Hospodin je môj pastier, nebudem mať nedostatku. (Žalm 23,1)
Dne 10. května 2005 se splnil sen mnohých z nás, kteří jsme se o šesté hodině ranní shromáždili na bratislavském letišti M. R. Štefánika a chystali se nastoupit do letadla směřujícího do Tel Avivu. Izrael je země, která bezpochyby láká každého křesťana, který bere vážně Bibli a chce se co nejvíce dozvědět o krajích, které byly jevištěm starozákonních i novozákonních příběhů. Naší touhou bylo poznat místa, kterými kráčely dějiny spásy, a okusit na vlastní kůži i srdce atmosféru Svaté země. Tento sen se začal plnit o osmé hodině ranní, kdy se podvozek našeho Boeingu 757 odlepil od ranveje a nabrali jsme výšku a jihovýchodní kurz.
Po 3 hodinách a 15 minutách letu jsme přistáli na letišti Davida ben Guriona v Tel Avivu1. Na cestě z letadla nás v klimatizované letištní hale vítal nápis WELCOME TO ISRAEL, který v hebrejské verzi zněl ještě působivěji: POŽEHNANÍ, KTEŘÍ PŘICHÁZÍTE DO ZEMĚ IZRAEL. Ano, byli jsme to my, Češi a Slováci, kteří jsme přijeli požehnat Izrael a také přijmout Boží požehnání v zemi jeho vyvoleného národa.
Izrael nás přivítal zamračeným počasím. Vlhkost i teplota vzduchu byly vysoké, zkrátka dusno. Klimatizace autobusu, který nás vezl do Jeruzaléma, rychle vytvořila příjemnou atmosféru a my jsme mohli sledovat krajinu a městečka, kterými jsme projížděli. Ben Gurionovo letiště je rozsáhlý komplex na okraji Tel Avivu, skládající se z několika terminálů, který je velice pečlivě střežen. Projeli jsme přes kontrolní stanoviště na silnici vedoucí k letišti a vyrazili jsme směrem k judským horám. Ke geografii Izraele nutno poznamenat, že jeho středem se od severu k jihu táhne pásmo pohoří. Jeruzalém se nachází v tomto pásmu ve výšce přibližně 800 m n. m. Na západě se nachází Středozemní moře a když se chcete dostat z jeho pobřeží do Jeruzaléma, musíte se dát pobřežní nížinou směrem na východ k horám, o kterých vypráví žalmista: „Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky.“ (Ž 125:1-2) Když byste pokračovali dále na východ směrem do údolí Jordánu a k Mrtvému moři, zase by jste museli klesat. Současná hladina Mrtvého moře leží v nadmořské výšce -410 m n. m. (možná bychom spíše měli říkat 410 m pod mořem). Toto převýšení (více než 1200 výškových metrů) je překonáváno na vzdálenosti přibližně 20 km. Jedná se o poměrně prudký kopec. Není divu, že Bible mluví o tom, že do Jeruzaléma se „vystupovalo“ a na cestě z něj se „sestupovalo“.
Náš průvodce Dani Kraus Kedar z pokolení Léviho nás po cestě seznamoval se situací v zemi a se zvláštním počasím, které provázelo celý náš zájezd. V tuto dobu jsou v Izraeli poměrně vysoké teploty a sucho. Během našeho zájezdu však teploty byly o dost nižší, bylo zatažené nebe a občas pršelo. I když na středoevropské poměry bylo pořádně teplo, nebylo to teplo nesnesitelné a my jsme za to byli Bohu velmi vděční.
Do Jeruzaléma jsme necestovali klasickou cestou po dálnici číslo jedna, ale jinou cestou, která vedla přes palestinská území. Tato silnice je alternativním spojením mezi Tel Avivem a Jeruzalémem. I když vede přes nepřátelská území, je dobře chráněná ploty a betonovými zdmi na místech potenciálních teroristických útoků. Hned na začátku našeho zájezdu jsme si mohli uvědomit, že Izrael je země v permanentním válečném stavu, i když na pokojné atmosféře, která v ní panuje, to vůbec není poznat.
Do svatého města jsme přicestovali od severu. Viděli jsme moderní budovy nového Jeruzaléma, které musí být všechny ze zákona obloženy světlým kamenem. Toto nařízení pochází ještě z doby britské mandátní správy a vytváří nezaměnitelný kolorit celého města. Projeli jsme celým městem až do jeho jižní části, kde nás náš řidič vysadil na jednom z jeruzalémských vrchů, ze kterého byl překrásný výhled na Chrámovou horu z jižní strany. Před námi se rozprostíralo jeruzalémské Staré město. Měli jsme je doslova jako na dlani. Viděli jsme Kidrónské údolí na východě od Chrámové hory, ze kterého vybíhalo úbočí Olivové hory. Chvíli jsme na této vyhlídce postáli, zaměstnali své fotoaparáty a potom jsme se vydali na procházku po promenádě, která se táhla podél vrchu, na němž se nachází jeruzalémské sídlo OSN. Znovu jsme nasedli do autobusu, který nás zavezl do našeho hotelu jménem Jerusalem Gate (Jeruzalémská brána).
V hotelové recepci jsme se občerstvili sklenicí vychlazeného džusu, která byla pozorností hotelu a ubytovali jsme se v klimatizovaných pokojích. Následovala večeře ve formě bohatě prostřených švédských stolů, na kterých nechyběl výběr teplých i studených jídel, množství salátů, zeleniny, ovoce i sladkých dezertů. Izraelské jídlo, jeho chutě, vůně a množství bylo skutečnou vizitkou požehnané země, která „oplývá mlékem a medem“ (Ex 3:8).
Čas vyhrazený na odpočinek po večeři jsme někteří využili k procházce po večerním Jeruzalémě a pozorováním nočního života. Našli jsme i jeden obchod s českými sklářskými výrobky, který nám připomněl vlast. Měl název Bohemia, pod kterým bylo v azbuce napsáno Máljenkaja Čechija2. Na naší procházce jsme se dostali až k hradbám Starého města a fotografovali jsme si vkusně osvětlenou Davidovu věž. Židovský Jeruzalém je město dvou tváří. Na jedné straně je tu přísný životní styl ortodoxních strážců Tóry a na druhé straně noční společenský život v moderní části Jeruzaléma. Zažili jsme obojí. Viděli jsme zbožné chasidy, spěchající s Biblí v podpaží, aby se modlili u Západní zdi. A viděli jsme též houfy fanoušků místního fotbalového klubu, oslavující právě získané vítězství v Izraelském poháru. Během návratu do hotelu jsme viděli ohňostroj nad fotbalovým stadionem a odnášeli jsme si dojem, že Jeruzalém je nejenom městem s bohatou a slavnou minulostí, ale též velmi intenzivně prožívá svou přítomnost.
Po snídani nás autobus vyvezl na Olivovou horu. Tento vrch leží východně od Chrámové hory na druhé straně Kidrónského údolí. Své jméno dostala podle množství olivových hájů, které se na ní v minulosti nacházely. Z vrcholku Olivové hory vystoupil na nebe Mesiáš Ježíš Nazaretský a na její vrchol se znovu vrátí při svém druhém příchodu. Tehdy se podle proroctví hora rozdělí na severní a jižní část a vzniklým údolím Mesiáš triumfálně přijde až na Chrámovou horu a Zlatou bránou vstoupí do chrámu. Od našeho průvodce jsme se dozvěděli, že i Židé očekávají příchod Mesiáše na Olivovou horu a proto je tato hora odpradávna místem, kde se nechávají pohřbít zbožní Židé3. Chtějí být první, kdo se po svém zmrtvýchvstání setkají s Mesiášem. Olivová hora je především místem, kde se Pán pravidelně setkával se svými učedníky, kde společně pozorovali chrám a modlili se. Na úbočí Olivové hory se nachází Getsemanská zahrada, kde se Pán modlil před svým zatčením a utrpením.
Návštěvu Olivové hory jsme zahájili na vyhlídce, odkud jsme pozorovali Chrámovou horu4, které v současné době dominuje zlatá kupole Skalního dómu, muslimské stavby, která je spolu s mešitou Al Aksá svědectvím o tom, kdo v současnosti spravuje nejsvětější biblická místa: ani Židé ani křesťané, ale muslimové. Poté, co jsme udělali dost fotografií a odolali pokušení posadit se na osla5 místního beduína, jsme se vydali směrem dolů po svahu Olivové hory. Zastavili jsme se u kaple Dominus flevit, která je údajně tím místem, kde Pán zaplakal nad Jeruzalémem. K úžasu korejských turistů jsme tu zazpívali pár hebrejských písní a potom jsme pokračovali podél pravoslavného chrámu Marie Magdalény, s typickými zlatými cibulovitými věžičkami ve stylu ruského baroka, dolů do Getsemanské zahrady. Zde na nás čekaly prastaré olivovníky6, kořeny některých z nich by měly pamatovat dobu, kdy se v této zahradě modlil Pán. Kvůli touze některých náboženských blouznivců po svaté relikvii musely být nejstarší olivovníky doslova obestavěny mřížemi. Kdyby se tak nestalo, neměli by dnes turistům co ukazovat. Z Getsemanské záhrady sme videli Zlatú bránu7.
Dále jsme se byli podívat na nedaleké dno Kidrónského údolí8, kde se nachází Abšalómova hrobka. Tato zajímavá starověká stavba však nemá s Davidovým vzpurným synem nic společného, je hrobkou nějakého prominentního občana Jeruzaléma z helenistického období. Jiný název Kidrónského údolí je též Jóšafatovo údolí. Je to místo, kde by se měl konat Boží soud nad národy na konci světových dějin.
Z Kidrónského údolí nás autobus převezl do jiné části Jeruzaléma. V blízkosti izraelského parlamentu Knesetu se nachází Izraelské muzeum. Jeho součástí je zajímavá stavba nesoucí název Svatyně Knihy9. Je to nejnavštěvovanější sekce muzea a jsou v ní uchovávány tzv. kumránské svitky. Jedná se o nejstarší dochované texty Staré smlouvy. Byly objeveny roku 1948 a staly se důkazem původnosti biblického textu, věrně zachovaného až do dnešních časů. Pocházejí z doby přelomu letopočtu, kdy působila v Kumránu u Mrtvého moře komunita Esejců, radikálních Židů, nesouhlasících s helénizací ani násilím zélotů. Esejci si pro svůj život vyvolili nehostinné prostředí pouště. Je možné, že s nimi měl kontakty i Jan Křtitel.
Nedaleko Svatyně Knihy se nachází obrovský model Jeruzaléma10 z doby vlády krále Heroda, tzn. z doby Ježíšovy. Jsou na něm propracovány jednotlivé domy, paláce, hradby, ale hlavně chrám, a to do nejmenších detailů. Model dává člověku přehled o velikosti, architektuře a terénním reliéfu Jeruzaléma, po kterém chodil a ve kterém kázal Mesiáš. Stavba chrámu byla monumentální dominantou celého města. Říkalo se o něm, že byl jedním z divů tehdejšího světa.
Z komplexu Izraelského muzea jsme vyrazili krátce po poledni. Autobus nás odvezl do arabské čtvrtě Starého města11. Tady jsme vystoupili a vydali se podél jeho východní hradby směrem ke Štěpánské bráně, která je podle svého ozdobného reliéfu nazývaná též Lví branou. Byl pátek a na Chrámové hoře právě skončila slavnostní muslimská páteční modlitba. Davy, které se vyhrnuly nám v ústrety, připomínaly zástupy fotbalových fanoušků, kteří odcházejí ze stadiónu. Dozvěděli jsme se, že na Chrámové hoře se v pátek modlívá až 300 tisíc muslimů. Tito lidé se na nás vůbec neusmívali. Nedalo se nepovšimnout si, že muži s binládínovskými bradami nevraživě hleděli na nezahalené Evropanky v našem zájezdu. Jít proti proudu byl velmi zvláštní pocit. Náš průvodce k tomu poznamenal, že alespoň víme, jak se někdy Židé cítí ve své vlasti.
Lví branou jsme vstoupili do Starého města. Svou prohlídku jsme zahájili návštěvou Bethesdy, místa, kde Ježíš uzdravil ochrnutého člověka. Byly tu tehdy dvě nádrže. Jedna, do které vtékal pramen a kterou čas od času navštěvoval uzdravující anděl, který vířil vodu a druhá, ve které se umývaly ovce, sloužící pro chrámové oběti. Našli jsme tu vykopávky a uvědomili si, že původní nádrže z období Nové smlouvy se nacházejí asi 10 metrů pod současnou úrovní země. Když jsme se dívali do jámy v Bethesdě, hleděli jsme do hlubin času.
Kousek od Bethesdy je místo, na kterém kdysi stála pevnost Antonia. Zde sídlilo římské praetorium a Pilát zde soudil Ježíše. Tady začíná také Via Dolorosa, cesta, po které měl Ježíš podle tradice nést svůj kříž. Poutníkům tu ukazují jednotlivá zastavení, na kterých se měly odehrát jednotlivé události související s křížovou cestou. Můžeme zde vidět kámen, zasazený ve zdi budovy, o který se Pán opřel, když nesl svůj kříž. Kdyby to však byla pravda, Ježíšovo tělo by muselo dosahovat gigantických rozměrů. Původní Via Dolorosa se nachází několik metrů pod úrovní současné ulice. Dům, ve kterém se nachází inkriminovaný kámen, tehdy ještě vůbec nemohl stát. Na konci Via Dolorosa stojí chrám Božího hrobu. Podle katolické i pravoslavné tradice se tu nachází Golgotha, místo ukřižování Ježíše Nazaretského i jeho hrob. Lidé tu uctívají takřka každý kámen. Inteligentně vyhlížející dáma se vrhá na mramorovou desku, která je údajně kamenem, na který položili Kristovo tělo, když je sňali z kříže. Tuto desku pokrývá polibky. Jiná náboženská turistka si ta tomto kamení „posvěcuje“ duchovní suvenýry, které si právě koupila. Lidé tu pláčou nad utrpením Krista a zapomínají, že Mesiáš byl vzkříšen a dílo spásy bylo dokonané. Není třeba propadat náboženské hysterii, ale radovat se a kázat evangelium. Na tomto místě si tuto skutečnost mnozí intenzivně uvědomujeme.
Naše procházka pokračuje arménskou čtvrtí do čtvrtě židovské. V jedné z uliček jsme narazili na repliku menory12 (sedmiramenného svícnu ze Šalomounova chrámu) v měřítku 1:1. Tento svícen sem umístili lidé z organizace, jejímž cílem je znovu vybudovat židovský chrám na Chrámové hoře, místě, které proň vyvolil Bůh a které je dnes v rukách muslimů. Tato společnost zkoumá všechny dostupné informace o podobě chrámu a připravuje materiál na jeho stavbu.
Za několik minut jsme se dostali k Západní zdi. Toto současné nejsvětější místo judaismu je v Evropě známé jako Zeď nářků13. S nářkem nemá nic společného, nenajdete u ní ani špetku zoufalství. Hebrejsky se nazývá HaKotel HaMa‘aravi, což jednoduše znamená Západní zeď. Nejedná se přímo o zeď z chrámu, ale západní podpůrnou zeď chrámového prostranství. Její kameny jsou zaručeně původními kameny z časů Herodových.
Ke Zdi vás pustí jenom po důkladné bezpečnostní prohlídce. Modlitební prostranství je rozdělené na mužskou a ženskou část. Atmosféra u Zdi je skutečně prosycena modlitbou. Modlí se tu staří rabíni, děti i vojáci. I turisté, kteří nejsou židovského vyznání mají povolen přístup. Jsou-li muži, musí splnit jednu jedinou podmínku a to nasadit si pokrývku hlavy. Mezery mezi kameny jsou vyplněny papírky s prosbami lidí, kteří je tu nechávají v Boží přítomnosti a věří, že budou vyslyšeni. A Boží přítomnost je u Zdi jednoznačně cítit. Když jsme skončili své modlitby, duchovně povzbuzeni jsme odjeli do hotelu, kde jsme se najedli a věnovali se odpočinku po náročném dni.
Na tento den byl hlášen déšť. I když je v tomto období déšť v Izraeli vzácností, náš průvodce nám naplánoval cestu do Judské pouště a k Mrtvému moři, kde prý zaručeně nikdy neprší. Judská poušť není typická písečná poušť s dunami, ale horská, kamenitá a skalnatá poušť s vysokými kopci a strmými údolími15. Podél cesty na poušť (jde o legendární cestu z Jeruzaléma do Jericha, na které nám náš průvodce dokonce ukázal místo, kde milosrdný Samaritán našel zbitého a oloupeného člověka) byly značky ukazující stále se zmenšující nadmořskou výšku. Asi v půlce cesty jsme minuli bod s nadmořskou výškou nula14. Je zajímavé, že toto výškové označení se nachází v absolutně horském terénu.
Po několika dalších kilometrech se před námi rozprostřelo údolí Jordánu. Po levé straně jsme viděli město Jericho, do kterého je dnes vstup na vlastní nebezpečí, neboť leží pod palestinskou samosprávou. Za chvíli jsme odbočili směrem na jih, podél Mrtvého moře16. Hladina tohoto moře je nejníže položeným místem na naší planetě. Jeho aktuální nadmořská výška je 410 m pod hladinou Středozemního moře. Po levé straně jsme měli moře a po pravé pouštní rovinu údolí Jordánu, na jejímž konci se vypínal strmý masív hor Judské pouště. Rovina tohoto údolí byla poseta palmovými háji, skleníky, políčky a kibucy. Všechny tyto zemědělské jednotky existují jenom díky intenzivnímu zavlažování. Ke každé rostlince je natažena hadička z vodou, která brání zbytečnému vypařování vody během zavlažování. Každá kapka vody, která má v Izraeli cenu zlata, je využita velice efektivně.
Náš průvodce Dani nám vysvětlil, že plocha extrémně slané vody po naší levici má v hebrejštině jiný název než v ostatních jazycích. Jmenuje se Jam hamelach, teda nikoli Mrtvé, ale Slané moře. Tento název pochází už z Bible a nedávno mu dali za pravdu i vědci, když v „mrtvém“ moři objevili život v podobě kolonií bakterií.
Po asi půl hodině jízdy jsme se dostali k prvnímu cíli naší cesty, byla jím pouštní pevnost Masada17. Tuto monumentální stavbu nechal vybudovat Herodes Veliký. Měla pověst nedobytné pevnosti. Měla zásobárny na vodu, které vydržely po celý rok. Masada byla postavena na Stolové hoře nedaleko Mrtvého moře. Její zříceniny jsou dnes turistickou atrakcí. Pro turisty byla postavena lanovka, která vede až na samotný vrchol hory. Je odtud impozantní výhled na Mrtvé moře a okolní krajinu.
Nedobytná Masada padla roku 73 po Kr., kdy se ji podařilo dobýt Římanům po více než dvouletém obléhání. Díky své poloze v poušti daleko od civilizace se zříceniny Masady dochovaly v téměř nepozměněném stavu. Pro Izraelce je Masada symbolem hrdinství a židovského odporu. Stateční obránci Masady (bylo jich téměř tisíc) v bezvýchodné situaci raději volili sebevraždu, než zajetí římskými legiemi. Každý z vojáků byl zodpovědný za zabití celé vlastní rodiny. Hrdinský odpor obránců Masady je dávaný za vzor mladým vojákům Izraelských obranných sil (tak zní oficiální název armády Izraele), kteří sem jezdí skládat přísahu. Slova jejich přísahy jsou, že „Masada už nesmí nikdy padnout“. Pohled z vrcholku Masady nám ukáže zbytky římských táborů, které zde stály během obléhání pevnosti.
Paláce na Masadě měly všechen komfort helenistického světa. Herodes, který měl své sídlo v Jeruzalémě, si vybudoval Masadu jako místo pro své zhýralé radovánky. Ve Svatém městě by svým helenistickým způsobem života vzbudil pohoršení. Na Masadě si proto vybudoval luxusní paláce a lázně, kde mohl relaxovat po svém a přitom nedráždit zbožné Židy. Turisté mohou dodnes obdivovat podlahové vytápění18 a bazény v masadských lázních.
Masada v sobě skrývá ještě jeden unikát. Údajně nejstarší synagogu na světě19. Synagogy se rozšířily až po pádu Chrámu v roce 68 po Kr. Tato synagoga však byla používána už během Herodesovy vlády v posledních desetiletích před Kr. Velmi dobře se zachovaly též zbytky útočné rampy, kterou nasypali Římané a vedli po ní hlavní útok proti masadským hradbám.
Posledním unikátem, který jsme na Masadě zažili, byl mírný deštík, který se spustil během naší prohlídky. Náš průvodce prohlásil, že déšť na Masadě je něco nepředstavitelného.
Po prohlídce pouštní pevnosti jsme vyrazili na prohlídku rezervace En Gedi. Je to místo s vydatným pramenem sladké vody, který vyvěrá v pouštní roklině nedaleko Mrtvého moře. Pramen tvoří říčku s četnými vodopády a jezírky, která trochu připomíná bosenskou rezervaci Plitvická jezera. Celé údolí je oázou zeleně, kterou obývá specifická fauna. Najdeme zde mnoho endemitů, živočišných druhů20, které nikde jinde nežijí.
En Gedi se proslavilo jako místo, kde se ukrýval David, když byl na útěku před králem Saulem. Dnes je oázou v poušti, kde se turisté mohou osvěžit koupáním ve sladké vodě a relaxovat při zvuku vodopádů21.
Opustili jsme En Gedi a vydali se za dalším zážitkem. Bylo jím koupáni v Mrtvém moři22. Mnozí využili tuto příležitost ke koupání ve vodě, která je tak koncentrovaným roztokem soli, že se v ní lidské tělo nepotopí. Voda z Mrtvého moře je známá svými léčivými účinky a proto na jeho pobřeží vyrostlo množství lázeňských hotelů, ve kterých se léčí lidé s různými kožními chorobami. Po natření léčivým bahnem a osprchování se jsme vyrazili na cestu zpět.
V autobuse nám ustaraný průvodce oznámil, že „nevinný deštík“, který jsme zažili na Masadě, způsobil v Judské poušti záplavy a že se do Jeruzaléma musíme vrátit jinou cestou, protože silnice je zaplavená. Druhý den jsem se dozvěděli, že při záplavách zahynulo několik turistů.
Museli jsme se vrátit oklikou přes Beer Ševu na jihu Izraele a do Jeruzaléma jsme mířili po hranicích s Palestinskými územími. Když jsme se blížili k Jeruzalému zastihl nás skutečně silný déšť. Naše oklika měla i své výhody. Jeli jsme hned vedle bývalého filištínského města Gatu a viděli jsme dolinu Emek HaEla, kde nám průvodce ukázal louku, na které David porazil Goliáše přesným zásahem kamenem do hlavy. Do hotelu jsme se vrátili dost pozdě, večeři nám však odložili a tak jsme usínali sytí a spokojení.
Probudili jsme se do nedělního rána a znovu vyrazili do jeruzalémského Starého města. Čekala nás návštěva Chrámové hory. Jedná se snad o nejsvatější místo popisované v Bibli. Jiný název této hory je vrch Mórija. Nachází se tu skála, na které byl Abrahám ochoten obětovat svého syna Izáka. Je tu též humno Aravny Jebusejského, na kterém se král David setkal s andělem, když byla zastavena morová rána v Jeruzalémě a na tomto místě postavil Šalomoun Hospodinův chrám. Podle rabínské tradice je skála na Chrámové hoře pupkem světa, je to místo, ze kterého vzal Hospodin prach, když tvořil prvního člověka Adama.
Po nezbytných bezpečnostních prohlídkách jsme byli vpuštěni na Chrámovou horu. Celé prostranství Chrámové hory je pod muslimskou kontrolou. Proto nám bylo řečeno, abychom skryli všechny křesťanské symboly a bylo nám zakázáno se modlit. Byli jsme pod neustálým dohledem muslimských agentů s vysílačkami.
Na jižním konci plošiny Chrámové hory, kde se kdysi nacházelo Šalomounovo sloupořadí a kde se setkávala první církev, dnes stojí mešita Al Aksá. Tato mešita je po Mekce druhým nejposvátnějším místem islámu. Mešitu Al Aksá si lidé často pletou se Skalním dómem se zlatou kupolí23, který stojí uprostřed Chrámové hory, postaven okolo skály, na které se Abrahám chystal obětovat Izáka a kde podle židovské tradice stála svatyně svatých. Tento Skalní dóm vlastně ani není mešitou, jenom jakýmsi mauzoleem, celý vnitřek této stavby vyplňuje legendární skála.
Podívali jsme se též na zazděnou Zlatou bránu24, kterou by měl do chrámu vstoupit Mesiáš při svém příchodu. Nedaleko ní se nachází hromada sutin, která je jistě pozůstatkem zdiva Chrámu. Arabové tyto trosky systematicky odvážejí a likvidují. Izraelská veřejnost se obává, že se snaží zlikvidovat i poslední důkazy o existenci židovského Chrámu na tomto místě. Jeho existenci totiž celý islámský svět vehementně popírá, stejně jako židovský nárok na Erec Jisrael (izraelskou zemi). Apokalyptické události předpokládají existenci Chrámu a proto je jisté, že židovský chrám bude na tomto místě25 znovu postaven. V současné situaci by to však bez vojenské konfrontace s islámem nebylo možné.
Kvůli muslimským časům vyhrazeným pro modlitbu byl náš čas na Chrámové hoře omezen. Pod dohledem muslimské „chrámové stráže“26 jsme opustili horu Mórija a Starým městem jsme se vydali k Západní zdi, kde nás čekal „přímý přenos“ na shromáždění do Banské Bystrice. Umožnily nám ho webkamery, které jsou permanentně namířeny na Zeď a 24 hodin denně přenášejí na internet živé obrázky z tohoto místa modlitby. Zamávali jsme našim blízkým a vydali se směrem k Davidsonovu archeologickému muzeu, které je zaměřené na historii Chrámové hory. Snad nejzajímavějším exponátem tu byl původní kámen z chrámové hradby s hebrejským nápisem27 označujícím místo, kde stával trubač, který každý pátek večer troubením na beraní roh, zvaný šófar, oznamoval začátek svatého šabatu. Viděli jsme též původní rituální koupel mikve, která patřila ke Chrámu a v níž se Židé očisťovali před vstupem na svatá místa. Multimediální prezentace nám ukázala počítačový model Herodova chrámu na vrcholu své slávy.
Hnojnou bránou jsme opustili Staré město a zamířili jsme na místo archeologických vykopávek Davidova města28. Tato lokalita se nachází jižně od Chrámové hory a byla centrem Jeruzaléma za vlády Davida a Šalomouna a judských králů. Návrší, na kterém stojí Davidovo město, je biblická hora Sijón. Před Davidem tu stála Jebuzejská pevnost, kterou David dobyl a umístil do ní centrum svojí říše. Viděli jsme zbytky 3000 let starých hradeb z doby Davidovy. Prošli jsme tunelem zvaným Warrenova šachta29, který je podzemní chodbou svažující se do svislé šachty, vedoucí k prameni Gíchon. Od pramene Gíchonu vede též tzv. Chizkijášův tunel, který vede vodu 533 m od pramene až za městské hradby do nádrže Šíloach, která je biblickým Siloe, kde Pán uzdravil slepého člověka. Tato nádrž byla zásobárnou vody pro Davidovo město v případě obléhání. Po výstupu z šachty jsme se vyšplhali zpět na pahorek Davidova města, kde nám ve speciálním 3D kině promítli působivý film o dějinách tohoto místa. Uvědomili jsme si symboliku Královského sídla stojícího na vrchu, který je o trochu nižší než sousední hora, na které stál Hospodinův chrám jako svědectví o tom, kdo je skutečným vládcem Izraele. To byl poslední bod programu na tento den.
Ti z nás, kteří chtěli, se ještě po večeři vypravili do města, navštívili jsme vyhlídku blízko hebrejské univerzity na hoře Scopus, odkud jsme pozorovali noční Jeruzalém a zpívali hebrejské písně. Někteří z nás se potom vydali podívat na noční život moderního Jeruzaléma a menší skupinka odvážlivců se vydala naposledy se pomodlit k Západní zdi. Tentokrát tu byla celkem jiná atmosféra. Žádní turisté a množství modlících se Židů, kteří se i v tuto pokročilou noční hodinu věnovali vytrvalému hledání Boha Abraháma, Izáka a Jákoba. Na chvilku jsme se k nim přidali a potom vyrazili na noční pochod přes město do našeho hotelu, kde jsme strávili poslední noc v Jeruzalémě.
Tento den začal emotivní návštěvou památníku Jad VaŠem, který je věnovaný památce obětí holokaustu. Tomuto nacistickému vraždění během druhé světové války padlo za oběť více než 6 milionů Židů. V památníku je zdokumentováno všechno od života židovské populace v evropských zemích před válkou přes systematické vyvražďování nevinných lidí v koncentračních táborech až po osvobození těchto továren na smrt. Nejsilnějším zážitkem zřejmě byla návštěva památníku věnovaného dětem30, které zahynuli během holokaustu. Uprostřed úplně tmavé místnosti hoří svíčka, která se odráží v četných zrcadlech instalovaných v tomto prostoru. Počet odrazů obrazu této svíčky se asi ani nedá spočítat. Do temného ticha znějí jména, věk a bydliště dětí, které nepřežily nacistické vraždění. Když jsme opustili tuto místnost z pochopitelných důvodů se nikomu nechtělo hovořit. Pocity to nebyly příjemné. Ale Boží slovo říká, že „lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci“ (Kaz 7:2). Po tomto silném zážitku jsme definitivně opustili Jeruzalém.
Vyjeli jsme po známé cestě směrem k Mrtvému moři. Na pouštní pumpě u Jericha jsme se občerstvili a nakoupili suvenýry. Pokračovali jsme dál pouští směrem na sever podél hranice s Jordánskem. Naše cesta skončila asi po deseti minutách, protože autobus z neznámých příčin zastavil31. Náš řidič Icik zjistil, že praskl klínový řemen a v důsledku nedostatečného chlazení se přehřál motor. Za chvíli bylo v autobuse vystaveném ostrému polednímu slunci nesnesitelně. Vyšli jsme ven a ve stínu našeho vozidla jsme popíjeli vodu z autobusové chladničky.
Zanedlouho se někteří osmělili ke krátké procházce směrem do pouště. Netrvalo to dlouho a u našeho autobusu zastavil džíp izraelské armády. Vojáci křičeli na ty, kteří se procházeli po poušti, aby se rychle vrátili. Dokonce za nimi vyběhli a začali je shánět k autobusu. Nic netušící účastníci našeho zájezdu se šli projít po minovém poli32. Když jsme si uvědomili blízkost jordánské hranice a snahu Izraele zabránit pronikání teroristů, už jsme se nedivili, co dělají miny kousek od silnice.
Izraelská armáda o nás projevovala skutečnou starost. Jeden džíp odjel a za chvíli přijel jiný se třemi usměvavými samopalníky, kteří se nás ptali, jestli nepotřebujeme nějakou pomoc. Pomoc jsme nepotřebovali, protože náhradní autobus už byl na cestě, ale s vědomím, že jsme nedaleko palestinských osad, nám přítomnost přátelských ozbrojenců nebyla proti mysli.
Konečně přijel nový autobus a my jsme pokračovali v naší cestě na sever do Galileje. Minuli jsme vrchy Gilboe, které král David po smrti Saulově proklel tak, že na nich po mnoho století nic nerostlo. První izraelský prezident David Ben Gurion tuto kletbu zrušil a Gilboe jsou dnes krásně zelené, zalesněné kopce. Před námi se rozprostíralo údolí Jizreel a my jsme zamířili k vrchu, který svým tvarem silně připomínal český národní kopec, horu Říp. Byla to hora Tábor33, ze které prorokyně Debora sledovala izraelského vojevůdce Baráka se Síserou. Je možné, že Tábor je též tou vysokou horou, na kterou Ježíš vyvedl své učedníky a byl před jejich zraky proměněn (Mt 17:1). Na Tábor nás po klikatých serpentinách vyvezly místní taxíky, protože autobus by se na tento vrch nedostal. Místní taxikáři jeli skutečně zběsile, tak jsme si pohrávali s myšlenkou, zda nejsou potomky vojevůdce Jehúa, který se proslavil svou divokou jízdou. Potom jsme však svoji teorii zavrhli, protože Jehú byl Izraelec a naši taxikáři zjevně arabští potomci Izmaelovi. Z vrcholku Tábora jsme měli krásný výhled po Jizreelském údolí34. Viděli jsme Jizreel, Achabův hrad, dále vrch Karmel a Megido. Krátce jsme se pomodlili za požehnání izraelského národa a úrody na polích, které se bělely ke žni hluboko pod námi. Z Tábora jsme se přesunuli do Tiberiady35, moderního města na břehu Genezaretského jezera, kde jsme strávili noc.
Ráno jsme se nalodili na loďku36 a plavili jsme se po jezeře, po kterém chodil Pán, kde kázal a utišil bouřku. Naše nalodění provázela humorná příhoda. Lodníci vytáhli na stěžeň slovenskou vlajku (podle převládající národnosti účastníků zájezdu). Chtěli nám zahrát též slovenskou hymnu, ale z internetu se jim zřejmě podařilo stáhnout špatnou píseň. Namísto „Nad Tatrou sa blýska...“ se z reproduktoru ozvalo „Kamaráti, na stráž!“. Šlo o fašistickou píseň z období válečného Slovenského štátu. Neurazili jsme se, všechno lodníkům vysvětlili a slíbili, že jim pošleme nahrávku skutečné slovenské státní hymny.
Z plochy jezera jsme měli všechna biblická místa jako na dlani: Migdal, z něhož pocházela Máří Magdaléna, Petrovo rodiště Kafarnaum37, Horu blahoslavenství, Arbel a na protějším břehu Gadaru, kde je sráz, ze kterého se do jezera zřítilo stádo vepřů, do kterých Pán Ježíš vyhnal démony z posedlého Gadaréna. Na jezeře jsme zpívali izraelské písně a tančili na palubě lodi.
Když jsme přistáli v Kafarnaum, prohlédli jsme si antickou synagógu38, postavenou na původní synagoze z časů Ježíšových. Je to místo, kde Ježíš poprvé vyhnal z člověka démona. Hned vedle se nalézají původní základy domu Petrovy tchyně, nad kterými je na pilířích postaven moderní kostel. Z Kafarnaum jsme se vyvezli na Horu blahoslavenství, která je jedním z míst, kde mohl Ježíš pronést své slavné Kázání na hoře. Pokochali jsme se výhledem na jezero, v nedalekých stáncích nakoupili suvenýry, čerstvý olivový olej a vyrazili jsme na sever do Danu.
Rezervace Tel Dan (Pahorek Dan) leží na samotném severu v blízkosti libanonských hranic. Vyvěrá tu vydatný pramen, ze kterého vytéká řeka Dan, jeden z hlavních přítoků Jordánu. Okolo pramene je překrásná přírodní lokalita. Rostou tu vysoké eukalypty a v nádherně čisté vodě se prohánějí ryby. Nedaleko pramenů se nacházejí vykopávky historického města Dan z doby izraelských králů. Král Jarobeám, který se oddělil od království Šalomounova syna Rechabeáma, nechal v Danu a v Bét Elu postavit zlatá telata, aby je Izraelci uctívali a nechodili do jeruzalémského Chrámu, který zůstal pod Rechabeámovou vládou. Dodnes se zachovaly zbytky modlářského oltáře v Danu39, hradby a brány z izraelského období. V těchto bránách sedával panovník a starší, když se radili a soudili lid. Na mnohých místech, které jsme v Izraeli navštívili, jsme zažili Boží dotyk, v Danu to bylo možná nejsilnější. Modlili jsme se na místě bývalého pohanského obětiště a vzývali jméno Boha Abrahámova, aby odpustil modlářství svého lidu a požehnal jeho zem.
Z Danu jsme cestovali směrem na Golanské výšiny. Projeli jsme přes Cezareu Filipovu, v jejímž okolí Petr prohlásil o Ježíšovi, že je Mesiášem a Božím Synem. Golanské výšiny jsou úrodnou náhorní plošinou, které vévodí hora Hermon. My jsme zamířili na turistickou vyhlídku na vrch Kofi Annan. Tato hora nemá své jméno po bývalém generálním tajemníkovi OSN, její jméno v hebrejštině znamená Káva v oblacích. Je odtud nádherný výhled do Sýrie. Prohlédli jsme si opuštěný izraelský vojenský bunkr se sítí zákopů a dali jsme si kávu v místním občerstvení. Vojáci však z Golanských výšin neodešli. Na sousedním vrcholu mají základnu, jejíž parabolické antény a senzory jsou nepřetržitě zaměřené na Damašek. Na cestě k autobusu jsme potkali hlídku izraelské armády na obrněném vozidle Hummer, vybaveném těžkým kulometem40.
Golanské výšiny mají též starý biblický název Bášan. Na loukách této plošiny se pase obrovské množství hovězího dobytka. Když jsme je pozorovali z oken autobusu, přišel mi na mysl biblický verš o bášanských kravách (Am 4:1). Bášanské krávy se mají v Izraeli velice dobře. Chovají je v supermoderních kravínech, které jsou plně automatizovány. O tisíc krav se starají jenom čtyři lidé. Dojnice se tu každý den sprchují a nejen to, dostávají též pravidelné masáže. Není divu, že i jejich dojivost je rekordní. Požehnaná země má též požehnané zemědělství.
Po návratu do hotelu v Tiberiadě jsme využili zbývající čas na relaxaci v hotelovém bazénu, sauně a vířivce. Po dni stráveném na nohách to bylo velice příjemné. Po večeři jsme jeli do centra města podívat se do továrny na brilianty. Izrael je jedním z největších producentů briliantů na celém světě. Vozí se sem surové diamanty z Jižní Afriky, Ruska a dalších významných nalezišť. Zde se opracovávají, brousí a leští. Brusírna, kterou jsme navštívili, pro nás připravila též přednášku o broušení diamantů a shlédli jsme i video s českým komentářem. Potom jsme šli do prodejny, kde byla možnost koupit briliantové šperky se slevou. To, že toho někteří využili, svědčí o vzrůstající kupní síle českých a slovenských křesťanských turistů. Večer jsme usínali s očima plnýma mihotavých záblesků broušených kamenů.
Ráno jsme vyrazili do Kány Galilejské, místa Ježíšova prvního zázraku na svatební hostině, kde proměnil vodu ve víno. Cestou jsme se zastavili na místě, kde přibližně se nacházela pole41, po kterých učedníci s Pánem chodili, trhali klasy a mnuli z nich rukama zrno. Potom jsme už v samotné Káně, která je dnes veskrze arabským městem. V Galileji žije množství Arabů. Nesmíme si je však splést s Palestinci. Tito Arabové mají izraelské občanství, uznávají stát Izrael, mají své zástupce v Knesetu a své děti dokonce posílají do služby v izraelské armádě. Někteří z nich jsou křesťané, ale většina je muslimská. Jedinou „památkou“, kterou jsme v Káně navštívili, byl obchod „U prvního zázraku“ 42. Zde jsme si mohli koupit zaručeně pravé víno z Kány nebo jiné suvenýry.
Další zastávkou na naší cestě byl Nazaret. Domovské město Mesiáše Ježíše Nazaretského. Většinu obyvatel této 300 tisícové metropole Galileje tvoří též Arabové. Dominantou je mariánský kostel Zvěstování 43. V kolonádě, která ho obklopuje, najdeme různá vyobrazení Marie s malým Ježíšem44. Tyto obrazy pocházejí z různých národů a reflektují skutečnost, jak si jednotlivé národy Kristovu matku představují. Najdeme tu Ježíše jako malého Buddhu či Indiána.
Kousek od kostela začíná pravý nefalšovaný arabský trh45. Nádherně tu voní různé druhy koření a koupit se tu dá téměř všechno. Zhruba uprostřed mezi uličkami tržiště se nalézá nenápadná stavba. Je to kostelík, který byl původně synagogou z doby Ježíšovy. S největší pravděpodobností právě na tomto místě Ježíš vyhlásil své mesiášství, když prohlásil: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Lk 4:18-19) Vstoupili jsme do prostor starobylé synagogy46 a mnozí jsme cítili, jako by to bylo právě dnes, kdy tu stál Mesiáš. Přítomnost Ducha Svatého byla tak skutečná, že lidé začali reagovat podobně jako na bohoslužbě47. Mnozí se tak naplnili Duchem, že vypadali úplně opilí podobně jako učedníci o Letnicích. Dali jsme si nějaký čas na nákupy a občerstvení a pokračovali jsme v naší cestě.
Megido je rozsáhlé archeologické naleziště na pahorku v Jezreelském údolí. Stálo zde opevněné město, které bylo pro svou polohu v minulosti svědkem mnohých bitev, které se odehrály v jejím okolí. Okolí Megida tvoří rozsáhlá planina48, která má být v posledních časech místem závěrečné bitvy mezi silami dobra a zla, ve které bude poražen Antikrist. Zjevení Janovo hovoří o jménu místa této bitvy jako o Harmagedonu. Tento výraz je řeckou zkomoleninou hebrejského Har Megido, Hora Megido. Bible říká, že se této bitvy zúčastní obrovská armáda. Když se člověk rozhlédne po planině Jezreelského údolí v okolí Megida, tak mu tato představa nepřipadá až tak nereálná. V Megidu jsme si prohlédli bránu města, královský palác, sýpku na obilí a vodovodní tunel. Po prohlídce jsme vyrazili do letoviska Netanya u Středozemního moře. Ubytovali jsme se v hotelu a šli se projít po městě. V jednom zlatnictví nás čekalo milé překvapení, když jsme zjistili, že otec mladého zlatníka pochází z Banské Bystrice49. Velmi se potěšil ze zákazníků ze Slovenska a samozřejmě jim nabídl pořádné slevy.
Tento den byl posledním na naší cestě po zaslíbené zemi. Zároveň byl i dnem odpočinku, který jsme věnovali koupání a procházkám. Odpoledne jsme vyrazili do Cezareje Přímořské50. Prohlédli jsme si vykopávky Herodova výstavního přístavu51, postaveného v římském stylu. V tomto pohanském městě se obrátil první oficiální křesťan z pohanů - římský setník Kornélius. Když poslouchal Petrovo kázání, obrátil se a byl s celou svou rodinou naplněn Duchem Svatým. V Cezareji nebyl jenom přístav, ale též pohanský chrám bohyně Říma, veřejné lázně52 se splachovacími záchody, dostihová dráha a amfiteátr. Právě v tomto amfiteátru, který se zachoval dodnes, během naší návštěvy chystali koncert jedné populární izraelské zpěvačky. Navštívili jsme také muzeum, kde nám promítli film a ukázali multimediální expozici o dějinách tohoto místa. Mohli jsme se také setkat s virtuálními postavami z dějin Cezareje a klást jim otázky. Na závěr jsme se fotografovali u cezarejského akvaduktu.
Pomalu se blížil čas našeho odletu. Cestou na letiště Davida Ben Guriona jsme se ještě krátce zastavili v historickém centru Jaffy (biblického Joppe). Prošli jsme se tu, dali si místní specialitu jménem chumus a vyrazili na letiště. Po důkladné prohlídce našich zavazadel a pasové kontrole jsme nastoupili do letadla a zamířili zpět na Slovensko. Odváželi jsme si množství zážitků a dojmů a vědomí, že od teď budeme číst Bibli celkem novým způsobem. Budeme znát místa, o kterých se tam píše. Kromě suvenýrů, které jsme nakoupili svým blízkým, nás na cestě provázelo i Hospodinovo požehnání, o kterém věříme, že se projeví v každé oblasti.
Lešana habaa birušalajim!
Příští rok v Jeruzalémě!
| Izrael | | | Logos 5 / 2017 | | | Martin Mazúch | | | Z histórie |
| Izrael | | | Logos 4 / 2018 | | | Jaroslav Kříž | | | Téma |
| IZRAEL | | | Logos 6 / 2009 | | | Jaroslav Kříž | | | Izrael |
| Izrael a my | | | Logos 6 / 2011 | | | Jaroslav Kříž | | | Téma |
| Izrael 2007 | | | Logos 12 / 2007 | | | rcs | | | Izrael |
