Církev v Keni vedená Češkou

Církev v Keni vedená Češkou, farma a vzdělání pro sirotky

Když jsem uslyšela o plánované návštěvě Radomíry v našem sboru v Prostějově a možnosti uslyšet autentické příběhy, zážitky a vidět fotky ze života v Africe, nadchla jsem se a moc se těšila.

Čím více se ten den blížil, tím více jsem si uvědomovala, že budu konfrontována s realitou, která je dost odlišná od té mojí. Když jsem prvně uviděla Radomíru, statnou blondýnu a jejího manžela Bena, který je Afričan, došlo mi, že oni dva představují ten kontrast, který asi budu za malý okamžik vnímat z celé přednášky. Byla jsem sice soustředěná na své poznámky, abych vám později mohla všechny informace zprostředkovat, ale na druhou stranu jsem se zasouvala do židle pod tíhou skutečností a odlišností, které jsme vyslechli z úst této statečné misionářky.

Radomíra odcestovala do Keni v roce 2012 a od té doby zde buduje evangelizační službu na ostrově na Viktoriině jezeře, který patří částečně státům Keňa, Uganda a Tanzanie. Káže zde s manželem evangelium ve sborech a modlí se za uzdravení, ale i na dalších místech, kam jsou zváni. Služba je velmi potřebná, protože tamní obyvatelé sice vědí o Ježíši, ale věří, že jim bude vše odpuštěno bez ohledu na jejich skutky. Na pohřbech probíhají oslavy, neboť se všichni radují z toho, že jejich příbuzný odešel do nebe. Tady je místo pro jejich misionářskou práci, kdy mohou po obřadu promluvit k pozůstalým a kázat o pokání a odpuštění hříchů. Místní obyvatelé se totiž domnívají, že mohou krást, lhát a dělat si z takových skutků legraci, a pak jim bude vše odpuštěno. I místní pastoři často žijí nemorálně, mnohdy i v nemanželských svazcích, protože svatbu nepovažují za důležitou. Pozice pastora je v těchto končinách velmi výhodná. Funguje podobně jako místní šaman, žije v bohatství, má takzvaně „postel ze zlata“, ale jeho ovečky žijí v chudobě a bez živého Božího slova. Někteří věřící vyjdou ráno v pěkných šatech do církve a odpoledne leží v příkopě opilí a zdrogovaní. Taková je realita. Nově obrácení, kteří uvěří během velkých kampaní, se často dostanou do církví takových „vlků“, které pak uctívají a živí. Dalším nebezpečím v těchto zemích je okultismus. Radomíra káže anglicky, její manžel v místních jazycích. Často jsou zváni i do škol, kde přednáší studentům o manželství a životě v čistotě před vstupem do manželství. Jejich dvouletá dcera absolvuje všechna tato shromáždění s nimi.

Kromě kázání evangelia pracuje tento manželský pár na své farmě. Cílem této farmy je vytvořit zásobárnu potravin pro pronásledované křesťany. Živí se zde chovem slepic, králíků, hus, koz na mléko (mléčná koza potřebuje speciální péči) a dalších zvířat, prodávají vejce a maso. Několik koz jim někdo ze žárlivosti zabil, protože se tu Benovi a Radomíře daří. Dále také vyučují místní farmáře, jak se starat o svá vlastní zvířata, aby nebyli závislí na humanitární pomoci. Pro nás Evropany existuje možnost „koupit kozu do Afriky“ a podpořit tak různé humanitární projekty. Možná jste se o takových humanitárních organizacích a jejich nabídkách doslechli. Ovšem tyto „humanitární kozy“ jsou určeny k jídlu, nikoliv pro mléko, tedy ne pro produkci. Radomíra učí farmáře, aby byli samostatní. Například naučila farmáře Charlese starat se o jeho krávy, které dávaly jen 3 l mléka denně (na jednu krávu). Poté, co se Charles zařídil dle Radomířiných rad, začaly jeho krávy dojit 25 litrů denně (na jednu krávu). On si pak postavil větší a lepší dům (z cihel, ne jen z hlíny jako ten předešlý) a přestěhoval se s celou rodinou.

Další projekt, na kterém pracují, se nazývá „Jossap“, což v překladu znamená Josefovy sýpky. Zde se jedná o vzdělání pro sirotky. Starají se o sirotky, kteří nemají žádné rodiče, nebo jen jednoho rodiče, který péči nezvládá. Momentálně pečují zhruba o 30 sirotků, kterým hledají sponzory. Takový sponzor hradí školné na dítě, aby dítě mohlo navštěvovat základní nebo střední školu, hradí uniformu, která je ve všech školách v těchto třech státech povinná, povlečení (děti ve škole bydlí během školních dní) apod. Také lze spojit několik sponzorů dohromady, kteří pak podpoří jedno dítě. Školné stojí mezi 1 200 – 1 500 Kč/měsíc. Možná se vám právě honí hlavou myšlenka, která nahlodávala i mě. Čím se liší tato služba od jiné „adopce na dálku“, o které často slýcháme? Radomíra má s dětmi dohodu. Ten, kdo dostane pomoc, bude potom spolupracovat na jejich projektech. Zkrátka se také zapojí do práce. Například nechali vystudovat Desmonda. Desmond je mladý kluk z Keni, který vystudoval obor lékařství v Ugandě (kde je levnější vzdělání) a nyní pracuje v projektu Bena a Radomíry. Kupříkladu se stará o zdraví dětí z projektu. Nejedná se tedy o humanitární pomoc, ale všechna ta péče stojí něco na oplátku. Sponzorované děti nebo jiní místní, kterým se dostane pomoci, podporují zase další. V běžné charitativní organizaci se může stát, že dítě sice dostuduje, ale pak nesežene práci. Ve školách v Keni (Tanzanii a Ugandě) studují chlapci a děvčata odděleně. I děvčatům se holí hlavy, tedy je obtížné rozpoznat, jestli se jedná o hocha nebo dívku. Ovšem lze to snadno poznat podle uniformy (alespoň já jsem se tím řídila). Pokud chcete zjistit, proč se tak děje, čtěte dál.

Radomíra dbá na vzdělání sponzorovaných dětí. Každý žák/student musí plnit školní výsledky a mít dobré vysvědčení po každém trimestru (známky A – E). Děti se učí číst a psát od 3 let. Podle závěrečných zkoušek po základní škole (7. třída) se dostanou na lepší nebo horší střední školu (dalších 6 let), pak popřípadě na vysokou školu. Jedna ze škol, kde tento manželský pár pracuje, čítá 400 žáků. Jedná se o křesťanskou školu, kde jsou děti vedeni k víře v Krista. Do této školy chodí i muslimské děti a všichni zde chválí Ježíše. Křesťané a muslimové zde žijí v pokoji, situace je zcela odlišná od té naší v Evropě a na Blízkém východě. Děti ve škole bydlí, jedí a učí se. Školní den začíná v 7 hodin ráno a končí ve 21 hodin večer. Během této doby probíhá vyučování, ale děti mají i čas na praní prádla, čištění bot i hraní. Afričané se mnohdy neumějí starat o věci, ale tyto děti se to ve škole učí a dovedou to. Ve 22 hodin je večerka. Pokud dítě nemá dostačující školní výsledky nebo odmítne studovat, je z projektu vyloučeno a ztrácí sponzora.

Následuje rozhovor, skrze který snadněji nahlédnete do Radomířina srdce a dané situace. Pro nás obě (misionářku a pisatelku) bylo snadnější hned od začátku přejít k tykání, které mi Radomíra nabídla:

Radomíro, jaký byl tvůj první projekt, který tě do Afriky přivedl?

V roce 2012 jsem se připojila k jedné české neziskové organizaci, která v Keni pracovala, ale od roku 2013 pracuji samostatně. Vždy byla touha mého srdce odjet do Afriky a pracovat tam pro Pána, ale nějakou dobu trvalo, než jsem tu Boží výzvu přijala.

Jakou největší potřebu vidíš v Keni, Ugandě a Tanzanii?

Určitě vzdělání. Oni se učí látku nazpaměť a neučí se logicky myslet, chybí jim zdravý selský rozum. Například jsem chtěla koupit cibuli. Zeptala jsem se, kolik stojí jedna cibule. Jedna cibule stála u té trhovkyně 5 šilinků (tamní měna). „Kolik bude stát 5 cibulí?“ zeptala jsem se. Dostala jsem odpověď: „200 šilinků, protože víc cibule znamená víc peněz.“

Jak dlouhou část roku trávíš s manželem v Africe a v České republice?

Většinou jsme 10 měsíců v Africe a 2 měsíce tady. V Africe podnikáme výjezdy do Tanzanie a Ugandy a kážeme evangelium nebo vedeme semináře o manželství ve školách. V ČR pak máme přednášky a říkáme lidem o naší práci tam. Získáváme tak sponzory.

Co by měli lidé o vaší práci vědět?

V první řadě nejsme humanitární pomoc. Sloužíme Bohu, kážeme Boží slovo, učíme lidi, aby nekradli a nelhali a pomáháme farmářům a ve školách. Ale nic nedáme zadarmo, chceme spoluúčast. Kdo dostane vzdělání, bude pak s námi spolupracovat.

Kolik stojí jídlo na jeden den?

To nejde říct jednoznačně. Ceny chleba se každý den mění kvůli korupci. V Keni je velmi rozšířená korupce a zákony se zde nedodržují. V Ugandě je situace mnohem lepší, tam lidé zákony dodržují a korupce není tak vysoká. Prezident Ugandy je znovuzrozený křesťan.

Jak získáváš prostředky pro vaši práci?

Organizujeme v ČR přednášky, ukazujeme lidem svou práci, nabízíme jim, aby k nám přijeli. Také jsme viditelní na Facebooku, lidé si informace přečtou a rozhodnou se sponzorovat.

Jaká je spolupráce s tamní vládou?

Téměř žádná, spíš nám hážou klacky pod nohy. Museli jsme se registrovat jako „lokálně pomáhající organizace“, jinak bych se mohla dostat do vězení. Registrace neziskové organizace je dost drahá. Nedávno Ben kontaktoval jednoho vládního zástupce v Nairobi. Přislíbili nám motorku, protože bychom ji potřebovali. Ben běžně zajišťuje administrativní práci, vyplňuje formuláře a podobně. Také staví kurníky, králíkárny atd.

Jaká nebezpečí hrozí dětem?

Během voleb je vycházet ven dost nebezpečné, dochází k nepokojům, vraždám, mučení politiků… takže někdy několik dní vůbec nevycházíme. Další nebezpečí je okultismus, dokonce kanibalismus. Mám s tím vlastní zkušenosti. Rozšířila jsem práci do sousední oblasti, aby se i tam dostalo evangelium. Po nějaké době mi začalo být špatně. Když jsem šla k doktorovi, nic nezjistil, žádnou příčinu. Ale mimoděk se mě zeptal, jestli proti mně nejdou nějací okultisté. V tu dobu jsem už zjistila, že v dané lokalitě jsou okultní praktiky dost rozšířené. Měli v plánu mě věnovat ďáblu, použít mou lebku k okultním praktikám a moje maso sníst. Přesně tak mi to bylo sděleno. Tak jsem tu službu uzavřela a odešla.

Další problém tam je alkohol, jsou na něm závislé i děti.

Jak k tomu dochází?

Je tu problém s alkoholem a drogami. Čichají chemikálie, které si sami vyrábí. Taková droga může oslepit i zabít. Dětem to dávají jejich závislí rodiče, aby měli od nich pokoj. Já pak s těmi dětmi měním chemikálie za chleba a limonádu a mluvím s nimi. V této době se ředitel školy, kde pracujeme, stará o sedmiletého kluka, který je závislý na alkoholu. Prošel detoxem a teď s ním dál pracujeme. (poznámka autorky: Viděla jsem jen fotografie dětí z projektu, kterým čiší radost a naděje z očí, a fotky těchto závislých školáků. Na očích těch opojených je vidět jen beznaděj.)

Jaké hrozí nebezpečí tobě a tvé rodině?

Asi je to v pohodě. Přestěhovali jsme se do muslimské čtvrti. Pod svícnem je největší tma, kdo by tam hledal křesťany…

Uvědomují si děti ta nebezpečí, která jim hrozí?

Vědí o tom, některým to i dochází.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Každý den je jiný. Většinou vstanu v 5 hodin ráno, uvařím si kávu, jdu se modlit, najím se a nakrmím králíky, Samson mi ráno pomáhá. Adoptovali jsme ho, studuje na učitele a bydlí s námi. Pomůže mi, než jde do školy. Svého otce vůbec nepoznal a jeho matka umřela, když mu byli 2 roky. Starala se o něj jeho starší sestra, ale v jeho 13 letech ho vyhodila do buše, ať se stará o sebe sám. Bydlel v chatrči s hliněnou podlahou, měl jen rohož na spaní, kotlík na vaření na ohništi a dva škopky… No, a pak, když se postarám o zvířata, buď jedu do školy něco vyřizovat, to pokud přijdou od sponzorů nějaké peníze na účet, nebo stavíme králíkárny, staráme se o farmu a tak. Každý den je jiný.

Jakou pomoc teď nejvíc potřebujete?

Potřebujeme koupit nové slepice, ty živí naši farmu. Po třech letech už jsou staré a přestávají snášet, pak už se hodí jen na polívku. Takže potřebujeme 200 nových slepic, jedna stojí 300 Kč. Taky potřebujeme koupit pozemek, abychom se přestěhovali a rozšířili. Budeme tak moct chovat i ryby, ty dobře vydělávají a jdou na odbyt. Supermarkety by od nás odebírali i maso, ale nemáme prostor pro tak velký chov, zatím.

Kolik stojí takový pozemek?

Pokud vezmeme v úvahu dům i pozemek, tak cca 750 000 Kč.

Proč vlastně holí v Africe holkám hlavy, takže vypadají jako kluci?

Někdo říká, že je to z hygienických důvodů, někdo říká že proto, aby se nelíbili klukům. Já si myslím, že děvčata by měla mít dlouhé vlasy. Holky z našeho projektu chodily donedávna na katolickou školu, ale byly tam nešťastné. Oholili jim hlavy a strašně zhubly. Tak jsme je přesunuli do soukromé školy. Zaměstnáváme tam jednu ženu, která je postižená. Jinak by nesehnala práci, žádný sociální systém tu nefunguje. Platíme jí za to, že holkám plete copánky, aby měly dlouhé vlasy.

Kolik taková škola stojí?

Většinou 1 200 Kč na měsíc. Dítě taky potřebuje uniformu, to je asi 300 Kč, máme smluvní cenu s jedním místním krejčím, školní boty za 500 Kč. Záleží na tom, co konkrétní dítě potřebuje. Někdy se sejde několik sponzorů a složí se na jedno dítě. Můžete si informace přečíst na Facebooku.

Proč jsou lidé v těchto státech tak chudí.

To je uměle vytvořená chudoba. Voliči jsou jednodušší a zvolí ty politiky, kteří je pak odírají, pak vzniká korupce.

Jaké zázraky jsi zažila?

Modlíme se za nemocné. Někdy vidíme výsledky hned, jindy ne. Moc velkou radost jsem měla z Adama. Ten kluk měl nějakou nemoc a od té nemoci měl paralyzovanou ruku, prostě ji necítil. Modlili jsme se za něj. Setkali jsme se až po roce. Mával na mě sádrou. Měl sádru na té paralyzované ruce. Radostně mi oznamoval, že už tu ruku cítí a že ho bolí. Dojil krávu, ta ho kopla a zlomila mu tu ruku.

Ale jsou i smutné případy. Někdy sbíráme malé děti na vesnici, které jejich matka vystrčila ven z domu, protože jsou nemocné. Když má taková matka třeba 10 dětí a jedno jí onemocní malárií, vyhodí ho z domu. Buď se uzdrav, nebo se nevracej. My pak to dítě vezmeme, sháníme peníze na léky pro to dítě a pak se může vrátit k rodině. Ale to se ve městech neděje.

Zažíváš nějaký kulturní šok, když se vracíš do Afriky?

Paradoxně zažívám šok, když přijedu z Afriky sem. Tam, kde bydlíme, je celkem stabilní teplota kolem 25 stupňů, bydlíme v horách. Tady je mi pořád zima, jsem unavená a mívám zažívací potíže. Tady jím chemicky upravené jídlo, v Africe jíme mnohem zdravěji.

Co bychom ještě měli vědět?

Přijeďte se k nám podívat, vítáme každého. Nemusíte mít misionářskou školu. Někdo přijede, protože chce změnu životního stylu, uspořádat si hodnoty, někdo přijede na dovolenou. Jsme ochotní i pomoct, pokud by jste chtěli založit nějaký byznys, můžeme vám poskytnout místní kontakty. V Keni a Tanzanii žije hodně bělochů na důchod, někteří jsou i Češi. Pomůžeme vám i s vízem. Můžete nám pomoct na farmě, jakákoli pomoc je vítaná.

Díky za rozhovor.