Nestal jsem se vzorným vojákem, protože jsem se stýkal s věřícími

Svědectví manželů Kážových

PAVEL

Narodil jsem se v Ústí nad Labem v katolické rodině a naše pravidlo bylo vždy v neděli chodit do kostela. Od velmi útlého věku jsem dělal ministranta farářovi. Já byl vždy ten, kdo chodil s košíčkem a vybíral peníze, byl jsem takový roztomilý buclatý andílek, a to se všem líbilo. Docházení do kostela se pro mě stávalo noční můrou, protože u kostela postavili paneláky a já se vždy plížil do kostela s velkou opatrností, aby mě nikdo neviděl. Neměl jsem žádnou víru a ani mě nikdo nevedl ke spasení, jen k docházce do kostela. Nebyl jsem problémové dítě, ale ve škole žádný premiant.

Zlom nastal v mých 14 letech, kdy otec začal číst Bibli a viděl jasné rozpory, co se týče učení v katolické církvi. Po čase začal obcházet protestanské církve a bylo jasno. Začali jsme chodit do Církve bratrské. Měli tam mládež, a hlavně vše vypadalo normálně, bez legračních oděvů. Sláva, nemusel jsem si brát na sebe ten hrozný mundůr a stát se sepnutýma rukama hodinu tak, aby na mě každý viděl, jak jsem „svatý“.

Po škole jsem se šel učit tesařem (jak jinak všichni by měli být jako náš Pán) a po prvním roce jsem měl jednu z vůdčích postavení ve třídě i díky tomu, že jsem začal chodit na box. O prázdninách jsme jeli s mládeží a pastorem do Maďarska do letničního sboru, kde jsme spali po rodinách a jezdili jsme po menších sborech sloužit. Přijeli jsme sloužit do malého sboru na vesnici, tam byla jen jedna dívka a asi osm starých lidí, a maďarský pastor, v jehož sboru jsme byli, měl kázání. Vyprávěl, že má 13 dětí – jeho žena byla opravdu statečná a svatá. Příběh, který říkal, nikdy nezapomenu: když jeho dcera čekala druhé dítě a její muž pro ni jel do porodnice, cestou ho srazilo auto a on na místě umřel. Byl obrácený křesťan a následující otázka byla: co by se stalo se mnou??? Kam bych šel, kdybych zemřel já??? Tam v malém sborečku s důchodci jsem vydal svůj život Pánu a vše se změnilo. Moji rodiče byli velice šťastní. Po příjezdu z Maďarska jsem měl doma ve schránce pozvánku na soustředění s boxem, ale já věděl, že to není cesta pro mě. Po prázdninách to bylo velké překvapení pro kamarády, že jsem se stal křesťanem, ale i tak se moje pozice ve třídě ještě upevnila. Vždy, když jsme jezdili do dílen, jsem na zadním sedadle četl knihu „Dýka a kříž“ a skoro všichni s napětím poslouchali, jak Bůh jednal s gangy v New Yorku. Na učilišti jsem byl premiant a maminka vždy ráda vzpomíná, jak s radostí jezdila na třídní schůzky, které byly výrazně jiné než na základní škole.

Po vyučení jsem začal pracovat v Praze jako tesař. Pak přišel čas jít na vojnu a já nastoupil do Kutné Hory, kde byl sbor Církve bratrské. Byl to krásný čas. Na vojně se moje víra upevnila, a to i poté, kdy jsem docházel ke kontrarozvědce. Asi si mysleli, že jsem špión, a různí velitelé, zejména ze Slovenska, mi vysvětlovali, jak je to se světem a s církví, míněno s tou katolickou. Po doporučení, že nesmím navštěvovat shromáždění a setkávat se se známými, mi bylo velice příjemné, že dělám něco zakázaného. No, odznak vzorného vojáka jsem nezískal, protože jsem nebyl politicky způsobilý.

Asi rok po vojně jsem se oženil s mojí první ženou. Naše manželství však provázely od počátku neshody v mnoha oblastech, včetně té duchovní. Po letech mi manželka oznámila, že se se mnou rozvádí. Všechny mé snahy o řešení byly neúspěšné. Nedokázali jsme však najít společné řešení, a tak naše manželství se skončilo po téměř 30 letech rozvodem. Byla to moje životní prohra.

Jednou jsem byl pozván na předvánoční posezení s přáteli, kde jsem zjistil, že snad všichni přítomní dříve chodili do stejného společenství jako já s bývalou manželkou, a nyní jsou v Církvi víry Milost. Byla tam taková pohoda, jakou jsem dávno nezažil. S bývalou manželkou jsme Vánoce neslavili, protože se to ve společenství, kam jsme společně chodili, nedělalo. O těch lidech se tam říkaly samé hrubé pomluvy, ale tady jsem viděl, že žijí opravdově a šťastně s Bohem. Byla mezi nimi i žena, která se nakonec stala mojí druhou manželkou. Jak s oblibou říkáme, náš Pán má smysl pro humor, když z lidí, o kterých si jiní myslí, že jsou zatracení a odsouzeníhodní, vytvoří něco tak krásného, jako je naše manželství. Zažívám opravdové manželské jaro. S mojí novou manželkou Pavlínkou prožívám spoustu věcí úplně poprvé. Zahrnuje mě láskou, obdivem, prožíváme vzájemné uznání a úctu, podporuje mě v práci tenisového trenéra a také společně usilujeme o zdravý životní styl. Velice krásné chvíle jednoty zažíváme při společných modlitbách. Velmi se zlepšil můj zdravotní stav. Shodneme se ve všech podstatných životních situacích a oblastech. Prožívám opravdu pokojné manželství. Jsem vděčný Bohu za tento nový začátek, kdy zažívám takové naplnění jednoty manželského života, po kterém jsem vždy toužil. Také jsme vděční za sbory Církve víry Milost, kde jsme získali spoustu nových přátel a vidíme růst Božího díla na více místech republiky, což je pro nás velkým povzbuzením a inspirací pro budování sboru v našem městě. Společně rádi cestujeme, máme rádi hory i moře, jezdíme společně fandit na tenisové turnaje a manželku učím hrát tenis. S naším pastorem Martinem Petrem jsme byli již dvakrát v Izraeli. Byla to pro mě úžasná zkušenost, být na místech, o kterých se píše v Bibli. Velice silná pro mě byla návštěva v Šíle a v Jeruzalémě. Nezapomenutelné byly zvláště modlitby u Západní zdi. Jsem rád, že máme jako Boží lid tak blízko k Izraeli.

Jsem vděčný Pánu, že i přes moje některá selhání jsem mohl začít novou životní etapu, která je plná Boží přízně, milosti a požehnání. Bůh je opravdu dobrý.

Bůh mi dal přesně to, za co jsem se modlila

PAVLÍNA

Narodila jsem se v Ústí nad Labem a vyrůstala jsem v ryze materialistické rodině. O Bohu jsem poprvé slyšela ve svých 15 letech a řekla jsem si tehdy, že kdyby Bůh opravdu byl, že by to byla „bomba“. Nikdy jsem totiž nevěřila v evoluci a také mi připadal velmi nespravedlivý ten konec lidského života, že každý prostě jen umře a že vlastně nezáleží na tom, jak kdo žil, že všichni skončíme stejně. V 18 letech jsem poprvé přišla do církve a uvnitř v sobě jsem věděla, že jsem „doma“, že to je to, co mi v životě chybělo, přesněji řečeno, že život a celá lidská existence měly konečně smysl, řád a jasná pravidla. Bůh mi odpustil mé hříchy a dal mi nové srdce, které už nechtělo hřešit. Začala jsem poprvé v životě číst Bibli a byla jsem nadšená z toho, jak v ní věci mají hlavu a patu a logicky do sebe zapadají.

Brzy jsem se provdala a narodily se mi dvě krásné děti. Postupem času však přišla manželská krize, kterou jsme společně nedokázali překonat. A tak skončilo moje manželství bolestně a nešťastně. Zklamaná jsem odešla z církve a žila několik dlouhých let bez Boha, v domnění, že takovou věc jako rozvod Bůh neodpouští. Snažila jsem se z mysli vytlačit veškeré dosavadní biblické poznání i existenci Boha samotného a žila jsem, jak nejlépe jsem uměla. Měla jsem hezký vztah s dětmi, pár dobrých přátel, práci, která mě bavila, vzdělávala jsem se. Uvnitř mé duše však byl veliký smutek z bezcílného života bez Boha, vidina budoucí odplaty za mé hříchy ve věčném zatracení, stesk po Pánově přítomnosti a Otcově náruči. Měla jsem za to, že jsem zatracená a že už se o mě Bůh nezajímá.

Jednoho večera jsem své srdce i se slzami vylila do prázdné tmy, spolu s myšlenkou směřovanou Pánu, že mi moc chybí, že život bez Něj je těžký a prázdný, že je mi to vše líto a že nevím, jak mám bez Něj šťastně žít… A k mému obrovskému překvapení mě Bůh slyšel! Přišel ke mně do toho pokoje, pocítila jsem Jeho objetí a konejšení, jako když rodič utěšuje své milované dítě… obrovskou náruč lásky, pokoje a přijetí, kdy odešel každý zlý pocit i myšlenka. V tu chvíli mi Bůh odpustil vše, co mě tížilo, i můj podíl viny na rozvodu manželství.

Druhý den jsem začala Pánu znovu říkat, co jsem vše udělala špatně a že je mi to líto, ale On mě zastavil a připomněl mi, že mi to vše včera již odpustil, že je potřeba jít dál, zapojit se do Jeho díla. „Já, já sám kvůli sobě smažu tvé přestupky a nevzpomenu na tvůj hřích.“ (Izaiáš 43,25) Překvapilo mě, že (narozdíl od některých lidí) Pán nechtěl rozebírat to, co bylo, ale nasměroval mě dopředu k novým věcem. „Nevzpomínejte na věci minulé, o starých neuvažujte! Hle, já činím novou věc a klíčí právě teď – vy to nevíte? Ano, způsobím cestu na poušti a na pustinách potoky. Divoká zvěř mě bude ctít, pštrosi i šakali, že jsem způsobil vody na poušti a na pustinách potoky, abych napojil svůj vyvolený lid, lid, který jsem si vytvořil, aby mou chválu hlásali.“ (Izaiáš 43,18–21)

Potom mi Bůh našel společenství křesťanů a přivedl mě do Církve víry Milost v mém městě. Začala jsem prožívat obnovu svého života, občerstvení, radost, povzbuzení a prohloubení života s Pánem. Musím říct, že mnohé průlomy v mém životě nastaly poté, co jsem v sobě nastavila správný biblický vztah k Izraeli. Dříve jsem byla zarytým odpůrcem cestování do této země a nechápala jsem, co na tom ostatní křesťané mají, nikdy jsem tam nechtěla jet. Navíc to pro mě jako matku samoživitelku bylo cenově nedostupné. Jelikož tam pastor z naší skupiny jezdil často, začala jsem skrze něj žehnat Izrael i finančně. Bůh mi po čase ve finanční oblasti tak požehnal, že jsem se rozhodla Izrael sama navštívit. Již při prvním pobytu v Izraeli jsem věděla, že se tam budu chtít znovu podívat. A díky Boží milosti jsem tam byla již vícekrát. Pokaždé jsem přijala obrovské požehnání a povzbuzení.

Ještě jednu věc s Vámi chci sdílet, a to hledání manžela. Modlila jsem se za něj několik let, sama, i společně s nejbližšími lidmi z církve. Manželství jsem měla napsané na seznamu svých plánů a cílů. Jednou při lednových celosborových půstech jsem od Boha přijala ujištění, že na mě v této věci nezapomněl a dal mi verše z Izaiáše, které mluví o tom, že dostanu nové jméno a provdám se. Radovala jsem se, ale celý rok se nic nestalo. V dalších lednových půstech mi Bůh toto slovo opět jasně připomněl a potvrdil. Mít od Boha živé slovo do své situace –rému – je naprosto klíčové. Věděla jsem, že když Bůh dá zaslíbení, neznamená to, že se naplní hned, chce to trpělivost a nevymýšlet svá řešení (jako např. Abraham a Sára, když už se jim zdálo čekání na zaslíbeného syna moc dlouhé). Tak jsem se občas rozhlížela kolem sebe a čekala, kdo se kde objeví a kdo by to tak mohl být. Jak už to bývá, nakonec přišel z takové strany, ze které bych to nečekala. Musím se až usmívat nad tím, jaký má Bůh smysl pro humor a určitě se i baví tím, jak nás umí překvapit a zaskočit. Bůh přivedl takového muže, který přesně odpovídal mým představám, které jsem o něm měla roky sepsané a které jsem Pánu předkládala. Jsem Bohu opravdu velmi vděčná za druhou šanci, kterou mi dal v životě s Ním, i v druhém manželství. Neustále žasnu nad velikostí Jeho milosrdenství. „Hospodin je milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý. Nenakládá s námi, jak zaslouží náš hřích, neodplácí nám podle našich vin. Jako je vysoko nebe nad zemí, tak velkou lásku má k těm, kdo ho ctí.“ (Žalm 103,8;10–11) S manželem máme krásný láskyplný vztah a naší společnou touhou je sloužit a být prospěšní lidem kolem nás, co nejvíc lidí přivést do Božího království a budovat církev v našem městě.

Prožila jsem ve svém životě, že Bůh je mnohem milosrdnější, láskyplnější a milující Otec, než jsem si kdy ve své mysli dovedla představit, daleko předčí moje představy o Něm, to vše dělá pro své jméno, kvůli své pověsti, protože On je takový. Přeji Vám, abyste i Vy poznali a prožívali velikost Otcovy lásky.