Duchovní dary II.

Boží dobrota se bezprostředně projevuje v Jeho přirozenosti dárce. Bůh dává lidem dary, dává je nezištně s cílem budovat a žehnat svůj lid. Jeho dary jsou projevy milosti (řec. charismata), proto jsou křesťané, kteří tyto dary od Ducha Svatého přijali, nazýváni charismatiky.

Rozmanitost duchovních darů

Biblický pojem duchovní dary je velice široký. Písmo ho používá v několika různých souvislostech. Tím největším darem, který byl lidstvu dán, je věčný život. Možná je to pro mnohé překvapivé, ale v souvislosti se spásou apoštol Pavel používá právě slovo charisma, dar milosti: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,23; ČEP) Dalšími duchovními dary, které Bůh dává církvi jsou jeho služebníci – lidé, které Bůh povolal, aby budovali „tělo Kristovo“ a sloužili mu: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele.“ (Ef 4,11; ČEP) Božími dary jsou také způsoby služby, kterými lidé slouží (Ř 12,6-8 a 1Kor 12,28-31). V tomto článku se budeme věnovat charismatům v užším slova smyslu tak, jak je opisuje úvod 12. kapitoly 1. listu apoštola Pavla do Korintu:

„Pokud jde o duchovní dary, bratři, nechci, abyste zůstali v nevědomosti. Víte, že jste ještě jako pohané chodili k němým modlám, jak jste k tomu byli vedeni. Proto chci, abyste věděli, že nikdo, kdo mluví v Duchu svatém, nemůže zlořečit Ježíši, tak jako nikdo nemůže prohlásit „Ježíš je Pán,“ jedině v Duchu svatém.

Jsou různé dary, ale tentýž Duch, jsou různé služby, ale tentýž Pán, jsou různá působení, ale všechno ve všech působí tentýž Bůh. Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku: jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, jinému od téhož Ducha slovo poznání, dalšímu víra v tomtéž Duchu, jinému dary uzdravování v tomtéž Duchu, jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému různé druhy jazyků, jinému výklad jazyků. To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.“ (1Kor 12,1-11; B21)

Toto místo Písma hovoří o charismatech, která jsou „projevy Ducha“. Jde o projevy působení Ducha Svatého v životech křesťanů, které mají nadpřirozený charakter. Jsou projevem Boží moci a uschopňují věřící k duchovní službě, jejíž podstatou nejsou jejich přirozené schopnosti, ale projevy nadpřirozeného obdarování od Boha.

O duchovních darech potřebujeme vědět a musíme je umět používat. Apoštol Pavel zdůrazňuje, že nechce, abychom v této oblasti zůstali v nevědomosti. Lidé jsou duchovní bytosti a jako takoví mají jistou tendenci tíhnout k duchovnu či nadpřirozenu. Pohané jsou přitahováni k modlám, jejichž duchovní moc je démonického původu. (1Kor 10,20) Křesťané se svým životem a bohoslužbou otevírají působení Ducha Svatého, který mění jejich životy a dává jim zmocnění ke službě přesně podle slov, které Pán pronesl těsně před svým nanebevstoupením: „Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ (Sk 1,8; B21) Křesťanství bez Boží moci není křesťanstvím, které zprostředkuje lidem Boží království, protože „Království Boží nezáleží v slovech, nýbrž v moci.“ (1Kor 4,20; ČEP) Proto je úlohou každého údu Těla Kristova, aby dovolil Duchu Svatému konat ve svém životě a projevovat skrze sebe moc Božího království prostřednictvím darů Boží milosti. Pohanské modlářství se nedá porazit vírou, která by byla založena pouze na teoretické teologii. Jedinou alternativou pohanských duchovních praktik je charismatické křesťanství, charakterizované živou vírou, zázraky a nepřehlédnutelným působením Ducha Svatého, nesoucím ovoce v životě každého křesťana.

Tím největším darem, který byl lidstvu dán, je věčný život.

Označení duchovních darů jako charismata, tedy dary milosti, vůbec není náhodné. Milost je pro působení Ducha Svatého v našich životech charakteristická. Kdyby se nám nedostalo Boží milosti v podobě vykoupení na kříži a očištění od hříchů, nebylo by vůbec možné, abychom přijali Božího Svatého Ducha. Další rozměr milosti v případě duchovních darů vidíme v tom, že dávají člověku schopnosti, kterými přirozeně nedisponuje. Cokoli se v církvi děje v důsledku působení duchovních darů, je projevem Boží milosti a žádný člověk si za to nemůže připisovat zásluhy. Charismata jsou prostředkem nadpřirozeného Božího působení v církvi. Duchovní dary přinášejí zjevení, jsou nástrojem, skrze který k nám Bůh mluví, a kanálem, kterým k nám proudí Boží moc.

Duchovní dary jsou různé, ale mají jednoho původce, kterým je Duch Svatý. Když Hospodinův Duch působí, jeho působení nikdy nemůže být zlé nebo nebezpečné, pod vlivem Parakléta (Obhájce – označení, které používal pro Ducha Svatého Ježíš v Janově evangeliu 14., 15. a 16. kapitole) člověk nemůže zlořečit Ježíši, ale vyznává Ho jako Pána a Spasitele. V tomto článku se budeme věnovat specifické skupině darů, kterou někteří bibličtí učitelé označují jako dary zjevení. Do této skupiny patří slovo moudrosti, slovo poznání a dar rozlišování duchů.

Slovo moudrosti

Slovo moudrosti (řec. logos sofias) je prvním konkrétním duchovním darem (nebo projevem Ducha ), kterému se budeme v tomto článku věnovat. Dar slova moudrosti je uschopněním k pronesení moudrého výroku, který se stane řešením v nějaké svízelné situaci, nebo slova, které pomůže církvi či jednotlivci dosáhnout Boží požehnání nebo odhalit Boží vůli.

Zde je důležité, abychom si vysvětlili, co znamená pojem moudrost v biblickém kontextu. Moudrost, o níž je zde řeč, je daleko více než jen úroveň znalostí nebo inteligenční kvocient. Moudrost, kterou dává Bůh, je schopnost správně jednat v různých situacích a dělat věci tak, aby výsledek byl co nejlepší a bylo dosaženo cíle. Moudrost tedy není intelektuální teoretická dispozice, ale schopnost naše informace, zručnost a zkušenost co nejefektivněji využít. V Písmu čteme, že moudrostí se nazývá také šikovnost či umělecké nadání: tak to vidíme i v případě umělců a řemeslníků pracujících na Mojžíšově svatostánku a jeho vybavení. (Ex 31,1-5) Moudrost představuje též schopnost dělat správné věci ve správnou chvíli.

Slovo moudrosti, jako duchovní dar, vůbec nesouvisí s úrovní moudrosti, kterou člověk běžně disponuje. Moudrost člověk obyčejně získává studiem, zkušenostmi a především také modlitbou a hledáním Boha, neboť počátkem moudrosti je bázeň před Hospodinem. (Př 9,10) Když se jí někomu nedostává, je potřeba o ni s vírou prosit. (Jk 1,5) Na rozdíl od „běžné“ moudrosti přichází dar slova moudrosti spontánně od Ducha Svatého v konkrétní situaci, kdy je potřeba Božího řešení problému a nadpřirozeného usměrnění. Ve Staré smlouvě nalézáme několik příkladů, kdy se nadpřirozená moudrost projevila u Božích služebníků v podobě slova moudrosti.

Známým je příklad Josefa, kterého rada faraonovi ohledně způsobu jak odvrátit hladomor hrozící Egyptu, byla typickým slovem moudrosti. Tato rada následovala Josefův výklad faraonova snu, který pomohl Egyptu se připravit na přicházejících sedm let neúrody a hladu. Slovo moudrosti spočívalo v doporučení, že země se má připravit tak, že během sedmi let hojnosti budou její obyvatelé pravidelně odvádět určitý díl z úrody. Tyto odložené zásoby se později staly zdrojem obživy v době nedostatku. (Gn 41,33-36)

Když se Mojžíš dostal do svízelné situace kvůli tomu, že lidí kterým měl sloužit bylo tak mnoho, že na „pastorační rozhovor“ s Mojžíšem museli čekat od rána do večera, dal mu jeho tchán Jitro velmi dobrou radu, kterou rovněž můžeme považovat za slovo moudrosti: „Vyhlédni si také ze všeho lidu schopné a bohabojné muže, věrné muže, kteří nenávidí úplatky. Ty nad nimi ustanov jako správce nad tisíci, nad sty, nad padesáti a deseti. Oni ať běžně soudí lid. Každou větší věc ať přednesou tobě, ale každou menší věc ať soudí sami. Ulehči si, oni ponesou břemeno s tebou! Uděláš-li to, budeš moci obstát, až ti Bůh dá další příkazy. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji.“ (Ex 18,21-23; B21) Toto slovo vedlo asi k prvnímu organizovanému rozdělení pastorační péče v dějinách Božího lidu. Když se Mojžíš naučil delegovat zodpovědnost a službu, mohl se plně věnovat vztahu s Hospodinem a své úloze vůdce Božího lidu a zákonodárce.

Moudrost byla tím, co si Šalomoun žádal od Boha, když se s ním Hospodin setkal v Gibeónu.

Asi nejpůsobivější příklad slova moudrosti ve Staré smlouvě nacházíme v příběhu z období vlády krále Šalomouna. Davidův syn Šalomoun proslul svou moudrostí. Moudrost byla tím, co si žádal od Boha, když se s ním Hospodin setkal v Gibeónu. (1 Kr 3) Nebylo to ani bohatství ani úspěch, ale moudrost; a tato moudrost mu byla dána. Vynikal nad všechny lidi, kteří žili v jeho době. I on se však setkával se situacemi, ve kterých sebelepší lidská moudrost nestačila a bylo potřeba nadpřirozeného projevu moudrosti v podobě slova poznání. Takovou situaci nám popisuje 3. kapitola První knihy královské: Za Šalomounem přišly dvě prostitutky, které se přely o kojence. Předložily mu, co se stalo. Obě měly malé syny. Jedna z nich v noci toho svého zalehla a on zemřel. Když to zjistila, podstrčila své mrtvé dítě té druhé a to její, živé, si přivlastnila. Obě si na dítě činily nárok. Nebyli žádní svědkové a král Šalomoun měl rozhodnout jejich při. Jeho slovo bylo šokující, ale bylo projevem nadpřirozené Boží moudrosti a znamenalo řešení situace. Král nařídil přinést meč a rozetnout dítě vedví. Matka dítěte se okamžitě projevila a prosila ho ať to nedělá, ať radši dá dítě její sokyni. Ta druhá žena, souhlasila s usmrcením dítěte a byla ochotna přijmout fakt, že dítě nebude mít ani jedna ani druhá. Všem přítomným bylo jasné, kdo je matkou a soudní pře byla u konce. To vše díky slovu moudrosti, které zaznělo z Šalomounových úst.

Přímé působení Ducha Svatého bylo ve Staré smlouvě omezeno na několik málo pomazaných skupin lidí: na krále, proroky a kněze. Se vznikem novosmluvní církve a příchodem Letnic se mnohé změnilo. Bůh vylil svého Ducha na „všeliké tělo“ a každý znovuzrozený věřící může zažívat jeho působení ve svém životě, a to včetně duchovních darů, po kterých máme podle apoštola Pavla horlit. (1Kor 12,31) Když se začteme do knihy Skutky apoštolů, vidíme zde, že různé problémy a krizové situace v církvi byly vyřešeny právě díky slovu moudrosti.

V 6. kapitole Skutků vidíme slovo moudrosti hned dvakrát. V Jeruzalémském sboru vzniklo napětí v důsledku toho, že apoštolové nestíhali zabezpečovat distribuci potravin sociálně slabým vdovám. Řecky hovořící členové sboru se cítili odstrkovaní a reptali na to, že hebrejsky hovořícím bratrům se dostává lepší péče. Přišlo slovo moudrosti, ne nepodobné slovu, které kdysi řekl Jitro Mojžíšovi. Praktickou službu bylo potřebné delegovat na diakony. Tito bratři měli být muži „o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti.“ (Sk 6,3; ČEP) Mezi těmito mladými diakony byl i Štěpán, který se zanedlouho stal prvním křesťanským mučedníkem. Štěpán aktivně používal dar slova moudrosti v konfrontaci s protivníky evangelia, kteří „nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil.“ (Sk 6,10; ČEP) Když proti němu nemohli nalézt argumenty, obvinili ho před Veleradou z rouhání, a ta ho odsoudila k ukamenování.

Další problém se objevil v církvi v souvislosti se vznikem sborů, které byly tvořeny nikoli Židy, ale obrácenými pohany. Církev řešila otázku, zda se křesťané z pohanů nemají nejdříve obřezat a přijmout židovskou kulturu a Mojžíšův zákon. Toto požadovali někteří jeruzalémští bratři, nesouhlasil s tím však Pavel, apoštol pohanů. Řešením bylo slovo moudrosti, které zaznělo skrze apoštola Jakuba, bratra Ježíše Krista. Ten řekl, že není nutné, aby konvertité z pohanů přijali Mojžíšův zákon, ale je potřebné, aby se vyvarovali věcí spojených s modlářstvím, smilstva, konzumace masa zadušených zvířat a krve. (Sk 15,13-22) Tyto věci odsouhlasili a po všech sborech poslali toto své rozhodnutí s odůvodněním, že se jedná nejen o jejich názor, ale také o názor Ducha Svatého.

V evangeliu existuje jedno místo, kde Pán svým učedníkům dokonce slovo moudrosti slibuje v případě, že budou během pronásledování předváděni před státní úředníky: „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ (Mt 10,19-20; ČEP) Slovo moudrosti přichází znenadání a právě tehdy, když ho potřebujeme.

Slovo poznání

Slovo poznání (řec. logos gnóseós) je promluva inspirovaná Duchem Svatým, která zjevuje nějakou skrytou skutečnost. Tato skutečnost se může týkat lidí, okolností nebo i nějaké biblické pravdy. Ve staré smlouvě to byli často proroci, kteří svými výroky odhalovali skryté věci. Kdybychom měli zadefinovat rozdíl mezi proroctvím a slovem poznání, museli bychom konstatovat, že v obou případech jde o řeč inspirovanou Božím duchem, v případě proroctví je to však složité komplexní sdělení týkající se přítomnosti i budoucnosti a slovo poznání je stručným konstatováním přítomného faktu, který je však v dané situaci lidským smyslům a porozumění skrytý. Ve Staré smlouvě proroci často odhalovali skryté věci či lidi vydávající se za někoho jiného (2 Kr 5,26; 1 Kr 14,1-5), v Nové smlouvě vidíme slovo poznání v různých situacích Ježíšovy služby. Ježíš dokázal poznat, co si lidé myslí nebo jen tak šuškají mezi sebou (Mt 16,8; 22,18) a v rozhovoru se Samařankou dokázal velice podrobně popsat její rodinné poměry bez toho, že by ji vůbec znal: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“ (J 4,17-18; ČEP)

Skrze slovo poznání byla odhalena lež Ananiáše a Safiry, kteří chtěli získat přízeň apoštolů tak, že předstírali, že celý zisk z prodeje svého majetku darují na podporu Božího díla. Apoštol Petr skrze slovo poznání tento jejich klam odhalil a konfrontoval ho. (Sk 5,1-11) Tentýž Petr, když později viděl, že v Kornéliově domě sestoupil Duch Svatý na pohany, přijal slovo poznání, že nic nebrání tomu, aby i tito obrácení pohané byli pokřtěni a přijati do společenství Božího lidu. Řekl: „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ (Sk 10,47; ČEP).

V životě církve má slovo poznání svůj význam především v duchovní službě lidem a v evangelizaci. Bůh častokrát prostřednictvím slova poznání zjeví nějakou skrytou věc, což pro dosud neobráceného člověka představuje svědectví o Boží realitě a jeho zájmu o život člověka. Potom se naplní slova apoštola Pavla a lidé o církvi vyznají: „Vskutku je mezi vámi Bůh!“ (1Kor 14,25) Slovo poznání má svůj význam také při službě uzdravování. Boží služebníci často prostřednictvím tohoto daru poznají, jakými chorobami lide trpí a koho právě Bůh uzdravuje. V tomto případě tento dar slouží k povzbuzení víry člověka a je svědectvím o tom, že Bůh na něj nezapomněl, že zná a řeší jeho problém.

Rozlišování duchů

Dar rozlišování duchů (řec. diakriseis pneumatón) je nadpřirozená schopnost poznat, jaký duch působí skrze člověka. Tento dar nám umožňuje náležitě rozlišovat a posuzovat různá proroctví nebo duchovní promluvy. Písmo nás varuje před tím, že povstane množství falešných „mesiášů“ a proroků, kteří se budou snažit svádět církev. Pán Ježíš se výslovně zmiňuje, že: „mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé.“ (Mt 24,5; ČEP) Mnozí se budou prohlašovat za „pomazané“ (to je doslovný význam slova mesiáš), ale budou to falešní proroci. Mnohdy bude jediným prostředkem k jejich odhalení právě dar rozlišování duchů.

Tímto darem disponují především lidé, kteří byli povolání jako vedoucí osobnosti církve, pastýři a strážci Božího stáda. Tuto úlohu zdůrazňuje apoštol Pavel starším sboru v Efezu, když se s nimi loučí s vědomím, že se už nesetkají. (Sk 20,28) Rozlišování duchů tedy neslouží k tomu, aby členové církve rozsuzovali, jestli jejich pastor mluví z Ducha Svatého či nikoli, ale bylo dáno k tomu, aby zodpovědní vedoucí církve dokázali odhalit jakékoli nebezpečí, které by hrozilo stádu. Pavel to zdůvodňuje následujícími slovy: „Já vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou.“ (Sk 20, 29-30; ČSP) Zodpovědné církevní autority by měly posoudit každé proroctví (1Kor 14,29), což je závažným argumentem proti živelnému prorokování, ke kterému žel někdy v charismatickém hnutí dochází.

Dar rozlišování duchů je nadpřirozená schopnost poznat, jaký duch působí skrze člověka.

Apoštol Pavel dokázal díky rozlišování duchů poznat, že velice povzbuzující prorocké prohlášení zdánlivě podporující a potvrzující jeho službu nepochází od Božího Ducha, ale jeho zdrojem je démonická věštecká síla, přímo spojená s Delfskou věštírnou. Během Pavlovy služby v makedonském městě Filipis se stala následující věc: „Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: ‚Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.‘ A to dělala po mnoho dní. Pavlovi to bylo proti mysli, obrátil se proto na toho ducha a řekl: ‚Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys z ní vyšel!‘ A v tu chvíli ji ten zlý duch opustil.“ (Sk 16,16-18; ČEP) Pavel se mohl radovat, že veřejně zní další hlas na jeho podporu. Duchovní dar rozlišování duchů mu to nedovolil. Bylo mu „proti mysli“, aby se démonické síly zúčastňovaly na kázání evangelia. V původním řeckém textu je duch, který tu působil označen jako „duch Pythóna“, duch přímo související s Apolónovou věštírnou v Delfách, jejíž věštby byly velice populární v celém antickém světě. Duch hadího božstva Pythóna se zde projevoval prostřednictvím známé věštkyně, která se po něm dokonce jmenovala Pýthie. Je velmi pravděpodobné, že mladá otrokyně z Filipis byla součástí tohoto kultu.

Pavel si uvědomoval, že dar rozlišování duchů bude pro církev nesmírně důležitý především v posledních (eschatologických) časech, ve kterých se právě nacházíme. „Duch říká jasně, že v posledních časech někteří lidé opustí víru, aby následovali bludné duchy a démonické nauky. Prolhaní pokrytci s cejchovaným svědomím budou lidi zrazovat od manželství a zakazovat jim jíst, co Bůh stvořil.“ (1 Tm 4,1-3a; B21)

Závěr

V tomto článku jsme si ukázali první skupinu duchovních darů nebo projevů, kterou jsme nazvali dary zjevení. Dary zjevení jsou velmi důležité a pro probuzenecké církve nepostradatelné. Slovo moudrosti nám zajišťuje nadpřirozenou pomoc a radu v těžkých situacích. Často se v církvi projevuje celkem spontánně tehdy, když pastor káže a skrze inspiraci Ducha Svatého pronese slova, která jsou řešením pro životní situaci nějakého člověka, někomu otevřou oči a přinesou mu osobní pomoc a zjevení. Podobně to funguje i se slovem poznání. V Boží přítomnosti se vynořují na světlo skryté věci a lidé mohou být nadpřirozeně ujištěni o tom, že Bůh ví o jejich problémech, ale také o skrytých hříších. Dar rozlišování duchů funguje jako ochrana před démonickými vlivy na shromáždění, ke kterým dochází prostřednictvím satanských plagiátů duchovních darů, a skrze duchovní službu motivovanou sobeckými pohnutkami a ne Božím povoláním. V následujících článcích se budeme věnovat dalším skupinám duchovních darů – darům moci (dar víry, dary uzdravování, působení mocných činů) a darům řeči (proroctví, mluvení v jazycích a výklad jazyků).

Citované překlady Bible:

ČEP – Český ekumenický překlad
B21 – Bible, překlad 21. století
ČSP – Český studijní překlad