Jak roste církev

Každý má radost z toho, když se Boží dílo rozrůstá

Každý věřící, který se setkal s Boží dobrotou, má přirozenou touhu, aby lidí, kteří znají Boha, bylo čím dál více. Obzvláště to platí o pastorech a o vedoucích Božího lidu. Každý má radost z toho, když se Boží dílo rozrůstá. Částečně je to proto, že každý Boží služebník chce mít úspěch, ale hlavním důvodem je, že tuto touhu vkládá do jejich srdcí Duch Svatý, protože nezpochybnitelnou Boží vůlí je, aby všichni přišli k pokání, poznali Boha, aby sbory rostly a zakládaly se nové. Na otázku, zda je to možné, je jednoznačná odpověď ano – církve se mohou rozrůstat v každém režimu, v každém regionu a v každé historické epoše. Důvodem, proč sbory nerostou, anebo se zmenšují, je nedostatek poznání o tom, jakým způsobem Bůh své stádo rozmnožuje: „a můj lid hyne pro nedostatek poznání“ (Ozeáš 4,6). Proto bude pro všechny užitečné, když si probereme 19. kapitolu Skutků, která bývá označována jako učebnice probuzení.

Boží služebník se pohybuje

„Zatímco byl Apollo v Korintě, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efesu.“ (Sk 19,1a). Každý, kdo chce mít úspěch v získávání učedníků, musí mnoho cestovat. Je zarážející, jak málo lidí věří tomuto jednoduchému konstatování. Ne nadarmo se o práci apoštola Pavla mluví jako o jeho cestách. V posledních letech se v církvi rozšířil názor, který vyzdvihuje to, že Bůh nám dal město, ve kterém žijeme. Věřící tvrdohlavě trvají na tom, že úspěch je možný pouze ve městě, ve kterém žijí, modlí se za něj, konají duchovní boj, prohlašují Boží slovo, což samo o sobě je samozřejmě správné, ale problém spočívá v tom, že se odmítají porozhlédnout po okolí a vytáhnout paty ze svého rodného města. Už na začátku, když jsme zakládali sbor, jsem si všiml jednoho jevu, který pro mě tehdy nebyl velmi radostný. Když jsme uspořádali evangelizaci, drtivá většina těch, kteří se obrátili, nebyli místní, ale pocházeli z okolních měst a vesnic. Po počátečním zklamání jsem začal přemýšlet, proč to tak je a došel jsem k názoru, že Bůh chce, abychom více cestovali a začali s prací na více místech najednou. Samozřejmě to znamená najezdit tisíce kilometrů, ale přináší to ovoce. Čím více měst zasahujeme, tím více přibývá učedníků, a také se vyhneme zklamání, pokud někde práce dočasně stagnuje. Někde možná stagnuje, ale jinde roste, a to je pro nás velkým povzbuzením. Naučili jsme se radovat z úspěchu spolupracovníků, a to je dobrá východisková pozice pro to, abychom sami přijali požehnání. Cestování vůbec je pro člověka velmi prospěšné, pomáhá mu vidět, že svět je větší, než si myslel a pomáhá mu dívat se na věci z ptačí perspektivy.

Všude jsou učedníci

„... dorazil do Efesu, kde nalezl nějaké učedníky.“ (Sk 19,1b)

Téměř všude, kam jsme dorazili s evangeliem, jsme našli lidi, kteří už měli o Bohu hlubší poznání, než je to, které přináší pouze tradice. Někteří se setkali s evangeliem v zahraničí, jiní slyšeli evangelium už od někoho před námi, další byli zasaženi filmem, literaturou nebo zvláštním duchovním zážitkem. Je to podobné jako v Efesu, kde se Pavel setkal s učedníky, kteří už měli s Ježíšem Kristem určitý vztah. Když se nám podaří najít takovéto hledající lidi, je to dobrý základ pro založení sboru.

Zásadní otázka – vztah s Duchem Svatým

„Zeptal se jich: „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ Oni mu odpověděli: „Ne, vždyť jsme ani neslyšeli, že je Duch Svatý.“ (Sk 19,2)

Někdy se při kázání evangelia dopouštíme té chyby, že se hned na začátku přeme o doktríny. Jeden se snaží druhému vysvětlit, že to, jak věří on, je to nejlepší. Pro jednoho je důležité, že se hlásí k věrouce, která je stará, pro jiného je důležité vyznání jeho rodiny nebo vesnice, další je zase pyšný na to, že už četl Bibli a snaží se svými poznatky uvést ostatní do úžasu. Apoštol Pavel se nepustil do polemiky, ale položil poměrně překvapivou otázku: „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ Učme se od apoštola Pavla. Přináší to úžasné výsledky, pokud věřící, kteří jsou na začátku, seznámíme s Duchem Svatým. Je zajímavé, že apoštol klade otázku „když jste uvěřili“. Celé dvacáté století se neslo ve znamení sporu, jestli po obrácení může mít křesťan další zkušenost s Duchem Svatým. Mnohé křesťanské kruhy dodnes tvrdohlavě trvají na tom, že člověk, který věří, že Ježíš Kristus je Boží Syn a vstal z mrtvých, automaticky přijímá Ducha Svatého. Kdyby byl tento výklad pravdivý, potom by byla Pavlova otázka úplně nesmyslná. Charizmaticko - letniční hnutí se ztotožňuje s apoštolem Pavlem a povzbuzuje věřící, aby přijali křest v Duchu Svatém.

Křest – základ, který nelze vynechat

„Jak jste tedy byli pokřtěni?“ ptal se. „Janovým křtem,“odpověděli. Pavel jim řekl: „Jan svým křtem vedl lidi k pokání a vyzýval je, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to jest v Ježíše. Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše.“ (Sk 19,3-5)

Učedníci se dali pokřtít, „když to uslyšeli“. Křest je reakce na Boží slovo. Člověk musí nejprve slyšet evangelium, na základě kterého vyroste v srdci člověka víra. Něco podobného se stalo v Cesareji Přímořské, kdy byli v Kornéliově domě všichni pokřtěni (ponořeni), kdo slyšeli Boží slovo. Nebyl pokřtěn nikdo, kdo nereagoval na zvěstování Slova. Křest je jedním ze základů víry, a proto chceme-li, aby Bůh začínající církev žehnal, nemůžeme ho vynechat. Je vždycky radostnou událostí, když křtíme nově obrácené, kteří se rozhodli ztotožnit se s Kristovou smrtí, zemřít starému způsobu života a žít v pevném spojení se vzkříšeným Kristem.

Odpovědí skoro na každý problém společnosti je kázání a vyučování Slova.

Jazyky – důkaz, že Duch Svatý přišel

„A když pak na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch Svatý a oni mluvili v jiných jazycích a prorokovali.“ (Sk 19,6)

Mluvení v jazycích je jednoznačným důkazem o tom, že věřící přijal Ducha Svatého. Dodnes nedovedu pochopit věřící, kteří mluvení v jazycích považují za nepotřebné, nebo proti němu dokonce bojují. Je zajímavé, že nově obrácení, kteří se nikdy nesetkali s doktrínami zpochybňujícími mluvení v jazycích, začali mluvit velmi lehce, podobně jako ti v Efesu. Těm, kteří už mají nějaké náboženské pozadí to přijímají velmi těžce, z čehož můžeme vyvodit, že zpochybňující řeči proti Duchu Svatému jsou velmi nebezpečné, nehledě na to, že se lidé mohou dopustit neodpustitelného hříchu rouhání se Duchu Svatému. Někdy slyším otázku, jak můžeme vědět, že tyto jazyky jsou od Boha. Odpověď je jednoduchá. Ježíš vyučuje následovně: „Což je mezi vámi takový otec, že když ho syn požádá o chléb, podá mu kámen nebo o rybu, že mu místo ryby podá hada? A když poprosí o vejce, podá mu snad štíra? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kteří ho prosí?“ (Lk 11,11-13)

Nikdo se nemusí bát, když ve jménu Ježíše Krista poprosí Nebeského Otce o Ducha Svatého. Bůh určitě nikomu neudělí démona. Lidé, kteří mají tyto názory, tím vlastně říkají, že Bůh je ve svém charakteru zkaženější než oni sami.

Vznik misijní skupiny

„Těch mužů bylo celkem asi dvanáct.“ (Sk 19,7)

Dvanáct Duchem naplněných učedníků je dobrým základem pro další Boží práci. Nutné však připomenout, že toto je jenom začátek, základ, na kterém Bůh chce dál stavět. Nesmíme dopustit, aby se věřící příliš zahleděli sami do sebe. Věřící musí neustále vycházet s evangeliem a získávat další duše pro věčný život. Pokud se tak děje, Bůh řeší problémy a ve skupině je radostná atmosféra, která je nezbytným znakem Boží přítomnosti v církvi. Pokud se věřící v malé skupině příliš začnou zaobírat sami sebou, výsledkem je pochmurná a odpuzující atmosféra.

Kázat a vyučovat, kázat a vyučovat

„Pavel vstoupil do synagogy a směle v ní mluvil po 3 měsíce; hovořil s lidmi a přesvědčoval je o Božím království... To trvalo dva roky, takže všichni obyvatelé Asie, jak Židé, tak Řekové, slyšeli Pánovo slovo.“ (Sk 19,8.10)

Je to skoro neuvěřitelné, ale odpovědí skoro na každý problém společnosti je kázání a vyučování Slova. Jedině na základě kázání evangelia se může změnit lidské srdce k lepšímu. Stále vidíme, jak lidé opouští drogy, alkohol a herní automaty a začínají žít slušný život. Manželé se přestanou podvádět a rodiny žijí v pokoji. Často slyšíme jednoduché a pravdivé konstatování - nikdo by mě nezměnil, dokázal to jen Bůh. Proto nás nikdy nesmí kázání a vyučování omrzet. Ďábel nesmí naše ústa zavřít a musíme podobně jako apoštol Pavel každý den mluvit a mluvit.

Oddělení

„Když však někteří zatvrzele odmítali víru a veřejně tu Cestu haněli, Pavel se od nich odvrátil. Odvedl učedníky s sebou a každý den pak promlouval v posluchárně jistého Tyranna.“ (Sk 19,9)

Apoštol Pavel oddělil učedníky, kteří se rozhodli následovat Ježíše. Je to lepší, než aby docházelo k neustálé konfrontaci názorů. Bůh je Bohem pokoje. Jeho základní charakteristikou je svatost, která znamená právě oddělení od obecného. I znovuzrozený křesťan, který chce kráčet po úzké cestě, musí na základě Božího slova vyloučit skutky, které jsou v rozporu s Božím slovem. Pokud se křesťané neoddělí, setrvávají v neustálých sporech v přesvědčení, že nakonec všichni přijmou jejich názor, potom se ale probuzení nebude konat. Pokud nedojde k oddělení, posvěcení, dojde k zesvětštění a k návratu k pohanským praktikám předků. Když mluvíme o oddělení, nemáme tím na mysli poustevnický život izolovaný od společnosti, ale oddělení se od hříchu.

Divy a zázraky

„Bůh konal skrze Pavlovy ruce neobyčejné zázraky. Lidé dokonce odnášeli šátky a zástěry z jeho těla na nemocné; nemoci je opouštěly a zlí duchové vycházeli.“ (Sk 19,11-12)

To, že nebesa panují nad viditelným světem, dokazuje Bůh tím, že svoje Slovo potvrzuje skrze znamení, zázraky a uzdravení. Bůh se nezměnil, Bible říká, že Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i navěky. Z toho vyplývá, že to, co se dělo během jeho služby a během služby apoštolů, chce Bůh konat i dnes. Z celého světa přicházejí zprávy o nadpřirozeném Božím jednání, slyšíme nejen o uzdraveních, ale také o vzkříšení z mrtvých. Díky Bohu, že i mezi námi je mnoho lidí, kteří zažili neoddiskutovatelné, lékařsky potvrzené uzdravení. Posilněme se ve víře a pokračujme v modlitbách za nemocné. Duch Svatý působí spolu s kázaným Slovem. Čím horlivější budeme v kázání a smělejší v modlitbách za uzdravení, tím víc jich uvidíme. Na apoštolovi Pavlovi bylo takové pomazání, že se přenášelo i skrze jeho šaty. Tomuto přenosu říkáme transfer Boží moci. V žádném případě však nemůžeme souhlasit s tím, aby se z věcí nebo z látky staly předměty uctívání. Boží pomazání z materiálu totiž brzy zmizí. Podobně tomu bylo s Mojžíšovou tváří, která byla plná jasu a Boží slávy po setkání s Bohem. Tato zář však postupně slábla: „... ne jako Mojžíš, který si zakrýval tvář rouškou, aby synové Izraele nepozorovali konec toho, co mělo pominout.“ (2Kor 3,13)

Vyhánění démonů

„Nějací potulní židovští zaklínači se pak pokusili vzývat jméno Pána Ježíše nad těmi, kdo měli zlé duchy: „Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel!“ Tak to dělalo sedm synů židovského vrchního kněze Skévy. Zlý duch jim odpověděl: „Ježíše znám, o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?“ A ten člověk, ve kterém byl zlý duch, se na ně vrhl, přemohl je a zbil tak, že z toho domu utekli nazí a zranění. Když se to rozneslo mezi všemi Židy i Řeky bydlícími v Efesu, na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké vážnosti.“ (Sk 19,13-17)

Když čteme evangelia, musí nám být nápadné, jaké významné místo v Ježíšově službě hrálo vyhánění démonů. Církev většinou tuto praxi opustila, jako kdyby už dnes s démony nebyl problém. Náš materialistický světonázor, v kterém jsme byli vychováni, nám zabraňuje vidět souvislosti mezi určitými jevy a chováním člověka a duchovními silami (přesněji řečeno bytostmi), které jsou v pozadí. Faktem zůstává, že pokud tyto zlé duchy vyženeme, změní se i chování lidí a přijde osvobození. Snad nejúžasnější výsledky jsme viděli při vysvobozování narkomanů od tvrdých drog. V mnohých případech přišla úplná svoboda po jediné modlitbě. Díky Bohu za to! V příběhu z 19. kapitoly Skutků vidíme, že synům Skévovým se exorcismus velmi nedařil. Nejen že zlého ducha nevyhnali, ale na své počínání doplatili tím, že přišli o svůj oděv. Tito potulní zaklínači sice okoukali, jakým způsobem vyhání démony Pavel a používali jméno Ježíš, ale to je na vyhnání zlého ducha málo. Ježíš nebyl v jejich životech realitou, nežili život odevzdaný evangeliu, toulali se po sborech tak, jako občas vidíme některé potulné křesťany. Pokud je však Kristus v našem životě reálný, zažíváme jeho zmocnění a můžeme používat jeho jméno; tehdy musí zlí duchové ustoupit.

Radikální obrácení

„Mnozí z těch, kdo uvěřili, pak přicházeli a vyznávali a odhalovali své praktiky. Také mnozí z těch, kteří se zabývali magií, přinášeli své knihy a přede všemi je pálili. Když pak spočítali jejich cenu, zjistili, že stály padesát tisíc stříbrných.“ (Sk 19,18-19)

Vždycky, když se Boží Duch hýbe, vidíme, že lidé se obrátí úplně radikálně. Toto obrácení v důsledku silného Božího dotyku přinese velkou změnu do životního stylu. Podobně, jak se tomu stalo v Efesu. Ti, kteří přijali Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, se zbavovali všech předmětů, které je spojovaly se satanovým královstvím. Zbavovali se všech okultních svazků a pálili čarodějnické knihy. Dnes by k tomu bylo potřeba přidat i DVD, CD a jiné nosiče s okultním obsahem.

A církev roste

„Tak se mocně šířilo Pánovo slovo a rozmáhalo se.“ (Sk 19,20)

Vidíme, že Slovo Pánovo se vzmáhalo a počet učedníků se množil, sbory rostly a byly zakládány nové. Cílem této krátké studie, která si rozhodně nečiní nárok na to, že je vyčerpávající, je to, abychom všude viděli stejný jev: růst. Někdy si myslíme, že musíme Pána k růstu přemlouvat. To je trochu mylné, protože on sám touží po tom, aby po zemi chodilo čím dál více znovuzrozených, Duchem naplněných křesťanů. Bůh sám touží po tom, zjevit svou slávu církvi. Když to šlo v Efesu, proč by to nešlo v našich městech.

Čím horlivější budeme v kázáníevangelia a smělejší v modlitbáchza uzdravení, tím víc jich uvidíme.

Rozruch v Efesu pokračoval dál. Ďábel samozřejmě nemá radost z toho, že se lidé dostávají z jeho zajetí. Proto použije své služebníky, aby se pokusili probuzení zastavit. V Efesu to byl jistý Demétrios, který byl iniciátorem velké vzpoury vůči Pavlovi a Boží práci. Je poučné prostudovat si, co Demétria nejvíc popudilo. Jednalo se o byznys. Jeho řemeslu hrozilo nebezpečí: „Jak ale vidíte a slyšíte, onen Pavel přesvědčil a odvrátil veliké množství lidí nejen v Efesu, ale skoro po celé Asii. Že prý ‚bohové vyrobení rukama nejsou žádní bohové!‘ Nejenže je tím ohrožena pověst našeho řemesla; hrozí také, že chrám veliké bohyně Artemis už nebude nic znamenat, a tak se sníží věhlas té, kterou ctí celá Asie a celý svět!“ Když to uslyšeli, popadl je hněv a začali křičet: ‚Veliká je efeská Artemis!‘“ (Sk 19,26-28) Kromě strachu o finanční příjem se Demétrios obával, že kvůli službě apoštola Pavla přijdou lidé na to, že předměty vyrobené lidskými rukama nejsou nic, dokonce, že ani samotná Artemis není nic. Aby se na to nepřišlo, dvě hodiny volali jako o závod: „Veliká je efeská Artemis!“ Podobně je tomu i dnes. Když se církve rozrůstají, ne každý se z toho raduje. Ale pro nás je důležité, že se z toho raduje Bůh. Jemu sloužíme a budeme i nadále.