Odkaz sedmi sborům - Laodicea

Posledním ze sedmi maloasijských sborů, kterým je v Janově Zjevení adresováno Ježíšovo poselství, je Laodicea.

Historie

V dnešním Turecku, v jihozápadní části Anatolského poloostrova se ve vzdálenosti šesti kilometrů severovýchodně od města Denizli nachází rozvaliny starověkého města Laodicea – též Laodokia. Toto místo se dnes turecky nazývá Eski – Hissar (starý hrad). Město leželo na pomezí starověké Frýgie, Lýdie a Carie při levém břehu řeky Lycus na výběžku hory Salbacus. Staré osídlení se předpokládá už v době 3000 let př. n. l. Z písemných dokumentů je patrné, že místo, dříve nazývané Diospolis, přestavěl v letech 261 – 246 př. n. l. do následné podoby seleukovský panovník Antiochus II. Theos a pojmenoval ho po své manželce Laodicea, což v překladu znamená „soud lidu, příp. spravedlivý lid“. Římský spisovatel Plinius označuje ve svých záznamech Laodiceu (Laodicea ad Lycum) jako velmi proslulé a významné město. Laodicea se nacházela na křižovatce dvou důležitých obchodních cest, ve velmi úrodné oblasti, jíž protékaly zlatonosné řeky Asopus, Caprus a Lycus. V roce 188 př. n. l. se město stalo součástí pergamského království, po roce 133 př. n. l. patřilo pod správu Římské říše.

Jak již bylo zmíněno, Laodicea té doby byla nesmírně bohatým a prosperujícím městem, což vyplývalo z její strategické polohy na křižovatce důležitých obchodních cest, z geografické polohy poblíž velmi úrodné půdy s předpokladem úspěšného pěstování plodin. Na velkých pastvinách se pásly ovce, jejichž vlna byla zpracovávána ve vyhlášené černé sukno se slabě fialovým odstínem. Oděvy z této luxusní látky tenkrát nosili téměř všichni zdejší obyvatelé na znamení laodicejského blahobytu. Ve městě se pořádaly četné trhy, nacházely se zde bankovní domy plné zlata, prosperující manufaktury i obchody a také proslulá výrobna mincí. Laodicea se pyšnila velkou lékařskou školou, kde byla vyráběna hojivá oční mast z frygického skalního kamene, známá po celém světě pod názvem Cellyrium – Kollyrium.

Laodicea té doby byla nesmírně bohatým městem, což vyplývalo z její strategické polohy.

Laodicea byla též proslulým lázeňským městem. V nedalekém Hierapolis vyvěraly horké léčivé prameny, které zmiňoval ve svých spisech m. j. antický geograf Strabó. Tyto prameny byly sváděny do města akvaduktem, dlouhá vzdálenost zapříčinila, že původně horká voda přicházela do Laodiceje vlažná. Jedinou věcí, která Laodiceji scházela, byl vlastní zdroj pitné vody, která musela být proto přiváděna důmyslným vodovodním systémem ze vzdálených horských pramenů. Akvadukt měl větrací otvory pokryté kameny, které bylo možno vyjmout a vyčistit od vápenitých usazenin.

Tuto oblast postihovala častá zemětřesení, z nichž obzvláště ničivé proběhlo roku 61 n. l., kdy město bylo zcela zdevastováno. Římský dějepisec Tacitus popisuje tuto událost ve svých análech s tím, že Laodicea se z této pohromy dostala pomocí vlastních prostředků bez jakékoliv podpory zvenčí. Je doloženo, že římská správa, resp. císař Nero, nabídnul městu pomoc, ale Laodicejští občané jeho nabízenou dotaci odmítli a využili k rekonstrukci města vlastního bohatství.

Další ničivé zemětřesení postihlo město roku 494 n. l., tehdy se osídlení posunulo o něco dále – resp. do míst dnešního města Denizli.

V 11. století se do Laodiceje nastěhovali první Turci, název města se postupně měnil v podobách Ladik, Tonguzlu, Tonuzlu, Tenguzlug, Donuzlu a nakonec Denizli. V následných dvou stoletích bylo území v rukou byzantských a tureckých vládců, na počátku 14. století se město stává součástí Osmanské říše až do jejího zániku v roce 1922. Dnešní turecké město Denizli je správním střediskem provincie Denizli s počtem obyvatel přes 300 tisíc.

V blízké vzdálenosti se nacházejí trosky starověkého města Laodiceje, kde archeologické průzkumy objevily pozůstatky velkého divadla řeckého typu s kapacitou 20.000 diváků, malého divadla v románském slohu pro 15.000 diváků, stadionu s kamennými sedačkami z 1. století n. l. o rozměrech 355/65 metrů, monumentální fontány, akvaduktu, kolonády, pohřebiště se sarkofágy, lázní, chrámů a dalších budov. Všechny tyto nálezy potvrzují velkolepost tohoto starodávného města z dob římské extravagance a luxusu.

Odkaz sboru do Laodiceje

„Andělu sboru v Laodiceji napiš: Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, původ Božího stvoření: Znám tvé skutky, nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. Já usvědčuji a kárám ty, které miluji, buď tedy horlivý a učiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluču, kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům.“ (Zj 3,14-22, ČSP)

Posledním ze sedmi maloasijských sborů, kterým je v Janově Zjevení adresováno Ježíšovo poselství, je Laodicea. Není náhodou, že právě laodicejská církev je uvedena na sedmém a posledním místě. Její poselství svým obsahem úplně potvrzuje význam čísla 7, které symbolicky vyjadřuje závěr, úplnost a dokonalost. Proto je tento odkaz analogicky vykládán jako obraz posledních dob. Všechna poselství, vyplývající z odkazů do všech sedmi historických sborů maloasijských církví, nejsou určena pouze pro ty jmenované, ale týkají se i všech církví následujících v průběhu věků. Z hlediska historického vývoje církví odkaz do Laodiceje představuje období od počátku 20. století dodnes. Právě současnost je označována jako doba konce stávajících pořádků a silných Božích zaslíbení k blížícímu se příchodu Krista. Evokuje konec i počátek Božích stvoření – nová nebesa, novou zemi, nový Jeruzalém tak, jak je předpovězeno v následných slovech. „Neboť hle, tvořím nová nebesa a novou zemi, dřívější věci nebudou připomínány, ani nepřijdou na mysl.“ (Iz, 65,17, ČSP)

První slova odkazu dominují celému následnému textu: „Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, původ Božího stvoření.“ Zde se Bůh představuje jako Amen, což je někdy překládáno jako Bůh pravdy (v hebrejštině má amen stejný kořen jako slovo emet – pravda). Toto slovo je ve významu křestního jména použito v Bibli pouze na tomto místě. Kristus zde vystupuje jako ten, v němž se uskutečnilo „ano“ – „Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm jsou ,ano´. Proto je také skrze něho řečeno ,amen´ k slávě Bohu skrze nás“ (2K 1,20, ČSP).

To, že právě laodicejská církev byla použita v tomto posledním a v duchovním smyslu velmi důležitém poselství, má svoje opodstatnění. Celým odkazem se nese výtka sboru v Laodiceji, který začal vědomě budovat Boží království zde na zemi, založené na hmotném bohatství a vlastní věrouce, čerpajících ze zdrojů mimo duchovní zjevení. Obavy o osud církve v Laodiceji ostatně projevil i apoštol Pavel v listu Koloským: „Chci, abyste věděli, jaký zápas vedu pro vás a pro ty, kdo jsou v Laodiceji, i pro všechny, kteří mne ani osobně neviděli.“ (Kol 2,1, ČSP)

Také význam samotného jména Laodicea (soud lidu) podtrhuje zásadní důležitost tohoto posledního období církevních dějin. V kontextu duchovního odkazu pro dnešní dobu nabývá na aktuálnosti i následný text z Janova Zjevení: „Volal mocným hlasem: Bojte se Boha a vzdejte mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu, pokloňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“ (Zj 14, 7, ČSP)

Obyvatelé Laodiceje byli pyšní na své bohatství, měli všechno, co pochází z lidských zdrojů, ale duchovní podstata – široké srdce plné šlechetnosti, uvědomění si Boží spravedlnosti, pravá víra skrze Kristovu oběť a zaslíbení Ducha Svatého – se jim pomalu ztrácela v proklamaci pocitů vlastní důležitosti a v samolibosti světské existence, z níž je Bůh vyloučen.

„Znám tvé skutky, nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“ (Zj 3,15-16, ČSP) V těchto slovech je využita metafora zmíněné skutečnosti, že Laodicea neměla vlastní zdroj vody, takže vybudovanými akvadukty přiváděla z hor pitnou vodu, která díky dlouhé cestě proudila do města již vlažná a rovněž tak voda z léčivých horkých pramenů se cestou ochlazovala na vlažnou. To, že chladivá voda byla k pití nechutná a horká léčivá voda ztratila svou původní vřelost, v duchovním významu znamená, že vlažnost byla i jedním z hlavních znaků laodicejské církve, která šla po cestě osobního či světského kompromisu. Byli tu lidé, kteří pouze demonstrovali, že jsou křesťané, byli vlažní ve smyslu služby a naplňování Božích cílů. I v dnešní době je mnoho takových křesťanů. Ti pravou podstatu Božího Slova přizpůsobují okolnostem i sobě samému, nevnímají Pravdu jako dvousečný meč a z jejich slov i činů vychází kompromisní vlažnost. Vlažnost s pachutí, která nutí k vyvržení z úst jako něco naprosto nestravitelného pro ty ostatní, kteří jsou zapáleni vnitřním ohněm víry a dávají to nejlepší ze sebe nikoliv světu ale Bohu.

„A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“ (Ř 12,2, ČSP) Bohatství laodicejské církve je přeneseno do dnešní doby s poukazem na to, že lidský rozum a pozemské hodnoty se stávají určujícím činitelem pro bohatství a to nejen v materiální ale i v duchovní oblasti. Namísto toho, aby člověk mohl s čistým svědomím prohlásit „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Ga 2,20, ČSP) a opravdové bohatství spatřoval v životě, v němž vše směřuje k oslavení Boha.

„Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl.“ (Zj 3,18, ČSP) Členové laodicejské církve byli ve světském slova smyslu skutečně bohatí, nicméně trpěli duchovní chudobou, aniž si to uvědomovali. Toto je i obrazem dnešní doby, v níž mnozí křesťané po vnější stránce zastávají Boží pravdu, ale uvnitř před Bohem jsou chudí, bídní, slepí a nazí. V jejich nitru se totiž usadila především láska ke světu a jejich duchovní život zmizel pod nánosem nevědomosti a sebeklamu. A právě „zlato v ohni pročištěné“, které Kristus nabízí, se může stát Boží spravedlností a obohacením duchovního stavu člověka o víru pročištěnou v ohni – „aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista.“ (1Pt 1,7, ČSP) Pomýlenost církve, která je přesvědčena o tom, že má všechno, co potřebuje, že nic jí neschází, zdůrazňuje Ježíš svou výzvou: „... kupte si ode mne.“ Co nepochází od Boha, je marné a falešné. Jen z Ježíšova zlata se dá skutečně zbohatnout, jen v bílém rouchu lze skrýt hanbu nahoty lidské spravedlnosti, vyzdvihnout krásu spravedlnosti Boží „a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4,24, ČSP).

Ironií je, že Laodicejští, kteří prosluli výrobou uzdravující oční masti, byli Ježíšem vyzváni, aby u něho koupili mast k pomazání slepých očí nevidících Pravdu. Mast, která je potřeba pro ostrost duchovního zraku, mast Božího slova, mast Ducha Svatého. Ježíš tím jasně říká, aby věřící skrze Ducha Svatého nabyli duchovní vidění a porozuměli podstatě sdělení z Prvního listu Korintským: „A my jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom věděli, co nám Bůh daroval.“ (1K 2, 12, ČSP)

Takže tyto tři věci, které byly pýchou obyvatel Laodiceje – zlato jako symbol světské moci, drahý oděv z proslulé černé vlny jako symbol blahobytu a světoznámá mast léčící neduhy, se v Ježíšově naléhavé výzvě staly varováním před ztrátou odpovědnosti před Bohem, před laxností ve víře, před mizící touhou po duchovní obnově. „Já usvědčuji a kárám ty, které miluji, buď tedy horlivý a učiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluču, kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,19-20, ČSP)

Ježíšovo poselství k laodicejské církvi je ze všech odkazů sedmi sborům nejpřísnější a nejzávažnější. Přesto v žádném případě není tato církev Ježíšovi lhostejná. Jeho kárání je určeno právě těm, které miluje. Někdo napsal, že zatímco v jiných náboženstvích lidé hledají Boha, v křesťanství Bůh hledá člověka. I zde Ježíš hledá ty, kteří učiní pokání z mrtvých skutků, vzdají se starého způsobu života a přijmou to, co Bůh nabízí. „Po svém navrácení toho lituji, potom, co jsem dosáhl poznání, se biju v prsa.“ (Jr 31,19, ČSP)

Dveře našeho srdce, na které usilovně a prudce tluče Ježíš, se dají otevřít přijetím Boží výzvy ke společenství. Společenství symbolizovaného večeří u jednoho stolu za dveřmi, jimiž vešel Ježíš. A jestliže tyto dveře z vlastního rozhodnutí otevřeme, nenechá ani Bůh pro nás dveře nebeského trůnu zavřeny a pozve nás k prostřenému stolu k hostině na znamení důvěrného vztahu. „Napiš: Blahoslavení, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině. Ještě mi řekl: Toto jsou pravá Boží slova.“ (Zj19, 9, ČSP) Zaslechnout Ježíšův hlas znamená otevřít své srdce vírou a spravedlností zjevenou Duchem Svatým. „A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ (Ř5, 5, ČSP) Obraz večeře – hostiny je obrazem, který vytváří duchovní atmosféru blízkého vztahu s tím, s nímž zasedneme k prostřenému stolu a budeme prožívat společné doteky, chutě i vůně. Zde je to právě Bůh, který nás vybízí ke společnému jídlu s příslibem trvalého nasycení tady na zemi i při setkání Boha a jeho lidu v nebeském království.

„Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům.“ (Zj 3, 21-22, ČSP) V závěrečných slovech zní silné povzbuzení a příslib každému, kdo vytrvá, povstane a zvítězí. Ježíš, jako centrum Božího stvoření, zaslibuje nebeský trůn všem těm, v nichž hoří oheň Ducha Svatého, jsou naplněni vědomím duchovních hodnot a vřele přijímají Boží výzvy. Všem těm, kteří nejsou v očích Boha ubozí, politováníhodní a chudí, slepí a nazí.