„Není dobré, aby člověk byl sám...“

Svědectví manželů Kucharčukových

Mamka mě přivedla k Bohu

Nikola

Jmenuji se Nikola, je mi 22 let a žiji v Prostějově, kde chodím i do místní Církve víry. Studuji na vysoké škole.

Když jsem byla malá, moje mamka mě i moji mladší sestru přivedla k Bohu. Bylo mi 9 let. Od té doby věřím a chodím do církve. Jsem za to ráda, že jsem křesťanka a vím už od mala, co je dobré a co špatné. Moje dětství a dospívání probíhalo klidně. Díky Bohu. Moji rodiče mě vychovali dobře a jsem za to vděčná.

S mým manželem jsem se seznámila díky mé nejlepší kamarádce, a to v době, když jsme obě nastoupily na stejnou střední školu. Bylo mi 16 let a kluci mě příliš nezajímali. Vždycky jsem věděla, že toho pravého má pro mě Bůh připraveného a stojí za to si počkat. Nejlepší kamarádka začala chodit s naším spolužákem, který měl nejlepšího kamaráda Pavla. Asi po třech měsících mi od ní přišla SMS zpráva, jestli se s ním nechci seznámit. Nevěděla jsem, jestli ano, ale nakonec jsme se s Pavlem seznámili. Nejdříve na sociální síti a až poté osobně.

Zezačátku to bylo takové zvláštní. Řekla jsem mu, že jsem věřící a k mému překvapení to bral v pohodě. Hodně jsme se bavili o Bohu. Několikrát byl i v církvi, kde ho leccos překvapilo, a nechápal, proč lidé padají apod. Někdy to bylo těžké a nevěděla jsem, co a jak, jestli vůbec má cenu, abych s ním pořád byla. Ale modlila jsem se a postila. Asi za rok uvěřil, chtěl sám od sebe. Byla jsem nadšená. Úplně se změnil, samozřejmě k lepšímu.

Začal chápat věci, kterým dřív nerozuměl. Bůh se dotkl jeho srdce. Půl roku před svatbou, to jsme ještě nevěděli, že se budeme brát, měl Pavel autonehodu. Pavel řídil a na místě spolujezdce seděl jeho kamarád. Naštěstí se ani jednomu nic nestalo, ale auto bylo na odpis. Byla to hrozná nehoda, ale díky Bohu to přežili. Věřím, že to byl Boží zázrak. Poté jsme se zasnoubili a za půl roku nato jsme se v červenci vzali. Jeli jsme i na svatební cestu do Řecka, kterou jsme vyhráli ještě před svatbou. Hodně známých, moje spolužačky i Pavlova rodina nám říkali, proč se bereme, když nemusíme. Vytýkali nám, že jsme mladí, že náš vztah nevydrží, že je to můj první kluk anebo ať nejdříve spolu začneme bydlet, jestli vůbec spolu zvládneme starost o domácnost. Že je to něco jiného než chození. Ale nedali jsme se a víme, že jsme udělali správný krok. Po svatbě jsme spolu začali bydlet, pořídili si pejska a je to pořád skvělé. Bůh nás velmi žehná. Jsem nejšťastnější člověk na světě, že mám tak úžasného muže. Děkuji za to Bohu. Bůh má pro každého připravenu tu správnou polovičku a jsem ráda, že jsem i já toho pravého našla. Jak je psáno v Bibli: „Není dobré, aby člověk byl sám; opatřím mu rovnocennou oporu.“

Změnu může učinit jedině Bůh

Pavel

Jmenuji se Pavel, je mi 22 let. Odmalička jsem vyrůstal v ateistické rodině, kde slovo Bůh neexis­tovalo, takže do té doby, než jsem poznal svoji ženu Nikču, jsem nevěděl, že Bůh obětoval svého jediného Syna Ježíše Krista, abychom měli věčný život v nebi. Prostě jsem nevěděl nic. Možná někdy v mladším věku jsem si říkal, co bude, až jednou umřu, ale v té době jsem se o to nijak nezajímal a neměl jsem ani potřebu něco ve svém životě měnit. Žil jsem si svůj teenagerský život s kamarády, trávil jsem spoustu času fotbalem, u videoher a dalších věcí. Odmala hraji fotbal, a to byl v té době veškerý můj smysl života. Myslel jsem si, že nedělám nic špatně, bral jsem to tak, že pokud si někdy s kamarády dáme lehčí drogu, že se nic neděje, když nikomu neubližuji.

Byli jsme jedna parta kluků. Scházeli jsme se v parku, abychom si dali marihuanu a nějaký alkohol, na který jsme se vždycky skládali. Když už jsem se po nějakém čase od té party oddělil, tak jsem se se svým tehdejším nejlepším kamarádem bavil o holkách. On mi řekl, jak jednu má a je spokojený. Jeho nápad zněl: „Víš, moje holka má nejlepší kamarádku Nikolu a ta je sama. Je hodná a slušná, tak tě s ní seznámím.“ Řekl jsem si, proč ne. Začalo to psaním na internetu, než jsme se dopracovali k tomu, že se můžeme vidět. Naše první „rande“ nebylo úplně ideální, ale postupem času jsme si začali rozumět víc a víc.

Teď k tomu jak jsem poznal Boha. Jednou jsme tak s Nikčou seděli na lavičce a ona mi říkala, že chodí každou středu a neděli do sboru. Musela mi vysvětlit, že chodí do křesťanské církve a že věří v Boha. Já osobně jsem si říkal, že to nevadí, že s ní chci být pořád, ale neměl jsem potřebu chodit s ní do církve. Samozřejmě mi opakovala, že bych se měl jít aspoň podívat. Jednoho dne jsem se tedy šel do církve podívat, ale jak jsem viděl, že lidé brečí, křičí, smějí se a padají jakoby nic, tak jsem se polekal. Od té doby jsem šel do církve jedině s nějakým kamarádem, ale ten vždy po prvním shromáždění odešel. Tak jsem tam zůstal sám a můžu říct, že nelituji, protože postupem času se mi tam začaly líbit chvály a začínal jsem tomu víc rozumět. Měl jsem pocit, žekdyž pastor mluvil Slovo, tak to bylo o mně a chtěl jsem změnit svůj život, ale samo od sebe to nešlo.

Po nějaké době jsem se rozhodl, že vydám svůj život Bohu a učinil jsem tak. Uvědomil jsem si, že tu změnu může učinit jedině Bůh. S Nikčou jsme po dvou a půl letech uzavřeli manželský svazek. Na dnešní dobu brzy, a to na mé devatenácté narozeniny. Ale ničeho nelituji, i když jsme hodně slýchávali, že jsme mladí, máme si užívat života atd. Ale my jsme věděli, že je to správné rozhodnutí. Jsme pořád šťastní, a jak je psáno v Kazateli: „Je-li napaden jeden, dva spolu odolají; trojitý provázek se těžko přetrhne!“

Jsem rád, že jsem mohl v tak mladém věku uvěřit, protože si neumím představit, jak by můj život teď vypadal. Závěrem bych vám chtěl říci, nenechte se odradit od lidí ve světě v tom, co děláte, protože pokud to děláte v souladu s Božím slovem a upřímným srdcem, tak vás Bůh v tom požehná. Shalom.