Anabaptismus - Hnutí křtěnců

Slovo anabaptismus je výrokem označujícím radikální křídlo reformace v Evropě, které nedosáhlo oblíbenosti na oficiálních místech a bylo pronásledováno jak ze strany katolické, tak ze strany protestantské

Toto hnutí vznikalo souběžně s rodící se švýcarskou a německou reformací. Muži, kteří stáli u zrodu křtěneckého hnutí vycházeli z okruhu žáků curyšského reformátora Huldrycha Zwingliho. Žáci však brzy v radikalitě a v oddanosti pravdě Božího Slova předčili svého mistra.

Vše začalo v okamžiku, když se Zwingli rozhodl poslouchat rozhodnutí curyšské městské rady víc než Boží Slovo. Došlo k roztržce, která proti sobě postavila žáky a jejich učitele. A právě o těchto žácích, kteří se rozhodli milovat Pravdu více než své pohodlí a své životy, je tento článek.

Za zrod křtěnectví považujeme 21. leden 1426, kdy došlo k prvnímu křtu dospělého po velmi dlouhé době. Tehdy horlivec Jiří Blaurock požádal na tajném setkání radikálů o biblický křest Konráda Grebela a potom on sám pokřtil všechny ostatní. Bratři, jak sami sebe nazývali, poté začali kázat po švýcarských městech a vesnicích a jejich kázání mělo veliký ohlas. Stovky lidí činili pokání a dávali se pokřtít.

Prvním a hlavním cílem radikální reformace nebylo (jak se obyčejně tvrdí) zrušení křtu dětí, ani jím nebyla změna způsobu křtění (kropení, ponoření), ale ustanovení čisté církve obrácených křesťanů v protikladu se smíšenou církví světa. Anabaptisté považovali za křesťany jen ty lidi, kteří se dobrovolně přihlásili k následování Krista. Proto odmítli účast na státní církvi, kterou Zwingli založil v Curychu. Byli zároveň první, kdo praktikoval oddělení církve od státu a zdůrazňoval plnou svobodu svědomí. Nejvýznamnějším důrazem křtěneckého hnutí byl důraz eklesiologický. Pravá církev je podle nich tvořená pouze těmi, kdo jsou přesvědčenými věřícími, byli pokřtěni na vyznání své víry a v jejich životě je vidět ovoce víry. Anabaptistická eklesiologie směřovala právě k uskutečnění tohoto novosmluvního vzoru viditelné církve, definované jako sbor povolaných a shromážděných ze světa. Tento koncept napadal samotné základy tehdejší „křesťanské“ společnosti, což pochopitelně vedlo k prudkému pronásledování nejen z teologických, ale i z politických důvodů.

Anabaptismus se šířil ve Švýcarsku zejména přispěním kazatelů Jiřího Blaurocka, Konráda Grebela a Felixe Manze. Právě o švýcarských bratřích pojednává tato práce.

Další oblastí šíření křtěnectví bylo jižní Německo. Zde působili Pilgram Marpeck a Baltazar Hubmaier. Posledně jmenovaný působil též v na Moravě v Mikulově.

V Holandsku působil mezi anabaptisty Menno Simmons, který založil mennonitskou církev, která dodnes existuje a má okolo 500 tisíc členů, z nichž polovina žije ve Spojených státech amerických.

V tomto článku se budeme věnovat zejména příběhům švýcarských anabaptistických vůdců.

Švýcarští anabaptisté

Konrád Grebel

Byl jedním ze dvou synů mezi šesti dětmi, které se narodily Jakubovi a Dorotě Grebelovým. Grebelovi patřili k zámožným a prominentním švýcarským rodinám. Konrádův otec byl soudním úředníkem a později se stal členem curyšské městské rady. Díky tomu měl mladý Konrád otevřenou cestu za vzděláním. Studoval na latinské škole v curyšském Grossmünsteru, na basilejské univerzitě (1514) a poté na univerzitě ve Vídni (1516). Grebel miloval latinské klasiky a byl přitahován zeměpisem.

Vídeň byla krásné město, ale byla morálně na dně. Studentské pitky se tu rozrostly do skandálních rozměrů. Velmi často docházelo k šarvátkám a pohlavní promiskuita byla zcela běžnou záležitostí. Grebelova mimostudijní aktivita zahrnovala jak rvačky, tak styk se ženami. Vídeň Grebela mravně velmi ochudila a proto nepřekvapuje, že ji opouštěl, aniž by dosáhl jakéhokoliv titulu. Pokračoval ve studiu v Paříži (1518). Zde byl však pro výstřední kousky vyloučen z internátu. Když promrhal otcovy peníze, vrátil se na jeho příkaz roku 1520 domů do Curychu. Zde se připojuje ke kroužku Zwingliho.

V roce 1522 se zamiluje a proti vůli svých rodičů ožení s dívkou, kterou nazývá Holokosme (řecky: celý svět). V té době dochází ke Grebelovu obrácení. Jeho dopisy přestávají být plné narážek na pohanská božstva Řeků a Římanů a jsou prošpikovány biblickými citáty. Tyto skutečnosti ukazují, že u něj došlo k opravdové vnitřní proměně. Svým dětem dal jména podle biblických postav. V červenci 1522 vystoupil veřejně na obranu evangelia a dokonce vyslovil touhu stát se kazatelem. Ze slabého a kolísavého humanisty se stal bojovník Kristova kříže, který se stavěl poslušně pod rozkazy Božího slova.

Zwingliho kazatelské a učitelské působení se neminulo účinkem a v řadách stoupenců reformace se vedle Grebela brzy objevili i Heinrich Engelhart, Šimon Štumpf a Felix Mantz. Jejich oddanost Božímu slovu však předčila i jejich loajalitu vůči Huldrychu Zwinglimu. Vděčili mu za mnohé, ale Bibli vděčili za mnohem víc. Tato dvojí loajalita se ocitla v konfliktu ovšem až teprve v závěru roku 1523. Grebel nebyl prvním, kdo se s Zwinglim rozešel, ani nebyl první, kdo si v zollikonsko-curyšské oblasti kladl otázky nad křtem nemluvňat. V roce 1524 byl už však zcela jasně s Zwinglim ve sporu. Postavil se proti tomu postoupit otázku mše a uctívání obrazů k rozhodnutí městské radě. Z Grebelova hlediska Zwingli ustoupil od přesvědčení, že s Písmem se nedá obchodovat. Pak Zwingli ustoupil městské radě a to bylo pro Grebela nepřípustné. Někde zde nalézáme počátek hnutí křtěnců (v letech 1523-24). Poté začalo tajné setkávání v domě Felixe Manze. Historickým mezníkem byl 21. leden 1525, kdy se na tomto setkání začali modlit za to, aby jim Bůh zjevil svoji vůli. Po modlitbě se dal Jiří Blaurock (třetí zakladatel křtěnců) od Grebela pokřtít na základě vyznání své víry. Poté Blaurock pokřtil všechny ostatní. Přítomní se zavázali žít v oddělenosti od světa a rozhodli se hlásat evangelium. Založili pak první sbor švýcarských bratří. Dospěli k názoru, že před křtem je nutné opravdové pokání, a proto mohou být křtěni jen ti, kdo jsou takového pokání schopni. To bylo vyvrcholení dlouholetého studia Písma a zklamání z Zwingliho reformace. Tak se Konrád Grebel vynořuje s Blaurockem a Manzem jako přední představitel křtěnecké reformace.

Čas, který byl Grebelovi poskytnutý k činnosti křtěneckého kazatele, trval jen rok a osm měsíců. Ale to, co při svém zhoršujícím se zdraví a přes své internace za těch dvacet měsíců dokázal bylo takřka fantastické.

V únoru jdou Grebel a Manz dům od domu a svědčí, konají křty a vysluhují večeři Páně podle nového řádu švýcarských bratří. Poté působí v Schaffhausenu, kde se spolu s Wilhelmem Reublinem a Johannesem Brötlim pokouší získat přední městské kazatele pro zápas Bratří. Toto úsilí se setkalo s jistým úspěchem. Někdy před 21. březnem se pak vrátil ze Schaffhausenu do Curychu. Ve Sv. Gallu pokřtil Grebel velký dav lidí v řece Sitter. Má se za to, že již v první etapě křtěneckého hnutí v Sv. Gallu pokřtili Bratří na pět set osob.

Od konce dubna až do června byl Grebel nucen se v Curychu skrývat. Bál se, že ho dá Zwingli uvěznit, a proto byl nesmírně opatrný na každý svůj pohyb. S bratřími udržoval pouze písemný styk a jen zcela výjimečně se odvážil s nimi setkat. V této době byl soustavně týrán starými nepřáteli: chatrným zdravím a chudobou. Zchudl natolik, že se už připravoval prodat svou knihovnu. Pak se však zcela náhle znovu objevil v popředí hnutí. Zřejmě už nedokázal zůstat nadále v nečinnosti.

Od konce června až do svého zatčení 8. října 1525 s obrovským úspěchem kázal v Grüningenu, kde strávil své dětství. Chodil od domu k domu a hovořil s lidmi. Někdy svědčil jednomu či dvěma, jindy oslovil malou skupinku. V kázání zdůrazňoval nutnost pokání a víru v autoritu Písma. 8. října 1525, ve chvíli, kdy se Grebel, Manz a Blaurock připravovali na poli ke službě, zasáhl soudce Berger a dal Grebela s Blaurockem uvěznit v grüningenském zámku. Manz, kterému se toho dne podařilo uniknout, byl dopaden o tři týdny později a vsazen do téhož vězení.

18. listopadu byli předvedeni před soud a odsouzeni na neurčitou dobu do vězení. Postupně k nim přibývali další křtěnci a tak se často z vězení ozýval zpěv. Grebel tento čas využil k tomu, aby napsal spisek o křtu, o který byl požádán svými stoupenci v Grüningenu. Byl natolik odvážný, že požádal své věznitele o vytištění tohoto spisku. Tato pohoršlivá troufalost vyvolala popuzenou odezvu a další soudní přelíčení. 5.-6. března byl nad nimi vynesen rozsudek doživotního vězení. Kromě toho byl vydán výnos, podle kterého je křest ve vodě (v dospělosti) zločinem zasluhujícím trest smrti. Doživotní vězení však mělo jen krátké trvání. Po čtrnácti dnech umožnili jacísi neznámí dobrodinci vězňům uniknout.

O Grebelově činnosti v měsících, které následovali po jeho útěku, víme jen málo. Jisté je však to, že se mu nakonec přece podařilo dát svůj rukopis o křtu otisknout. Zwingli se s jeho výtiskem prvně seznámil v roce 1527. To byla jedna z posledních věcí, jichž Grebel dosáhl. Zemřel někdy v srpnu 1526 jako oběť morové rány. Zůstalo po něm několik zachovalých kázání, početné dopisy a jeden traktát. A přece v hnutí, jehož byl sám živoucí součástí, pokračoval jeho život i jeho vliv dál.

Felix Manz (na obr.)

Felix Manz se narodil v Curychu, patrně roku 1498. Byl nemanželským synem katolického kněze. Jeho otec byl kanovníkem v Grossmünsteru. Manz stejně jako Grebel vděčil za své vzdělání příslušnosti k privilegované třídě, neboť byl dobře pocvičen v latině, řečtině i hebrejštině. Brzy si získal uznání jako zdatný hebraista.

Do roku 1522 se též on připojil k nadšenému kroužku mladých řečtinářů, kteří se pod Zwingliho vedením věnovali studiu Nového zákona. Nicméně, nejspíš již v létě a určitě po disputaci, která se odehrávala v říjnu, začal Manz projevovat nespokojenost s Zwingliho reformním programem. Během následujícího roku projevoval tento svůj postoj čím dále hlasitěji.

V té době se již malá skupinka odhodlaných křesťanů setkávala pravidelně v Manzově domě v ulici Neustadt. Na těchto setkáních míval Manz prominentní úlohu a čas od času při nich vyučoval z Písma na základě hebrejského textu. Zde také roku 1525 Bratří poprvé přistoupili k vysluhování křtu věřících.

Když Grebel obrátil svou pozornost na Grüningen, pracovali Manz a Blaurock v Churu a Appenzellu. Oba však byli s Grebelem onoho 8. října 1525 v grüningenském Hinwilu, kde došlo k Blaurockově a Grebelově zatčení a uvěznění. Manz tehdy sice unikl, ale již o pár týdnů později byl zadržen. Nejprve byl spolu s Grebelem a Blaurockem držen na zámku v Grüningenu a později byl spolu s nimi vsazen do Čarodějské věže v Curychu.

Po společném útěku z vězení je Manz ještě několikrát zatčen a propuštěn až je zatčen definitivně a 5. ledna 1527 odsouzen k smrti utopením a popraven. V souladu se zněním rozsudku byl tehdy Manz odveden v poutech ze svého wellenberského vězení kolem rybího tržiště k loďce. Po celou cestu tohoto neutěšeného procesí vydával svědectví jak členům tohoto procesí, tak i všem těm, kdo postávali na břehu řeky Limnatu a děkoval Bohu za to, že ač je hříšníkem, bude smět umřít pro pravdu. Dále prohlašoval, že křest věřících je pravým křtem podle Božího slova a učení Ježíše Krista. Nad zaraženým davem a tlumeným šumem rychlého proudu řeky bylo slyšet hlas jeho matky, která ho povzbuzovala, aby v této hodině zkoušky zůstal Kristu věrný.

Jiří Blaurock

Jiří Blaurock předčil Grebela i Manze v šíři i účinku své působnosti.

Narodil se roku 1491 ve vesnici Bonaduz, ve švýcarském Graubündenu. Vzdělání získal na univerzitě v Lipsku. Než přijal evangelickou víru, byl katolickým knězem.

Když Balurock přišel do Curychu, byl již ženat. Byl popisován jako člověk „vysoké a silné postavy, s ohnivýma očima, černými vlasy a malou lysinou“. Pro svou bojovnost si vysloužil přízvisko „silný Jirka“ (der starke Jörg). Přichytila se ho však jiná přezdívka, totiž „Modrokabát“ (Blaurock), kterou získal pro svůj oděv.

Blaurock nepůsobil svou učeností, ale svou horlivostí. Se svou charakteristickou upřímností se vydal na cestu do Curychu, střediska švýcarské reformace, aby se mohl setkat s jejími nejhorlivějšími vůdci. Když mu bylo řečeno, že jsou ještě horlivější lidé než Zwingli, okamžitě je vyhledal. Výsledek jeho hledání ho uspokojil. Ihned se ke skupince mladých švýcarských radikálů připojil a svou horlivostí je ještě předčil. Byl to on, kdo první požádal o křest a také ho z Grebelových rukou přijal, aby potom sám oné rušné noci v lednu 1525 pokřtil všechny ostatní.

Tak jako v případě prvních anglických kvakerů, předbíhala Blaurockova horlivost někdy jeho soudnost. Typická je pro něj událost, k níž došlo první únorovou neděli ve sboru v Zollikonu. Když se zdejší kněz prodíral ke kazatelně, Jiří se ho otázal, co má v úmyslu. „Kázat Boží slovo,“ zněla odpověď. Blaurock však prohlásil: „To já jsem sem byl poslán kázat a ne ty!“ Nato vstoupil na kazatelnu a kázal.

Manz s Blaurockem úzce spolupracovali až do onoho 5. ledna 1527, kdy byl Manz popraven. Blaurock byl téhož dne svlečen do půli těla a surově zbičován. Po svém vypuzení z města se tento nezdolný křtěnecký prorok již do Curychu nikdy nevrátil. Na odchodu ještě na znamení apoštolského pohrdnutí tímto městem střásl prach ze svého oděvu a obuvi.

Z Curychu se Blaurockovy kroky obracejí do Bernu. Zde se konala disputace, při níž se Zwingli střetl s vyhnancem Blaurockem a bernskými křtěnci, které se pokoušel usvědčit z omylu. Po této disputaci byli Balurock i všichni ostatní, vyjma jednoho, který odvolal, z města vypuzeni.

Blaurock poté opustil Švýcarsko a obrátil se do Tyrol. Zde v Adigejské dolině osiřel jeden křtěnecký sbor, neboť jeho pastor, Michael Kürschner, byl 2. června 1529 upálen. Blaurock vyslyšel žádost tohoto sboru o pomoc a stal se jeho kazatelem. Tehdy již na jeho kázání, konaná od Klausenu po Neumarkt, přicházely velké zástupy posluchačů. Věřící byli křtěni a byly zakládány nové sbory. Jejich počet stále stoupal a jejich utajení bylo čím dál víc obtížnější.

14. srpna 1529 byl Blaurock spolu s Hansem Langeggerem zadržen innsbruckými úřady. Oba muži byli vystaveni krutému mučení, neboť jejich věznitelé se z nich snažili dostat informace o počtu křtěnců v této oblasti a o skutečném významu těchto svých zajatců. Tři týdny nato 6. září 1529, byli Blaurock a Langegger upáleni na hranici nedaleko Klausenu.

Blaurock byl podle rozsudku popraven za následující prohřešky: že opustil úřad papežského kněze; že nezachovával křest nemluvňat a kázal lidem nový křest; že zamítl mši a kněžími zavedenou zpověď a že neuznával vzývání a uctívání matky Kristovy.

Cestou na popraviště Blaurock naléhavě promlouval k lidem a odkazoval je na Písmo.

Michael Sattler

Osobní martyrium se stalo nejcharakterističtějším rysem celého křtěneckého hnutí. Mezi těmi, kdo rukou vnějších autorit pro svou víru umírali, byl bezpočet mladých, často docela neznámých a přece nezapomenutelných svědků. Žádný z nich však asi nezastínil Michaela Sattlera v hodině jeho smrti. Kdekoliv jeho příběh našel nějaké posluchače, stal se hned symbolem křtěnecké věrnosti v očích tehdejšího světa.

Michael Sattler se narodil v Německu, v breisgauském Staufenu, ležícím nedaleko Freiburgu, roku 1490. V poměrně mladém věku vstoupil do freiburského benediktinského kláštera Sv. Petra. V době, kdy klášter opouštěl, dosáhl již úřadu převora. Během svého působení v klášteře začal také se studiem Pavlových epištol. To zvýšilo jeho odpor vůči neřestem a pokrytectví některých jeho spoluřeholníků. Objevením evangelické polohy víry vyvrcholila krize, již Sattler mohl řešit už jen naprostým přerušením všech svazků s klášterem a římskou církví.

Po svém odchodu z kláštera se oženil s mladou bekyní, kterou Anshelm popsal jako „mladou talentovanou a bystrou ženu“. Její vysoká morálka a věrnost z ní učinily vskutku tu nejvhodnější družku jejího manžela. Jakmile se Sattler ztotožnil s luterským učením, musel z Rakous pryč, protože Ferdinand roku 1525 vyhlásil svá opatření na zrušení kacířstev. Do Švýcar to nebylo daleko a Ferdinandova tyranie sem nedosahovala. Sattler se proto vydal do Curychu a zde se pod Reublinovým vedením stal křtěncem. Okamžitě se vyšvihl do popředí celého hnutí. Ve svém kazatelském působení spojil síly s kostnickým Muntpratem a Konrádem Winklerem z Wasserburgu, kteří tehdy konali tajná shromáždění v lesích. Došlo však k jejich vyzrazení a Sattler byl 18. listopadu 1525 z curyšského kantonu vypovězen.

Když se na Reublinovo pozvání obrátil do Němec, začal pracovat severně od Rottenburgu a střediskem jeho činnosti se stal Horb. V Horbu a jeho okolí se jeho úsilí setkávalo s uspokojivým ohlasem. Míru jeho vlivu naznačuje už sám fakt, že to byl právě on, komu bylo svěřeno kázání na křtěnecké konferenci, která se 24. února 1527 konala ve Schleitheimu, ležícím severně od Schaffhausenu. Na tomto setkání bylo přijato tzv. Schleitheimské vyznání.

Schleitheimské vyznání nebylo míněno jako formulace věrouky. Nejsou v něm uplatněna žádná striktně teologická hlediska. Nemluví se tu o pojmu Boha, člověka, bible, spásy, církve či eschatologie. Jednotlivé články se zabývají jen otázkou řádu a kázně ve sborech. Pozornost je tu věnována křtu, exkomunikaci, večeři Páně, oddělení od světa, postavení kazatele, otázkám násilí a přísahy. Svou povahou odpovídají tyto články sborové příručce, jakou byla třeba Didache z druhého století po Kr.

Ve chvíli, kdy probíhalo schleitheimské rokování, dozvěděli se o křtěncích úřady v Rottenburgu. A tak když se Sattler se svou manželkou, Reublinova manželka, Matthias Hiller, Veit Veringer z Rottenburgu a řada dalších mužů a žen z Horbu vrátili domů, byli zatčeni. Vládní úředníci si hned uvědomili Sattlerův význam. Našli u něho Schleitheimské vyznání a další dokumenty o počtu a činnosti křtěnců. Z tohoto důvodu, jakož i proto, že v Horbu jim bylo mnoho lidí nakloněno, byli všichni vězňové odesláni do Binsdorfu.

Katolický vladař říše Ferdinand již vyhlásil „třetí křest“ (utopení) jako nejlepší lék proti křtěnectví. Sattlera Ferdinand doporučoval, pamětliv jeho vůdčího postavení, utopit bez jakéhokoliv odkladu. Úřady na čele s hrabětem Joachimem však chtěly této „církevní při“ dát zdání spravedlnosti. Kvůli zdlouhavému vyhledávání teologických autorit z katolických univerzit byl začátek procesu odložen až na 15. květen.

Vlastní přelíčení začalo 17. května. Na lavici obžalovaných usedlo čtrnáct vězňů. Nejprve jim byla dána možnost, aby si sami zvolili obhájce. Sattler, vystupující jako mluvčí celé skupiny, tuto nabídku odmítl.

Odezva, tak jak byla zaznamenána, připomněla apoštolskou dobu a hodně napověděla o duchu celého soudního dvora. Soudci se proslovu smáli a po jejich poradě městský úředník z Ensisheimu pravil: „Ty hanebný a zoufalý mnišský darebáku, ty bys chtěl, abychom s tebou diskutovali?! Však on si kat s tebou promluví - jak pevně doufáme.“ Na to Sattler zvolal: „Ať se děje vůle Boží!“

Očitý svědek Klaus von Graveneck napsal o Sattlerově chování toto: „Toto vše jsem sám viděl. Kéž by nám Bůh též dopřál o něm takto statečně a trpělivě svědčit.“ Výše popisované události se odehrály během dvou dnů. Rozsudek byl čten 18. května. O dva dny později byl Michael Sattler popraven.

Znění rozsudku bylo následující: „Michael Sattler bude odevzdán katovi. Ten jej odvede na náměstí a tam mu nejprve vyřízne jazyk. Pak ho pevně připoutá ke káře a rozžhavenými kleštěmi mu dvakrát vyštípne kus těla. Cestou na popraviště tak učiní ještě pětkrát. Tam pak toho arcikacíře na prach spálí.“

Mučení, které tvořilo předehru k popravě, začalo na tržišti a odehrálo se tak, jak bylo nařízeno v rozsudku. Na tržišti i později na popravišti se neotřesený Sattler, stále ještě schopný slova modlil za své mučitele. Když byl provazy připoután k žebříku a zatlačen do ohně, nabádal shromážděný lid, soudce i starostu, aby činili pokání a došli obrácení. Pak se modlil: „Všemohoucí a věčný Bože, ty jsi cesta i pravda a já, protože mně nebylo dokázáno, že bloudím, vydávám s tvojí pomocí dnešního dne svědectví této pravdě a pečetím je svou krví.“

Jakmile shořely provazy na jeho zápěstích, zdvihl Sattler ukazováčky svých rukou, aby tím dal svým bratřím smluvené znamení, že mučednická smrt je snesitelná. Pak shromážděný zástup uslyšel z jeho spálených rtů: „Otče, poroučím svého ducha do tvých rukou.“

Ještě tři další byli tehdy popraveni. Když selhali všechny pokusy přimět aspoň Sattlerovu věrnou manželku k odvolání, byla po osmi dnech i ona utopena v řece Neckaru.

Závěr

Příběh křtěnců je příběhem o věrnosti Pravdě. Tito stateční Boží muži a ženy milovali Písmo natolik, že si zvolili raději pronásledování, než život v kompromisech.

Lidé se často mylně domnívají, že křest dospělých byl hlavním důrazem učení anabaptistů, pro ně samotné však byl pouze součástí jejich způsobu života věrného Božímu slovu. Jejich hlavní důrazy by šly spíše označit jako učednictví, biblicismus a pacifismus.

Životní příběhy čtyř postav, o nichž jsem v této práci psal, mají jeden společný rys a tím je odvaha víry. I když byli pronásledováni ze strany katolíků i protestantů, zůstali věrní a nebáli se hovořit pravdu. Evangelium kázané v moci Ducha Svatého zasáhlo veliké množství lidí, kteří viděli úpadek tehdejšího křesťanstva. Křtěnci si vybrali Boží cestu k reformaci církve. Klasičtí reformátoři se snažili církev reformovat shora za pomoci státních úřadů, což občas vedlo i k násilí. Křtěnci však začali kázat Boží Slovo obyčejným lidem a svou autoritu opírali pouze o Bibli. Jejich činnost se nelíbila ani oficiální církvi ani světským úřadům.

Roku 1529 byl na „druhém sněmu“ ve Špýru vyhlášen nad křtěnci ortel smrti. To značně urychlilo jejich systematické vyhlazování, které už bylo dávno na postupu. Ukázalo se, že běžné metody útisku nedokáží toto rostoucí hnutí zastavit. Byly proto vyzkoušeny jiné metody. K jejich nejohavnější aplikaci došlo ve Švábsku. Byly nasazeny speciální policejní síly v počtu čtyř set mužů, aby křtěnce vyslídily a na místě likvidovaly. Ukázalo se však, že tento počet nestačí, a proto byl zvýšen na tisíc mužů.

Toto kruté pronásledování neproběhlo bez účinku. Nebyl to však vždy takový účinek, jaký si úřady přály. Jistě zemřelo mnoho tisíc lidí, o kterých se nic neví. Zachované zápisy jsou, podobně jako soudní protokoly, neúplné a někdy nepřesné. I tak ovšem vypovídají jasně o tom, že se jednalo o jedno z nejkrutějších pronásledování křesťanů v dějinách a že mu padly za oběť celé tisíce křtěnců. Hrabě z Altzey byl zděšen tím, jak se křtěnci po neúspěšných masových exekucích ještě rozrostli. Připisuje se mu výrok: „Co si počnu? Čím víc jich popravím, tím víc se jich objeví.“

Je mnoho významných osobností křtěnecké historie, o nichž jsem se v této práci nezmínil a kteří byli neméně významní pro vývoj anabaptistického hnutí. Mám ale za to, že výše popsané příběhy jasně vyjadřují atmosféru doby a pravou podstatu víry křtěnců.

Použitá literatura:

Filipi, Pavel: Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 1996, 195 str.
Franzen, August: Malé církevní dějiny, Zvon, Praha, 1991, 358 str.
Hanes, Pavol: Dejiny kresťanstva,
druženie evanjelikálnych cirkví v SR vo vyd. TRIAN s.r.o., Banská Bystrica 1998, 482 str.
Roscoe Estep, William: Příběh křtěnců, Radikálové evropské reformace, Bratrská Jednota Baptistů v Evangelickém nakladatelství, Praha, 1991, 262 str.

Z následujících 9 bodů obžaloby jich 7 platilo pro všechny a zbývající 2 pouze pro Sattlera:

1. On i jeho stoupenci jednali v rozporu s císařovým výnosem.
2. Učil, zastával a věřil, že Kristovo tělo a Kristova krev nejsou přítomny v jeho svátosti.
3. Učil a věřil, že křest nemluvňat nezajišťuje spásu.
4. Odmítali svátost pomazání.
5. Mluvili zle a opovržlivě o Matce Boží a odsuzovali uctívání svatých.
6. Prohlásil, že lidé by neměli před úřady přísahat.
7. Začal novou neslýchanou praxi při večeři Páně, současné požívání chleba a pití vína z jednoho talíře.
8. V rozporu s řádem se oženil.
9. Prohlásil, že kdyby Turci napadli naši zemi, neměli bychom jim odporovat, a že kdyby vůbec souhlasil s válkou, raději by se postavil proti křesťanům než proti Turkům, přesto, jak závažná je to věc, postavit proti nám největší nepřátele naší víry.

Tato obvinění prokazovala, jak hroznému nepochopení jsou vystaveny některé články křtěneckého učení a jak nevlídně jsou přijímány ty články, které jsou pochopeny správně.