Izrael

Největší příběh lidských dějin

Právě tento rok v srpnu uplyne 120 let od prvního sionistického kongresu v roku 1897 a v květnu příštího roku uplyne 70 let od založení státu Izrael. 5.června 2017 uplyne 50 let od osvobození Jeruzaléma v šestidenní válce.

14. května uběhlo 69 let od chvíle, kdy David Ben Gurion zřejmě jeden z nejdůležitějších mužů prvních dnů a let moderního Izraele pronesl tato slova. „Na základě našeho nezadatelného práva a na základě rezoluce valného shromáždění OSN vyhlašujeme tímto vytvoření židovského státu v Palestině, který ponese název Izrael.“ Jak porozumět tomu, co se v tuto chvíli stalo? Mluví se o zázraku. Jako mladý křesťan, když jsem slyšel větu, že vznik novodobého Izraele je zázrak, tak jsem cítil, že se jedná o něco neobvyklého a zvláštního, ale nemohl jsem si ujasnit, proč je vznik státu Izrael v roku 1948 zázrakem. Před tím, než se to pokusím vysvětlit, chci zmínit ještě jednu zkušenost. Pamatuji si na mé myšlenkové pochody, když mi bylo asi 11–12 let a slyšel jsem něco v souvislosti s Izraelem nebo Zdí nářků v Jeruzalémě. V mojí mysli znělo: „Izrael? Zvláštní název státu. Proč takový název a co to vlastně znamená?“

Vznik Izraele v roce 1948 je zázrakem, protože už tu byl i před tím zázračný, zvláštní národ, vzniklý bezprecedentním způsobem. Takovým způsobem, jakým nevznikl žádný jiný národ, i když z historie známe třeba specifický vznik Spojených států amerických. Z historických spisů, literárních děl, archeologie a Bible se můžeme podrobně dozvědět o starobylém původním Izraeli. Jak tento historický Izrael souvisí z dnešním moderním Izraelem? Kdy a kde se objevil pojem, název Izrael poprvé?

Abychom pochopili tyto souvislosti, musíme jít téměř 4000 let do historie. V této době žil jeden z patriarchů izraelského národa Jákob. Otec 12 synů a také následně kmenů izraelského národa. A proč izraelského? Protože to byl právě Jákob, který byl Bohem přejmenován na Izrael. Křesťané vědí, že Bůh se představil lidem ve třech osobách. Otec, Syn a Duch Svatý. Rovněž vědí, že izraelský národ má tři patriarchy – Abrahama, Izáka a Jákoba. Mezi třemi osobami Boha a třemi patriarchy je silná paralela. Duchovním otcem starověkého izraelského národa je Abraham. Ten dostal zaslíbení a vírou se jich držel. Byl to slib o rozplození v národ, slib o veškerém požehnání a slib o zaslíbené zemi. Abraham představuje Boha Otce. Izák byl syn a dědic veškerých zaslíbení a požehnání, ten, který nesl všechno dál, byl smyslem Abrahamova života víry a úsilí na zemi. Ten, který všechno zachránil tím, že se narodil. Izák představuje Boha Syna. Jakob je třetí z patriarchů, u něho začalo faktické naplňování zaslíbení v rozmnožení jeho rodiny na 12 kmenů a následně na velký národ, který zaujal zem do dědictví. Právě život Jákoba – to, jak zápasil s Bohem a s lidmi – to, jak se projevila zaslíbení na něm, na jeho rodině a jeho národě, představuje Ducha Svatého. On Jákob je Izrael. Tak, jako stojí Svatý Duch za naplněním všech zaslíbení, proroctví a předpovědí, tak jej představuje Jákob svým životem. Jákob je ten, který dobře zápasil s Bohem i s lidmi a obstál. To je význam jména, které dostal IZRAEL. Zde v životě Jákoba na místech, kde bydlel v Penúelu a v Bételu, kde se mu zjevil Bůh, dostal toto jméno a Izrael uviděl poprvé světlo světa. Bůh mu řekl: „Tvé jméno už nebude více Jákob ale IZRAEL.“

V noci pak vstal a vzal své dvě ženy, své dvě otrokyně a svých jedenáct synů a přebrodil potok Jabok. Vzal je a převedl je přes potok; převedl všechno, co měl. Tehdy Jákob zůstal sám. Někdo s ním ale zápasil, až dokud nezačalo svítat. Když viděl, že ho nepřemůže, udeřil ho do kyčelního kloubu, takže se Jákobovi při tom zápasu vymkl kyčel. Tehdy řekl: „Pusť mě, začíná svítat!“ „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ odpověděl Jákob. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho. „Jákob,“ odpověděl. Na to mu řekl: „Tvé jméno už nebude znít Jákob, ale Izrael, Boží bojovník, neboť jsi zápasil s Bohem i s lidmi a zvítězil jsi!“ Jákob ho žádal: „Pověz mi prosím své jméno.“ On však odpověděl: „Proč se mě ptáš na jméno?“ A požehnal mu tam. Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“ (Genesis 32,23-31)

Jákobovi se na jeho cestě z Padan-aramu znovu ukázal Bůh a požehnal mu. Bůh mu řekl: „Jmenuješ se Jákob; tvé jméno však už nebude znít Jákob, ale budeš se jmenovat Izrael.“ A tak se mu říká Izrael. Bůh mu řekl: „Já jsem Všemohoucí Bůh. Ploď se a množ se, a bude z tebe národ, dokonce svazek národů; i králové vyjdou z tvých beder. Zem, kterou jsem dal Abrahamovi a Izákovi, dám tobě; i tvému budoucímu semeni dám tuto zem.“ Na místě, kde k němu mluvil, se pak od něj Bůh vznesl. Jákob tedy na místě, kde k němu mluvil, postavil památník, totiž kamenný sloup, vykonal na něm úlitbu a polil jej olejem. Jákob to místo, kde k němu Bůh mluvil, nazval Bet-el, Boží dům. (Genesis 35,9-15)

Izrael je tedy v první řadě bývalý Jákob, zakladatel národa, který je nazván na jeho počest národ Izrael a rovněž zem je nazvána na počest patriarchy Izraele – Erec Izrael, nebo- li zem Izraele. Když sledujeme v Bibli další vývoj potomků Jákobových, potomků Izraele, tak si můžeme všimnout citu Ducha Svatého pro diplomacii a poučení čtenářů, když volí pro popis dalšího osudu potomků Izraele různé pojmy. Jednou lid Izraele nebo potomci Jákobovi, nebo jinde dům Jákobův. Není teď čas psát o největší slávě starobylého Izraele za krále Dávida a jeho syna Šalamouna. Poslední zmínka ve Starém zákoně, kde je vzpomenutý Izrael, je poslední kniha Starého zákona Malachiáš, kde čteme následující:

Juda je nevěrný, v Izraeli a v Jeruzalémě se děje ohavnost: Juda poskvrňuje svatyni, kterou Hospodin miluje, a žení se s dcerou cizího boha. (Malachiáš 2,11)

Nebo prorok Micheáš píše toto:

Slyšte, hory, Hospodinovu při, slyšte, odvěké zemské základy! Hospodin má žalobu na svůj lid, vznáší obvinění proti Izraeli. (Micheáš 6,2)

Já jsem však naplněn mocí, Duchem Hospodinovým, spravedlností a smělostí, abych Jákobovi jeho vzpouru oznámil a Izraeli jeho hřích. (Micheáš 3,8)

Hospodin Jákobovi hrdost navrací, hrdost, jež Izraeli náleží, ačkoli jej plenitelé plenili a jeho ratolesti zlámali. (Nahum 2,3)

I toto se stalo v národě izraelském. Takto končí Starý zákon a starobylý Izrael. Mezi posledními proroky starobylého Izraele a dobou Nového zákona je takzvaná intertestamentární doba. To je období, kdy nemáme starozákonní spisy a proroky a kdy izraelský národ nejen klesl morálně ještě níž, ale prakticky zanikl jako integrované království na svém území. Izrael se objevuje znovu po přibližně 400 letech, kdy na území starobylého Izraele vládne Římská říše. Bývalé izraelské území je rozděleno na provincie, kde vládnou římští prokurátoři jako svrchovaní vládcové daného území. Galilea, Judea a Samaří, Perea, Dekapolis a Gaulanitis. To jsou provincie Římské říše na území Izraele 2000 let zpět v historii – v době, kdy se odehrává historie popsaná v evangeliích. Je zajímavé, že první zmínka je na následujícím místě Bible:

Matouš 2,6 Ty však, Betléme v judské zemi, nejsi z judských knížat vůbec nejmenší, vždyť právě z tebe vzejde Panovník, Pastýř pro Izrael, můj lid.

a
Matouš 2,20 ... a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země. Ti, kdo usilovali o život dítěte, jsou již mrtví.“

Když se dotazuje král Herodes na místo narození Mesiáše, farizeové přinášejí proroctví Micheáše, které mluví o zemi judské tak, jak byla nazvána Římany i tato jejich provincie, kde se teritoriálně Betlém nachází, ale proroctví mluví také o tom, že se tu narodí pastýř Izraele. Když přichází anděl k Jozefovi v Egyptě a oznamuje mu, aby se vrátil, tak neříká, že se má vrátit do provincie Galilea nebo Judea, ale do země izraelské. Tedy v souvislosti s narozením Mesiáše, pastýře lidu izraelského. A v souvislosti s návratem Ježíše a jeho rodiny z emigrace v Egyptě do izraelské země, je první zmínka Izraele v novém zákoně v době před 2000 lety.

Na začátku evangelií máme dvě velevýznamná proroctví. Jedno pronesla Marie matka Ježíšova, a to druhé Simeon muž žijící v té době v Jeruzalémě, ten byl spravedlivý, zbožný a plný Svatého Ducha a tento Simeon očekával potěšení Izraele. Marie zmiňuje Izrael takto:

Svou paží dokázal moc, rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky. Mocné svrhl z trůnů a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se Izraele, svého služebníka; pamatoval na milosrdenství – jak zaslíbil našim otcům – vůči Abrahamovi a jeho semeni až navěky. (Lukáš 1,51-55)

A Simeon říká toto:

„Nyní, Hospodine, podle svého slova propouštíš svého služebníka v pokoji. Neboť mé oči spatřily tvé spasení, jež jsi připravil před očima všech lidí – světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“ (Lukáš 2,29-32)

Příchodem Ježíše na svět je Izrael znovu na scéně dějin. Je tu řeč o rozpamatování se Boha na otce Izraele, ujmutí se Izraele, na milosrdenství, na zaslíbení dané patriarchům. Je tu řeč o záchraně, kterou spatří všichni lidé. O světle ke zjevení všem národům a o slávě lidu Izraele. Izrael začíná být duchovně obnovován zevnitř, a to navzdory proroctví o dvoutisíciletém rozptýlení potomků Izraele do celého světa.

Když přišla pohanská žena za Ježíšem, aby jí po­mohl, Ježíš jí řekl:

Odpověděl jí tedy: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu Izraele.“ (Matouš 15,24)

Potom skrze nezlomnou víru se dostává pomoci i jí. Když židovský učenec, znalec písma přišel za Ježíšem a ptal se ho na nejdůležitější přikázaní, Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný.“ (Marek 12,29)

Ježíš přišel, aby Izrael uslyšel dobrou zvěst. Mohli bychom říci, že Jákob – Izrael chtěl tyto dny vidět. A pak je i viděl a určitě se i z nich radoval. Izrael, dům Jakobův byl duchovně obnoven a vykoupen. Ježíš založil duchovní společenství duchovní Izrael – církev. Na konci evangelií se ale následovníci Ježíše zeptali, jestli v tom samém čase obnoví království Izraele v zemi izraelské. Ježíš odpověděl, že to není jejich věcí znát tyto časy, ale že mají pozorovat, k čemu povede tato duchovní obnova Izraele a založení církve. A když uvidí, že začíná být obnovované i fyzické království, národ Izrael a vše co s tím souvisí, tak je práce záchrany u konce a blíží se konec.

Od těchto slov uběhlo téměř 2000 let. Církev Ježíše Krista jako duchovní Izrael zápasí s Bohem i s lidmi už dlouho. Rovněž jako patriarcha Izrael před 4000 lety, tak i církev i novodobý Izrael až dodnes kulhá. Kulhá pro svojí hříšnou, lidskou přirozenost, a kulhá i pro dotyk Boží. Ale stejně jako zápasil Jákob s Bohem a s lidmi a obstál a byl nazván Izrael, tak i církev i novodobý moderní Izrael dobře zápasí s Bohem i s lidmi a obstojí oba. Církev i novodobý Izrael je smíšen s Bohem, se Svatým Duchem stejně jako byl smíšen Jákob s Bohem u potoka Jabok. Proto slávu a práci Svatého Ducha, obsaženou v Jákobově životě, v životě praotce Izraele můžeme vidět i v církvi a nepochybně ve vzniku, historii a současné realitě novodobého státu Izrael.

Přenesme se teď na konec 19. století. Rozptýlení židé se už ve vlnách vracejí do své pravlasti zemi praotce Izraele. Ta se v tuto dobu nazývá Palestina a je součástí Osmanské říše, které vládne osmanský sultán. V Evropě žije člověk, jehož jméno bude navždy spojeno se založením sionismu, tedy s návratem židů do své pravlasti a se založením židovského státu Izrael. Je to Theodor Herzl. Vysoký, tmavý muž s plnovousem připomínající proroka a se silným osobním charizma, duchovní otec novodobého Izra­elského státu. On dal sionizmu program a organizační strukturu – on, sekulární evropský žid, který nejdřív věřil v asimilaci židů v Evropě. Považoval antisemitizmus za sociální problém pocházející z charakteristických židovských zvyků. Věřil, že pokud budou v Evropě žít židé podle evropských zvyků, antisemitizmus zmizí. Zásadně změnil svůj pohled, když jako korespondent navštívil Paříž a viděl, že je tam stejný antisemitismus jako ve Vídni v Rakousku. Uvědomil si, že řešení není asimilace, ale protitlak, protiakce. V tom jej definitivně utvrdila francouzská tzv. Dreyfusova aféra, kdy byl francouzský důstojník židovského původu Dreyfus neprávem obviněn ze špionáže pro Německo. Duchovní otec sionizmu a židovského státu vyšel ze svého Uru chaldejského a začal putovat. Theodor Herzl je Abraham novodobého Izraele. Herzl navštívil filantropa barona Maurice de Hirsche, který podporoval židy z Ruska a Rumunska, aby se usadili v Argentině. Herzl jej chtěl přesvědčit, aby byla založena politická organizace, která by shromáždila židy pod jednu vlajku. Filantropické úsilí nestálo na jediném, člověku. Baron Hirsch to odmítl. Herzl na to zareagoval sepsáním pamfletu Židovský stát, který vyšel v roku 1896 ve Vídni. V něm píše, že židovská otázka není ani sociální problém, ani politický, ale národnostní a tento by měl posoudit politický svět v rámci civilizovaných národů na světové radě. Byl to on, který jednal s osmanským sultánem v Konstantinopolu (dnes Istanbulu) a za usazení židů v Palestině slíbil sehnat peníze na zaplacení státního sultánova dluhu. Herzl se setkal také s německým císařem Vilémem II, který slíbil, že podpoří židovskou věc a promluví se sultánem. Sultán byl židům nakloněn, ale povolil jim usadit se kdekoli v osmanské říši kromě Palestiny. Poté Herzl odjel do Anglie hledat podporu pro svůj program tam. V Londýně byl jednou částí židovské obce velmi vřele přijímán, ale tou druhou nikoli. Poté, co i tady zjistil, že podporu pro svůj program nezíská, rozhodl se uspořádat Světový sionistický kongres, kde získá masovou podporu všech evropských židů. Místem uspořádaní byl původně Mnichov, ale místní židé byli většinou asimilováni a postavili se proti. Volba tedy padla na švýcarský Basilej. Kongres se konal v srpnu 1897 a zúčastnilo se jej 204 delegátů z celého světa. Byli tam hlavně židé z Ruska, střední Europy ale i několik zástupců ze západní Evropy a také z USA. Byli tady jak ortodoxní židé, tak ateisté, všechny sociální vrstvy a odstíny židovského myšlení. Byli účastní i sympatizující křesťané a mezinárodní tisk. Zde byl vytvořen program známý jako Basilejský program s cílem vytvořit garantovanou vlast pro židovské obyvatele v Palestině. Na kongresu byl Teodor Herzl zvolen prezidentem sionistické organizace. Další jednání se sultánem byla neúspěšná. Herzl se obrátil na Velkou Británii, kde se zdálo, že Brité byli nakloněni zřídit židovský stát na Sinajském poloostrově, který tehdy Britům patřil. Když se ani tato varianta nepovedla, Britové navrhli zřídit židovský stát v Ugandě ve východní Africe. Tento návrh způsobil na sionistickém kongrese v roce 1903 velký konflikt. Tento konflikt se ale Herzlovi nepovedlo vyřešit. Zemřel v červenci roku 1904 ve věku 44 let. Avšak po prvním sionistickém kongresu v Basileji si do deníku zapsal tyto slova: „Pokud bych měl shrnout basilejský kongres jedním slovem, což nemohu udělat otevřeně, bylo by to tohle. V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to řekl dnes, vyvolal bych všeobecný posměch. Za pět let možná a jistě za padesát to všichni uvidí.“ Kdyby se toho dožil v roce 1948, bylo by Theodoru Herzlovi 88 let. Byl pohřben ve Vídni, alev souladu s jeho přáním byly jeho ostatky po založení státu Izrael převezeny do Jeruzaléma, kde je pohřben na národním izraelském hřbitově na místě zvaném Herzlova hora.

Od prvního sionistického kongresu v roce 1897 do listopadu 1947, kdy byl hlasováním v OSN schválen návrh na vznik dvou států na území Palestiny, uběhlo přesně 50 let. Nově vzniklá Organizace spojených národů (OSN) odsouhlasila vznik dvou států, židovského a arabského s tím, že Jeruzalém bude mít mezinárodní status. Těchto padesát let bychom mohli přirovnat k Abrahámovu synu Izákovi. Tomu, kdo byl mezi Abrahámem a Izraelem. Ten, který přenesl vše z Abraháma na Izraele. Basilejským kongresem byl Izrael počat a vyvíjí se, i když jej navenek není vidět. Co vše se stalo za těchto padesát let?

Zpočátku každý rok, pak každé dva roky je uspořádán světový sionistický kongres. Mimo jiné za první Československé republiky i tady. Právě v tomto období se formuje a vzniká moderní hebrejština. V prvním desetiletí dvacátého století probíhá v Rusku první revoluce, a ta vyvolá řadu pogromů a represí vůči ruským židům. Ti emigrují jako pionýrští osadníci do Palestiny. Řadu z nich podporuje filantrop baron Edmund de Rothschild. V roce 1914 žilo v Palestině asi 90 000 židů a z nich asi 13 000 osadníků. V roce 1909 vzniká první kibuc. Byly to hlavně zemědělské osady, ale i průmyslové. Vyznačovaly se hlavně tím, že osadníci žijící v kibucu, měli všechno společné. Byla to taková malá funkční jednotka, kde fungoval určitý druh komunismu. Pořádek a organizace v kibucu vykazovala obrovskou míru kolektivizace, ta ale byla dobrovolná a nenásilná. Toto přispělo k rychlému pozvednutí osad, židovského obyvatelstva a také samotné země. Byly velkou rychlostí vysušovány bažiny, zúrodňována zemědělská půda, zakládány nové osady a pomerančové sady. Pomeranč, tzv. haifský pomeranč se stal hlavním vývozním artiklem nového usazeného židovského obyvatelstva. Produkce pomerančů ve 20. a 30. letech byla pro židy tím, co v dalším období po založení státu Izrael, vývoj počítačových technologií nebo broušení diamantů. Pomeranče ovlivnily jak ráz tehdejší krajiny, tak i celkový následný zemědělský rozvoj celého Izraele. Mohli bychom říct moderním jazykem, že produkce pomerančů se stala jedním z prvních izraelských start – upů. Výzvy, které stály před stále ve větší míře přijíždějícími osadníky do Svaté země, vyžadovaly stále nové a nové inovace. Evropské události v prvních dvou dekádách dvacátého století, a hlavně první světová válka napomohly k zintenzivnění židovského přistěhovalectví do Palestiny, a to hlavně z Ruska. V roce 1917 na konci první světové války se rodí tzv. Belfourova deklarace. Ta deklaruje a slibuje pomoc ze strany britské vlády zřídit na britském mandátním území Palestiny židovskou národní domovinu. O vznik této deklarace se zasloužili významnou mírou dva ruští židé žijící v Británii a zároveň vůdcové tehdejšího sionizmu Chajim Weizmann a Nachum Sokolov. Tato deklarace byla zahrnuta do britského mandátu nad Palestinou, který byl zřízen v roku 1922, kdy mezinárodní Společnost národů rozdělila bývalé kolonie v Africe a v Asii na mandáty jednotlivých velmocí. V letech 1936 a 1939 proběhla dvě velmi krvavá arabská protižidovská povstání na území britského mandátu. Britové omezili v roce 1939 pro židy možnost imigrace do mandátní Palestiny. Stalo se to v nejméně vhodnou dobu. V Evropě začalo nacistické vyhlazování židů a druhá světová válka. Pro mnohé evropské židy se stala židovská domovina s židovským obyvatelstvem jedinou možnou jistotou nebo zárukou, že se události druhé světové války už na židech nebudou nikdy opakovat. Formující se podzemní ilegální armáda Hagana, působící na území britského mandátu v letech 1920 až1948, pomáhala ilegálním emigrantům z Europy dostat se do Palestiny. Bojovala s Araby a bojovala i s Brity. Z ní se odštěpily radikální skupiny, jakými byly Lechi nebo Irgun, které podnikly i teroristické útoky proti britské armádě. Situace byla pro Brity neúnosná. A proto Velká Británie podstoupila problém palestinského mandátního území do OSN. A jsme na konci roku 1947, pouhých necelých 6 měsíců od vyhlášení novodobého židovského státu Izrael. Populární anglický historik Poul Johnson o vzniku židovského státu napsal: „Izraeli se podařilo proklouznout do života náhodným oknem v dějinách, které se otevřelo na pár měsíců v letech 1947 až 1948.“ Někde tady končí etapa Izáka, neustálé vykopávání nových studní a jejich zahrabávaní nepřítelem. Někde tady přichází na scénu dějin Jákob = Izrael, novodobý židovský stát Izrael. Nejen holocaust a sionistické hnutí, ale především zvláštní shoda okolností, vůle velmocí, a především vůle několika jednotlivců stála za vznikem státu Izrael. Stalin, který sám byl podněcovatelem antisemitistických kampaní a nálad, dovolil Československu dodávat Izraeli zbraně v jeho těžkých začátcích. Chtěl mít na Blízkém východě v Izraeli svého spojence, a tak se vyrovnat Britům v jejich vlivu, který v dané oblasti měli. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt, který byl odpůrcem židovského státu, nežil dostatečně dlouho, aby mohl nadále bránit vzniku židovského státu. Harry Truman nebyl sionista, ale se židy sympatizoval a potřeboval jejich hlasy ve volbách, protože se netěšil takové podpoře, jakou měl Roosevelt. Nemůžeme opomenout Winstona Churchilla, díky kterému vznikla v rámci britské armády 5000-členná židovská brigáda v roce 1944. Až 30 000 židů bojovalo v britské armádě ve 2. světové válce. Právě tyto židovští vojáci byli základem armády nově vzniklého židovského státu, kteří bojovali a sehráli klíčovou roli v první arabsko-izraelské válce. Jak ve Spojených státech, tak ve Velké Británii byla také velká opozice vůči možnosti vzniku židovského státu. Proti byla armáda, naftová lobby se obávala následků ve vztazích s Araby. Proti byl Sovětský svaz a arabské země, které propagandisticky přičítaly vznik Izraele imperialistům. Jenže proti vzniku Izraele byla i obě ministerstva zahraničních věcí jak USA, tak Velké Británie. Obě se obávaly, že vznik Izraele bude znamenat pro západ katastrofu. A přece v jeden den stát Izrael vznikl, jak říká prorok Izajáš:

Kdo slyšel něco takového? Kdo viděl něco takového? Cožpak se země zrodí v jediném dni? Zdalipak se národ narodí naráz? Vždyť se Sión svíjet bolestí, již porodil své syny. Což bych já, otevírám lůno, nedal zrození? říká Hospodin. Nebo já, který dávám rodit, bych uzavřel? praví tvůj Bůh. Radujte se s Jeruzalémem a jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Jásejte s ním radostí všichni, kteří nad ním truchlíte. Protože budete sát a nasytíte se z prsu jeho útěchy, protože budete hltat s požitkem z prsu jeho slávy. Neboť toto praví Hospodin: Hle, přivádím k němu pokoj jako řeku a slávu národů jako valící se potok a budete sát. Budete nošeni na boku a hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu já utěšovat. V Jeruzalémě dojdete potěšení. (Izajáš 66,8-13)

V Tel Avivu 14. května 1948 vyhlásil David Ben Gurion vytvoření izraelského státu a on byl právě ten muž se silnou vůlí a mnoha vizemi, který rozhodl: „Náš nový stát ponese jméno Izrael.“

Učedníci Ježíše se před bezmála 2000 lety zeptali Ježíše:

Když se tedy sešli, tázali se ho: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael? Řekl jim: „Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve vlastní pravomoci…“ (Skutky apoštolské 1,6-7)

Tehdy nebylo aktuální pro následovníky Ježíše poznat časy a doby, ve kterých Bůh obnoví Izrael. Dnes je situace jiná. Izrael je na mapě světa. Existuje národ Izrael, existuje zem Izrael, existuje i hlavní město židů Jeruzalém a přijde i čas, kdy bude chrámová hora v Jeruzalémě pod plnou kontrolou židů a na ní bude stát židovský chrám. Izrael i dnes, tak jako v dávných dobách, dobře zápasí s lidmi i s Bohem a obstojí. Obstojí, protože je Izrael a Bůh je s ním, tak jak byl s ním tehdy dávno, když utíkal s Beer-šeby, před Ezauem a na cestě se zastavil v Bet-elu, v domě Božím a zjevil se mu Bůh.

Jákob odešel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, protože slunce zapadlo. Vzal na tom místě nějaký kámen, dal si ho pod hlavu a na tom místě ulehl. A měl sen: Hle, na zemi stál žebřík, jehož vrchol dosahoval do nebes. A hle, po něm vystupovali a sestupovali Boží andělé.Vtom nad ním stálHospodin a řekl: Já Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozhojníš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a ve tvém semeni budou požehnány všechny čeledizemě. A hle, já jsem s tebou. Budu tě chránit, kamkoli půjdeš a přivedu tě zpět do této země, protože tě neopustím, dokud nevykonám to, co jsem ti řekl. (Genesis 28,10-15)

Izrael je zpět ve své zemi. V zápase o holou existenci národa obstál. Vybojoval zem i Jeruzalém a vybojuje i chrámovou horu a chrám, protože Bůh je s ním a neopustí jej nikdy, dokud nevykoná všechno, co řekl. Právě tento rok v srpnu uplyne 120 let od prvního sionistického kongresu v roku 1897 a v květnu příštího roku uplyne 70 let od založení státu Izrael. 5. června 2017 uplyne 50 let od osvobození Jeruzaléma v šestidenní válce. Ale to je už jiný příběh v osudu služebníka Božího Izraele.