Probuzení v Íránu

Jakkoli překvapivě to může znít, církev v Íránu zakouší navzdory tvrdým represím růst nevídaných rozměrů.

Před třiceti lety se počet znovuzrozených íránských křesťanů pohyboval kolem dvou tisíc a mimo Írán existovaly pouze dva íránské sbory. Dnešní odhady mluví o sto tisících znovuzrozených křesťanů a pouhý rychlý průzkum na internetu odhalí existenci sto šedesáti íránských sborů ve světě. Jsou tu biblické školy, konference, satelitní vysílání, časopisy, stovky knih a písní, nový překlad Bible. To vše bez větší pozornosti a pomoci západní církve. Íránští křesťané mluví o naplňování Jeremiášova proroctví o Élamu, země na území dnešního Íránu, jejíž úděl Bůh zaslibuje změnit v  posledních dnech.

V únoru roku 1979 se Írán dostává na titulní stránky světového tisku. Měsíce trvající demonstrace a celonárodní stávky tehdy vynesly k moci nekompromisního duchovního, osmdesátiletého ajatolláha Sajjida Rúholláha Músavího Chomejního. Král utekl ze země, sekulární monarchie skončila a z Íránu se stala islámská republika. Islámské právo (šarí‘a) je postaveno nad ostatní zákony a nevolení duchovní nad volené zastupitele. Od tohoto historického okamžiku nabízí Írán světu víceméně neměnnou tvář: popravy nevěrných žen, demonstrace s provoláváním smrti Americe a Izraeli, celosvětovou podporu militantního islámu, vraždy novinářů a obhájců lidských práv, tvrdou censuru, televizní programy s výzvami k mučednictví a svaté válce.

Pod tímto stále stejným povrchem se však dnes nachází společnost, které je již nadšení islámské revoluce velmi cizí. Mezi mnohými Íránci sílí přesvědčení, že pokud islám vypadá takto, potom není tím, co chtějí. K tomu se přidává íránská národní hrdost. Íránci vidí sami sebe jako pokračovatele staré Persie, mluví moderní perštinou a na vše arabské hledí s pohrdáním. Z tohoto důvodu vždy cítili ohledně islámu, který do Persie přinesli vítězní Arabové, jistou pachuť. Následkem toho je dnes íránská společnost, v  níž sedmdesát procent tvoří lidé mladší třiceti let, otevřená pro alternativy k islámu více než kdy předtím. Lidé unavení zákonictvím a nenávistí zoufale hledají pokoj a odpuštění. Řada se utíká k mystice, meditaci, Zoroastrismu, filosofii. Mnozí propadají depresím, pocitům prázdnoty, drogám či smyslnému životu. Tisíce jich ale nachází spasení v Ježíši Kristu.

„Můj život byl prázdný, beze smyslu. Od dětství jsem trpěla depresemi. V šestnácti jsem byla provdána za mnohem staršího muže, jehož jsem se bála. Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu. Mé deprese se stále zhoršovaly, doktoři mi nedokázali pomoci“, vypráví svůj příběh v křesťanském satelitním vysílání v perštině čtyřicetiletá Íránka. V zoufalém stavu zavítala do církve. Po modlitbách poprvé po letech ucítila pokoj. Přijala Ježíše Krista a její život se zcela změnil. Deprese zmizely navždy. Podobných příběhů dnes nabízí Írán stovky. S depresemi má podle íránského ministerstva zdravotnictví problémy jednadvacet procent populace. Řada lidí svědčí o zázračném vysvobození z drog a alkoholismu. Obojí islám zakazuje, nicméně podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) se počet uživatelů drog v Íránu pohybuje mezi třemi až pěti miliony. Z různých částí Íránu přichází též zprávy o zázračných uzdraveních. Po modlitbách křesťanů mizí rakovinové nádory, neplodné ženy mají děti a chromí začínají chodit. Nesmírně časté jsou též sny a vidění. Jistý mladý muž, muslimský klerik, vzpomíná, jak zoufale volal k Bohu, aby, pokud je, odpověděl na jeho touhu po osobním vztahu s ním. Veškerá muslimská zbožnost přinesla pouze prázdnotu a depresi. Té noci k němu ve snu přišel Ježíš a řekl: „Já jsem Bůh, kterého hledáš.“ V mešitě, kterou má na starost, se dnes tajně schází ke studiu Bible a modlitbám s dalšími devíti, kteří se obrátili na jeho svědectví. Do země požehnané křesťanským dědictvím tak znovu proudí paprsky světla.

Do země požehnané křesťanským dědictvím znovu proudí paprsky světla

Írán se od starověku až do třicátých let dvacátého století nazýval Persie a svého času byl velkým požehnáním pro izraelský národ. Rok po dobytí Babylóna roku 539 př. Kr. vydává zakladatel perské říše, král Kýros, edikt, v němž povoluje Židům návrat do zaslíbené země a obnovu jeruzalémského chrámu. Dílu obnovy se dostalo podpory i od pozdějších perských králů. Z knihy Skutků víme, že třemi íránskými jazyky - parthsky, médsky a élamsky - se mluvilo o letnicích a s největší pravděpodobností se řada Židů z těchto končin obrátila již v  první den církve. Historické prameny svědčí o existenci církve v Íránu od prvního století. Je dokonce možné, že zde kázali dva z Ježíšových dvanácti učedníků, Tomáš a Šimon Zélóta. V následujících staletích tu církev přestála řadu pronásledování plně srovnatelných s tím, co zakoušela církev v sousední Římské říši. Její misionáři jako první pronikli s evangeliem do Střední Asie a do Číny. V sedmém století přišla arabská invaze a s ní islám. Tehdy již církev ztrácí horlivost a o tři století později mizí ve zničujících nájezdech Mongolů. Křesťanství v Íránu zůstává nadále omezeno na etnické menšiny - Armény, Asyřany, Chaldejce.

Novodobé dějiny církve v  Íránu začínají na počátku devatenáctého století. Tehdy se vydává na misijní cestu jeden z hrdinů víry, mladík Henry Martyn. Tento talentovaný absolvent cambridgeské university se vzdal možné kariéry i rodinného života a odplul do Indie, odkud pomalu pokračoval v cestě směrem na západ. Jeho cesta končí po sedmi letech na hranici dnešního Turecka, kde po řadě těžkostí a vleklé nemoci umírá ve věku pouhých třiceti jedna let. Zanechává po sobě překlad Nového zákona do několika orientálních jazyků, včetně prvního překladu do moderní perštiny. Později začínají v Íránu působit katoličtí, anglikánští a presbyteriánští misionáři. V padesátých letech dvacátého století prožívá znovuzrození a křest v Duchu několik íránských Arménů. Začínají se denně scházet k modlitbám a brzy se obrací další. O několik let později se skupina připojuje k letničním (Assemblies of God) a navzdory protivenství pokračuje v růstu.

Po islámské revoluci roku 1979 je na církev uvalena řada omezení. Jsou zakázány bohoslužby v perštině a vše, co jen trochu připomíná evangelizaci. Za odvádění od islámu hrozí, stejně jako za odvrácení se od něj, trest smrti. Nicméně letniční i některé další protestantské církve se odmítají podřídit, dál přijímají bývalé muslimy a početně rostou. Za tento růst však platí vysokou cenu. Řada vedoucích a pastorů je uvězněna a zabita. Roku 1994 bylo nalezeno tělo Haika Hovsepiana, superintendenta letniční církve, s  šestadvaceti bodnými ranami a dírou na místě srdce. Nebyl ani první ani poslední. O šest měsíců později byl zavražděn jeho nástupce, Tateos Mikaelian. Téhož roku je zabit i letniční pastor Mehdi Dibaj, který za konverzi od islámu strávil ve vězení deset let a trestu smrti unikl jen díky mezinárodní kampani. Každý ze zmíněných po sobě zanechal manželku s několika dětmi. Rodině Haika Hovsepiana bylo později umožněno emigrovat do Spojených států, kde se dál věnují službě Íráncům a svědčí o síle odpuštění.

Pronásledování církev nezlomilo. V dokumentárním filmu Výkřik z Íránu (A Cry From Iran), který vypráví příběh Haika Hovsepiana a který získal řadu filmových cen, vzpomíná jeden z  pastorů, jak po Haikově smrti sepsala řada členů církve své poslední vůle s tím, že jsou připraveni stát až do konce. Jako už mnohokrát v dějinách se krev mučedníků stává semenem církve. Dnes se tajné skupinky věřících schází k modlitbám a studiu Bible snad v každém íránském městě. Podle íránské křesťanské organizace Elam funguje v zemi minimálně deset různých sítí podzemní církve. Mnoho představitelů těchto domácích církví skončilo v posledních letech ve vězení a řada vedoucích byla brutálně zavražděna. I přesto se mnoho Íránců, kteří uvěřili a získali trénink díky íránské církvi na Západě, vrací zpět do své vlasti, aby v obtížných podmínkách pracovali na Božím díle.

Modlíme se za půl milionu obrácených íránských a dvacet pět tisíc afghánských muslimů
do roku 2015

Velkou pomocí jsou moderní technologie. Perština je údajně třetím nejpopulárnějším jazykem na internetu a čtyřicet procent populace má přístup k zakázanému satelitu. Organizace Nations University uvádí, že má v současné době dvě stě čtyřicet Íránců, kteří studují teologii v jejich on-line korespondenčním kurzu v perštině. Dále jsou tu dva čtyřiadvacetihodinové křesťanské satelitní kanály zřízené íránskými křesťany. Díky nim mohou miliony Íránců slyšet svědectví svých krajanů, zprávy z argentinského probuzení či kázání Bennyho Hinna. Především však mají přístup k evangeliu a vyučování Božího slova. „Nemám kolem sebe žádnou církev; jedinou církví, kterou mám, je vaše vysílání“, píše do redakce čerstvě obrácený islámský duchovní z posvátného města Qom. Přeloženy a napsány byly desítky knih, takže je dnes možné studovat teologii až na úroveň bakalářského titulu v perštině. Přeložené i původní chvály se počítají na stovky. Začíná vznikat křesťanská poezie, filmy, hudba.

Íránští křesťané však touží vidět víc. „Modlíme se za půl milionu obrácených íránských a dvacet pět tisíc afghánských muslimů do roku 2015. Naše modlitba není jen zbožným přáním. Opírá se o to, jakým způsobem nám už Bůh prokázal, že pro něj je všechno možné,” říká Abe Ghaffari na webových stránkách organizace Iranian Christians International. Jak věří, jsou to právě modlitby, co nese íránské probuzení. Roku 2006 se sto dvacet íránských pastorů spojilo ve výzvě ke čtyřiceti dnům modliteb a půstu za Írán. Za účelem koordinace zřídili webovou stránku v deseti jazycích (www.prayforiran.com), která je stále v provozu a která má pomoci k modlitbám za Írán i ostatním křesťanům. Kéž Hospodin změní úděl Íránu a Kýrova země se znovu stane požehnáním pro Boží lid.