Hněvejte se, a nehřešte!

Hněvejte se, a nehřešte; slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.

(Ef 4,26)

Jak ovládnout svůj hněv?

Když apoštol Pavel ve 4. kapitole svého listu Efezským píše o tom, že si máme obléci „nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy“, dává svým čtenářům důrazné doporučení, že se musí naučit jednat se svým hněvem. Historie i naše životní zkušenosti svědčí o tom, že hněv je vždy zlým rádcem a lidská rozhodnutí a skutky, které byly vykonány v hněvu, mnohokrát nebyly správné a nepřinesly nic dobrého. V hněvu často lidé řeknou nebo udělají něco, co může mít dokonce fatální následky a nedá se to vzít zpět.

Písmo neříká, že se nemáme hněvat, hněv je totiž přirozenou reakcí na něco, co vnímáme jako zlé, nespravedlivé nebo obtěžující. Intenzita našeho hněvu je přímo úměrná závažnosti věci, na kterou naše duše reaguje. Hněv nás má motivovat zakročit proti zlému a usilovat se o nápravu věcí, ale nesmí nás ovládnout. Jednáme-li v hněvu, většinou se chováme iracionálně a naše slova a skutky mohou způsobit více zlého než dobrého.

Když poslouchám, o čem spolu dnes lidé hovoří, jaké statusy píší na sociální sítě nebo jaké komentáře pod články ve zpravodajských médiích, nemohu se ubránit dojmu, že poměrně velké množství lidí je rozhněvaných. Lidé nadávají, ulevují si a v hněvu také volí ve volbách. Jedním z hlavních důvodů silného nárůstu volebních preferencí extrémistických politických stran, který vidíme především na Slovensku, je nesmírná naštvanost lidí vyplývající ze zoufalého stavu věcí, ještě umocněná tím, že standardní demokratičtí politici ve vládě i v opozici s tímto stavem buď nechtějí nebo nedokáží nic udělat. Tento hněv lidi přirozeně vede k tomu, aby volili jednoduchá radikální řešení ze strany politiků, kteří slibují zatočit s těmi, které považují za příčinu současného marazmu. Jejich hněv je natolik silný, že rychle přehluší varovné hlasy zdravého rozumu i historické zkušenosti, že krajní řešení v politice (ultra pravice či ultra levice) vždy vedou pouze k utrpení nevinných – rasově či třídně nevyhovujících jedinců a skupin.

Kolik životů zničili osobní tragédie způsobné tím, že se někdo nechal unést hněvem a „v afektu“ někomu ublížil nebo spálil mosty ve vztazích, které ještě měly naději na nápravu! Jednoduše řečeno: Toho, co člověk vykoná v hněvu, zpravidla později velice lituje.

V tomto článku se zaměříme na to, co říká o hněvu Bible. Podíváme se na to, jaký je rozdíl mezi Božím a lidským hněvem a objevíme jednoduchý biblický návod na to, jak se s vlastním hněvem vypořádat.

Jak vypadá Boží hněv?

Toto je velice zásadní otázka. Vycházíme-li z předpokladu, že Bůh je svatý a lidé hříšní, je logické očekávat, že Bůh pociťuje při pohledu na padlé lidstvo silný hněv. Je tomu ale skutečně tak? Je Boží hněv emocionálním stavem podobně jako v případě lidského hněvu, nebo je to trochu jinak? Pavel píše v listu Římanům: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu…“ (Ř 1,18, ČSP) V Bibli se pojem Boží hněv vyskytuje především v souvislosti s jeho spravedlivými soudy. Bůh nikdy nejedná v impulzivní zuřivosti, ale vždy na základě práva a spravedlnosti. Představa lidí, že v nebi sídlí naštvaný Bůh, který se nemůže dočkat toho, až ztrestá hříšné lidstvo, neodpovídá Božímu charakteru tak, jak ho popisuje Boží slovo. Přirovnávat Stvořitele a Zachránce světa k „vytočenému zuřivci“ téměř hraničí s rouháním.

Jak ve skutečnosti vypadá Boží hněv se dočítáme v Žalmu 2. První 3 verše tohoto žalmu mluví o podstatě vzpoury lidstva proti Stvořiteli tak, jak ji vidíme v průběhu dějin: „Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech? Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému. Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy.“ Lidé se odjakživa snaží vymanit z jakýchsi pomyslných Božích pout, která představuje Boží zákon, jeho přikázání a morální hodnoty. Nádherně je to vidět i v dnešní moderní společnosti, která se stále více a více liberalizuje a prosazování křesťanských morálních norem (například v oblasti sexuality) považuje za zpátečnictví a tmářství.

Pojďme se společně podívat na to, jaká je Boží reakce. Zuří Bůh na svém nebeském trůnu? „Ten, jenž trůní na nebesích, se směje. Panovník se jim vysmívá. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je vyděsí. Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě a dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš. Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v něm hledají útočiště.“

Žalmista popisuje Boha, který sedí na trůnu (má absolutní moc nade vším) a směje se. Lidské bláznovství je mu směšné. Přijde den, Písmo zde říká „potom“, kdy k nim Bůh promluví v hněvu a připomene jim Mesiáše, kterého poslal na tento svět, aby skrze něj mohli být lidé spaseni. Tento Král – my víme, že se jedná o Pána Ježíše Krista při jeho druhém příchodu – se stane vykonavatelem Božího soudu nad národy, který bude projevem jeho spravedlivého hněvu. Bezbožné vládce a národy vyzývá, aby se obrátili k Synovi a unikli tak soudu. Lidi, kteří v Kristu hledají útočiště, nazývá „blahoslavenými“, tedy šťastnými. Vidíme tedy, že „rozhněvaný Bůh“ je v podstatě nesmírně milosrdný a laskavý a bezbožníkům dává šanci k pokání.

Přicházející hněv – projev Boží spravedlnosti

V Nové smlouvě se nalézá jeden zajímavý pojem. Je to „přicházející hněv“, výraz, který označuje sérii Božích soudů, apokalyptických katastrof, které dolehnou na svět v posledních dnech, o nichž nám svědčí kniha Zjevení. Když Jan Křtitel odhalil pokrytectví farizejů, kteří za ním přišli, aby je pokřtil, vyplísnil je přísnými slovy, nazval je „plemenem zmijí“ a zeptal se jich, kdo jim ukázal, jak uniknout před přicházejícím hněvem. Pro Židy té doby bylo typické očekávání blížících se apokalyptických událostí, během kterých se měl Boží hněv projevit na zemi. Bůh však své finální soudy naplánoval na daleko pozdější dobu a v časech Jana Křtitele poslal Mesiáše. Písmo jasně hovoří o tom, že Boží Syn má moc nás vysvobodit od přicházejícího hněvu: „... a očekávali z nebes jeho Syna, kterého probudil z mrtvých, Ježíše, který nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.“ (1Tes 1,10)

Hněvá se Bůh na znovuzrozené Boží děti?

Dokázat správně odpovědět na tuto otázku je nesmírně důležité. Totiž křesťané, kteří žijí v permanentním přesvědčení, že je na ně Bůh rozhněván, nejsou schopni žít úspěšný vítězný život Božích dětí, do kterého jsme povoláni. Jak můžeme Boha o něco prosit, a přitom si myslet, že se na nás zlobí? Dokážeme vůbec v takovém stavu věřit tomu, že vyslyší naše modlitby?

Pojďme se společně podívat na to, co v této souvislosti učí texty Nové smlouvy. Začneme tím, že se podíváme na následující výrok apoštola Pavla z listu Efezským, kde mluví o tom, v jakém stavu jsme se nacházeli před svým obrácením ke Kristu: „Mezi nimi jsme kdysi i my všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní.“ (Ef 2,3) Nevěřící, neobrácení a neznovuzrození lidé jsou nazýváni „dětmi hněvu“ a i když je Bůh miluje, pokud se neobrátí, nevyhnou se Božímu soudu. Pokud však zareagují na Boží lásku, projevenou v oběti Mesiáše Ježíše, naplní se na nich jiná Pavlova slova, tentokrát z listu Římanům: „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.“(Ř 5,8-9) Každý tedy má šanci Božímu hněvu uniknout. Pokud se rozhodneme pro víru v Krista a pro to, že ho budeme jako jeho učedníci následovat, můžeme směle uvěřit tomu, že se na nás Bůh nehněvá a nemusíme už žít ve strachu a úzkosti. Kdo však Krista odmítne, musí se smířit s tvrdou realitou, o níž čteme v Evangeliu podle Jana: „Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ (Jan 3,36)

Božímu hněvu tedy můžeme uniknout. Jsme-li Božími dětmi, nemusíme se bát a můžeme si být jisti, že naše hříchy byly očištěny krví Pána Ježíše Krista. Bůh se na nás nehněvá. Existuje ještě další výrok Písma, který to jednoznačně potvrzuje: „Neboť Bůh nás nepostavil k hněvu, nýbrž k získání spasení skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (1Tes 5,9)

V této souvislosti je potřebné zodpovědět ještě jednu otázku. Co s křesťany, kteří zhřeší, nebo nějakým způsobem ve svém křesťanském životě klopýtnou. Ani na takové se Bůh nehněvá. Nutno zde zdůraznit, že Pán nikdy netoleroval, netoleruje ani v budoucnosti nebude tolerovat hřích. Když však apoštol Pavel varuje efezské křesťany před různými poklesky, nehovoří o tom, že rozhněvají Boha. Volí úplně jiná slova: „A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.“ (Ef 4,30) Křesťan tedy může Boha zarmoutit, ale hněv Boží na něj nepřijde. Ano, hříšným způsobem života můžeme zarmucovat Ducha Svatého, který v nás přebývá, a kterého potřebujeme. A právě skutečnost, že můžeme zarmoutit někoho tak dobrého, jako je vzácný Duch Boží, nás motivuje vyhýbat se hříchu a chránit se zlého v jakékoli podobě. Podle listu Židům 12,6 nás Bůh dokonce v životě může výchovně korigovat, co nám vůbec nemusí být příjemné, není to však rozhněvaný Bůh, ale milující nebeský Otec.

Místo hněvu v našem životě

Už jsme se zmínili o tom, že lidský hněv je přirozený, tuto emoci zná snad každý člověk. Rozdíl mezi Božím hněvem a hněvem člověka je tak velký, jako je velký rozdíl mezi lidmi a Bohem (Iz 55,8). Bůh je totiž dokonalý a svatý, zatímco člověk je nedokonalý. Dokonce i znovuzrození křesťané musí mnohokrát bojovat se svou „starou přirozeností“. A protože my lidé nejsme dokonalí, náš hněv (většinou) není spravedlivý, což potvrzuje apoštol Jakub: „Neboť lidským hněvem se Boží spravedlnost nevypůsobí.“ (Jk 1,20) Naším lidským hněvem tedy nedokážeme vykonat nic, co by z hlediska Boží spravedlnosti obstálo.

Ve svém Kázání na hoře Ježíš vysvětluje přikázání Staré smlouvy v novém světle a když mluví o přikázání „nezabiješ“, odsuzuje každého, kdo se hněvá na svého bratra a se svým hněvem nic nečiní. (Mt 5,21-27) Chceme-li být Kristovými učedníky, hněv nás nesmí ovládat. Právě naopak: Jsme to my, kteří mají ovládat svůj hněv. Když píše apoštol Pavel Timoteovi o tom, jaké charakterové rysy mají mít biskupové, vedoucí služebníci v církvi, výslovně uvádí, že nemají být „hněviví“ (Tit 1,7). Pravdou je, že hněvivost člověka diskvalifikuje v službě. Někdo, kdo se s každým po nějakém čase pohádá, zřejmě nemůže být pastorem a vést sbor.

V případě, že se nám stala křivda, neměli bychom připustit, aby nás ovládl hněv, neměli bychom se mstít. Boží slovo říká: „Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ (Ř 12,19) O tom, že bychom se nikdy neměli rozhodovat v hněvu, hovoří starozákonní příběh o Davidovi a Abigajil. V 1. knize Samuelově čteme o tom, že Davida hrubě urazil bohatý statkář Nábal Karmelský, když se mu za dobré odvděčil hrubou urážkou a odmítnutím. David byl už na cestě i se svými ozbrojenci, aby za použití meče ztrestal opovážlivce Nábala, když mu vyrazila v ústrety Nábalova moudrá a prozíravá manželka Abigajil a rozmluvila mu jeho prchlivé jednání. Bůh Abigajil požehnal, David ji vyslyšel a nedošlo ke krveprolití. Bůh začal konat a když záhy Nábala od zlosti ranila mrtvice a zemřel, pojal David Abigajil za manželku. Domnívám se, že v našem křesťanském živote plní úlohu Abigajil sám Duch Svatý, který nás upokojuje a pomáhá nám vyhýbat se impulzivnímu jednání. Připomeňme si, že jedním z ovoce Ducha v našich životech je právě „sebeovládání“ (Ga 5,22).

Jak jednat s naším hněvem

Musíme si uvědomit obrovskou destruktivní sílu slov vyslovených v hněvu a také skutků a rozhodnutí vykonaných pod vlivem této emoce. Když někomu tak pěkně „od plic“ vynadáme, do svých slov vložíme své srdce, emoce a momentální přesvědčení, při čemž se naplní podobný princip jako při vyznávání toho, čemu věříme (Mk 1,22-24). Taková slova dokáží být nesmírně zraňující. Pokud se takovémuto výbuchu neubráníme, vždy je dobré a žádoucí se za takový výstup omluvit.

Ještě důležitější je však prevence. Pavel říká: „Hněvejte se, a nehřešte; slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.“ (Ef 4,26) Pokud se rozhněváme, potřebujeme zabránit tomu, abychom zhřešili. A se svým hněvem navíc potřebujeme jednat rychle (do západu slunce) jsouce si vědomi jeho destruktivní síly. Když Pavel hovoří „hněvejte se a nehřešte,“ cituje Žalm 4,5, který říká: „Chvějte se, ale nehřešte. Přemýšlejte o tom v srdci, na svém lůžku, a utište se! Sela.“ Tento verš má v hebrejském jazyce trochu širší význam, než jeho řecká citace v Pavlově listu. „Chvějte se“, je překladem hebrejského výrazu ragaz, který znamená „třást se“ pod vlivem silných emocí, především hněvu nebo strachu. Dostaneme-li se tedy do silného emocionálního rozpoložení, při kterém hrozí naše zlé iracionální chování, potřebujeme se především uklidnit. Psychology doporučované počítání do deseti tedy má své biblické opodstatnění. David nám doporučuje lehnout si a o celé věci přemýšlet. Pokud se nám podaří zabránit unáhlenému jednání a celou záležitost si v pokoji promyslíme, většinou se rozhodneme správně. Někdy je místo pro shovívavost, jindy je potřebné rázně zakročit, naše rozhodnutí však nikdy nesmí být výsledkem náhlého návalu emocí, ale rozumné, promyšlené a promodlené úvahy. Jsme-li hněvivými lidmi, kteří se snadno dají vytočit, potom má pro nás Bible dobrou zprávu: náš problém je řešitelný. Je možné se rozhněvat a při tom nezhřešit. Duch Boží v nás pracuje a ovoce jeho působení v podobě pokoje a sebeovládání je v našich životech stále silněji přítomné.

Všechny použité citáty Písma pocházejí z Českého studijního překladu Bible.