Dvanácterník uzdraven navzdory prognózám lékařů

Už jako chlapec jsem si často pokládal otázku, co se mnou bude, až jednoho dne zemřu. To už tady nikdy nebudu? To byla šílená představa. Můj otec, opravdový komunista, mi tvrdil, že po smrti už nic není, a na mě vždy přicházel smutek a strach ze smrti. Ale v koutku srdce jsem si říkal, že to přece není možné, něco potom musí existovat… A tak jsem se rozhodl, že budu hledat, kde se dá. Studoval jsem snad všechna světová náboženství. Různé duchovní směry, léčitelství, hypnózu, magii, prostě vše, co bylo v té době v dosahu (tato literatura byla v době totality zapovězená a nebylo snadné se k ní dostat). Nebudu rozepisovat vše, do čeho všeho jsem se tehdy namočil, ale bylo toho dost. To poslední, v čem jsem byl, byla začínající spolupráce s jednou hinduistickou společností, která se snažila již krátce po revoluci šířit v Československé republice své „osvícené učení“ a já jim v tom měl pomáhat spolu s dalšími okultně zaměřenými kamarády. Těsně před jejich hinduistickou přednáškou nám přišel z prezidentské kanceláře dopis, varující nás před jejich nebezpečnými praktikami černé magie a následného odstraňování nepohodlných osob, které se jim snažili bránit v jejich činnosti a veřejně je odhalovat. Přesto jsem si troufl, (asi jsem to trochu podcenil) na již zmíněné přednášce veřejně odmítnout celé jejich učení se vším všudy a poslat je domů. Té noci jsem měl duchovní návštěvu. Nechybělo moc, a už bych vám tento příběh asi nikdy nevyprávěl. A když se mě ten nečistý duch zeptal, jestli jsem to já, tak jsem se tak slavně zapřel, jak říká senior pastor Jaroslav Kříž: „Zavřel se zapřel a zachránil si tak život.“ Oni totiž zabíjeli své protivníky takzvanou duchovní střelou, která vypadala po lékařském ohledání jako infarkt. Vždy, když čtu biblický příběh nevěstky Rachab a její záchranu, tak si vzpomenu na sebe. Uběhlo několik týdnů a já jsem stál před svojí pracně nashromážděnou knihovnou okultních knih a probíral se jimi. V tom mi proběhla myslí velice jasná a silná myšlenka. Bůh stvořitel existuje! V tu chvíli jsem to jasně věděl. A tak jsem se poprvé v životě opravdově modlil: „Bože, už vím, že jsi, ale nevím, jak se jmenuješ? Kde tě mám hledat? Potřebuji tě, prosím tě, dej se mi poznat a chci se s tebou setkat.“ Dnes už vím, že On tam se mnou byl již ten večer, kdy jsem se modlil a On byl ten, kdo mi vložil tu myšlenku do mé hlavy. Netrvalo dlouho a navštívil mě jeden můj bývalý kamarád a zvěstoval mi Ježíše Krista.

A já jej přijal, moje srdce už bylo připravené. A potom jsem začal poznávat moc jeho vykoupení z hříchu. To byla úžasná úleva po pokání, jako když ze mě někdo odstranil horu kamení, a jeho láska mě naplnila až po okraj a moje srdce křičelo: „Miluji Tě!“ Jak plynula moje křesťanská léta, život přinášel různá období, a jak hovoří Bible v knize Kazatel „je čas sázení, čas rození, čas objímání, čas pokoje, čas milování, ale i čas pláče, čas naříkání, čas umírání, ale i čas boje“. Některé věci člověk nezvládne. Někdy naopak zažívá úžasná vítězství. O jednom z nich bych se chtěl s vámi ještě podělit. Celý příběh by byl na dlouhé vyprávění. Začalo to nejdříve malými bolestmi břicha, které se pomalu stupňovaly a zvětšovaly. Jednoho odpoledne mi bylo už opravdu špatně, přestože jsem se za to vícekrát modlil, viditelně mi bylo čím dál hůř, až jsem skončil v hradecké nemocnici na oddělení intenzivní péče. Měl jsem prasklý dvanácterníkový vřed a říkali, že jsem přišel za minutu dvanáct. Divili se, že ještě funguji a nalili do mě 4,5 litru nové krve, ale já věděl, že mě drží Pán a navzdory mému stavu jsem měl v srdci Boží pokoj. Potom, co jsem se uzdravil, tak jsem se vrátil zpět do pracovního procesu, ale moje obtíže se s pravidelností každé dva roky opakovaly. I když jsem již nekončil v nemocnici, díky včas nasazené léčbě, modlitby jakoby nefungovaly. Při každé další recidivě jsem procházel velmi nepříjemným vyšetřením takzvanou gastroskopií, při které jsem se vždy dávil, přestože mi podávali „všemocné“ tlumící prostředky. Lékaři prohlásili: „Toho se již nikdy nezbavíte, to vás bude pronásledovat do konce života.“ A můj pohár obav a beznaděje přetekl. Když jsem před dalším vyšetřením vyslechl pacienta se stejnou diagnózou, který mi sděloval: „Já už mám za sebou 40 gastroskopií,“ podlomily se mi kolena. Další dva roky byl opět klid, potom se vředy zase ozvaly! V té době jsem byl mimo církev, kdo trochu znáte duchovní historii v Hradci Králové, tak víte, o čem mluvím. Prostě nebyl nikdo, kdo by se za mě modlil s vírou a mocí. Musel jsem se s tím poprat sám. Samozřejmě jsem věděl, že náš Bůh dělá zázraky a viděl jsem jich v minulosti několik na vlastní oči. Při představě dokola se opakujících bolestí břicha, gastroskopií a nekonečného braní léků, jsem vyslovil odvážnou modlitbu, kterou jsem se až do té doby nikdy nemodlil. Věřím, že její inspirace byla v tu chvíli od Boha. Modlil jsem se: „Otče, ve jménu Pána Ježíše Krista já už nechci uzdravení od doktorů, ale od tebe, já chci uzdravení úplné a už napořád.“ Potom jsem pokračoval: „Protože Tvé slovo říká, byli jste uzdraveni v ranách Ježíše Krista na kříži, tak i já jsem uzdraven v Jeho ranách, už se to stalo.“ V mysli však přišly pochyby: „Podívej se na sebe, ležíš tady na zemi, svíjíš se v bolestech, křičíš nějaké nesmysly, ale hlavně lžeš, a jestli toho nenecháš, tak vykrvácíš.“ Ale Duch Svatý mě povzbuzoval, a tak jsem pokračoval: „Už jsem uzdravený! To není lež, Ježíš to za mě vybojoval a já teď ve víře očekávám, kdy se to naplní fyzicky!“ Vyznával jsem Boží slovo, asi pět dnů v těch největších bolestech. Asi šestý den jsem se ráno probudil a věděl jsem, že jsem uzdravený. Ihned jsem to poznal. Od té chvíle jsem mohl jíst vše, co mě napadlo, a můj dvanácterník neprotestoval. Předtím jsem si musel dávat velký pozor na to, co jím a kolik, jinak přišly bolesti a nebezpečí krvácení. Chvála Pánu, nemoc byla poražená a Boží moc se manifestovala. Od té doby až do dneška je můj dvanácterník jako nový. Všechny zničující prognózy lékařů se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Bůh jednal i v dalších oblastech mého života. To, o co jsem v minulosti přišel, mi Pan Ježíš mnohonásobně nahradil. Mám požehnanou manželku Alču a tři své syny, kteří rovněž slouží Pánu.

Vlasta Zavřel

Prožila jsem úplné osvobození

Vyrůstala jsem v době totality. V rodině, kde se formálně praktikovala katolická víra. Rodiče s námi o Bohu téměř vůbec nemluvili, báli se, abychom neměli v životě potíže. Babička mne občas v neděli brávala do kostela. Z tohoto období však nemám na křesťanství žádné pozitivní vzpomínky. Ničemu jsem nerozuměla, děsily mne ponuré obrazy a sochy. Čas plynul dál. Vzdělávala jsem se, pracovala, uzavřela manželství s ateistou a vychovávala dva syny. Chlapci aktivně sportovali. Provozovali judo a karate. Zdálo se mi, že i já žiji naplno. Měla jsem hodně přátel. Čas na sport i zábavu. Netrvalo však dlouho a vše, na čem jsem tehdy stavěla, se mi postupně rozpadlo. Lidé, kterým jsem věřila, mne zklamali nebo opustili. Byla jsem naprosto vyčerpaná a sama. Propadala jsem depresi. Říkala jsem si, že přece musí existovat nějaké východisko. Začala jsem se zajímat o zen buddhismus, různé léčitelství, psychotroniku atd. Stále mi to ale nestačilo, až jsem se ocitla ve skupině lidí, kteří používali velmi nebezpečné okultní praktiky. Po čase jsem si uvědomila, že se stávám jejich otrokem. Úplně ovládali můj život. Při jedné seanci jsem viděla, jak se jeden z členů změnil v démona. Strašně jsem se bála. Chtěla jsem se z toho vymanit, ale neměla jsem na to sílu. Bylo mi ještě hůř než předtím. Začala jsem mít sebevražedné myšlenky. Pamatuji si, jak jsem v úplném zoufalství prohlásila: „Bože, jestli nějaký jsi, tak mi pomoz!“ V té době můj čtrnáctiletý syn uvěřil v Ježíše Krista. Bylo to na evangelizaci se Stevem Ryderem. Tenkrát jsem neměla ani ponětí pro Koho se rozhodl. Zdál se mi pouze jiný, podezřele hodný. Jednoho dne, když přišel ze školy a viděl mne úplně zoufalou, tak prohlásil: „Mámo, jestli nezměníš svůj život, tak půjdeš do pekla.“ Chtěla jsem mu vynadat, ale na nic jsem se nezmohla. Zeptala jsem se pouze, co mám tedy dělat? Dal mi videokazetu, na které byl film Evangelium podle Lukáše. Řekl mi, abych si ji promítla a opakovala modlitbu, která je na konci. Celý film jsem skoro proplakala, velmi se mne to dotýkalo. Na konci jsem se pomodlila modlitbu spasení. Hned poté jsem padla na kolena a vyznávala v pláči všechny svoje hříchy, vycházelo to ze mne samo. Prožila jsem díky Pánu Ježíši úplné osvobození, nesmírnou radost a pokoj v srdci. Pamatuji si, jak jsem vzala jízdní kolo a jezdila po městě a chválila Boha. Zdálo se mi vše tak nádherné. Také jsem si ihned koupila svou Bibli a začala ji číst. Zpočátku se mi stávalo, že mne v noci navštěvovali démoni, cenili na mne zuby, ale nic si ke mně nedovolili. Neměla jsem žádné zkušenosti s jejich vyháněním. Postupně to ale odcházelo. Vždy, když jsem vyslovila jméno Ježíš, tak zmizeli. Uvědomila jsem si velkou Pánovu moc. Jeho přítomnost i to, jak se stará o své děti. Po čase mi Pán poslal do cesty jednu znovuzrozenou sestru. Přivedla mne na skupinu křesťanů i do církve. Nechala jsem se pokřtít ve vodě i v Duchu Svatém. Zažila jsem na svém těle několik zázračných uzdravení a nadpřirozených jednání v různých oblastech mého života, například okamžité osvobození od závislosti na nikotinu. Jsem za to Pánu Ježíši nesmírně vděčná. Samozřejmě, že se mi nevyhýbaly ani různé těžkosti, ale Pán dává do každé situace řešení i východisko, On ví, kolik toho uneseme. Velikou radost jsem prožívala, když se obrátil můj druhý syn a moji rodiče.

Nyní žiji s mým bohabojným manželem Vlastou, sloužíme Pánu v Církvi víry Milost, která vznikla nedávno i v Hradci Králové. Společně máme pět dospělých synů. Někteří mají své rodiny. Stále je za co se modlit a bojovat. Jsme vděční za požehnaného pastora Petra Šakarova s manželkou a také za všechny bratry a sestry z Církve víry Milost v Čechách, na Moravě a Slovensku.

Alena Zavřelová