebeskou knihou, tím „Písmem“, z něhož Alláh sdílel svá prohlášení s lidmi. Podle stanoviska muslimů nejdříve se Židy, oni to však špatně pochopili a překroutili, a takto vznikl Starý zákon. Poté obdrželi různá zjevení z této nebeské knihy křesťané, ale také oni je překroutili a zfalšovali, a nakonec přesně pochopil vzkazy této knihy Mohamed, a tak vznikl Korán. A nyní již není tak překvapující, proč Korán vyhlašuje ozbrojenou válku proti křesťanům, nazývaným jako národy Knihy. Verš 29 súry 9 říká: „Mezi těmi, kterým bylo dáno Písmo, bojujte proti těm, kteří nevěří v Alláha… a nevyznávají pravdivé náboženství, bojujte proti nim až do doby, dokud nezaplatí džizju (daň vyměřenou nemuslimům), neboť přišli o svou čest.“

Příprava džihádu byla započata již za Mohamedova života. Pro úspěch dobyvatelských výprav bylo nutné, aby arabské kmeny ukončily boje mezi sebou. Krevní pomsta byla mezi pohanskými Araby starověkým zvykem. Proto byly mezi kmeny vedeny pravidelné boje, neboť vždy bylo co pomstít. Mohamed však vyhlásil muslimské bratrství, a na základě toho zakázal krevní pomstu, aby nekonečné války mezi kmeny byly ukončeny. Tím byla nastolena možnost spojit své síly pro vnější dobyvatelské záměry.

Prvním krokem bylo obrátit pohanské Araby na muslimskou víru. Toho se Mohamed ze začátku snažil dosáhnout mírnými prostředky, za těch dvanáct roků (610-622), které byly ve znamení této mírné cesty, se však podařilo získat pouze pár tuctů následovníků nové víry. Po svém přestěhování do Mediny však změnil své způsoby a obrácení Arabů na muslimskou víru chtěl dosáhnout především cestou ozbrojeného násilí a zastrašování. Tato desetiletá násilná vlna, která trvala až do jeho smrti, měla za výsledek, že převážná část arabských kmenů z donucení a násilím přijala islámskou víru.

Smrt Mohameda využily arabské kmeny k zapírání a opouštění islámské víry. První chalífa nastupující na místo zakladatele náboženství Abu Bakr dokázal arabské kmeny opět obrátit na přijetí islámu prostřednictvím další vlny tvrdého vojenského násilí trvající přibližně dva roky. Chalífa jim hned vytýčil i nový cíl, dobytí území za Arábií.

Dobyvatelským tažením Arabů hodně pomohlo, že dvě velké mocnosti té doby, Byzantská a Sásanovská (perská) říše vedly již téměř dvě tisíciletí proti sobě zuřivé a zničující boje, v jejichž důsledku obě říše významně zeslábly. Obě armády utrpěly obrovské ztráty, zničení materiálních statků mělo šokující rozsah, velké množství vyrabovaných a vypálených obcí se ocitlo v ruinách. Obě státní pokladny byly prázdné. Obě říše byly oslabeny vážnými vnitřními politickými a náboženskými boji, a nespokojenost obyvatelstva s vládou byla obrovská. Ortodoxní křesťanství bylo v Byzantské říši povinným státním náboženstvím. U prostého lidu způsobily obrovskou nespokojenost na jedné straně kvůli válkám vyměřené nadměrné daně, a na druhé straně násilné a netrpělivé vystupování státní řecké pravoslavné církve proti náboženským společenstvím, která se odchylovala od úřední linie. Mezi ně patřil směr monofyzitizmu, který měl širokou vrstvu příznivců právě na územích sousedících s Arabským poloostrovem. V tomto období dokázaly jednotlivé teologické otázky hnout obrovskými davy. V tomto případě se vedla zuřivá diskuze o přirozenosti Ježíše Krista. Zástupci státní ortodoxní církve tvrdili, že Ježíš Kristus má jak lidskou, tak i božskou přirozenost. Tento, z hlediska Bible správný názor, byl v Chalkedonu roku 451 ekumenickým koncilem ukotven. Podle monofyzitů obě přirozenosti, tedy božská i lidská jsou v Ježíši Kristu spojeny do jediné, a to božské přirozenosti. Název směru považovaného na základě Písma svatého za heretický, vyjadřuje právě tento jejich teologický názor: „moné“ řecky znamená jednu, a „fysis“ přirozenost. Počet monofyzitů navzdory odsuzujícímu výroku koncilu stále rostl a začátkem 7. století tvořil již v syrské a egyptské provincii Byzantské říše většinu. Ani navzdory několika pokusů byzantského císaře Herakleita se nepodařilo s monofyzity dosáhnout kompromisu, a proto ostrá náboženská rozdělenost hodně oslabovala podporu říše ze strany těchto provincií.

Arabové si byli dobře vědomi oslabení těchto dvou velkých mocností, a poté, co se revoltující arabské kmeny podařilo r. 632-633 násilně obrátit na Mohamedovu víru, ihned zahájili své útoky nejen proti Persii, ale také proti Byzantské říši. Arabské síly pronikly na příkaz prvního chalífy na území Sýrie. V létě r. 634 si podmanily Království Ghassanidů, důležitý nárazníkový stát v pohraničním území. Tento arabský stát, který byl pod byzantskou nadvládou, založil ještě v 6. st. císař Justinián, aby takto zadržel případné útoky ze směru Arábie. Ghassanidský král přijal zároveň s celou svou zemí křesťanství, připojil se však k monofyzitizmu, což způsobilo ve vztahu k Byzantské říši, prosazující ortodoxní náboženství, vážná napětí. Navíc, Byzanc, materiálně vyčerpaná z války s Peršany, již nemohla financovat jejich službu, takže arabský pohraniční pás právě v té nejkritičtější situaci zůstal bez ochrany.

Chalífa Abu Bakr zemřel v srpnu r. 634 a jeho nástupcem se stal Omar. Omar byl největším dobyvatelem arabských dějin 7. století, který během své desetileté vlády r. 634-644 vytvořil základy světové říše muslimů pod vedením svého výborného vojevůdce Chalida ibn al-Valida, jehož jednotky od r. 634 i vícekrát zvítězily v Sýrii nad byzantskými vojsky. Jejich nejvýznamnějším úspěchem bylo, že se jim r. 635 podařilo dobýt jedno z nejdůležitějších měst provincie, Damašek. Císař Herakleios poslal v létě r. 636 do Sýrie významné vojsko, které vedl jeho bratr Theodoros, aby Araby vytěsnil a získal zpět ztracená území. K rozhodující bitvě došlo u řeky Jarmuk. Vojenské štěstí bylo na straně Arabů, neboť díky ohromné písečné bouři se Chalidovi podařilo svou armádu před očima byzantských bojovníků schovat. Mohl tak nečekaně zaútočit na svého nepřítele a císařská vojska drtivě porazil. Byzanc proto dále se Sýrií nemohla počítat. Vojenské operace řídil Herakleios dosud ze syrské Antiochie, ale po zničení hlavních sil situaci vyhodnotil jako bezvýchodnou a vrátil se do hlavního města Konstantinopole. Muslimové zahájili v tu dobu obléhání nejvýznamnějších měst provincie. Jedno z nich, město Homs, se ze začátku snažilo vyvíjet odpor, ale když poznalo, že nadarmo čeká na císařská vojska, začalo s Araby vyjednávat, a nakonec se dohodlo na vydání města. Muslimové nestanovili až tak tvrdé podmínky: za obrovskou válečnou daň byli připraveni zachovat životy a jmění poddaných, dokonce i jejich kostely. Dle příkladu města Homs se poté i jiná města dobrovolně vzdala. Město Jeruzalém ve Svaté zemi však své brány dobyvatelům neotevřelo. Vůdčí osobností odporu byl jeruzalémský patriarcha, Sofronios, který své příznivce podněcoval působivými výzvami k vytrvalému boji proti muslimům. Již od prvních let arabských útoků ve svých kázáních křesťany důrazně vyzýval, aby vyznávali své hříchy. Také on hledal odpověď, jaké jsou důvody velkolepých úspěchů muslimů a jejich mocné expanze. Byl přesvědčen, že zničující arabské invazi otevřely dveře především hříchy křesťanů. Tuto základní souvislost důrazně potvrzovali i pozdější křesťanští autoři podrobnými výklady a doložením příkladů z Bible. Mnoho z nich se dívalo dle symboliky proroků Starého zákona na dobývání muslimů jako na „trestající hůl“, která křesťanský svět zasáhla jako důsledek hříchů.

Nakonec se v r. 638 byl nucen vzdát po dvouletém obléhání i Jeruzalém ve Svaté zemi. Hlavní řídící centrum země Cesarea disponující mořským přístavem však byla odhodlána vytrvat až do konce a odmítala všechny výzvy, aby se vzdala. Její obrana vzdorovala dobyvatelům až do r. 641. Arabům se nakonec město podařilo obsadit a jako odstrašující příklad zmasakrovali tisíce zajatých obránců.

Jednotky chalífy Omara již r. 639 zahájily obsazování Egypta. Hlavní armádu vedl talentovaný Amr ibn al-As. Své první velké vítězství nad byzantskými vojsky dosáhli v létě r. 640 u Heliopolisu. Mezi obyvatelstvem to způsobilo po celém Egyptě obrovské zděšení. Mnozí opustili svá obydlí s cílem zachránit si život a své movité věci a najít bezpečí v opevněné Alexandrii. Arabové zahájili útok na nejsilnější pevnost provincie, které se říkalo Babylon. Pevnost postavená z ohromných zdí a věží odvážně odolávala, ale ani po uplynutí půl roku se nedočkala posil. Dorazila však zpráva o smrti císaře Herakleia a o tom, že na císařském dvoře vypukl těžký boj o trůn, což znemožnilo zaslání účinné podpory do Egypta. Nakonec, po dlouhém obléhání, které trvalo sedm měsíců, v dubnu r. 641 přijali obránci podmínku zajišťující volný odsun vojsk pro případ, že se vzdají. Převážná část opevněných měst v provincii, které chránila voda Nilu, však prozatím své brány dobyvatelům neotevřely. V létě r. 641 obklíčili Arabové Alexandrii a zahájili útok na město. V Egyptě se lišily názory ohledně toho, jaký má být správný přístup k muslimským dobyvatelům. Hlavní velitel byzantských sil Theodoros zastával názor, že je nutno bez kompromisů a odhodlaně pokračovat v obraně a bojích, zatímco jiní navrhovali hledání kompromisu. Tato rozpolcenost a nerozhodnost byla zjevná také u císařského dvora. Jeden ze spolucísařů, starší syn zesnulého císaře Herakleia přislíbil, že na podzim r. 641 pošle na záchranu Egypta velkou armádu, ale po jeho náhlé smrti druhý spolucísař, přebírající moc, nejenže do obléhané provincie žádné posily nevyslal, ale pověřil jednoho z vůdců těch, kteří byli pro vyjednávání, patriarchu Kyrillose z Alexandrie, aby zahájil s Araby jednání o předání celého Egypta. Dohoda s muslimským vezírem Amrem stanovila, že ze strany Byzance budou zastaveny boje, že předá Egypt a zaplatí značnou reparaci. Na vyklízení provincie měla byzantská vojska jedenáct měsíců, pak musela dobyvatelům otevřít brány Alexandrie. Dodržení dohody bylo zajištěno asi dvěma stovkami egyptských rukojmí. V záři roku 642 tedy i poslední byzantští vojáci odpluli z Alexandrie, a muslimská vojska mohla město obsadit.

Chalífa Omar považoval za nejhlavnější hnací sílu jejich tažení islámskou víru, proto vyvíjel značné úsilí na to, aby se mezi Araby rozšířila a byla zakořeněna. Také proto byla jeho přezdívka „bičující“, neboť po ulicích hlavního města chalífátu chodil s bičem v ruce, aby ty, kteří nedodrželi modlitbu obrácení směrem k Mekce pětkrát denně, nebo půst o ramadánu, trvající celý měsíc od východu slunce až do jeho západu, nutil obrátit se na cestu pravé víry bičem. Usiloval o úplnou náboženskou homogenizaci Arabského poloostrova, a proto z Arábie vykázal Židy a křesťanské Araby. Na nově dobývaných územích věnoval velkou péči tomu, aby bojovnou náladu a náboženskou oddanost svých vojsk nezhatil poživačný styl života, který v jednotlivých městech vládl. Proto například nedovolil, aby se jeho vojáci smísili s obyvateli Alexandrie plné hospod a dalších míst volné zábavy či nevěstinců, a vytvořil pro své vojáky v bezpečné vzdálenosti pevnostní města. Takovým městem byl například Fusát, z nějž časem vznikla současná Káhira.

Diskriminace křesťanů

Po dobytí Sýrie, Svaté země a Egypta se křesťané těchto zemí stali v očích všech druhořadými poddanými. Jako kdyby zafungoval princip reciprocity, Arabové nyní křesťanské obyvatelstvo vyloučili stejnými diskriminačními nařízeními, jakými bylo dříve omezováno židovské obyvatelstvo ze strany Byzance. Na příkaz nových dobyvatelů museli nosit rozlišovací oděvy, jejich svědecké výpovědi proti muslimům před soudem byly neplatné, nesměli stavět nové chrámy a nemohli veřejně používat křesťanské symboly. Nespočet chrámů jim bylo odebráno a přestavěno na mešitu. Polovina slavného chrámu svatého Jana v Damašku byla na příkaz chalífy Omara křesťanům odebrána a vyhrazena pro následovníky islámu. Později chalífa Valid nechal celý chrám přestavět na mešitu, pravdou však je, že křesťanům za to zaplatil finanční odškodnění.

Ačkoli na dobývaných územích obvykle neprobíhalo násilné obrácení k muslimské víře, řada faktorů však islamizaci těchto teritorií ve velké míře napomáhala. Například, přijal-li vlastník půdy islám, půdu si mohl ponechat, ale pokud setrval ve své křesťanské víře, jeho půda přešla na stát. Křesťané, aby mohli praktikovat svou víru, byli povinni platit značnou zvláštní daň, a navíc, nesměli pracovat ve veřejných službách a účastnit se politiky, a jejich možnosti uplatnění byly silně omezeny.

Islamizaci mělo dále umožnit to, že již od dob chalífy Omara byly na dobývaná území pravidelně usazovány arabské muslimské rodiny. Tito osadníci dostávali státní podporu; o této podpoře vedli poplatkový rejstřík.

Muslimští dobyvatelé si potřebovali zvyšovat počet svého společenství, neboť ze začátku byli oproti svým poddaným v zanedbatelné menšině. Podle odhadů prováděných na základě nejnovějších výzkumů, v době velkého dobývání cizích území v 7. století, 250 až 300 tisíc muslimů pokořilo až 25-30 milionů lidí jiné víry. Na jednoho věřícího muslima tedy spadalo 100 osob jiné víry. Bylo zajímavé, že se dobyvatelům časem přesto podařilo získat většinu.

Dobytí Arménie

Na východě zahájili muslimové v roce 642 rovněž dobývání Arménie, jednoho z nejstarobylejších křesťanských území. Je to první země, jejímž vladařem bylo křesťanství v roce 301 vyhlášeno většinovým, státním náboženstvím. Také v této oblasti začal mnoho staletí trvající boj mezi křesťanstvím a islámem. Jednou z nejslavnějších událostí arménské obrany proti muslimským dobyvatelům v přesile bylo to, když se v roce 703 zformovala proti okupantům vzpoura, arménští povstalci dosáhli v bitvě ve Vardanské zahradě velkého vítězství. Pravdou je, že Arabové za tři roky povstání potlačili a část arménské šlechty nemilosrdně zabili.

Po zabití Omara v roce 644 se novým chalífou stal Osman. Ten ještě v tomto roce přivolal zpět z Egypta vezíra tehdejších dobyvatelských tažení, Amra ibn al-Ase. V této situaci si v Byzanci uvědomili, že se naskýtá výborná příležitost k získání této veledůležité provincie zpět. Egypt byl totiž až doposud hlavní zásobárnou Byzance potravinami. Každoročně vyváželi do Konstantinopolu kolem třista milionů bušlů (jeden bušl= cca. 35 litrů) obilí. Tímto se zabezpečilo zásobení hlavního města a armády chlebem. Byla tedy vyslána flotila proti Egyptu, a nečekaným útokem se podařilo Alexandrii získat zpět. Amr se však vrátil do Egypta, u delty Nilu, blízko města Nikiu zvítězil nad ozbrojenci Byzance a r. 646 definitivně obsadil věhlasné město Alexandra Velikého.

Na základě útoku Byzance na Egypt si velký muslimský vladař Sýrie Muávija uvědomil, že Byzanc jako hlavní nepřítel je neporazitelný bez silné arabské flotily. Arabové nikdy dříve nebyli národem mořeplavců, jako loď pouště dosud používali nanejvýš velblouda. Muávija však vydal příkaz, že je nutno postavit arabskou flotilu. V Alexandrii a přístavech Sýrie bylo vysláno k nuceným pracím mnoho odborníků na stavbu lodí a také dělníků a po uplynutí tří let byla flotila postavena. První významný útok flotily 1700 lodí směřoval proti Kypru, ostrovu, jenž byl nejhlavnější námořnickou bází Byzance. Tato akce byla provedena v roce 649 a byla korunována jednoznačným úspěchem. Hlavní město ostrova Constantia bylo dobyto a vypleněno. Toto vítězství Muáviju motivovalo k tomu, aby ještě v tom samém roce svou flotilou zaútočil na Konstantinopol, Byzanci se však tento pokus podařilo odvrátit. Císař Constans II. žádal o tříletý klid zbraní, jež obě strany využívaly k posílení svých flotil. Poté došlo k velké námořní bitvě u Phoenixe roku 654. Byzantská flotila řízena císařem utrpěla těžkou porážku. Sám vladař zůstal naživu jen díky obětavé odvaze svého vojáka, který si oblékl císařův šat a tím odvedl na sebe pozornost Arabů, aby se Constans II. mohl zachránit. V důsledku této bitvy byla ukončena hegemonie Byzance nad Středozemním mořem trvající několik století.

Boje o Konstantinopol

Vítězná arabská flotila hnala byzantské lodě až ke Konstantinopolu. Císař, jakmile se bez újmy vylodil, nasměřoval své kroky do věhlasného hlavního chrámu města, do Hagia Sophie. Sundal korunu a plášť, oděl si pytlovinu, sedl si do popela, nařídil v celém městě půst, a tak prosil Boha, aby město zachránil před muslimy. Arabové útočili od moře a souše současně. Nastala však obrovská bouře, která arabskou flotilu z větší části poničila, a Muávija byl nucen se svou armádou od zdí hlavního města odtáhnout.

Když byl v roce 656 chalífa Osman zavražděn, vypukla zanedlouho občanská válka mezi Alim, novým chalífou, a Muávijí, který usiloval o získání moci. V tomto boji, který trval delší dobu, Muávija soustředil všechny své síly proti Alimu, proto s Byzancí uzavřel mír na několik let.

Po skončení první muslimské občanské války Muávija, který se stal chalífou, nařídil proti Konstantinopolu další útok. Město obléhali celé dva roky, během roků 668-669. Byzantští vojáci se však obětavě bránili. Tehdy byla poprvé používána proti muslimům nová zbraň, tzv. řecký oheň. Vynálezce řeckého ohně byl řemeslník jménem Kallinikos, který utíkal ze Sýrie, a tak se ocitl v Konstantinopolu. Řecký oheň se stal při námořních bitvách nejúčinnější zbraní Byzance. Hořící směs, kterou na Araby vypouštěli z dlouhých kovových trubek, neuhasila ani voda. Řecký oheň se skládal z pečlivě vyrobené směsi hořlavé nafty a nehašeného vápna, k nimž přidali i jiné látky, například pryskyřici, síru, ledek a dřevěné uhlí. Jednalo se o to, že nehašené vápno s vodou produkuje teplo, které okamžitě zapálí naftu a další komponenty směsi. Díky přítomnosti vody směs hořela ještě intenzivněji, a tak žádný člověk nebo žádná loď neměla šanci se zachránit, pokud byla zasažena touto ničící směsí.

Po uplynutí několika desítek let si chalífa Sulejman vzal do hlavy, že blížící se sté výročí hidžry (přesídlení Mohameda z Mekky do Mediny, což znamenalo počátek džihádu) by se dalo nejdůstojněji oslavit obsazením Konstantinopolu, proto r. 717 vyslal k obsazení města obrovskou pozemní armádu a námořnictvo. Nový byzantský císař Lev III. se však dvouletému obléhání úspěšně postavil, a nakonec z muslimské armády zbyly jen trosky. Dřívější neúspěchy Byzance Lev III. přisuzoval důsledkům duchovních hříchů…

Proto již v roce 726 v zájmu úspěšné budoucnosti veřejně odsoudil kult obrazů svatých ikon a relikvií, vyvolání zemřelých svatých a mariánský kult a v roce 730 vydal příkaz na odstranění obrazů svatých. Tím bylo v Byzanci započato více než stoleté období bojů souvisejících s ničením obrazů. Roku 740 dosáhl Lev III. nad muslimy velkého vítězství, čímž časté vpády Arabů do Malé Asie skončily. Jeho syn, Konstantinos V. již přešel proti muslimům do útoku jak v Sýrii, tak i v Arménii. Ačkoli tyto boje přinesly během 9. století střídavé úspěchy, v 10. století si Byzanc dokázala vybojovat vojenskou převahu. Od roku 960 se podařilo získat zpět část dříve ztracených území: Krétu, Kypr, Antiochii, Aleppo a fénické pobřeží. Od poloviny 11. století se objevili u východních hranic Byzance muslimští seldžuští Turci, kteří způsobili obrat ve vývoji. Novým dobyvatelům se po jejich drtivém vítězství u Mantzikertu v roce 1071 podařilo získat značnou část Malé Asie.

Obsazení severní Afriky

Muslimové vyráželi z Egypta a od počátku 40. let 7. století se snažili své impérium rozšířit novými a novými útoky směrem na západ. Tehdy se poprvé dostali do kontaktu s berberskými kmeny. Berbeři žili v západní části severní Afriky, především v Libyjské poušti a v pohoří Atlas. Arabové je chtěli zlomit někdy zbraněmi, nebo jindy dohodou, jako v případě luvatského kmene, jehož členové se zavázali dávat Arabům otroky. Muslimští dobyvatelé se po r. 645 přesunuli až k Tripolitanii, aby poté vnikli na území bývalé africké provincie staré Římské říše, které Arabové podle jeho starého názvu pojmenovali jako Ifrikie (dnešní Tunisko a východní Alžírsko). U Sbeitly se střetli s armádou byzantského správce provincie a dosáhli drtivého vítězství. Vítězové se však prozatím na čerstvě zabraném území neusadili, ale vrátili se do Egypta.

V roce 670 vedli proti Ifrikii další velké vojenské tažení. Kartágo se jim nepodařilo obsadit, ale od něj na jih založili město Kairouan, které sloužilo jako základna a výchozí bod pro další tažení. Část berberských kmenů, jejichž členové byli výteční válečníci, se Arabům podařilo ozbrojenou silou podmanit a získat do svých služeb. Pokud přijali muslimskou víru, byli zařazeni do arabské armády, a tak se dalších arabských tažení účastnili již na straně svých podmanitelů.

V období r. 683-692 probíhala druhá arabská občanská válka, která přerušila průběh dobyvatelských tažení. Tato občanská válka vypukla rovněž za získání postavení „chalífy“, a v rámci islámu navždy potvrdila ostré náboženské rozdělení mezi Šíity a Sunnity, kteří proti sobě pěstovali vražednou nenávist. Po skončení občanské války však dobývání opět pokračovalo. V roce 698 obsadili Arabové po tvrdých bojích hlavní pevnost Byzantinců Kartágo, kterou úplně zbořili, a svou novou základnu si postavili v Tunisku. Ve svých útocích pokračovali směrem k Atlantskému oceánu a poté, co v roce 708 obsadili tamější nejdůležitější přístav, Tanger, podařilo se jim ovládat celou oblast.

Dobytí Hispánie

Novým cílem na západě bylo obsazení Hispánie. K tomu poskytlo příležitost království Vizigótů na Iberském poloostrově, které se potýkalo s vážnou vnitřní krizí. Synové krále Witizy, zesnulého v roce 710, požadovali trůn pro sebe, stejně jako i správce jedné z hispánských provincií Roderich, kterého část šlechtictva zvolila králem. Synové Witizy žádali za těchto vnitřních bojů pomoc od muslimů. Severo-africký muslimský správce Músa vydal již v roce 710 jednomu ze svých berberských poddaných příkaz, aby se s pár sty bojovníků vylodil v Hispánii. Po této úspěšné akci vyslal správce Músa Tarika, berberského správce přístavního města Tanger, do Hispánie v čele přibližně sedmi tisíců berberských bojovníků. Král Vizigótů, Roderich, který táhl na jih a s armádou Tarika se střetl u řeky Barbate, utrpěl i přes dvojnásobnou převahu zničující porážku, a dokonce i on sám v bojích padl.

Muslimové-vítězi neboli Maurové, jak se jim v Evropě říkalo, se ke konci léta dostali až k hlavnímu městu Vizigótů Toledu a Hispánii dobyli. V následujícím roce pokračovaly útoky pod vedením Músy a města jako Sevilla a Zaragoza byla dobyta. Severní provincie jako Aragonie, Asturie, Galicie a León se jedna po druhé dostala pod muslimskou nadvládu. Jen v nejsevernějších končinách, kde hory poskytovaly přirozené bezpečí, se mohlo křesťanské obyvatelstvo postavit dobyvatelům.

Již řada historiků zkoumala příčiny rychlého a okázalého zániku rozsáhlé Vizigótské říše, která vydržela až tři století. Podle badatelů přispělo k rychlé zkáze až několik faktorů. Například, významné vnitřní rozpolcení, jehož výsledkem byly krvavé boje mezi různými skupinami mocnářské elity, dále také značné rozpory, které vládly mezi romanizovaným hispánským prostým lidem a vládnoucí vrstvou Vizigótů, která tento lid potlačovala. Stojí za úvahu i to, že před zmíněnou tragédií státu Vizigótů byla vydána podobně tvrdá protižidovská nařízení, jaká předcházela i zhroucení Byzantské říše.

Pelayo, jenž vedl hrdinskou obranu proti Maurům, zorganizoval Asturské království, odkud bylo zahájeno za vlády jeho syna Alfonse I. úsilí o omezení muslimské nadvlády. Nejnovějším cílem arabské expanze bylo v té době získání francouzských území nacházejících se za Pyrenejemi, proto se moc nezabývali odporem Asturie, která byla mimo jejich hlavní směřování. Roku 721 přešli Pyreneje a zahájili podmanění dnešní jižní Francie. Města Narbonne a Carcasonne se jim podařilo obsadit, a ta se od té chvíle stala výchozími body loupežných přepadení proti sousedním provinciím, Aquitánii a Burgundsku.

Roku 732 se proti zemi Franků vydala větší armáda Maurů. Ale francký majordomus Karel Martel byl na nepřítele připraven. Vojska se střetla mezi městy Tours a Poitiers a Maurové utrpěli rozhodující porážku. Významné vítězství Franků ochránilo Evropu před záplavou muslimů.

V tomto období nastoupila v dalekém Damašku v čele chalífátu jiná dynastie, což v Hispánii přineslo významnou změnu. Roku 750 získala nadvládu dynastie Abbájovců, jež se systematicky snažila vyhladit všechny členy dynastie Umajjovců, která do té doby vládla. Toto kruté krveprolití přežil jen Abdurrahmán, který se svými stoupenci utekl na Západ. Také berbeři věrní Umajjovcům se přidali, a poté, co společně přešli do Hispánie, vybojovali v květnu 756 u řeky Guadalquivir nad vojskem abbasidského správce Hispánie vítězství. Abdurrahmán se prohlásil za emíra Córdoby a postupně dosáhl vítězství nad všemi arabskými emíry poloostrova. Nakonec, roku 773 vyhlásil nezávislost na Abbájovcích a založil samostatný Córdobský emirát.

Roku 778 vedl proti Abdurrahmánovi vojenské tažení do Hispánie Karel Veliký, a to na popud příznivců chalífy Abbájovců. Armáda Franků obsadila několik pevností a zničila město Pamplonu, obydlené Basky. Po odsunu hlavních vojsk Karla Velikého, zaútočili Baskové v rámci odplaty v úzkém průsmyku Roncesvalles na zadní voj Franků a zmasakrovali ho. Zde zahynul i rytíř Roland velitel vojsk, jehož památka se uchovala v Písni o Rolandovi.

Poté, co se k moci dostali Abbájovci, byla velká tažení v celé říši ukončena. Ačkoliv pokračovaly ještě proti křesťanským územím útoky, nepřinesla tato stále se obnovující vojenská tažení již tak významné územní zisky a také pozbyla podobně dlouhodobý charakter, jak tomu bylo v předchozích staletích.

V následujících dvou staletích probíhaly v Hispánii neustálé boje mezi postupně se tvořícími křesťanskými státy a muslimskými dobyvateli.

Roku 929 byl vyhlášen Córdobský emirát za samostatný chalífát, boje však pokračovaly s proměnnými úspěchy. Dlouhodobě byla hlavní tendencí pomalá expanze křesťanských států. Jedno z významných vítězství vybojoval Ramiro II., král Leóna a Asturie nad Maury roku 939 u Simancasu.

Náboženský charakter tohoto boje naznačoval, že roku 997 obsadil Almanzor Santiago de Compostela věhlasné poutní místo římských katolíků, kde uctívali předpokládanou hrobku a relikvie sv. Jakuba, katolického patrona bojů proti islámu. Muslimský chalífa vyraboval poutní místo, nechal zničit katedrálu, dokonce i zvony si odvezl a nechal je přetavit na svítilny, které pak nechal umístit ve velké mešitě v Córdobě. V roce 1031 se však zesláblý Córdobský chalífát rozpadl na několik knížetství, proti nimž dokázala křesťanská království (León, Kastilie, Navarra, Aragonie a Katalánsko) vytvořená v 11. st. úspěšněji bojovat. Boj proti muslimům probíhal již od druhé poloviny 11. století i formou křížových výprav, a to o několik desetiletí dříve, než došlo k první křížové výpravě za znovudobytí Svaté země. Za křížovou výpravu byla považována vojenská akce, kterou zahájili na výzvu (proklamaci) papeže, a která pro účastníky obsahovala i zaslíbení odpuštění hříchů. Obléhání Barbastra roku 1064, nacházejícího se v rukou muslimů, bylo považováno za takovou akci, neboť rytíři se vydali k tažení na výzvu papeže Alexandra II.

Z pohledu vytlačení muslimů z Hispánie mělo znovudobytí Toleda roku 1085 rozhodující význam. Leónský král, Alfons VI. (Chrabrý) dokázal svou sílu demonstrovat mocnou armádou. Kromě vlastního království přicházely velké podpůrné jednotky z Kastilie a Navarry, a připojily se dokonce i francouzské, italské a germánské jednotky z druhé strany Pyrenejí. Město se vzdalo po dlouhém obléhání. Alfons zacházel s poddaným obyvatelstvem velkoryse. Muslimové, kteří chtěli, mohli nadále zůstat ve městě, a kdo chtěl, mohl se i se svými movitostmi odstěhovat. Tento přístup později byl příkladem i při obsazení dalších měst. Maurové odpověděli na velké úspěchy křesťanů v Hispánii při obnovení islámské pobožnosti novými protiútoky, při nichž využili podporu severoafrických fanatických muslimských Almorávidů.

Hnutí Almorávidů vzniklo kolem r. 1050 jako reakce na rozpad Córdobského chalífátu, neboť Almorávidé viděli příčinu porážky v porušení zákonů muslimské víry. Zakladatelem tohoto náboženského směru byl muslimský mnich jménem Jásin, jenž mezi Berbery mocně hlásal obnovení prapůvodního čistého islámu a svatou válku vedenou proti bezvěrcům. Jeden z následovníků Jásina byl jistý Tášfin, který se roku 1062 v Marrakeši chopil moci a v Maroku založil dynastii Almorávidů. Jedním z prvních opatření Tášfina bylo značné posílení armády, jež mohla sloužit jako vhodný nástroj k úspěšnému pokračování džihádu. Poté, co Toledo přešlo do rukou křesťanů, přešel na prosbu hispánských arabských emírů se svými vojsky do Andalusie a u Zallaqua dosáhl nad křesťany velkého vítězství.

Následně žádal Alfons VI. (Chrabrý) k zadržení Almorávidů podporu u Francouzů, a tak mohli v roce 1094 znovu zvítězit křesťané.

Boje o Sicílii a jižní Itálii

V severoafrické Ifrikii se v roce 800 moci chopila dynastie Aglabidů. O čtvrt století později, roku 827 zahájil jeden z nejznámějších vládců Aglabidů, Zijádat Alláh první velkolepý útok na Sicílii, která tehdy patřila Byzantské říši. Dobře vybavená flotila se skládala ze 70 lodí, na jejichž palubě bylo připraveno k útoku kolem deseti tisíců muslimských bojovníků. Čtyři roky nato, roku 831 se jim podařilo obsadit jedno z nejdůležitějších měst ostrova, Palermo, které se stalo sídlem následně založeného sicilského muslimského emirátu. V roce 842 si podmanili západní třetinu ostrova a po uzavření dohody s Neapolí, obsadili Mesinu, a tím se jim otevřela cesta k dobývání jižní Itálie. Byzantské síly, které přicházely od malé Asie, rozdrtili, a následně, r. 859 obsadili sídlo místního hlavního vojenského velitele (stratéga) z Byzance. V roce 878 bylo dobyto město velkého významu na ostrově, Syrakusy. Roku 902 zabrali i okolí Etny.

Již po porážce Palerma byly zahájeny útoky Arabů proti jižní Itálii. Útočníci obsadili města Taranto a Bari, které se od r. 847 stalo centrem arabského emirátu, jenž měl nadvládu nad Apulií. Odtud často zahajovali pirátské útoky podél pobřeží Jadranu. Arabové neušetřili ani Řím. Již v roce 846 zahájili zničující útok proti městu a papež Jan Pavel VIII. jim byl nucen platit reparaci. Jen v následujícím desetiletí se podařilo města Apulii a Calabrii od Arabů vybojovat zpět.

Situaci katolického a židovského obyvatelstva, které v době islámské nadvlády zůstalo na Sicílii, odráží to, že muslimský správce ostrova v letech 887–888 následovníky obou náboženství nutil k nošení rozlišovacího oděvu. Židé si museli přišít z kousku látky symbol osla, a katolíci byli zpečetěni symbolem prasete.

Muslimská nadvláda na Sicílii trvala déle než dvě století a zrušila ji až normanská tažení v 11. století. Roger z Normandie Palermo obsadil v roce 1072 a založil na Sicílii normanské království.

Muslimská tažení trvající až do konce 11. století způsobila křesťanům nesmírné utrpení a ve značné míře omezila okruh působnosti křesťanské kultury. V roce 1095 však obyvatelé Evropy usoudili, že přišel čas, aby zvrátili chod událostí, převzali iniciativu a velkolepou ofenzívou křížových výprav získali zpět od muslimských dobyvatelů kolébku křesťanství, Svatou zemi a její centrum, Jeruzalém.

_____________________________________________________________________________________________

_____________________________________________________________________________________________