Uvěřil jsem té "bláznovské" zvěsti

Pepa

Začnu svědectvím, jak se církev modlila za našeho synovce. Nenadále mi telefonoval můj bratr s prosbou, jestli bych se mohl modlit za jeho syna Radka. Radka jsem dlouho neviděl, ani jsem o něm neměl moc zpráv. Bratr mi pověděl, že když byl Radek v práci (pracoval jako kuchař), stal se mu úraz. Nedopatřením na něj vytekl hořící olej a popálil ho na 50 procentech těla, zejména jeho horní části. Vyhlídky byly následující: už nebude chodit, bude mít znetvořený obličej, asi jako bývalý závodník formule 1 Niki Lauda, a bude mít problémy se pohybovat, jestli to půjde dobře. Byl udržovaný v umělém spánku. Samozřejmě jsem souhlasil, že se za synovce Radka budeme modlit, souhlasila tehdy i moje manželka Mili. Modlili jsme se u nás v církvi i bratři a sestry z okolních sborů. Po několika dnech jsme dostali zprávy, že se Radek zotavuje. Původní prognózy se nepotvrzovaly. Probral se a jeho stav se začal zlepšovat. Nějakou dobu odmítal jíst a kontakt s lidmi. Prodělal několik plastických operací. Když se zotavil, vrátil se zpět na své pracoviště, do téže restaurace. Na obličeji nemá známky popálenin, jen místy na těle. Chodí, pracuje a našel si partnerku. Radek byl informovaný o tom, že se za něj církev modlila. Bůh jedná zázračně, když se společně modlíme.

Já sám jsem se obrátil asi před 25 lety. Tehdy, když mi bylo 22 let, jsem si v sobě říkal, že život přece nemůže být jen tohle – chodit do práce, chodit do hospody, to přece nemá budoucnost. V tom období se u nás na pracovišti objevil kluk s Biblí pod paží a začal si se mnou povídat o Ježíši. Po 2–3 měsících jsem se u něj doma obrátil k Bohu a věděl jsem z víry, že jsem spasený. Uvěřil jsem té „bláznovské“ zvěsti. Začal jsem chodit do církve v Prostějově. O Ježíši a o spasení jsem mluvil i s rodiči, ale ti mě nebrali vážně. Až se u nás objevil jeden bratr z našeho sboru. Jeho slovo mělo pro moje rodiče váhu a oni se po čase obrátili. Pak jsme se všichni tři nechali pokřtít. Léta ubíhala a já jsem se modlil za manželku. Nejprve jsem měl jen mlhavou představu, pak už se mi rýsovaly jasné obrysy. Četl jsem knihu Sándora Németha Desatero. V ní se píše, že když se muž modlí za manželku a potká ji, něco se v něm pohne a pozná, že to je ONA. Přesně tak jsem to prožil, ale přišlo mi to dost potřeštěné. Když jsem Miladu uviděl poprvé ve sboru a pohnulo se TO ve mně, bylo jí 17 let. Mně tehdy bylo už 31 let a nedávalo mi to smysl. Celé roky jsem ji jen vídal ve sboru a měl jsem vždycky radost, když přišla na shromáždění. Měl jsem alespoň radost, že tam je. Celé roky jsem vůbec neznal její jméno a nikoho jsem se nechtěl ptát, aby se nějaké zvídavé sestry nedovtípily a nezačaly do mě šťourat. Modlil jsem se dál. Časem jsem se její křestní jméno dozvěděl a moc se mi líbilo. Stále se nic nedělo a já jsem kolísal mezi vírou a pochybnostmi, jestli je ona žena pro mě. Vždyť mě ani nezná a já se k ní nemůžu nijak dostat, navíc ten věkový rozdíl… ale vždy ve mě Pán víru utvrzoval, abych se dál modlil. Roky ubíhaly. Modlil jsem se 8 let. Pak se najednou k Miladě nastěhovala jedna sestra z naší církve, kterou jsem znal. A ta sestra mě požádala, jestli bych jí opravil sporák. Víc vám poví moje manželka…

Milada

Už víte, že jsem uvěřila v 17 letech. Chodila jsem na střední školu a vyhlížela jsem přijímací zkoušky na vysokou školu. Docházela jsem do církve, ale neměla jsem k Bohu moc důvěru. Neočekávala jsem zázraky, a i když jsem se modlila, bylo to spíše pro mou zoufalou rodinnou situaci a beznadějné vyhlídky než pro smělou důvěru. Díky Bohu, že i to Bůh slyšel. Doma jsem neprožívala moc radostných chvil, oba rodiče holdovali alkoholu a měli opravdu „smysluplnou“ výmluvu: „Piju, protože pije on/ona.“ Naše finanční situace byla bezútěšná, oba se pohybovali v dluzích a nebyli schopní běžně pracovat a vyjít s platem nebo nějakou sociální dávkou. Rodiče se neustále hádali a obviňovali, tekla krev, sousedé mnou pohrdali a poučovali mě, jak se mají moji rodiče chovat. I když by mohly být moje vyhlídky dobré (stu­dium a mládí před sebou), chodila jsem shrbená pod tíhou okolností a starostí. Snažila jsem se chodit na brigády, abych nějaké peníze vydělala jako rezervu na jídlo. Rodiče byli závislí na tom, že rodinnou situaci vždy nějak ohlídám, vyřeším konflikt se sousedy, zaplatím dluh a zajistím, aby ani jeden z rodičů neprovedl nějakou hloupost. Věděla jsem, že se za takové situace nemůžu od nich nikdy odstěhovat, protože by se beze mě neobešli anebo by zabili jeden druhého. Nejspíš někteří z vás možná zažili podobný příběh…

Nějakou dobu jsem se pohybovala mezi církví a světem. Nějak jsem nerozuměla tomu, proč bratři a sestry v církvi zažívají klid, když já jsem byla zmítaná jednou divokou bouří za druhou. Chtěla jsem si užít svět jako pomstu za to, jaké příkoří jsem prožívala. Až jsem při čtení Bible došla do bodu, kdy jsem se musela rozhodnout. Viděla jsem v Bibli popsané jen dva druhy lidí – spravedlivé (kteří patří Bohu, a které On vyslyší) a svévolníky (hříšníky, kteří jdou do zatracení a jejichž modlitby Bůh nevyslyší). Dostala jsem strach, ale jiný než ten, na který jsem byla zvyklá. Byl to duchovní strach, který mě odděloval od Boha, kterého jsem toužila poznat a mít blízko. Fascinovala mě Boží velikost a bylo mi jasné, že jako hříšník ji nepoznám. Vždy jsem hledala v Bibli nějakou kategorii lidí, kteří se pohybují mezi těmito dvěma skupinami, dokud jsem nepochopila, že nic mezi nimi před Bohem neexistuje. Tehdy jsem se ze srdce obrátila. Opustila jsem světské vztahy a studovala jsem víc Boží slovo.

Důležitý mezník v mém životě a životě mé rodiny nastal v roce 2008. V létě jsem odjela pracovat do Anglie. Jela jsem opravdu takzvaně „na víru“. Musela jsem se modlit, aby se během té doby nic hrozného doma nestalo. Potřebovala jsem vydělat nějaké peníze, trochu si od rodičů oddychnout a pak se v září vrátit zpět, abych mohla pokračovat ve studiu na VŠ. V tu dobu už můj táta nepil alkohol. Nebyl sice obrácený, ale Bůh způsobil ten zázrak, že ze dne na den přestal pít a začal se o mě starat. Měla jsem v plánu se vrátit zpět až v září, ale dostala jsem zprávu od sestry z našeho sboru o mojí mámě. Nebyla v dobrém stavu, a tak jsem zvažovala, jestli se vrátit domů dříve. Koupila jsem si tedy jízdenku na autobus už v srpnu s vědomím, že tu na září nevyužiji a nechám ji propadnout. Samozřejmě jsem se za celou situaci modlila, aby mě Bůh vedl. Nechtělo se mi odjíždět dřív, protože jsem v Anglii chodila do církve několikrát týdně a byla jsem tam plná Božího slova. Nicméně jsem se koncem srpna vrátila zpět domů a pomáhala své mámě se trochu „dát do kupy“. Hned po mém návratu jsem zaregistrovala, že se můj táta chová nějak jinak. Povídal mi o svých zdravotních problémech a zvažoval návštěvu u doktora. Nikdy před tím se o svoje zdraví nezajímal a takové potíže vůbec neřešil. Zeptala jsem se ho proto, jestli ví, kam po smrti půjde. Odpověděl mi, že jestli má hledat Boha, tak neví jak. Byla to rajská hudba pro moje uši, protože táta si o víře povídat od doby mého obrácení nechtěl. Byl předtím příliš pyšný a nechtěl činit pokání, i když mu bylo jasné, že Bůh existuje. Donesla jsem tátovi do pokoje Bibli a knížku s modlitbou za spasení. Najednou jsem na něm viděla pokoru, několik dní se choval pokorně, což jsem u něj nikdy před tím za celý svůj život nepozorovala. Následující den v neděli jsem šla do církve na bohoslužbu. Ráno jsem se s tátou neviděla, asi ještě spal. Po bohoslužbě jsem přišla domů a šla jsem se hned k němu podívat a pozdravit ho. Našla jsem tátu ležet v bezvědomí, dostal mrtvici, ale stále dýchal. Zavolala jsem záchranku, která jej dovezla do nemocnice. Tam mi sdělili, že má 5procentní naději na uzdravení. Následující den jeho duše opustila tělo. Moc jsem to obrečela, protože jsem přišla o tátu, který už v tu dobu nebyl přítěží, ale pomocí i kamarádem. Ale v srdci jsem věděla, že v ten večer, kdy si četl v modlitební knížce se obrátil, usmířil s Bohem a pak odešel do nebe. Několik let to pro mě bylo neřešitelné, ale Bůh to všechno naplánoval, umožnil tátovi se s ním usmířit a táta na to kývnul. Ještě jednu věc musím zmínit. Táta upadl do bezvědomí v ten večer, kdy bych podle plánu přijela, pokud bych využila svou letenku až v září. V takovém případě bych s ním vůbec nemluvila.

Co se týče našeho manželství, neměl to Pepa se mnou z počátku vůbec jednoduché. Byla jsem sice ráda, že jako elektrikář a bratr ze sboru nám s kamarádkou opravil elektrický sporák, ale už se mi tolik nelíbilo, že si se mnou chce povídat. Třikrát jsem mu řekla, ať si hlavně nemyslí, že to, že si povídáme, může znamenat nějakou naši společnou budoucnost. Protože jsem odmítala mít manžela o 14 let staršího a vůbec mi nepřišlo, že by mě k tomu Bůh vedl. Ovšem modlila jsem se, aby mi Bůh ukázal směr, když už se tedy Pepa tolik snažil. Sporák se neustále porouchával. Muselo ho to dost mást, když měl takové několikaleté vedení od Boha, jenomže já jsem o tom neměla tušení. Zkrátka se sporák porouchával tak dlouho a Pepa opravdu musel několikrát znovu přijít jej opravit, dokud jsem nekývla na schůzku. V tu dobu už jsem byla nějak měkčí a přístupnější a reálně jsem zvažovala, že Pepa je muž od Boha pro mě, odpověď na mou dlouhodobou modlitbu. Když jsme seděli v restauraci, musela jsem si „odskočit“. Spíš jsem se na WC potřebovala modlit, jestli, Bože, ho mám tedy oslovit. Když jsem se vrátila, začala jsem mluvit: „Pokud máš ještě o mě zájem, tak já už mám taky,“ řekla jsem. Pepa se s překvapením zasunul do židle. Až po čase mi řekl, že jenom několik vteřin předtím, než jsem začala mluvit, mi chtěl říct, že už mě tedy nebude obtěžovat, že má zájem, ale nechá mě být. Ale Pán má smysl pro humor a vedl mě, abych se vyjádřila první já. Už jsme manželé 4 roky a čekáme naše první dítě.

Josef a Milada Pajerovi, Církev víry Prostějov