Což nevíš, že dobrota Boží tě vede k pokání?

Svědectví Pavla Tošovského

Rád bych s vámi sdílel svědectví z mého života. Můj příběh je o velkém nadšení pro Boží dílo, ale také o velkém selhání a nakonec o úžasné Boží milosti, kterou jsem směl prožít.

Narodil jsem se ve věřící rodině. S rodiči jsem neděli co neděli chodil do shromáždění. Nikdy v životě jsem nepochyboval o Boží existenci, naopak jsem už od dětství nechápal, jak může někdo věřit takovým hloupostem, jako že se člověk vyvinul z opice. Nicméně můj život Bohu nepatřil. Připadalo mi, že žít křesťanským životem je nuda a že by mi unikla spousta lákavějších věcí. Mnohem víc mě bavil sport, flirtování s děvčaty a rocková muzika.

Až kolem 18. roku mého života nastal zlom. Setkal jsem se poprvé v životě s lidmi, kteří se z naprostého ateismu obrátili k Ježíši Kristu, a všiml jsem si, jakou revoluci to v jejich životě vyvolalo. Byli plní radosti, ale i odvahy, která se projevovala tím, že v hlubokém komunismu svědčili o Pánu Ježíši všem lidem okolo téměř na potkání a nehleděli na komplikace, které jim to přinášelo. Zatímco o mně až do 3. ročníku na střední škole nikdo nevěděl, že pocházím z křesťanského prostředí. Začal jsem se sám za sebe stydět a zároveň toužit po tom, co mají oni. A tak jsem jednoho dne poklekl, vyznal Bohu své hříchy a začal prožívat stejný pokoj, ale také to dobrodružství, které prožívá každý opravdový křesťan v životě s Bohem. Začal jsem vydávat svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Zažil jsem párkrát i posměch, ale několik mých spolužáků se obrátilo, z čehož jsem prožíval ohromnou radost. To pokračovalo i na vysoké škole v Praze. Dostal jsem se do charizmatického sboru v Holešovicích, kde jsem po nějaké době prožil křest v Duchu Svatém. To ještě více posílilo moji touhu přivádět lidi ke Kristu. Myslím, že tehdy dobrá polovina mých spolužáků, kterým jsem svědčil a pozval je do sboru, se nakonec obrátila. Bylo to v 80. letech a my prožívali věci, o kterých jsme do té doby jen četli v knihách jako „Dýka a kříž“, Nejšťastnější lidé na zemi“ nebo „Oni hovoria inými jazykmi“!

Po ukončení studia jsem se vrátil do Ústí nad Labem a pokračoval v nadšené službě Pánu. S mládeží, kterou jsem tehdy vedl, jsme začali záhy prožívat podobné věci. Obrácení, vysvobození, naplňování Duchem Svatým – to bylo něco, pro co jsem se chtěl nasadit ze všech svých sil.

Ještě před listopadovou „sametovou revolucí“ jsme s dalšími bratry a sestrami prožili, že máme v Ústí založit charizmatický sbor. Začali jsme v počtu asi 12 lidí a modlili se za růst. Vzorem nám byl sbor Hit Gyülekezete v Budapešti, kam jsme se poprvé dostali v polovině 80. let a kde nás uchvátila Boží moc, silné vyučování a úžasný růst. S nadšením jsme pak prožívali pád komunismu, za který jsme se modlili, a nyní se otevřely brány k ještě většímu zvěstování evangelia. Devadesátá léta byla v Česku ve znamení masových evangelizací, zahraničních kazatelů a misionářů, zázračných uzdravení. Zapojili jsme se plně do tohoto proudu a náš počet asi za rok a půl narostl přibližně na 150. Osobně jsem věřil tomu, že nás za chvíli budou tisíce.

Jenže to se nestalo. Najednou jako když utne a sbor přestal růst. Začaly i neshody ve vedení sboru, já jsem rezignoval na pozici pastora, utápěl se ve výčitkách a pitval jsem se v tom, kde dělám chybu. V průběhu dalších let jsem zažíval střídavé vzestupy a pády, kromě jiného jsem začal podnikat a v roce 1998 jsem se dostal i do politiky na komunální a o 2 roky později i na regionální úrovni. Dařilo se mi víceméně úspěšně, ale můj život s Bohem naopak čím dál více uvadal. Začal jsem dělat víc a víc kompromisů, zanedbával Boží slovo, modlitbu, obecenství, až jsem úplně ztratil živý kontakt s Bohem.

Tím ale můj pozvolný pád neskončil. Postupně jsem se začal propadat do stále horších hříchů. Manželské problémy jsem „vyřešil“ několikanásobnou nevěrou a posléze se tento způsob života stal pro mě normální. Takzvaně jsem si užíval života. Situace nakonec vyvrcholila rozvodem a rozpadem mé původní rodiny.

Jak šel čas, poněkud jsem se z rozháraného způsobu života alespoň trochu uklidnil, založil jsem novou rodinu a prožíval naplno lidskou lásku i radost z toho, že se nám začalo dařit. Nicméně moje srdce bylo od Boha daleko. Na věčnost jsem se snažil nemyslet. Ale myšlenky na ni byly neodbytné. Nejhorší bylo asi to, že jsem si začal myslet, že už se k Bohu ani nemůžu vrátit. A ani jsem neměl k tomu touhu. A protože jsem ztratil pojem o tom, jaký Bůh skutečně je, čekal jsem nějaký tvrdý trest. „Odkud ta rána od Boha konečně přijde“?, říkal jsem si, zvlášť když jsem věděl, že pár lidí čeká, až mi to Bůh „spočítá“. Ale ono pořád nic. Mé rodině se dařilo líp a líp. Milující manželka. Zdravé a šikovné dítě. Dobré zaměstnání. Jen v mé duši bylo pořád to prázdné místo, které může naplnit jen Bůh…

Dnes vím, že to byly hlavně modlitby mých rodičů a dalších křesťanů, které ve mně postupně vyvolaly touhu se k Bohu vrátit. Po několika letech jsem si začal připouštět, že možná není všechno ztraceno a že mě může čekat nejen hezký život s milovanými lidmi tady na zemi, ale že by mi snad Bůh i mohl odpustit a přijmout mě zpátky k sobě. Začal jsem prožívat velký vnitřní boj.

Na tu noc nikdy nezapomenu. Byl jsem s rodinou na dovolené v Chorvatsku a jako mnohokrát předtím jsem nemohl spát. Cítil jsem, že musím jít ven a vykřičet veškerou svoji vnitřní bídu svému Stvořiteli. Sedl jsem si na břehu moře a začal volat k Bohu: „Můžeš mi to, Pane, vůbec ještě odpustit?“ A pak jsem tam několik hodin vyznával všechny hříchy a špatnosti, na které jsem si jen vzpomněl. A víte, co mi Bůh na tom místě někdy před svítáním ukázal? Jako bych slyšel Jeho laskavý hlas: „Čekal jsi, že tě budu trestat? Že ti to spočítám za to, co jsi všechno prováděl? Že zničím tvoji pozemskou idylku? Ale já už jsem trestal. Před 2 000 lety. Nechal jsem za toto všechno ukřižovat svého Syna!“ Když jsem si tyto věci uvědomil, mé srdce zaplavila ohromná vděčnost. Intenzivně jsem začal prožívat verš z Římanům 2,4: „Což nevíš, že dobrota Boží tě vede k pokání?“

Od této chvíle nebylo jediné minuty, kdy bych pochyboval o Boží dobrotě, lásce a odpuštění. Bůh naplnil to prázdné místo v mé duši pokojem, láskou a radostí. Mohu nyní všechny své blízké milovat úplně novým způsobem. Poprosil jsem o odpuštění všechny, kterým jsem v minulosti ublížil. Postupně mi Pán ukázal, že se nemám schovávat někde v poslední lavici v církvi, ale že chce, abych mu sloužil a svědčil znovu o Jeho lásce a nesmírné milosti. Dostal jsem se mezi bratry a sestry v církvi Milost a zjistil, že se za mě v poslední době modlili. Dnes se můžu modlit spolu s nimi za jiné lidi i já.

Chtěl bych na závěr povzbudit všechny, kteří mají někoho blízkého, kdo opustil Boží cestu. Modlete se za něj. Má to smysl. Ten člověk je oklamán, žije v hříchu a v bludu, ale vytrvalá modlitba víry může způsobit, že Bůh dá do jeho srdce touhu se vrátit. Dokud dýcháme, je pro každého ještě čas milosti!