Vkládání rukou

Zvláštní druh doteku, který má duchovní význam

Lidé mají od pradávna ve zvyku dělat různé zvláštní podvědomé úkony. Když nás něco bolí, máme tendenci se za bolavé místo chytit. Dotek v podobě pohlazení je jedním z nejběžnějších projevů přízně mezi navzájem si blízkými lidmi. Vzájemné doteky mezi lidmi probíhají při mnoha příležitostech. O zvláštním druhu doteku, který má duchovní význam, pojednáme v tomto článku.

Podle Nové smlouvy je vkládání rukou jedním ze základních učení o Kristu. V listě Židům čteme: „Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. Dá-li Bůh, vydáme se dál.“ (Žd 6,1-3; B21) Skutečnost, že učení o vkládání rukou patří mezi základní učení křesťanské víry a stojí vedle doktrín o víře, křtech či věčném soudu, je možná překvapující; hovoří však o  důležitosti správného pochopení a vykonávání této praxe v církvi.

Uspořádání těchto základních učení v listě Židům má svou vnitřní logiku. První tři základní učení: o pokání, víře a křtech jsou něčím, co mají křesťané, kteří se obrátili ke Kristu a následují ho, většinou už za sebou. Poslední dvě základní učení (o vzkříšení z mrtvých a věčném soudu) se týkají budoucnosti. Učení o vkládání rukou se týká našeho současného života a duchovní praxe církve.

Význam lidské ruky v Písmu

V hebrejském myšlení má ruka významný symbolický význam, který dokládá množství slovních spojení, ve kterých se slovo ruka vyskytuje. Ty mají velmi bohatou škálu významů. Ruka (hebrejsky jad, řecky cheir) byla symbolem lidské síly. Stará smlouva hovoří o aktivitě člověka jako o „díle jeho rukou“. Upadnout do něčích rukou znamenalo být v jeho moci. (Gn 32,12; Sd 2,14; Jr 27,6)

Pravá a levá ruka neměly stejné postavení. V porovnání s levicí měla pravice větší hodnotu, protože byla rukou aktivní (Ex 15,ž.12; Ž 118,16n; Iz 41,13). Ruky se užívalo též k označení světových stran. Pravá ruka označovala jih a levá sever. Orientálec se totiž při určování světových stran postavil čelem k východu. U soudu stával žalobce po pravici obviněného. (Ž 109,6; Za 3,1) Levice bojovníka držela štít, aby byla pravice volná k boji. Z tohoto důvodu musel ochránce člověka stát vždy po jeho pravici. Odtud prý pochází zvyk stavět významné osobnosti po pravici vládců, a tak jim dávat čestné místo ochránců. Během doby se potom místo po pravici stalo čestným místem. Podle Bible sedí Mesiáš po Boží pravici. (Ž 110,1; Lk 22,69; Ř 8,34)

Učení o vkládání rukou je jedním ze základních učení křesťanské víry.

Při modlitbě byly ruce zvedány nahoru. (Ex 17,11; 1Kr 8,22; Ž 28,2) Pozdvihnout ruku k Hospodinu také znamenalo přísahat (Gn 14,22; Dt 32,40). Umývání rukou nesouviselo pouze s očišťováním fyzické špíny, ale představovalo také slavnostní prohlášení neviny a deklarování čistého svědomí. (Dt 21,6; Ž 26,6; Mt 27,24) Čisté ruce byly symbolem života ve spravedlnosti před Bohem. (Jb 22,30; 17,9; Ž 18,21; 24,4) Ruka tedy neměla pro biblického člověka význam končetiny, vykonávající různé úkony, ale měla také mnohé duchovní a symbolické významy. Výčet těchto různých významů by mohl pokračovat ještě dále, vzhledem k zaměření tohoto článku na vkládání rukou, se pojďme nyní zaměřit na původní hebrejské a řecké výrazy spojené s tímto duchovně-fyzickým úkonem.

V biblické hebrejštině souvisí se vkládáním rukou dvě, respektive tři hebrejská slovesa. Ty reprezentují dva hlavní duchovní významy tohoto aktu. Jde o slovesa sámakh a sím či šít. V novozákonní řečtině je to jediné sloveso epitithéhai.

Sámach

Podle Pípalova Hebrejsko-českého slovníku má kmen s-m-ch následující významy: opřít se, opírat se, podepřít, zastat se, mít oporu, podepírat a zabezpečit. Tento termín se asi dvacetkrát objevuje při popisu vkládání rukou na zvíře určené k obětování (Ex 29,10, Lv 1, 4; 4,4.24.29.33; 8,14; Nu 8,12). Sámach se vyskytuje také v souvislosti se zasvěcením Levitů, když na ně izraelský lid v Nu 8,10 vkládá ruce. Jako další příklady užití sámach mohu zmínit ustanovení Jozua jako Mojžíšova nástupce (Nu 27, 18.23; Dt 34,9) a vkládání rukou na rouhače, které prováděli svědkové jeho provinění předtím, než byl Izraelci ukamenován (Lv 24,14).

Český ekvivalent sámach, opřít se, je velmi výstižný. Tento způsob vkládání rukou představoval určité použití síly. Člověk, který ruce vkládal, vždy poněkud přitlačil. Sámach znamenal ztotožnění toho, kdo ruce vkládal, s tím, na koho byly vkládány nebo přenos určité duchovní skutečnosti, ať už hříchu, viny nebo míry Ducha. Jedním z významů bylo též vytvoření jakési duchovní náhrady, substituce.

Sím a šít

Slovo sím znamená klást, položit, přiložit, určit, vložit, dát atd. Šít značí posadit, usadit, vsadit, přikládat, pokládat, ukládat. Tato slova mají daleko širší význam než sámach a jsou mnohem méně specifická. Na rozdíl od sámach, představují sím a šít v praxi jen pouhý dotek, při němž není nutno projevit žádnou fyzickou sílu.

Příklad tohoto způsobu vkládání rukou nalézáme např. v Gn 48,14, když patriarcha Jákob žehná Efraimovi a Manasesovi. Sím se vyskytuje také v 2Kr 4,34, kde nalézáme Elíšu, jak se dotýká syna Šúnemanky a křísí jej z mrtvých.

Významem sím a šít je zprostředkování požehnání, případně uzdravení.

Není bez zajímavosti, že Septuaginta (starověký řecký překlad Staré smlouvy, Bible první církve) všechna výše zmiňovaná hebrejská slovesa překládá slovesem jedním: epitithénai, a tím stírá právě popsaný významový rozdíl. Novosmluvní řečtina užívá stejně jako řečtina Septuaginty pro vkládání rukou slovesného tvaru epitithénai a od něj odvozeného substantiva epithesis.

Epitithénai

Toto řecké sloveso znamená: klást k něčemu, přikládat, vkládat, připojit, udílet atd.

V Nové smlouvě se epitithénai vyskytuje 40x a z toho ve 20 případech slouží přímo jako terminus technicus pro vkládání rukou. V ostatních případech má jiné, výše uvedené významy. 4x se v Nové smlouvě vyskytuje podstatné jméno epithesis. Z něj vytvořené slovní spojení epithesis tón cheirón znamená právě vkládání rukou.

VKLÁDÁNÍ RUKOU VE STARÉ SMLOUVĚ

Nyní se podíváme na různé příklady vkládání rukou ve Staré smlouvě.

Jákobovo požehnání Josefových synů

Ve 48. kapitole Genesis nalézáme první z míst, kde je vkládání rukou popisováno. Josef zde přivádí své syny ke svému umírajícímu otci Jákobovi, aby jim požehnal. „Izrael však zkřížil ruce a položil svou pravici na hlavu Efraima, který byl mladší, a svou levici na hlavu Manasese, ačkoli ten byl prvorozený.“ (Gn 48,14; B21)

Jákobovo požehnání je prvním výslovně zmíněným vkládáním rukou ve Staré smlouvě. Není však prvním případem otcovského požehnání, které bylo v tehdejší kultuře běžným jevem. Na základě samozřejmosti, s jakou Jákob vkládá ruce na své vnuky, můžeme předpokládat, že i na něj vkládal ruce jeho otec Izák, když mu žehnal v domnění, že má před sebou Ezaua, svého prvorozeného syna. (Gn 27,23) Také to, že Josef staví své syny k Jákobovým rukám, svědčí o tom, že vkládání rukou očekává.

Položení pravé ruky mělo větší význam než položení ruky levé. Josef si toho byl vědom, a proto staví prvorozeného Manasesa k otcově pravici a Efrajima k levici. Jákob úmyslně překříží ruce a povyšuje tak Efrajima nad Manasesa. Josef se snaží zabránit omylu a upozorňuje otce na to, že prvorozený je Manases. Jákob však ví, co dělá a prorokuje, že Efrajim přeroste svého staršího bratra a jeho potomstvo naplní pronárody. To se v dějinách izraelského lidu skutečně stalo. Efrajimovo pokolení mnohdy zástupně představuje celý severní Izrael. (Iz 11,13; Oz 11,8)

Stojí za povšimnutí, že Bůh ve Staré smlouvě častokrát staví mladšího syna nad staršího. Vyvoluje Izáka místo Izmaele (Gn 21,12), Jákoba místo Ezaua (Gn 25,23), Josefa místo Rúbena (Gn 48,21n; 49,3n), též Gedeona (Sd 6,11-16) a Davida (1S 16) místo jejich bratří. Vyplývá z toho známá skutečnost, že co je na prvním místě u lidí, nemusí nutně být na prvním místě u Boha. Hospodin si lidi vyvoluje na základě stavu jejich srdce a nikoliv na základě jejich rodového či společenského postavení. (1K 1,27n; Jk 2,5)

Když Jákob vkládá ruce, je to spojeno s požehnáním a proroctvím, stejné atributy uvidíme také u apoštolského vkládání rukou v Nové smlouvě. V případě Jákobova požehnání Josefových synů je pro vkládání rukou použito sloveso šít, související s přenosem požehnání, jde o dotek, při kterém není vyvíjen žádný tlak.

Vkládání rukou na obětní zvířata

Knihy Exodus a Leviticus jsou plné příkladů vkládání rukou na obětní zvířata. Sloveso použité pro vkládání rukou na obětní zvíře je sámach a znamená něco jako opřít se nebo zatlačit. Tento způsob vkládání rukou představuje přenos hříchu na zvíře a také ztotožnění obětníka se zvířetem. Můžeme také hovořit o vytvoření zástupce nebo náhrady. Zvíře představuje obětníka a umírá za hřích místo něj. Při obřadu na Den smíření (Lv 16) byly hříchy lidu přeneseny na dva kozly, jeden byl zabit a druhý vyhnán do pouště. Jedná se o starosmluvní prorocké vyjádření dokonalosti pozdější oběti Pána Ježíše Krista. Jeho prolitá krev nás dokonale smířila s Bohem a vzdálila od nás hříchy, od nichž jsme se v pokání odvrátili.

Posvěcení levitů

V 8. kapitole knihy Numeri je popsán obřad posvěcení levitů. Hospodin si vyvolil príslušníky kmene Lévi, aby vykonávali službu související s provozem Svatostánku. Byli vyvoleni jako zvláštní Hospodinovo vlastnictví namísto všech prvorozených Izraelců. (Nu 8,16) Instrukce pro jejich posvěcení zněly takto: „Přiveď levity před Stan setkávání a shromáždi tam celou izraelskou obec. Když levity přivedeš před Hospodina, synové Izraele na ně vloží ruce a Áron levity nabídne Hospodinu jako obětní dar synů Izraele, aby konali službu Hospodinu. Levité ať pak vloží ruce na hlavy těch býků. Jednoho obětuj jako oběť za hřích a druhého jako zápalnou oběť Hospodinu k vykoupení levitů. Potom levity postav před Árona a před jeho syny a nabídni je jako obětní dar Hospodinu. Tak oddělíš levity z řad synů Izraele a levité budou moji.“ (Nu 8,9-14; B21)

Izraelský lid zde vkládá ruce na lévijce. Tento způsob vkládání rukou (sámach) představuje ztotožnění se Izraelců s lévijci jakožto s jejich zástupci před Hospodinem. Bůh ve 14. verši říká, že lévijci jsou odděleni od ostatních Izraelců a náležejí Jemu. Duchovně jde tedy při vkládání rukou opět o ztotožnění nebo vytvoření zástupce.

Jozuovo pověření

Když si Mojžíš na sklonku svého života uvědomil blízkost smrti a tím i své služby, prosil Hospodina, aby ustanovil jeho nástupce. Hospodin mu přikázal, aby pověřil úlohou vedení lidu Jozuu. Toto pověření mělo proběhnout prostřednictvím vkládání rukou.

„Mojžíš tedy učinil, jak mu Hospodin přikázal. Vzal Jozua, postavil ho před kněze Eleazara a před celou obec, vložil na něj ruce a dal mu pověření, jak o tom Hospodin promluvil skrze Mojžíše.“ (Nu 27,22-23; B21)

Při vkládání rukou dochází k přenosu duchovního požehnání.

Toto biblické místo o vkládání rukou (jedná se o sámach) se stalo hlavním vzorem pro ordinaci (uvedení duchovních do úřadu) v judaismu a má dva hlavní významy. Tím prvním je, že Mojžíš předal Jozuovi „svou důstojnost“ (Nu 27,20), což představuje slávu nebo duchovní moudrost. „Jozue, syn Nunův, byl naplněn duchem moudrosti, neboť na něj Mojžíš vložil ruce.“ (Dt 34,9a; B21) V současné charismatické teologii bychom to pravděpodobně označili jako pomazání. Druhým neméně důležitým významem je, že Jozue byl veřejně, před zraky celého Izraele, označen jako ten, koho Bůh ustanovil za vůdce, který má být Mojžíšovým nástupcem.

Kamenování rouhače

Ve Staré smlouvě se vyskytuje ještě jedno poněkud zvláštní místo, kde je užito sloveso sámach. Jedná se o kamenování rouhače z 24. kapitoly knihy Leviticus. (Lv 24,10-14) Na odsouzeného zde vkládají ruce svědkové jeho činu. Toto vkládání rukou mohlo sloužit buď jako prostředek připodobnění trestu smrti k oběti nebo pravděpodobněji jako vyjádření svědka, že veškerá vina za zločin padá na hlavu odsouzeného.

Elíšův zázrak vzkříšení z mrtvých

Následující případ vkládání rukou je poněkud zvláštní. Jedná se o zázrak vzkříšení z mrtvých, který v Nové smlouvě nachází paralelu ve službě Ježíše a apoštolů. Elíša býval na svých cestách často hostem jedné ženy ze Šúnemu. Tato žena měla již starého muže a stále neměla syna. Tato skutečnost byla v Izraeli té doby velkým neštěstím a hanbou. Elíša jí prorokoval, že bude mít syna, a tak se skutečně stalo. Dítě však za nějakou dobu onemocnělo a zemřelo. Žena se vydala za Elíšou hledat pomoc. Elíša nejprve vyslal svého služebníka Gehazího, ale když ten neuspěl, modlil se za chlapce sám.

„Když Elíša vešel do domu, chlapec ležel mrtvý na lůžku. Elíša šel dovnitř, zavřel se s ním o samotě a začal se modlit k Hospodinu. Potom vstal a šel k chlapci. Položil se na něj, ústa na ústa, oči na oči, dlaně na dlaně. Jak na něm ležel, chlapcovo tělo se zahřálo. Potom se zvedl a přecházel po domě sem a tam. Opět k němu přistoupil a položil se na něj. Tu chlapec kýchl, pak znovu, celkem sedmkrát a nakonec otevřel oči. Elíša přivolal Gehaziho: „Zavolej Šunemitku!“ Zavolal ji tedy, a když přišla, Elíša jí řekl: „Tady máš svého syna.“ Vešla dovnitř, padla mu k nohám a klaněla se mu až k zemi. Pak vzala syna a odešla.“ (2Kr 4,32-37; B21)

I když tento případ není klasickou ukázkou vkládání rukou, jsem přesvědčen, že Elíša vkládání rukou k uzdravení Šúnemitčina syna používá. Ve 34. verši je použito slovo sím. Elíša na mrtvého chlapce nevkládá pouze dlaně, ale rozprostírá nad ním celé své tělo. Elíšovo počínání nese podobné rysy s počínáním jeho učitele Elijáše, když vzkřísil syna vdovy ze Sarepty. (1Kr 17,21) Až pozoruhodně stejně si počínal také apoštol Pavel, když v Troadě vzkřísil z mrtvých mladíka vypadnuvšího z okna (Sk 20,10). Můžeme tedy konstatovat, že doteky rukou a také jiných částí těla jsou ve Staré smlouvě doloženy jako součást modlitby za uzdravení či zmrtvýchvstání.

Elíša a izraelský král Jóaš

V tomto případě nešlo o vkládání rukou, které by představovalo ustanovení nebo uzdravení, šlo o součást prorockého úkonu. Starý umírající prorok Elíša položí ruce na ruce krále a přikáže mu vystřelit šíp z okna. Potom mu přikáže vystřelit do země a podle horlivosti, s jakou to panovník učiní, mu prorokuje míru jeho úspěchu v bojích s nepřáteli. (2Kr 13,14-19) Pro toto vkládání rukou je použito výrazu sím, který představuje přenos požehnání či pomazání. Na Jóašovy ruce přešlo pomazání, které na chvíli dodalo jeho střelbě prorocký význam.

VKLÁDÁNÍ RUKOU V NOVÉ SMLOUVĚ

Vkládání rukou jako duchovní praxe přirozeným způsobem přešlo také do Nové smlouvy. Používal ho Ježíš, apoštolové a bylo také praxí první církve. Už výše jsme uvedli, že epištola Židům učení o vkládání rukou zařazuje mezi základní křesťanské nauky. Spisy Nové smlouvy obsahují množství příkladů vkládání rukou. Vyskytují se při několika různých příležitostech.

Uzdravování

V poslední kapitole Markova evangelia Ježíš posílá své učedníky kázat radostnou zvěst o Mesiáši a získávat další učedníky. Slibuje jim, že věřící bude provázet Boží moc: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ (Mk 16,17-18; B21)

Učedníci měli pokračovat ve službě svého Mistra, který vkládání rukou používal jako nástroj na zprostředkování Božího nadpřirozeného uzdravení. Vkládání rukou v souvislosti s uzdravováním vidíme při všeobecných popisech Ježíšovy služby, (Lk 4,40; Mk 6,5) ale také při konkrétních případech uzdravení, které máme doloženy v Písmu: uzdravení slepého (Mk 8,23-25) nebo udzravení ženy se zdeformovanou páteří (Lk 13,10-13). Na těchto konkrétních případech také vidíme, že udravení skrze vkládání rukou může proběhnout okamžitě, jako v případě sehnuté ženy, nebo postupně, jako v případě slepého, na něhož Ježíš vkládal ruce opakovaně. V první církvi bylo vkládání rukou na nemocné spojené s modlitbou za jejich uzdravení běžnou praxí; častokrát bylo také spojeno s mazáním olejem. (Jk 5,14) Tato praxe byla neobyčejně účinná. 5. kapitola Skutků apoštolů mluví o tom, že služba uzdravování prostřednictvím vkládání rukou byla velice rozšířena a měla vysokou, mnohdy stoprocentní účinnost. (Sk 5,12-16) Vkládání rukou při uzdravování má dvojí význam. Prvním je symbolické vyjádření skutečnosti, že nemocného se prostřednictvím modlitebníka dotýká sám Bůh a druhým je fakt, že vkládání rukou je úkonem, jehož prostřednictvím je předávána a uvolňována Boží uzdravující moc. I dnes se při modlitbách za uzdravení spojených s vkládáním rukou setkáváme s tím, že lidé fyzicky cítí, jak do jejich těla proudí Boží moc.

Žehnání

„Tehdy k němu přinášeli malé děti, aby se jich dotkl, ale učedníci je okřikovali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim - vždyť právě takovým patří Boží království! Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něj nevejde.“ Potom je bral do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal jim.“ (Mk 10,13-16; B21)

V tomto oddíle Písma, který má své paralely v Mt 19,13-15 a v Lk 18,15-17, vidíme, že lidé k Ježíši nosili své děti, aby jim žehnal. Tento obyčej (žehnání dětí) je charakteristický pro rabínský judaismus a je mezi zbožnými Židy dodnes praktikován. Ježíšovi učedníci lidem brání v tom, aby přiváděli své děti, ale On je napomíná. Láska k dětem a k těm, kdo jsou jako děti, pramení ze samé podstaty Božího charakteru.

Dalším příkladem požehnání skrze vkládání rukou je Zj 1,17. Poté, co se oslavený Ježíš zjevil apoštolovi Janovi na ostrově Patmos, tak přemohla novosmluvního proroka Boží bázeň a padl ke Kristovým nohám jako mrtvý. Ježíš na něj položil ruku a povzbudil ho, aby se nebál. I v Nové smlouvě tedy můžeme pozorovat, že při vkládání rukou dochází k přenosu duchovního požehnání.

Naplnění Duchem Svatým

S duchovním požehnáním souvisí také služba, která pomáhá věřícímu k naplnění (nebo křtu) Duchem Svatým. I zde má své nezastupitelné místo praxe vkládání rukou. V Bibli najdeme místa popisující naplnění Duchem Svatým, ke kterému došlo spontánně, například v Jeruzalémě na Letnice nebo v Kornéliově domě. (Sk 2 a 10) Kromě těchto dvou případů však ve Skutcích nalézáme ještě další tři případy naplnění Duchem Svatým, které jsou v přímé souvislosti s vkládáním rukou. Prvním z těchto případů je Petrova a Janova služba nověobráceným křesťanům v Samaří: „Apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, a tak k nim vyslali Petra a Jana. Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. (Na nikoho z nich totiž ještě nesestoupil; byli pouze pokřtěni ve jménu Pána Ježíše.) Vkládali tedy na ně ruce a oni přijímali Ducha svatého. Když Šimon uviděl, že se Duch svatý uděluje skrze vkládání rukou apoštolů, přinesl jim peníze se slovy: Dejte i mně tu moc, aby každý, na koho vložím ruce, přijal Ducha svatého!“ (Sk 8,14-19; B21)

Mezi vkládáním rukou a naplněním Duchem Svatým je v Bibli velmi zřetelná souvislost.

Z tohoto textu je zřejmé, že apoštolové považovali naplnění Duchem Svatým za velmi důležitou věc, která je zde pro každého obráceného křesťana. Ve verších 17 a 18 je velmi dobře patrná souvislost mezi vkládáním rukou a obdržením naplnění Duchem Svatým. Šimon Kouzelník považoval dokonce apoštolské vkládání rukou za jakýsi magický úkon a nabídl apoštolům peníze, když ho do své moci „zasvětí“. V následujících verších čteme, že byl Petrem příkře napomenut a odmítnut. S Božími dary nelze kupčit. Když byl Saul z Tarsu (pozdější apoštol Pavel) na cestě do Damašku, kde chtěl zničit místní křesťanskou komunitu, prožil setkání s Ježíšem. Pozbyl zraku a byl doveden do Damašku, kde tři dny nejedl ani nepil. Bůh k němu poslal učedníka Ananiáše, který mu skrze vkládání rukou sloužil k uzdravení a k naplnění Duchem Svatým. (Sk 19,17-18)

Třetím místem, kde v Písmu nalézáme službu vkládání rukou v souvislosti s naplněním Duchem Svatým, je 19. kapitola Skutků. Čteme zde o apoštolu Pavlovi, který v Efezu objevil učedníky, kteří ještě nebyli naplněni Duchem Svatým. K této důležité zkušenosti jim sloužil právě prostřednictvím vkládání rukou.

Podle Písma vkládání rukou jistě není jediným způsobem, jak přijmout naplnění Duchem Svatým. Jak o Letnicích v Jeruzalémě, tak v Kornéliově domě lidé tuto zkušenost získali přímo, aniž by na ně někdo ruce vkládal. Na základě uvedených biblických míst však můžeme konstatovat, že je v pořádku vkládat ruce na lidi hledající naplnění Duchem Svatým.

Udílení duchovních darů

„Nezanedbávej dar, který je v tobě; byl ti dán skrze proroctví a vkládání rukou staršovstva.“ (1Tm 4,14; B21)

„Proto ti připomínám, abys v sobě rozněcoval ten Boží dar, který jsi přijal skrze vkládání mých rukou.“ (2Tm 1,6)

Timoteus přijal skrze vkládání rukou Pavla a starších duchovní dar a Pavel jej vybízí, aby tento dar nezanedbával, ale rozněcoval. Dozvídáme se, že dar byl dán „skrze proroctví“. Z této skutečnosti je možné usoudit, že udílení duchovních darů není nějakou živelnou záležitostí, ale předchází mu proroctví, zjevení Boží vůle. Akt vkládání rukou je tedy prostředkem, při němž se zjevená Boží vůle stává účinnou a duchovní dar je udělen.

Oddělení lidí pro specifickou práci

Oddělení Božích služebníků pro dílo a či jejich ustanovení do duchovního úřadu bylo od začátku dějin křesťanské církve spojeno s vkládáním rukou. Ve Skutcích apoštolů máme tři příklady: Prvním je ustanovení diakonů ve Sk 6,1-6, dalším vyslání misionářů ve Sk 13,2-3 a posledním ustanovení starších ve Sk 14,23.

Při tomto úkonu přijímal ustanovený, či vyslaný člověk pomazání, tzn. zmocnění od Ducha Svatého k vykonávání příslušné služby. Apoštol Pavel v souvislosti s ustanovováním do služby varuje Timotea: „Na nikoho nevkládej ruce ukvapeně a neměj účast na cizích hříších; zachovávej si čistotu.“ (1Tm 5,22; B21) Člověk se měl před ustanovením do nějakého úřadu dokázat jako někdo, kdo splňuje určitý standard a je dané úlohy hoden. Potom na něj církevní autority vkládaly ruce a byl ustanoven do služby. Známý biblický učitel Derek Prince na základě tohoto verše varuje před živelným, spontánním a chaotickým vkládáním rukou, ke kterému někdy v současném letničně-charizmatickém hnutí dochází. Při takovém nedisciplinovaném chování může dojít ke zlému duchovnímu vlivu a znečištění věřících.

Vkládání rukou patří do novosmluvní církve. Nejde o starověký rituál, ale živý, žehnající skutek víry, který symbolizuje to, že Kristova církev je založena na vztazích mezi jejími jednotlivými údy, které se navzájem potřebují. Je přirozeným projevem fungujícího těla Kristova. Moc zmrtvýchvstalého Krista k uzdravení a požehnání přebývá v životě každého jeho učedníka, který je naplněn Duchem Svatým a zvláště pak ve vedoucích, které si Bůh vyvolil.

 

Zdroj: Šobr, Daniel: Vkládání rukou; Biblická Universita Harvest International, Liberec 1999