Století Ducha Svatého III.

Začátek letničního hnutí v Americe:
Probuzení na Azusa Street

18. dubna 1906 byl den, který vstoupil do světových dějin jako den velikého zemětřesení, ke kterému došlo v San Francisku. Toho dne však deník Los Angeles Times přinesl zprávu o událostech, které znamenaly rovněž veliké zemětřesení, tentokrát však v duchovní oblasti. Novinovému vydání vévodily následující titulky: Podivná změť jazyků. Objevila se nová sekta fanatiků. Divoké scény ze včerejšího večera na Azusa Street. Žvatlání beze slov jedné sestry. Tímto způsobem se svět poprvé dozvěděl o probuzení na Azusa Street, které natrvalo změnilo dějiny světového křesťanství. Poprvé od doby první církve se začal v masivní míře projevovat dar jazyků (glosolálie), který je biblickým důkazem naplnění Duchem Svatým. Tento článek je věnovaný právě tomuto hnutí Ducha Svatého, jehož stopy vidíme ve všech ostatních moderních probuzeních, které po něm následovaly.

Joseph Smale

Každé velké probuzení, i když se na první pohled jeví něčím novým a spontánním, je výsledkem mnohých modliteb, očekávání a přípravy. Lidé uvnitř hnutí svatosti (o němž jsme psali v minulých číslech našeho časopisu) byli plni hladu a očekávání po novém Božím jednání. Jedním z lidí, kteří představovali toto nepřetržité hledání hlubšího vztahu s Bohem, byl Joseph Smale, pastor Prvního baptistického sboru v Los Angeles. Narodil se v Anglii a na svou kazatelskou službu se připravoval na Spurgeonově koleji v Londýně. Když v roce 1904 do Los Angeles dorazila zvěst o probuzení ve Walesu, tak si Smale vzal dovolenou a odcestoval, aby prozkoumal toto probuzení a zažil ho na vlastní kůži. Během svého pobytu ve Walesu dokonce pomáhal Evanovi Robertsovi (vedoucí osobnosti tohoto probuzení) vést bohoslužby.

Z Walesu se vrátil jako změněný člověk. Začal hledat podobné probuzení, jakého byl svědkem na své cestě. Vstoupil do období hlubokého modlitebního života a hledání Pána. Se členy svého sboru, kteří projevovali podobnou horlivost se začal scházet na domácích modlitebních setkáních. Tato setkání postupně přerostla v sérii probuzeneckých shromáždění ve sboru. Tato shromáždění trvala šestnáct týdnů a vyznačovala se neustálými přímluvnými modlitbami za probuzení. Dalším rysem těchto shromáždění byla jejich spontánnost a svoboda uctívání. Pastor dovolil Duchu Svatému vést bohoslužbu. Často to byli jiní členové sboru, kteří zahajovali tato shromáždění ještě předtím, než Smale dorazil. Lidem z různých denominačních pozadí bylo dovoleno kázat a vydávat svědectví.

Po čtyřech měsících intenzivních probuzeneckých bohoslužeb se starší Prvního baptistického sboru rozhodli pastora usměrňovat. Nelíbil se jim způsob, jakým vedl shromáždění a to, že dovolil kázat nebaptistům a dokonce je nechal vést některé bohoslužby. Byli již unaveni novotami a chtěli se vrátit ke starým dobrým způsobům. Pastor Smale se rozhodl odstoupit z funkce. Spolu s těmi, kteří s ním měli duchovní jednotu a toužili po probuzení, založil První novozákonní sbor (First New Testament Church), kde pokračoval ve večerních probuzeneckých shromážděních.

Podobná situace se v hnutí svatosti usilujícím o duchovní obnovu opakovala stále znovu. Byla to velice bouřlivá a nepokojná doba, plná požehnání a odhodlaných lidí, kteří byli ochotni obětovat své postavení a tradici svých církví v touze po nových Letnicích, po probuzení a vylití Ducha Svatého. Jako vždy se toto hnutí nejrychleji šířilo mezi chudými a utiskovanými. Nižší společenské vrstvy a jejich vůdcové byli připraveni obětovat svůj čas, postavení i pověst své touze po Bohu a jeho moci.

Probuzení ve Walesu

Podobně jako hnutí svatosti připravilo cestu zrodu moderního pentekostalismu, probuzeni ve Walesu roku 1904 zřetelně demonstrovalo celosvětový hlad po duchovní obnově. Toto probuzení zachvátilo celý Wales, později Londýn a celou Anglii. Lidé z celého světa se přijížděli podívat, jestli už přišly nové Letnice.

Na rozdíl od nezávislých probuzeneckých hnutí v Americe, bylo velšské probuzení hnutím uvnitř stávajících sborů. Bylo rovněž probuzením chudých a zavržených. Toto velké probuzení vedl dvacetišestiletý bývalý horník a absolvent jednoho semestru teologické fakulty jménem Evan Roberts (1878-1951). Toto mocné jednání Ducha Svatého se vyznačovalo úplnou duchovní svobodou. Pozorovatelé přicházeli se smíšenými pocity. Někteří věřili, že se jedná o Boží navštívení, jiní ve všem viděli jenom hysterii a zmatek.

Toto hnutí velmi zdůrazňovalo dílo Ducha Svatého. Během shromáždění často docházelo ke spontánním duchovním projevům jako mluvení v jazycích, zpěv v Duchu, spontánní modlitby a podobně. Vše bylo velice emocionální. Evan Roberts sám hovořil o mnohých nadpřirozených viděních, které přijímal jako autentická a založená na biblickém proroctví. Z těchto vizí bral mnoho inspirace a motivace pro službu.

Hned v prvních týdnech tohoto probuzení bylo množství lidí pokřtěno Duchem Svatým. Tuto zkušenost provázely projevy křiku, smíchu, tance, lidé padali pod Boží mocí, plakali, hovořili v jazycích. Mnozí z nich začali hovořit starou velštinou, které se nikdy neučili, ale pod pomazáním Ducha Svatého jí plynule mluvili. Probuzení se velice rychle rozšířilo i mimo shromáždění, které vedl Evan Roberts, on je však všeobecně přijímanou hlavou tohoto probuzení od začátku až do jeho konce.

Novinové články rozšířily zprávy o probuzení a lidé z jiných částí Velké Británie a z celého světa přijížděli, aby navštívili Robertse a jeho shromáždění. Stávalo se, že tato shromáždění byla kosmopolitními setkáními lidí z celého světa, kteří přišli a projevili tak svůj hlad po Bohu a jeho moci. Důsledky velšského probuzení byly hmatatelné a trvalé. Moc Ducha Svatého se projevovala mnohými znameními a zázraky, a to zejména při obrácení množství lidí a fenomenálním růstu církve, kterou začali navštěvovat mnozí, kteří později sehráli významnou úlohu v letničním hnutí. Právě to učinilo velšské probuzení předchůdcem letničního hnutí.

Charles Fox Parham

Člověkem, který je všeobecně přijímán jako autor letničního učení a teologický zakladatel hnutí, byl Charles Fox Parham (1873-1929). Jeho doktrína o jazycích jako „biblickém důkazu“ křtu v Duchu Svatém přímo vedla k probuzení na Azusa Street v Los Angeles a ke zrodu světového letničního hnutí. Parham se narodil 4. června 1873 v Muscatine ve státě Iowa. V mládí trpěl chronickou chorobou a celé měsíce strávil připoután na lůžko. V té době uvěřil, že na jeho životě je povolání ke službě Bohu a začal důkladně studovat Bibli. Když mu bylo třináct let, zemřela mu matka, což ho přivedlo do období zmatků a vnitřní krize. Právě tehdy prožil své „znovuzrození“ skrze službu Bratra Lipparda, z církve Congregational Hoese Church.

Parham věřil v „povolání“, které přijal ještě před svým obrácením a v roce 1889 vstoupil do metodistické školy Suothewstern College ve Winfieldu v Kansasu. Už předtím se rozhodl, že může Bohu sloužit jako lékař stejně dobře, jako kdyby se stal služebníkem evangelia. Když začal studovat medicínu, téměř okamžitě onemocněl, tentokrát na traumatické záchvaty spojené s revmatickou horečkou. Připoután na lůžko studoval biblické pasáže hovořící o Ježíšových uzdraveních. Toto studium ho přivedlo k přesvědčení, že Ježíš uzdraví i jeho. Uvěřil tomu, že se ďábel pokusil zastavit jeho službu tím, že ho vedl na medicínu a kvůli tomuto odpadnutí od Boha ho postihla revmatická horečka.

Když se vzdal svého záměru vybudovat si kariéru v oblasti medicíny a vrátil se k původní myšlence vstupu do služby, tak se mladý kazatel uzdravil ze své nemoci, ale ne úplně. Vrátil se ke studiu teologie, ale zůstal postižen v oblasti kotníků a chodit mohl pouze s použitím berlí. Krátce nato přijal zjevení, které ho přesvědčilo, že formální teologické vzdělání bylo překážkou jeho služby a okamžitě ukončil své studium. Později svědčil o tom, že právě tehdy ho Bůh úplně uzdravil z posledních následků jeho nemoci.

Byl to právě Parham, kdo první přišel s teologickým argumentem, že mluvení v jazycích je vždycky počátečním důkazem toho, že člověk přijal křest v Duchu Svatém. Byl také prvním, kdo učil, že tento křest včetně po něm následujících jazyků, by měl být součástí každodenní křesťanské zkušenosti, něčím, co má být používáno v běžném životě a při uctívání Boha. Nejde o fenomén, který se projevuje jenom během náboženského vytržení. Parham navíc také učil, že křest v Duchu Svatém je nutný a je jediným způsobem, jak je možné uniknout „velkému soužení“ na konci věků. Parham položil teologické základy pro pozdější probuzení na Azusa Street a pro moderní praxi letničních církví.

Poté, co opustil metodistickou církev, začal Parham kariéru cestujícího kazatele a evangelisty hnutí svatosti. V tom čase založil několik uzdravujících a vyučujících misií, z nichž všechny fungovaly na bázi víry. Žádná z těchto misií však nebyla velmi úspěšná. V roce 1898 se usadil ve městě Topeka v Kansasu, kde založil biblickou školu jménem Bethel a Dům uzdravení. V prosinci roku 1900 požádal Parham své studenty, aby zkoumali Písmo, jestli tam najdou jeden znak specifický pro křest v Duchu Svatém. Zatímco na tři dny odcestoval kázat do Kansas City, jeho studenti, kteří v půstu a s modlitbou zkoumali Boží Slovo, dospěli k jednoznačnému závěru, že právě mluvení v jazycích představuje původní a jediný biblický důkaz křtu v Duchu Svatém.

Když se Parham vrátil a vyslechl si odpověď studentů na svou otázku, svolal celonoční modlitební bdění na 31. prosince 1900. Během této bohoslužby ho jedna z jeho studentek Agnes Ozmanová požádala, aby na ni položil ruce a modlil se za její křest v Duchu Svatém provázený důkazem mluvení v nových jazycích. Když Parham později popisoval tuto událost, napsal:

„Položil jsem na ni své ruce a modlil jsem se. Pronesl jsem pouze několik vět, když na ni sestoupila Boží sláva, její hlavu a obličej obklopila záře, začala hovořit čínsky a po celé tři dny nebyla schopna promluvit v angličtině. Když se pokoušela psát, aby nám pověděla o svém zážitku, psala čínsky. Kopie těchto jejích textů máme dochovány v dobových novinách.“

Podle pozdějších informací na těchto shromážděních studenti hovořili v jednadvaceti známých jazycích včetně švédštiny, ruštiny, bulharštiny, japonštiny, norštiny, francouzštiny, maďarštiny, italštiny a španělštiny. Podle Parhama nikdo z jeho studentů nikdy nestudoval žádný z těchto jazyků a autenticita každého z nich byla potvrzena rodilými mluvčími. Parham začal okamžitě vyučovat, že křesťanští misionáři už nebudou potřebovat studium cizích jazyků. Potřebují pouze přijmout křest v Duchu Svatém a budou zázračně obdařeni schopností mluvit jakýmkoli jazykem jakým bude potřeba. Toto své učení si Parham zachoval po celý zbytek života, i když nebylo pozdějšími událostmi potvrzeno.

Vyzbrojen novou doktrínou a novou zkušeností vyrazil Parham na probuzenecké turné, které trvalo více než čtyři roky. Hnutí, které vzniklo, neslo hrdý název Hnutí apoštolské víry. V roce 1905 založil novou biblickou školu, tentokrát v Houstonu v Texasu. Na této škole studovalo pouze 25 studentů, ale jeden z nich William J. Seymour byl předurčen k tomu, aby později vedl probuzení na Azusa Street v Los Angeles.

Situace v Los Angeles v roce 1906

Už v roce 1905 začala církev v Los Angeles pociťovat duchovní vlny, které otřásly Topekou a Houstonem. Tyto vlny odrážely duchovní vření uvnitř sborů hnutí svatosti, rapidně narůstající zjevení hnutí apoštolské víry okolo Charlese Parhama a zprávy, které neustále přicházely z velkého velšského probuzení skrze služebníky jako byli Frank Bartleman a Joseph Smale. Lidé ve sborech hnutí svatosti po celé Kalifornii se začali horlivě modlit za vylití Boží moci. 16. listopadu 1905 otiskly noviny Way of Faith, patřící k hnutí svatosti, slova kazatele a proroka Franka Bartlemana: „Los Angeles se zdá být místem, kde Bůh v tomto čase zamýšlí obnovit Církev.“ Bartleman však netušil, že tento hlad a touha po probuzení nevyjde z velkých bělošských církví, ale vypukne uprostřed losangelesské černošské komunity.

V roce 1885 se afroameričtí členové sboru Fort Street Methodist Church oddělili a založili Druhý baptistický sbor. Na jaře roku 1906 začala členka tohoto sboru Julia Hutchins vyučovat doktrínu o posvěcení, jakožto samostatného díla Boží milosti, které následuje po obrácení. Bylo to potom, co sama na vlastní kůži zažila dramatickou zkušenost druhého požehnání. Její vyučování byla dychtivě přijímána členy shromáždění, kteří toužili po Božím dotyku. Když začala skupina následovníků sestry Hutchinsové růst a zasahovat stále větší počet lidí ve sboru, požádal ji pastor, aby se svými přívrženci odešla. Začalo se tedy scházet nové společenství, skupina devíti rodin, kteří byli nespokojeni a toužili po příležitosti s větší svobodou vyučovat a kázat poselství hnutí svatosti. Rychle došlo k založení misie svatosti na Santa Fe Street. Hledali však nějakou duchovní autoritu, začali spolupracovat se Southern California Holiness Association a na základě doporučení pozvali presbytera Williama J. Seymoura, aby se ujal tohoto sboru.

Wiliam Joseph Seymour

William Seymour se narodil v Louisiane jako syn bývalých otroků. Byl afroameričanem nižšího vzrůstu a podsadité postavy, slepý na jedno oko, obdařený krotkým a pokorným duchem. Svou duchovní odyseu započal již jako dítě, když vyznal svou víru v Krista na jednom metodistickém shromáždění. Během svých mladých let se přestěhoval do Indianapolis, kde se přidal k místnímu metodistickému společenství. Později přišel do kontaktu s církví Church of God, kde přijal ordinaci ke službě. Seymour strávil pár let kázáním v různých sborech této denominace a přijal radikální učení hnutí svatosti. V roce 1905 se stal pastorem nezávislé misie hlásící se k hnutí svatosti nedaleko Houstonu. Podle popisu Arthura Osteberga, pozdějšího vedoucího Misie Azusa Street, byl Seymour „tichý a ne moc výřečný. Hovořil jazykem prosté nevzdělané společenské třídy. Mohl kázat tři čtvrtě hodiny nebo i hodinu a neprojevil při tom žádné emoce. Během kázání nekřičel a vůbec negestikuloval rukama.“

Seymour přijal pozvání sestry Hutchinsové jako „povolání od Boha“, že má jít do Los Angeles. Přímo hořel nadšením z Parhamova nového učení o jazycích jako důkazu křtu Božím Duchem. Toto učení přijal během krátkého studia na Parhamově biblické škole v Houstonu. Parham sám Seymoura na tuto misi vyslal, dal mu své požehnání a finanční podporu. Jeho úlohou bylo šířit nové letniční poselství.

Pro své první nedělní kázání si Seymour vybral pasáž ze Skutků 2:4 a směle prohlásil, že dokud člověk nemluví v jazycích, nezažil skutečný křest v Duchu Svatém. Sestra Hutchinsová a ostatní členové misie na Santa Fe Street přijímali doktrínu hnutí svatosti, která učila, že posvěcení a křest Duchem je totožná zkušenost, zkušenost, o níž většina z nich tvrdila, že ji má. Toto nové Seymourovo učení po nich požadovalo, aby opustili své hluboké přesvědčení a vlastní zkušenost a hledali něco lepšího a hlubšího.

Učení o jazycích sestru Hutchinsovu tak rozhněvalo, že když se Seymour vrátil na večerní bohoslužbu, narazil na zamknuté dveře. Je zajímavé, že rok potom, co byli křesťané z misie na Santa Fe Street vyloučeni z vlastní církve kvůli „nevyváženému učení“, z toho samého důvodu vylučovali jiné. Sestra Hutchinsová však přehlédla skutečnost, že mnozí z jejích následovníků byli zasažení Seymourovým poselstvím a přijali je. Malá skupina několika rodin následně opustila misii hnutí svatosti na Santa Fe Street a spolu s odmítnutým pastorem se vydali na cestu, která měla dalekosáhlý dopad na dějiny Božího lidu.

Shromáždění na Bonnie Brea Street

Dveře do jeho shromáždění byly zamknuty, neměl téměř žádné peníze, a přesto zůstal William Seymour člověkem, v jehož nitru hořelo naléhavé poselství. Cítil povolání pokračovat v započatém díle a vyučoval své následovníky, kteří se setkávali v domě bratra Owena „Ira“ Leeho, kde byl Seymour původně ubytován. Když kapacita Leeho domu přestala postačovat potřebám rostoucí skupiny, přestěhovali svá modlitební shromáždění do domu manželů Richarda a Ruth Asberryových na North Bonnie Brae Street 214. V době, kdy přijali Seymoura do svého domu byli Asberryovi baptisti. Nepřijali Seymourovo učení, ale doslechli se o tom, co se stalo a měli soucit s tímto pronásledovaným kazatelem.

Na začátku se u Asberryových scházely většinou černošské pradleny a několik jejich manželů. Seymour měl jednu důležitou překážku pro své kázání. Protože sám ještě nepřijal křest v Duchu Svatém a nemluvil jazyky, bylo pro něj těžké vést ostatní k této zkušenosti. I když počet účastníků shromáždění narůstal, ve svém hledání naplnění Duchem zatím nebyli úspěšní. Téměř zoufalý Seymour napsal Parhamovi o situaci v Los Angeles a požádal ho o pomoc. Koncem března 1906 mu Parham odpověděl tím, že vyslal April Lucy Farrowovou a J.A. Warrena z Houstonu, aby Seymourovi pomáhali. I když byl Warren horlivý a neúnavný pracovník, ani on ještě osobně nepřijal křest v Duchu Svatém. Sestra Farrowová však ano a povzbuzovala shromáždění svými svědectvími.

9. dubna večer roku 1906, když se Seymour chystal jít na shromáždění, zastavil se ještě u bratra Leeho, aby se modlil za jeho uzdravení. Owen Lee mu řekl o vizi, kterou měl minulý večer. Přišlo k němu dvanáct apoštolů a vysvětlovali mu, jak má mluvit v jazycích. Požádal proto Seymoura, aby se pomodlil za křest v Duchu Svatém. Společně se modlili a Lee začal hovořit v jazycích. Bylo to poprvé, kdy někdo přijal křest Duchem Svatým potom, co se za něho Seymour modlil.

Seymour se přiřítil na shromáždění u Asberryových a nadšeně hovořil o tom, co se právě stalo bratrovi Leemu. Tato zpráva způsobila, že víra a očekávání na shromáždění se dostaly na takovou úroveň jako nikdy předtím. Během bohoslužby Seymour najednou upadl do vytržení, spadl na zem a začal hovořit v jazycích. Když se to stalo, mladší dcera Asberryových Willella, vyděšená, vyběhla z domu. Její rozrušení a strach rychle po celém sousedství rozšířili zvěst o tom, co se děje u nich doma. Když se sousedé z celého okolí shromáždili před domem Asberryových, zvědaví, co se děje, účastníci modlitebního shromáždění vyšli ven a začali jim kázat letniční poselství. Na tomto shromáždění přijalo křest v Duchu Svatém celkem sedm lidí, mezi nimiž byla i Jennie Mooreová, která se později stala Seymourovou manželkou. Začala hrát nádhernou melodii na staré piano a zpívat v jazyku, který lidé označili jako hebrejštinu. Mooreová do té doby nikdy na piano nehrála a i když nikdy nenavštívila hodiny klavíru, byla schopna hrát po celý zbytek svého života.

Fenomén mluvení v jazycích spolu s dynamickým poselstvím způsobil, že se následujícího večera okolo domu Asberryových shromáždil početný zástup a naslouchal Williamu Seymourovi, který jim kázal z podomácku vyrobené kazatelny, postavené na verandě. Události, které následovaly, popisuje očité dobové svědectví: „Křičeli tam tři dni a tři noci. Bylo právě období Velikonoc. Lidé přicházeli ze všech možných míst. Následujícího rána vůbec nebylo možné dostat se do blízkosti domu. Jak lidé postupně přicházeli, padali pod Boží mocí, celé město bylo ve varu. Lidé tak velmi křičeli, že se povolily základy domu, nikdo však nebyl zraněn.“

Po událostech 9. dubna začali shromáždění zaplavovat lidé ze všech možných denominací a nezávislých sborů. Náboženská část města byla skutečně ve varu. Sekulární svět si celých devět dní ničeho nevšiml, první články v novinách se objevily až 18. května roku 1906. Jak bylo už napsáno ve výše citovaném dobovém svědectví, od 9. května probíhalo nepřetržité 24 hodinové shromáždění po celé tři dny. Lidé padali pod Boží mocí a přijímali křest v Duchu Svatém, když přes ulici poslouchali Seymourovo kázání. Dav byl tak početný, že do blízkosti domu se vůbec nebylo možné dostat. Tlak zástupu, který se chtěl přiblížit k domu, byl tak silný, že jeho základy zkolabovaly a veranda se zřítila do zahrady. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. Za týden už bylo jasné, že je potřebné najít větší místo pro shromažďování k nepřetržité bohoslužbě modliteb, chval a uctívání.

Probuzení na Azusa Street

Rychlé hledání vedlo k objevu opuštěné dvojpodlažní dřevěné budovy, v krátké ulici Azusa Street, která se nacházela v průmyslové části starého městského centra a patřila do oblasti černošského ghetta. Budova původně patřila Africké metodistické episkopální církvi, která ji však prodala. Potom byla využívána jako skladiště, stáj a místnosti na poschodí se pronajímaly na bydlení. Byla to relativně malá pravoúhlá budova s plochou střechou, obložená prkny, které byly vybělené vlivem počasí. Jediným znakem, že se kdysi jednalo o církevní budovu, bylo okno gotického tvaru v průčelí. Budova byla v dezolátním stavu a interiér byl plný harampádí. Seymour spolu s několika dalšími pomocníky budovu vyčistili, na podlahu v přízemí nasypali piliny a zřídili improvizované lavice. Kazatelna vyrobená ze dvou dřevěných beden byla umístěna uprostřed místnosti a byla obklopena místy k sezení.

Jak jsme již uvedli, první novinové zprávy o tomto hnutí Ducha Svatého se objevily 18. dubna 1906 v novinách Los Angeles Daily Times. Hodnocení reportéra, který navštívil shromáždění 17. dubna, bylo veskrze negativní a pohoršené. Toto negativní hodnocení ze strany tisku však působilo jako reklama. Zprávy o probuzení se šířily. Do konce roku vycházely články a komentáře o probuzení dokonce i v Londýně. Policie se vícekrát pokusila shromáždění na Azusa Street rozpustit. Úřadům vadilo, že davy lidí blokují dopravu na ulicích, způsobují hluk a nepříjemnosti. Mnozí očití svědkové potvrdili, že z budovy vycházela záře viditelná ještě o několik bloků dále. Jiní hovořili o zvucích vycházejících z této malé dřevěné budovy, které se podobaly explozím a rušily celé okolí. Díky tomu byl několikrát přivolán hasičský sbor kvůli ohlášenému požáru a explozím v misijní budově. Úřad na ochranu dětí se několikrát pokoušel zavřít shromáždění, protože okolo budovy se pohybovaly děti bez dozoru v denních i nočních hodinách. Zdravotní úřady se pokoušely ukončit shromažďování kvůli údajné nedostatečné hygieně a ohrožování všeobecného zdraví.

Ke kritice probuzení se přidaly také mnohé křesťanské skupiny, nezabránily však tomu, aby jednotlivci a skupiny hladovějící po Božím dotyku a naplnění Duchem Svatým přicházeli a připojili se k probuzení. Přicházely různé typy lidí, vzdělaní i nevzdělaní, bohatí i chudí, afroameričané, hispánci, asiaté i bílí, muži i ženy, rodilí Američané, imigranti i návštěvníci z ciziny, ti všichni přijížděli, aby se společně modlili, zpívali a reagovali na Boží volání. Slovy Franka Bartlemana: „Hranice mezi rasami byly smyty Kristovou krví.“ Toto byla další voda na mlýn kritiků probuzení, kteří prosazovali tradiční americké hodnoty rasové segregace.

Čerstvě zrozená letniční církev si užívala svobodu Ducha a snažila se vymanit z toho, co považovala za produkt náboženských tradic, šlo jí o autentický zážitek s Bohem a proměnu života. Tradiční strukturu církve chtěli nahradit novozákonním biblickým modelem. Nepohlíželi na sebe jako na samostatnou církev, ale jako na hnutí uvnitř Těla Kristova, které má přinést oživení přeorganizované a bezduché církvi.

Na typickém shromáždění na Azusa Street pravidelně zaznívala následující slova: „Nemáme žádný naplánovaný program, ale nebojíme se anarchie nebo duchovních omylů. Bůh - Duch Svatý je schopen řídit a chránit své dílo. Když se objeví nějaký podivný projev, důvěřujte Duchu Svatému, pokračujte v modlitbě a uvidíte, že přijde slovo moudrosti, napomenutí, povzbuzení, které zavře dveře nepříteli a přivede na svět vítězství. Bůh si může použít každého člena těla Kristova a často dává hojnější čest jeho slabším údům.“

Shromáždění zpravidla začínala modlitbou, chválami a svědectvími zarámovanými do mluvení v jazycích. Kapela hrála a zpívala v angličtině i v nových jazycích. Nebeskou kvalitu harmonií, kterou dosahovali neprofesionální hudebníci a zpěváci svorně, komentovali příznivci i odpůrci probuzení. Jeden z nadšených pozorovatelů řekl: „Zpěv „Nebeského chóru“, jehož slova i melodie byly pod zjevným vedením Ducha Svatého, zasáhl celou mou bytost. Bylo to neopakovatelné, nadpřirozeně dané pro tuto příležitost jako nadpřirozený důkaz Boží přítomnosti a moci. Snad nic tak nezasahovalo lidi jako právě tento zpěv, který inspiroval posvátnou úctu v posluchačích, kteří měli otevřená srdce.“

Když někdo přijal pomazání ke kázání, postavil se a kázal. Hovořil-li tělesně, Duch Svatý ho rychle usvědčil a on se hned posadil. Boží moc procházela místností a často srazila lidi k zemi - jednoho, dva, nebo celé stovky. Často se stávalo, že stovky lidí současně utíkaly ke kazatelně, aby hledaly Boha.

Potom, co zazněla svědectví návštěvníků shromáždění, četly se dopisy, které přicházely z celého světa. Tisíce lidí psali o tom, že zažili křest v Duchu Svatém díky tomu, že se doslechli o probuzení na Azusa Street a prosili Boha, aby se jich dotkl tam, kde jsou. Čtení těchto dopisů vedlo k intenzivní chvále, ke které návštěvníci z celého světa přidávali svá osobní svědectví, která posilovala šíření tohoto probuzení. Jiným tématem těchto svědectví bylo to, jak byli lidé přivedeni na tato shromáždění. Někteří hovořili o viděních a snech, jiní o zvláštních okolnostech, které je přivedly na toto místo bez toho, že by věděli, co se tu děje.

Dělo se rovněž množství uzdravení. Martin E. Marty, renomovaný historik náboženství prohlásil: „Svědectví o uzdraveních jsou tak ohromující a objevují se v takové frekvenci a v takovém kontextu, že se člověk těžko ubrání bázni Boží.“ Typickým příkladem je příběh mladé dívky, která byla jednoho večera pokřtěná v Duchu Svatém. Když ráno druhého dne přišla na shromáždění, všimla si ženy, která byla už třicet dva let ochrnutá. Dívka k ní přišla a řekla jí: „Ježíš vás chce uzdravit.“ Tato žena byla okamžitě uzdravena a odešla ze shromáždění po svých.

Neexistovaly žádné zpěvníky či programy a nepořádaly se sbírky. Nápis na zdi hlásal: „Vyrovnejte si účty s Bohem“. Nebyly předem připravené texty kázání, vše bylo ponecháno spontánnímu Božímu jednání. Wiliam Seymour často sedával za kazatelnou ze dvou dřevěných beden ponořen v hluboké modlitbě. Když kázal, zdůrazňoval potřebu obrácení se z hříchu a přijetí Ježíše jako osobního Spasitele. Nezdůrazňoval jazyky nebo jiné projevy. Častokrát hovořil lidem, že když mluví s druhými o probuzení, měli by jim říct o Ježíši, o tom, že je Pán a zachraňuje množství lidí. Povzbuzoval všechny k tomu, aby hledali Boží moc, odvrátili se od světa, opustili rigidní tradice a zákonictví formálního křesťanství a usilovali o spasení, posvěcení a křest v Duchu Svatém. Různí kazatelé na Azusa Street zdůrazňovali další dvě poselství: uzdravení Boží moci a druhý příchod Ježíše Krista před tisíciletým královstvím.

Existuje množství svědectví o tom, že lidé, kteří se přišli na shromáždění vysmívat, byli sraženi k zemi a zdálo se jako by zápasili s neviditelnými protivníky. Někdy to trvalo celé hodiny. Ve většině případů byli usvědčeni z hříchů a začali hledat Boha. Jeden zahraniční reportér byl vyslán svými novinami, aby popsal „cirkusovou“ atmosféru tohoto zvláštního náboženského hnutí. Posadil se v zadní části místnosti. Uprostřed shromáždění vydávala mladá žena svědectví o tom, jak ji Bůh pokřtil Duchem Svatým. Během svého svědectví znenadání začala hovořit v jazycích.

Po shromáždění ji reportér vyhledal a ptal se jí, kde se naučila jeho rodný jazyk. Odpověděla mu, že neví, na co se jí ptá, protože mluvila pouze anglicky. On jí řekl, že mu v jeho mateřštině podala podrobný popis jeho hříšného života. Tento novinář okamžitě učinil pokání ze svých hříchů a přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Zachránce. Když se vrátil do redakce a svému nadřízenému řekl, že nemůže napsat nepravdivý a výsměšný článek a nabídl mu, že pravdivě popíše probuzení v Azusa Street, byl na místě propuštěn.

Probuzení zasáhlo velké množství lidí, rychle se rozšířilo po Americe a zasáhlo celý svět. Začalo největší hnutí v dějinách křesťanství, díky kterému nese 20. století titul „Století Ducha Svatého“. O dalším šíření letničně-charismatiského hnutí se dočteme příště.

Zdroj:

Owens Robert: The Azusa Street Revival,
článek publikovaný ve sborníku
The Century of the Holy Spirit