Podepsal se Bůh do struktury hmoty?

Vše, čeho se dotýkáme, co fyzicky cítíme, hmatáme, se skládá z hmoty. Ať již kousek papíru, jídlo, oblečení – to vše je tvořeno hmotou.

Při detailním podívání zjistíme, že výsledná struktura je dána interakcí molekul, které se skládají z atomů. Při pohledu na atomy najdeme tři základní typy částic, ze kterých jsou tvořeny: neutron, proton a elektron. Můžeme tedy říci, že vše, co známe, je tvořeno právě těmito třemi typy částic (pozn.: vedle těchto tří typů se vyskytuje ještě mnoho jiných druhů částic, jako například částice s krátkou dobou života pion anebo částice, která námi projde, ale nijak s námi smyslově neinteraguje, jako například neutrino, ale žádná z těchto částic nevytváří atomy, molekuly a následně vyšší struktury – ty jsou tvořeny pouze těmi třemi: neutron, proton a elektron)1.

Ačkoliv to zní zvláštně, tak při pohledu na tyto tři základní částice v rámci jejich fyzikálních vlastností a vzájemného porovnání můžeme nalézt jisté paralely s troj-jedinečností Boha. Jedná se snad o Boží podpis? Jako kdyby neutron symbolizoval Boha Otce, proton Boha Syna – Ježíše Krista a elektron Božího Ducha – Ducha Svatého.

Podívejme se na rozložení v atomu. V atomovém jádře jsou neutrony a protony, kolem jádra obíhají elektrony. Neutron je částice tvořená ze dvou kvarků „d“ (down = dolů) a jednoho „u“ (up = nahoru), zkráceně udd; proton je tvořen stejnými typy kvarků, avšak jiným počtem: jedním kvarkem „d“ a dvěma kvarky „u“, zkráceně uud. Proton i neutron jsou tedy stejné podstaty, a to i přes to, že typů kvarků existuje celkem šest, tak v obou těchto částicích jsou zastoupeny jen 2 typy a to stejné („d“ a „u“)¹. Ježíš říká, že On a Bůh Otec jsou jedno: „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30). Chceme-li jinými slovy, jsou oba stejné podstaty obdobně jako proton s neutronem.

Zajímavá je vzájemná interakce jedné částice s druhou v atomovém jádře. Kdy zjednodušeně řečeno na krátký čas vznikne shluk 6 kvarků (3 „u“ a 3 „d“), takovýto stav je označován jako SRC pár a v tomto okamžiku je proton v neutronu a neutron v protonu (viz Obr.).² Tento jev má opět paralelu s Písmem, kdy Ježíš říká, že On je v Otci, ale i opačně, že Otec je v něm: „Já jsem v Otci a Otec ve mně“ (Jan 14,11).

Při pohledu na hmotnost neutronu a protonu uvidíme nepatrný rozdíl. Klidová hmotnost neutronu je zaokrouhleně 1,675.10^–27 kg a protonu 1,673.10^–27 kg, neutron je tedy zhruba o 0,13 % těžší než proton1. Ježíš o sobě říká, že Bůh Otec je větší než On: „Můj Otec je větší než já“ (Jan 14,28). Tento rozdíl o 0,13 % je prakticky zanedbatelný (jako kdyby 100 kg člověk vypil 1,3 deci a pak se opět zvážil) a částice se tak dají hmotnostně považovat za identické – i na mnoha místech v Písmu vidíme, že Ježíš se dělal rovným Bohu Otci (avšak toto je jen jedno z mála míst, kde Ježíš poukazuje na to, že Otec je skutečně větší).

Neutrony vázané v atomovém jádře (tedy společně s protony) jsou velice stabilní, avšak samostatné neutrony mimo atomové jádro nejsou stabilní. Samotný neutron se tak přemění na proton (a další částice, avšak hmotnostně nevýznamné), kdy poločas rozpadu volného neutronu je 15 minut¹. To poukazuje na to, že neutron nechce být sám a raději sám ze sebe vytvoří (zplodí) proton. O Pánu Ježíši je jasně napsáno, že jejednorozený syn od Otce (Jan 1,14 paraf.). Naopak, samotný proton je stabilní a nepřechází na neutron¹.

Když se podíváme na chemické prvky, ze kterých je tvořena veškerá „běžná“ hmota, tak zjistíme, že právě díky typu částice proton (resp. počtu protonů) v atomovém jádře je dáno, o jaký chemický prvek se bude jednat.¹ Když je v jádře jen 1 proton jedná se o vodík (H), když 6 tak uhlík (C), 7 – dusík (N), 8 – kyslík (O). A právě hlavně tyto prvky tvoří veškerou živou hmotu na Zemi – bílkoviny, sacharidy apod. O Pánu Ježíši je v Písmu jasně řečeno, že: „Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí“ (Kol 1,16-17). Právě skrze typ částice proton (resp. počet protonů v jádře, což se následně projeví na elektronové konfiguraci) jsou stvořeny všechny atomy a následně i molekuly. Stabilitou protonu, a tak i atomových jader mohou probíhat všechny chemické a posléze i metabolické reakce v lidském těle – Jím všechno stojí. Například, když dojde k radioaktivní přeměně uhlíku ¹⁴C (čte se „C 14“) na dusík ¹⁴N (ze 6 protonů a 8 neutronů se stalo 7 protonů a 7 neutronů – jeden neutron se přeměnil na proton) změní se chemické vlastnosti dané molekuly, kde toto nastalo³. Pokud chceme zachovat původní chemickou strukturu, musíme nově vzniklý atom ¹⁴N (se 7 protony) zaměnit zase za atom uhlíku (se 6 protony) – neboť při přeměně došlo ke změně počtu protonů v jádře atomu. Samotnou náhradu atomem uhlíku můžeme provést i jinými izotopy ¹²C či ¹³C (tedy atomy, kdy v jádru je 6 nebo 7 neutronů ale vždy přesně 6 protonů). Chemicky mají všechny izotopy stejné vlastnosti, i když je v nich různý počet neutronů, neboť chemické vlastnosti prvku jsou dány přesným počtem protonů1 (různý počet neutronů tak nezmění chemické vlastnosti) – Jím (Synem) všechno stojí.

Zůstaňme ještě u protonů s ohledem na chemické reakce, které by neměly „klasickou fyzikou“ rychle reagovat, a přesto rychle běží. Samotný atom vodíku H (má v atomovém jádře jen 1 proton a žádný neutron), ostatní atomová jádra mají v jádrech přítomny neutron/neutrony – jsou tedy vícenásobně těžší než atom vodíku. Tyto rozdíly v hmotnosti mají vliv na uplatnění, respektive neuplatnění tzv. „tunelového efektu“. Ostatní atomy mají krátkou vlnovou funkci oproti chemickým vazbám, a tak mechanizmus reakce koresponduje s klasickou fyzikou. U atomu vodíku (kde je jen proton) je vlnová funkce větší cca 80 pm (80.10⁻³¹ metru), což není o mnoho méně než vzdálenosti, ve kterých se protony (atomy vodíku) přesunují při chemických reakcích – proton tak může projít bariérou, aniž by musel překonávat energii na její zdolání⁴. Ve výsledku je chemická reakce podstatně rychlejší než u těžších atomů. Obdobně i Pán Ježíš prošel bariérou (zavřenými dveřmi) aniž by ztrácel čas otvíráním a zavíráním – výsledkem je, že v místnosti mohl být dříve, než kdyby je musel otevřít: „Ježíš přišel zavřenými dveřmi“ (Jan 20,26 ČSP).

Podívejme se nyní na elektron. Zatímco atomové jádro je relativně v klidu a bez známek nějakého většího pohybu, tak elektrony obíhající atomové jádro – jsou stále v pohybu. Hmotnost elektronu 9,109.10⁻³¹ kg je zhruba 1800x menší než protonu či neutronu, tedy řádově 1000 krát¹. Při srovnání rozdílu hustoty vzduchu s vodou moře je řádový rozdíl také kolem tisícinásobku. Na Ducha Božího (Ducha Svatého) je poukazováno, jako na někoho, kdo se vznáší nad vodami: „… a nad vodami se vznášel Boží Duch“ (Gen 1,2).Přímo to, že je srovnáván s větrem (tedy se vzduchem) vidíme dále: „Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (Jan 3,8). Termín vítr oproti vzduchu poukazuje, že je v pohybu, že se tedy nejedná jen o statické bytí, ale bytí v pohybu (vzduch v pohybu = vítr). Při pohledu zpět na atomové jádro se protony a neutrony jeví stabilně a staticky, ale elektron se jeví jako velice rychle obíhající částice – elektronu trvá oběh kolem atomového jádra asi 150 attosekund⁵ neboli 150.10^–18 sekundy (pozn.: Srovnání 150 attosekund vůči 1 sekundě je jako poměr 0,00003 sekundy vůči 6000 let).

U elektronu se navíc projevuje naplno tzv. Heisenbergův princip neurčitosti⁶, a to, že čím přesněji změříme polohu částice, tím méně přesněji změříme rychlost částice (respektive hybnost). V běžném životě u hmotných objektů nám toto nevadí a žádnou neurčitost nepozorujeme. Nicméně v případě elektronu s extrémně nízkou hmotností a velmi malou velikostí atomu (cca 10^–10 metru), kde obíhá, se tato neurčitost již velmi extrémně projeví. Tento jev není dán přístrojem, ale fyzikální vlastností vesmíru. A tak zjednodušeně řečeno: Buď známe, kde se elektron nachází, ale vůbec nevíme, kam a jak rychle se pohybuje; anebo naopak víme, kam a jak rychle se pohybuje, ale vůbec nevíme, kde je⁶. To koresponduje s vlastností Božího Ducha, u kterého můžeme vnímat projevy, ale nevíme, kam směřuje: „Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (Jan 3,8).

Počet elektronů obíhajících kolem atomového jádra a jejich rozložení je dáno počtem protonů, jak jsme si již řekli. Oběh elektronu tak jasně ukazuje na proton (bez protonu tedy kladného náboje nemá elektron co obíhat). Obdobně i Duch Boží jasně ukazuje na Ježíše: „Podle tohoto poznávejte Božího Ducha: každý duch, který vyznává Ježíše Krista přišlého v těle, je z Boha“ (1Jn 4,2). Z textu je patrné, že se může jednat o více duchů, které jsou z Boha, avšak všichni jsou charakterizovány jako jeden Boží Duch (jeden druh částice – elektron). Také je patrné, že jiný duch (typ částice) nebude poukazovat na Krista (protože nemá stejné vlastnosti jako elektron). Kdybychom elektron chtěli nahradit pozitronem (kladným elektronem, tzv. antielektronem), bude mít sice stejnou hmotnost jako elektron ale opačný náboj1 – pozitron by se od protonu odpuzoval (nechtěl by k protonu, ale pryč od něj). „Žádný duch, který Ježíše nevyznává, ovšem není z Boha, ale je to ten duch Antikrista (1Jn 4,3). Pozitron s kladným nábojem bude obíhat kolem záporně nabité částice tzv. antiprotonu¹ (antičástice vůči protonu, která má záporný náboj). Paralelou lze tak říci: „duch antikrista“ (pozitron) bude poukazovat na (obíhat kolem) „Antikrista“ (antiprotonu). Jinými slovy dokazoval by tak Antikrista namísto Krista. Jak ale vidíme v přírodě, množství antihmoty je totálně zanedbatelné oproti množství hmoty. Taktéž království toho zlého, neboli Antikrista je jasně slabší než Boží království.

Vraťme se zpět k běžným atomům (z neutronu, protonu a elektronu). Samotný termín atom pochází z řečtiny a znamená nedělitelný⁷. Obdobně v minulosti v období Starého zákona nebylo jasně poukázáno na tři Boží osoby. Novodobá věda však ukázala, že lze atom rozdělit na již zmíněné 3 základní typy částic, které spolu vytváří kompaktní celek. Stejně tak Nový zákon jasně ukázal Boha ve třech osobách jako: „Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19).

Bůh stvořil a dal vlastnosti neutronu, protonu i elektronu dle svého uvážení. Byl snad Jeho záměr jim dát zrovna takové fyzikální vlastnosti a vzájemné interakce, aby to korespondovalo s Biblickými zjeveními o Bohu? Podepsal se Bůh takto do hmoty?

Závěrem lze říci, že srovnání v tomto článku poukazuje pouze na korelaci atributů Boha s hmotou, a nikoliv na to, že Boží osoby jsou nějaké fyzikální částice. Konec konců máme vztah vždy s osobou, a nikoliv s jejím podpisem či podpisy. Nelze tedy hmotu nějak vydávat za Boha či „zbožňovat“ ale pouze vidět na hmotě Boží slávu: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle“ (Řím 1,20).

Ing. Ivo Soural, Ph.D. - sbor Církev Víry Brno

Není-li uvedeno jinak, tak jsou biblické verše použity z překladu 21. století (Bible21).

Literatura:

1. Kleczek J.: Velká encyklopedie vesmíru. Vyd. 1. Praha: ACADEMIA, s. 582 (2002).
2. Feldman G.: Why neutrons and protons are modified inside nuclei. Nature 566, 332-333 (2019).
3. Sassi M., Cartera D.J., Uberuaga B.P., Stanek C.R., Marks N.A.: Carbon-14 decay as a source of non-canonical bases in DNA. Biochimica et Biophysica Acta - General Subjects 1840(1), 526-534 (2014).
4. Paleta O.: Kinetické metody v organické chemii. Vyd. 1. Praha: SNTL, s. 318 (1986).
5. Villeneuve, D.M.: Attosecond science. Contemporary Physics 59(1), 47-61 (2018).
6. Pelikán P., Lapčík L., Zmeškal O., Krčma F.: Fyzikální chemie - struktura hmoty. Vyd. 1. Brno: VUTIUM, s. 238 (2000).
7. Moore J.W.: Fyzikální chemie. Vyd. 1. Praha: SNTL, s. 976 (1979).