Odkaz sedmi sborům - Sardy

Pátý z dopisů v Janově Zjevení je adresován sboru v Sardách (řecky Sardeis, lýdsky Sfard, staropersky Sparda). Toto starověké město je dokonalým příkladem protikladu mezi minulou slávou a ubohou přítomností.

Sardy se nacházely na západě Malé Asie (v dnešním Turecku) přibližně 45 km jižně od Thyatir. Rozkládaly se ve dvou úrovních – odtud také jeho jméno v množném čísle Sardeis. Město bylo nejdřív postaveno na náhorní plošině ve výšce 1500 m a při pozdějším rozkvětu se rozšířilo na svahy kolem skalního výběžku a do údolí řeky Hermos (dnešní Gediz Čay). Ta teče blízko úpatí hor Tmólos.

Na první pohled i topografie Sard svědčí o postupném úpadku tohoto velmi slavného města. Dřívější hrdá pevnost na kopci, která uchvátila i perského krále Kýra II., město které kolem roku 560 př. n. l. patřilo mezi nejprestižnější sídla světa, mohlo v Janově době jen vzpomínat na zašlou slávu. Trosky dávného města se nyní nachází asi dvacet kilometrů západním směrem od současného města Saliheli v turecké provincii Manisa. Úpadek, který poznamenal historii tohoto města, se stal inspirací pro výzvy, které se nacházejí v dopise do Sard.

Jelikož se dramatické dějiny tohoto města, jeho název a topografie staly základem pro celý odkaz do Sard, podívejme se na jejich historii podrobněji.

Historie Sard

Někteří současní badatelé se přiklánějí k hypotéze, že na místě Sard stávalo již v chetitské době město s názvem Uda, které bylo za vlády Héraklovců přejmenováno na Hydé. Antický historik Hérodotos uvádí ve svém spise legendu o založení města, která je datována do doby vlády posledního panovníka rodu Héraklovců, který se jmenoval Kandaulés – zvaný též Myrsilos. Podle této legendy byl král zavražděn osobním strážcem Gýgem na příkaz královy manželky. Gýges se s ní potom oženil a stal se panovníkem. Za jeho vlády v letech 680-644 př. n. l. se Sardy staly hlavním městem Lýdie a začaly rozkvétat. Král Gýgés založil dynastii Mermnovců, která se do poloviny 6. století př. n. l. postupně zmocnila celé západní části Malé Asie.

V době, kdy Sardy patřily mezi nejvýznamnější a nejprestižnější města světa, zde vládl král Kroisos (asi 560-547 př. n. l.). Ten postupně ovládl rozsáhlé území Malé Asie až po řeku Halys a k jeho říši patřil i Milétos. Tento panovník byl velmi samolibý a sebejistý, k čemuž přispívala i skutečnost, že město v těch časech velmi prosperovalo a profitovalo z bohatých nalezišť zlata ze zlatonosné řeky Hermos a jejích přítoků. Samotné údolí těchto toků bylo rovněž velmi úrodné. Přítoky řeky Hermos, řeka plná zlata, a úrodnost údolí symbolizují duchovní zdroje bohatství historické církve, kterou reprezentuje sardská církev. Tímto zdrojem bylo „znovuobjeveni“ Božího slova, kterým se budeme zabývat v samotném dopise do Sard.

Bohatství a pohodlný život přispěly k velké lehkovážnosti a malé ostražitosti sebevědomého panovníka Kroisa, který podcenil hrozbu válečného tažení perského velkokrále Kýra II. Jeho vojáci vtrhli roku 547 př. n. l. do zcela nehlídaného a nepřipraveného města, které tak bylo zcela vydáno na milost nepříteli. Když se Kýrovi vojáci objevili na vrcholku kopce, našli pevnost bez hlídek. Od té doby ztratili Sardy svoji suverenitu a začaly upadat.

Trosky dávného města se nyní nachází asi dvacet kilometrů západním směrem od současného města Saliheli v turecké provincii Manisa.

Lýdský král Kroisos potom utrpěl nezvratnou porážku po bitvě u Pterie v Kappadoki, po níž celou říši zcela ovládli Peršané. Sardy se staly sídlem perských satrapů (královských místodržících) spřízněných s vládnoucím achaimenovským rodem. Z města vycházela proslulá královská cesta táhnoucí se v délce 2500 kilometrů napříč celou Perskou říší. V té době probíhaly mnohé řecko-perské války a v letech 499-498 př. n. l. vypálili Sardy i s místním chrámem vzbouření Řekové.

Roku 334 př. n. l. Alexandr III. Veliký svedl u řeky jménem Graníkos svou první bitvu na území Malé Asie, v níž porazil vojsko perských satrapů, a otevřel si tak cestu k ovládnutí celého území. Sardy přešly pod vládu nově vznikající říše Alexandra Velikého a postupně se staly typicky řeckým městem. Od roku 188 př. n. l. byly Sardy součástí pergamského království.

Roku 133 př. n. l. ovládli území Římané a ti v roce 129 př. n. l. začlenili Sardy do svého římského impéria. Když roku 17 n. l. zasáhlo město ničivé zemětřesení, byla původní zástavba téměř úplně zničena. Císař Tiberius tehdy, jak je uváděno, věnoval městu z císařské pokladny 10 milionů sesterciů na rekonstrukci a osvobodil obyvatele Sard na několik let od daní. Město se však už nikdy nevrátilo ke své dřívější slávě, nastala doba pozvolného úpadku a snižoval se počet obyvatel. Odklonění hlavní obchodní silniční komunikace ještě více přispělo k tomu, že Sardy ztratily na svém významu. Město v průběhu staletí odolávalo mnohým tureckým přepadením. Konečnou ránu mu zasadili roku 1402 Seldžukové v čele s Tímúrem Lenkem.

Město Sardy zpustlo a stalo se pouhou nostalgickou vzpomínkou na dávnou slávu a krásu, na prosperitu a bohatství v dobách lýdských králů, což dodnes připomíná známé úsloví „bohatý jako Kroisos“.

Oblast starověkého města byla až do 19. století patrna jen z ruin starořímských budov. Ve 20. století začal probíhat rozsáhlý archeologický průzkum, při němž byly roku 1910 objeveny i pozůstatky prastarého chrámu bohyně Artemis z 4.-2. st. př. n. l. Chrám nebyl nikdy dokončen, nicméně jeho půdorys o rozměru 100 x 48 metrů mohl konkurovat svou monumentálností chrámu v Efesu. Bylo také objeveno více než 1000 lýdských hrobů.

Z dob římských císařů pochází nyní zrekonstruo­vané lázně gymnasion. V blízkosti lázní se nachází synagoga, postavená ve 3. století, která je pozoruhodná svými podlahovými mozaikami a intarziemi. Při cestě do Saliheli jsou k vidění pozůstatky antického divadla, baziliky a římského stadionu. Od roku 1958 na těchto místech probíhají pravidelné archeologické práce spojené s rekonstrukcí některých staveb.

Odkaz do Sard

Andělu sboru v Sardách napiš: „Toto praví ten, který má sedm duchů Božích a sedm hvězd: Znám tvé skutky, máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý. Buď bdělý a upevni to, co ještě zbývá a je na umření, neboť jsem nenalezl tvé skutky úplné před mým Bohem. Připomínej, jak jsi přijal a slyšel, zachovávej a učiň pokání. Neprobudíš-li se, přijdu jako zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Máš však v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha, ti budou se mnou chodit v bílých šatech, protože jsou toho hodni. Kdo vítězí, takto se bude oblékat do bílých šatů a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž vyznám je před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům.“ (Zj 3,1-6, ČSP)

Největší výzva tohoto dopisu je uprostřed ve třetím verši: „Připomínej, jak jsi přijal a slyšel, zachovávej a učiň pokání.“ Připomínej nebo rozpomeň si, jak jsi mé Slovo přijal a slyšel. Zachovávej a učiň pokání. V jedné větě tu vidíme tři rozkazy. Styl, kterým je tato výzva přednesena, je vojenský rozkaz. Za ní následuje nejsilnější narážka na historický pád Sard. „Neprobudíš-li se, přijdu jako zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“ Důvodem tohoto způsobu vyjadřování byl právě uvolněný stav věřících vedoucí k pádu a smrti, stejně jako u starobylých obyvatel Sard.

Odkazem zní také ozvěna dopisu do Efezu a tak cílem celého listu je vyvolat hnutí návratu k této první etapě křesťanství, kdy v centru bylo Boží slovo. Autor listu se představuje stejně jako v dopisu do Efezu. „Toto praví ten, který má sedm duchů Božích a sedm hvězd.“ Spolu s Efezským sborem je sbor v Sardech sborem, který má milost „něco mít“. Stejné řecké slovo alla („a přece“, Zj 2,6, „avšak“ Zj 3,4) tu kontrastuje jako pochvala s výtkami do obou sborů.

Oba sbory mají zaslíbení života ukazující k počátku. Efez zaslíbení života v podobě stromu života a Sardy knihu života. V obou dopisech je předzvěst slavnostního setkání s Bohem. V dopise do Efezu je hostina zobrazena jezením ze stromu života, v dopise do Sard bílím šatem. Bílý šat symbolizuje čistotu, což je zřejmé z kontextu „které neposkvrnily svá roucha“. Bílé roucho nepředstavuje jen čistotu, ale také slavnost a slavnostní náladu. Obléct se do bílého roucha znamená oddat se veselí, slavnostní hostině, na které je přítomen také Bůh. „Jdi, jez v radosti svůj chléb a pij v dobrém rozmaru své víno, protože Bůh dávno našel zalíbení ve tvém díle. Ať je tvé roucho v každé době bílé a na tvé hlavě není nedostatek oleje.“ (Kaz 9,8, ČSP)

Naštěstí i v Sardech je „několik osob“, menšina, kteří si „nepotřísnili svůj šat“.

Sardská církev reprezentuje v historické linii dějin křesťanství hnutí návratu k pramenům. Je to období reformace – přibližně r. 1517–1750. V tomto údobí začaly být znovu objevovány dávné pravdy, křesťanství se vrací k původním pramenům a jedinečnému poselství Bible. Boží slovo je opět v centru pozornosti věřících. Otevírá se mysl lidí, kteří jsou hladoví po studiu. Reformátoři umožňují přístup k pramenům, k řece plné Božího zjevení; nalézají v ní zlato – živou víru. Lidé už nejsou závislí na lidských tradicích a kněžích. Pochopení Božího slova je dostupné a možné pro každého. Obnovuje se vážnost studia řečtiny a hebrejštiny.

Mění se přístup k výkladu Bible, kdy na rozdíl od katolického učení, které uznává jako zdroj poznání vedle Bible i církevní tradice, se protestanté drží zásady „sola scriptura“. To v překladu znamená „Pouze Písmo“ – tedy pouze Bible je plnohodnotným zjevením Boží pravdy. Luterská církev toto pravidlo zaznamenává takto: Latinský výraz „sola scriptura“ odkazuje k autoritě Písma Svatého, sloužící jako jediná norma všeho, co se vyučuje a vyznává v církvi. Tuto autoritu si Písmo, jakožto inspirované Slovo Boží, pro sebe nárokuje v mnoha oddílech. Mělo by zůstat na paměti, že přijímání Bible jako jediné autority pro učení nepochází z rozumových argumentů nebo z lidských tradic, nýbrž je přesvědčením vyvolaným z Ducha Svatého v lidském srdci. Jinými slovy: jedná se o záležitost víry, působené Duchem Svatým skrze samotné Písmo.

Za povšimnutí stojí, že i v luterském výkladu pravidla „sola scriptura“ stojí výzva „Mělo by zůstat na paměti…“, stejná výzva kterou obsahuje dopis do Sard „Připomínej…“.

Konec reformace

V průběhu reformace (lat. obnovení, oprava), která měla svůj počátek v 16. století, se vytvářely protestantské církve. V Německu na základě učení reformátora Martina Luthera vznikla luterská církev, ve Švýcarsku pod vedením Ulricha Zwingliho a Jana Kalvína byla založena reformovaná církev. Tyto církve se držely zásady „3 sola“, což znamená „ pouze milost, pouze víra, pouze Písmo“ (sola gratia, sola fide, sola scriptura).

Ačkoliv se zahájení reformačního období datuje k 31. říjnu roku 1517, kdy Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí, už dvě stě let předtím jako první vyjádřil reformační myšlenky Angličan John Wycliffe, který veřejně vystoupil proti světské moci církve – pompéznosti obřadů, odpustkům a vlastním výkladům Božího slova. Reformace v českých zemích se datuje již do počátku 15. století, kdy se díky působení Mistra Jana Husa zvedla vlna kritiky k dosavadním praktikám vládnoucí katolické církve.

Reformační hnutí však velmi rychle ustrnulo. Uběhlo pouhých 250 let a reformované církve už mají své vlastní tradice, vlastní věrouky. Racionalizmus, snaha správně uvažovat, a protestantská scholastika nahradila ducha reformačního hnutí a to, co mělo zůstat na paměti, bylo zapomenuto. Ale nejen to. Církev znovu upadá do netolerance. Jakkoli to zní nepochopitelně a bizarně i protestanté mají svoje inkvizitory a procesy s heretiky. Kalvín odsuzuje na hranici vědce Michela Serveta, který se odvážil myslet jinak. Luther se angažuje v protikatolických a protižidovských fraškách a odsuzuje k vyhubení všechny, kdo ho nenásledují.

Luther, který mimo jiné zpočátku vyzýval křesťany, aby nepohrdali Židy, protože „spása přišla z nich a nikoli z nás“ (1523), o dvacet let později vydává nekompromisní spis O Židech a jejich lžích (1543), v němž předkládá svou nevraživost vůči židovskému národu. Reformace začíná uplatňovat svou teologickou autoritu a čistota původních reformních záměrů začíná upadat do míst, které byly předtím předmětem její kritiky. Evropou se šíří náboženské války a obětmi nejsou jen protestanté. Protestantská církev si přivlastňuje moc stejně jako katolická, proti které bojovala. Znovu jsou páchány zločiny ve jménu Božím. Počáteční bdělost nebyla dodržena. Církev znovu zapomíná na to, nač se rozpomněla a upadá do všeho toho, co sama kritizovala. Stále silněji platí, že „ti, kdo si nepřipomínají historii, jsou odsouzeni k tomu, aby ji sami opakovali“.

Někteří nezapomněli

Naštěstí i v Sardech je „několik osob“, menšina, kteří si „nepotřísnili svůj šat“. Toto jsou průkopníci Ducha, kteří přenesou to dobré, co v období sardské církve bylo znovuobjeveno do dalšího období církve. Tato menšina nezapomněla. Zmínka o zbytku, menšině, několika málo osob, je hluboce zakořeněna v písmech Božího slova a nese se celou Biblí. Nejdřív to byli Šét, Enoch, Noe s rodinou, patriarchové Abraham, Izak a Jákob, který sestoupil s rodinou 70 duší do Egypta, Elijáš a 7000 věrných, Ezdráš a Nehemijáš, kteří se v malém počtu přesídlenců navrátili do Jeruzaléma. Tito a mnoho dalších čelí bezbožnosti a nevěrnosti, ale přežijí, tělesně i duchovně, aby byli semenem a nadějí pro budoucnost. Aby byli znamením pro lidi, kteří upadli do spánku a „usnuli na smrt“.

Apoštol Jan taky využívá jméno Sard a slovní hříčkou vyzývá k oživení (stérison) zbytku (Zj 3,2). Podoba slova stérison zaznívá ve jménu Sardeis a tak vidíme naléhavost odkazu zachránit zbytek, jenž je na cestě k zániku.