Duchovní dary IV.

Dary řeči

„Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku: jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, jinému od téhož Ducha slovo poznání, dalšímu víra v tomtéž Duchu, jinému dary uzdravování v tomtéž Duchu, jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému různé druhy jazyků, jinému výklad jazyků. To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.“ (1Kor 12,7-11 B21)

V minulých číslech Logosu jsme se věnovali problematice duchovních darů. Vysvětlili jsme si, že se jedná o projevy působení Ducha Svatého v životech křesťanů, které mají nadpřirozený charakter. Jsou projevem Boží moci a uschopňují věřící k duchovní službě, jejíž podstatou nejsou jejich přirozené schopnosti, ale nadpřirozené obdarování od Boha. Postupně jsme probírali dary zjevení (slovo moudrosti, slovo poznání a rozlišování duchů) a dary moci (dar víry, konání zázraku a dary uzdravování). V dnešním článku toto téma uzavřeme pojednáním o vokálních darech neboli darech řeči (proroctví, jazyky a výklad jazyků), které se projevují prostřednictvím lidských hlasových orgánů.

Dar proroctví

Proroctví můžeme všeobecně definovat jako Bohem nadpřirozeně inspirovanou řeč k člověku, která k němu přichází skrze jiného člověka. Ve Staré smlouvě prorokovali proroci, lidé speciálně povolaní a pomazaní Hospodinem, aby odevzdávali lidu jeho aktuální poselství a usměrnění. Proroctví vůbec nebylo nějakým masovým jevem, ale omezovalo se na proroky a jejich žáky, kteří sloužili v „prorockém pomazání“, tzn. v nadpřirozeném (charismatickém) uschopnění slyšet Boží hlas a rozumět jeho vůli, kterou potom zvěstovali lidem, často slovy: „Tak praví Pán...“ Už ve Staré smlouvě vidíme, že prorokování úzce souvisí s pomazáním. Když se například král Saul setkal se skupinou proroků, když se vracel ze svého setkání se Samuelem, který ho pomazal za krále, sestoupil i na něj Duch Hospodinův a on začal prorokovat. Lidé, kteří ho viděli, se ptali: „Co se to Kíšovu synovi stalo? To už i Saul patří k prorokům?“ (1Sam 10,11; B21)

Dar proroctví se může projevit u každého Duchem Svatým naplněného křesťana.

V Nové smlouvě nastala ohledně prorokování jistá, zcela zásadní změna. Prorokování samo není omezeno na prorocký úřad, ale dar proroctví se může projevit u každého Duchem Svatým naplněného křesťana. Prorok Joel předpovídal letniční události následujícími slovy: „Na všechny lidi pak vyliji svého Ducha a vaši synové i dcery budou prorokovat; vaši starci budou mívat sny a vaši mladíci vídat vidění. Ano, i na otroky a otrokyně vyliji svého Ducha v oněch dnech.“ (Joel 3,1-2; B21) Prorokování je tedy projevem (nebo darem) Ducha, který se může objevit v životě každého člověka. Apoštol Pavel dokonce povzbuzuje věřící, aby horlivě usilovali o duchovní dary a z nich pak především o dar proroctví: „Následujte lásku, horlete po duchovních darech, nejvíce však, abyste prorokovali.“ (1 Kor 14,1, B21)

Prorokování v období Nové smlouvy

V letničně - charismatickém hnutí však docházelo a mnohdy stále dochází k zásadnímu nepochopení a častému zneužívání prorokování. Snad žádná jiná oblast duchovní služby není tak otevřena různým subjektivním vlivům lidské psychiky jako právě prorokování. Velice lehce při ní může docházet k nežádoucímu ovlivňování lidí, k manipulaci a k jevům, které se někdy nazývají „charismatickým čarováním“. Je proto velmi důležité, abychom si vysvětlili podstatu proroctví v období Nové smlouvy, v období církve. Apoštol Pavel se mu podrobně věnuje ve 14. kapitole 1. Korintským. V tomto textu porovnává význam a působení daru prorokování s darem jazyků, kterému se budeme v tomto článku věnovat později. Najdeme zde několik důležitých principů, které vymezují prorokování v církvi proti prorokování ve Staré smlouvě. Už se nejedná o ohlašování Hospodinovy vůle a jeho sdělení Božímu lidu, ale o slova, která mají budovat církev a jednotlivce v jejich duchovním životě. Nejde o nová duchovní zjevení, ale o výroky, které pomáhají věřícím v následování Krista.

1. Proroctví buduje cirkev

„Kdo prorokuje, buduje církev.“ (1Kor 14,4; ČSP) Smyslem prorockého poselství, proneseného skrze inspiraci Ducha Svatého, je jednoznačně budování sboru. Po skutečném proroctví nikdy nezůstane zlá atmosféra, nedojde k napětí ani rozdělení ve sboru. Právě naopak, prorocká slova mají církev posunout dopředu, nadchnout pro Boží dílo. Nejde o nějaká nová zjevení, ale o připomínání a vysvětlování starých dobrých pravd Božího slova ve světle konkrétní situace, které církev čelí. Taková proroctví většinou pronášejí Boží služebníci, zodpovědní za dané sbory a lidé, kteří jsou osvědčenými a uznávanými „dary služebnosti“ (Ef 4,11).

2. Proroctví je srozumitelné

Na rozdíl od mluvení v nových jazycích, které je rovněž duchovním darem a samo o sobě je nesrozumitelné, se prorokování má vyznačovat jednoznačností a srozumitelností. „A pokud polnice vydá nezřetelný zvuk, kdo se bude chystat do boje?“ (1Kor 14,8; ČSP) Novozákonní proroctví není mystickým blábolením plným nesrozumitelných odkazů a alegorií. Má být jednoznačné, srozumitelné a pochopitelné.

3. Proroctví je vždy v souladu s Božím Slovem

Proroctví nikdy nemůže přinést nějaké nové učení. Už od časů reformace platí, že Písmo je jediným spolehlivým měřítkem pravdy, a proto by mu měla být všechna proroctví podřízena. Zároveň platí, že k Písmu je zakázáno cokoli přidávat a cokoli z něj ubírat. (Zj 22,18-19)

4. Proroctví buduje člověka

„Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše.“ (1Kor 14,3; ČSP) Proroctví nebuduje pouze církev, ale také životy jednotlivců. Pokud je ovocem proroctví zmatek a nejistota, protože člověk, kterému bylo prorokováno si nedokáže vysvětlit, co mu vlastně Bůh chtěl skrze daného bratra či sestru říci, potom je něco v nepořádku. Přirozenou reakcí na proroctví od Boha je posilnění v odhodlání následovat Pána, případně rozhodnutí korigovat svůj život. Řečeno jinými slovy proroctví by mělo údy Kristova těla činit efektivnějšími, schopnými lépe sloužit Pánu.

Proroctví slouží především k budování, povzbuzení a útěše.

5. Proroctví povzbuzuje

Řecké slovo paraklésis (povzbuzení), které nacházíme v 1Kor 14,3 v souvislosti s proroctvím je slovem poměrně širokého významu. Biblický učitel Derek Prince navrhuje více možností překladu významu tohoto slova: Povzbudit, napomínat, stimulovat, varovat a také roznítit. Povzbuzení v sobě může obsahovat vážná varování a dokonce napomenutí, ale neobsahuje odsouzení. Toto je velmi důležitý parametr při posuzování důvěryhodnosti proroctví.

6. Proroctví přináší útěchu

Lidé se mohou nacházet v různých složitých životních situacích a zažívat velmi těžké chvíle. Právě proto Bůh vkládá do úst svých služebníků slova potěšení, může to nastat při pastorační službě anebo jednoduše, když pastor během kázání řekne věci, které někomu přinesou útěchu a pomohou mu. V souvislosti s posledními třemi body tohoto seznamu stojí za to napsat, která proroctví rozhodně nejsou od Boha. Jsou to ta, která v posluchačích vyvolají zmatek a pocit odsouzení. Takové prorokování slouží spíše záměrům ďábla než Božím záměrům.

7. Důvěryhodnost prorockého slova je přímo úměrná osobním kvalitám toho, kdo je sděluje

Je pravdou, že Bůh si může použít kohokoli, ale zároveň platí, že duchovní stav prorokujícího je pro důvěryhodnost poselství, které nám přináší, klíčovou věcí. Skutečně není jedno, kdo k nám mluví „v Hospodinově jménu“. Velmi důležité je ovoce života takového člověka. Není jedno, zda nám prorokuje pastor několikatisícového sboru nebo člověk, jehož život je neuspořádaný a pouze má pocit, že k němu hovoří Bůh. V církvi se někdy objeví lidé s nutkavou touhou každému prorokovat a odevzdat mu slovo od Pána. To je v přímém rozporu s požadavkem apoštola Pavla, že „ve všem má panovat slušnost a pořádek.“ (1 Kor 14,40) Dar proroctví se neprojevuje jako neodolatelné nutkání někomu něco říci, ale platí při něm princip, že „Duchové proroků se podřizují prorokům, neboť Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.“ (1Kor 14,32-33; ČSP)

Dar proroctví a úřad proroka

V církvi Nové smlouvy se dar proroctví může projevit u každého duchem naplněného křesťana, to však z nikoho ještě nečiní proroka. I v tomto období existuje úřad proroka, který je uveden mezi pěti „dary služebnosti“. Tento úřad je velmi výjimečný a stále ještě čeká na svou obnovu v církvi. Proroci by měli být výjimeční lidé, známí svou bezúhoností, v jejichž službě má prorocký dar dominantní postavení. Proroctví takových lidí mají vysokou míru důvěryhodnosti, ale i ona by měla být stejně jako všechna ostatní proroctví rozsuzována. (1 Kor 14,29) Při rozsuzování pravosti proroctví by se měla uplatnit výše popsaná kritéria. Důležitým faktorem zůstává také, jestli se daná proroctví naplnila či nikoli.

Dar jazyků

Mluvení v jazycích, řecky glossolalia, je typickým fenoménem pro letničně-charismatické hnutí, které se zrodilo na přelomu 19. a 20. století, kdy se tento dar v masivní míře obnovil v církvi. Lidé začali zažívat naplnění Duchem Svatým, kterého průvodním projevem bylo hovoření v jazycích a prorokování, stejně jako je to popisováno v biblické knize Skutky apoštolů. (Sk 2; 8; 9; 10) Toto hnutí vedlo ke vzniku několika velkých letničních denominací, z nichž nejznámější jsou Assemblies of God a Church of God. Později se letniční oheň rozšířil i do jiných denominací, ve kterých vznikala různá obnovená charismatická hnutí a ve velké míře také množství nezávislých nedenominačních charismatických sborů a kongregací po celém světě, které dnes udávají tón celosvětovému letničně-charismatickému hnutí.

Mluvení v jazycích je schopnost člověka používat v modlitbě jemu neznámý jazyk. Podle Bible může jít o srozumitelný pozemský jazyk, nebo o jazyk andělský. (Sk 2,11; 1Kor 13,1) Není to zmatené blábolení v transu, jak se to někteří pokoušejí interpretovat, ale mluvení při kterém Duch Svatý vede a inspiruje projev našich úst. Porozumění modlitbě v jazycích zprostředkovává dar výkladu jazyků, o kterém pojednáme v závěru tohoto článku. Mluvení v jazycích je podle 16. kapitoly Markova evangelia jedním ze znamení, doprovázejících věřící při kázání evangelia a má několik základních funkcí, které si stručně popíšeme.

1. Jazyky slouží k osobnímu duchovnímu budování

„Kdo mluví jazykem, buduje sám sebe...“ (1 Kor 14,4; ČSP) Tato slova napsal apoštol Pavel, když chtěl zdůraznit rozdíl mezi prorokováním, které buduje církev a jazyky, které slouží výhradně na osobní budování věřícího. Modlitba v jazyce je aktivita, která se přímo dotýká lidského ducha a jeho komunikace s Bohem. Tato komunikace člověka duchovně velmi posiluje a to zejména tehdy, dochází-li k ní pravidelně. Pavel se v tomto ohledu „pochlubil“: „Děkuji Bohu, že mluvím v jazycích více než vy všichni...“ (1 Kor 14,18; B21)

Judova epištola nám naznačuje, že také existuje souvislost mezi modlitbou v jazycích a vírou: „Vy však, milovaní, budujte se ve své nejsvětější víře, modlete se v Duchu Svatém...“ (Jud 20; ČSP) Proto, když přemýšlíme nad Božím slovem a budujeme se ve víře, je velice dobré a účinné přidat k tomuto rozjímání modlitbu v jazycích.

2. Modlitba v jazycích je vždy v souladu s Boží vůlí

Křesťané někdy nevědí, jak se za nějakou věc správně modlit. Jazyky jsou zde vítanou pomocí. Náš duch, naplněný Duchem Svatým se modlí a přimlouvá přesně podle Boží vůle a vždy tím správným způsobem. Pavel o tom píše: „A stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy. A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je myšlení Ducha, totiž že se podle Boha přimlouvá za svaté.“ (Ř 8,26-27; ČSP)

3. Modlitba v jazycích přináší duchovní odpočinutí a občerstvení

„Proto nesrozumitelnou řečí a cizím jazykem promluví k tomuto lidu ten, který mu říkal: Zde je místo odpočinutí, nechte odpočinout znaveného, zde je místo míru! Nechtěli však slyšet.“ (Iz 28,11-12; ČEP) Tato slova z Izajášova proroctví jsou jedním z mála starosmluvních míst, která hovoří o modlitbě v jazycích. K tomuto výkladu se připojuje i apoštol Pavel ve svém „pojednání o jazycích a proroctví“ (1 Kor 14,21). Duchovní odpočinutí a upokojení je jednou z funkcí modlitby v jazycích.

Duchovní odpočinek a regenerace není jediným důsledkem mluvení v jazycích. Ježíš mluví v souvislosti s naplněním Duchem Svatým o řekách živé vody, které přinesou věřícím občerstvení: „Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra! To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili...“ (J 7,38-39; ČSP)

Mluvení v jazycích je typickým fenoménem pro letničně-charismatické hnutí.

4. Jazyky jsou jedním z nástrojů chvály a uctívání

Během modlitby v jazycích nemusí jít pouze o přímluvnou modlitbu, nebo prohlašování tajemných Božích pravd. V jazycích můžeme i zpívat a uctívat Boha. I tady platí stejný princip, jako při modlitbě. Duchem Svatým inspirovaná chvála v jazycích se povznáší nad omezení lidské mysli (která je v tu chvíli „bez užitku“ - 1 Kor 14,14) a uctívání, které je dokonale v souladu s Boží vůlí - uctívání „v duchu a v pravdě“. Oba způsoby modlitby a uctívání mají místo v duchovním životě křesťana: „Co tedy? Budu se modlit duchem, ale budu se modlit i myslí; budu zpívat chvály duchem, ale budu zpívat chvály i myslí.“ (1 Kor 14,15; ČSP)

5. Mluvení v jazycích nám pomáhá ovládnout náš jazyk

Poslední funkcí mluvení v jazycích, kterou chceme zdůraznit, je schopnost zkrotit, očistit a posvětit náš jazyk. Podle apoštola Jakuba zkrocení jazyka není v lidských silách: „... ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to nepokojné zlo, plné smrtonosného jedu.“ (Jk 3,8; ČSP) Když odevzdáme svůj jazyk Duchu Svatému a často se modlíme v jazycích, máme jedinečnou šanci ho zkrotit a posvětit. Člověk, který nehřeší jazykem, je podle Jakuba „dokonalým mužem“ (Jk 3,2). K této dokonalosti nám dopomůže Duch Svatý.

Mluvení v jazycích je velmi užitečným darem, který vede k bližšímu a intenzivnějšímu společenství s Bohem a je k dispozici každému věřícímu, který po něm zatouží. Kdokoli prosí Otce o Ducha Svatého, bude vyslyšen. (Lk 11,5-13)

Dar výkladu jazyků

O tomto daru je toho v Písmu napsáno asi nejméně. Ze seznamu duchovních darů víme, že existuje a že pro službu ve shromáždění ho apoštol Pavel upřednostňuje spolu s prorokováním. Na rozdíl od mluvení jazyky je totiž výklad jazyků a proroctví lidem srozumitelné a budují církev.

Dar výkladu jazyků není schopnost rozumět neznámé řeči, ale je spíše spojen s duchovním zjevením, které umožní vykladači interpretovat obsah slov v jazycích. Tento dar často působí celkem „přirozeně“ a nenápadně. Mnozí křesťané, kteří jsou zvyklí modlit se v jazycích, jistě opakovaně zažili, že jim při modlitbě v jazycích za nějakou věc najednou spontánně přišla inspirace, jak se za danou věc modlit ve své rodné řeči. Podobný jev se může objevit i na společných modlitebních setkáních, kde se věřící modlí v jazycích a někdo z nich opět spontánně pod vlivem inspirace Ducha Svatého vyloží obsah modlitby v jazycích. Podle Pavla by se každý, kdo se modlí v jazycích měl modlit za to, aby mohl také jazyky vykládat. (1 Kor 14,13)

Horlivě si žádejte duchovní dary

Co se týče duchovních darů, vybízí nás Písmo k tomu, abychom po nich horlivě toužili. Křesťan, jehož život se vyznačuje praktickým pěstováním společenství s Bohem, je přirozeným uživatelem duchovní darů. V předcházejících článcích jsme hovořili o tom, že duchovní dary, jsou spíše duchovními „projevy“, přirozenými důsledky přítomnosti Ducha Svatého v našich životech. Je správné po nich toužit stále více a více a zároveň si být vědomi usměrnění, které nám dává apoštol Pavel: „A tak, moji bratři, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všechno ať se děje slušně a spořádaně.“ (1 Kor 14,39-40, ČSP)

Citované překlady Bible:

ČEP – Český ekumenický překlad
B21 – Bible, překlad 21. století
ČSP – Český studijní překlad