Jan Milíč z Kroměříže

Pražský „kazatel ohnivých slov“

Historie Božího lidu je plná příběhů, z nichž mnohé bývají zapomenuty a opomíjeny. České dějiny však mají více hrdinů, než by se na první pohled zdálo. Za vlády českého krále a římského císaře Karla IV., ještě před Mistrem Janem Husem, působil v Království českém Boží služebník, který se nebál jít proti proudu a říkat pravdu, která byla mnohým nepříjemná. Boží výroky ožily v jeho ústech, aby konfrontovali neutěšený stav tehdejší společnosti a církve, ba co víc dokonce samotného císaře. Pro své názory a ostrý jazyk se dostal i do žaláře inkvizičního soudu, ve své pokoře, prostotě a jednoduchosti se dokázal obhájit i před samotným papežem. Jméno tohoto předchůdce české reformace zní Jan Milíč z Kroměříže.

O datu a místě Milíčova narození nemáme přesné údaje. Někteří uvádějí, že malý Jan se narodil v Kroměříži okolo roku 1325, jiní uvádějí rok 1320 a místo narození Tečovice na Moravě. Není ani jisté, kde získal své vzdělání, ale je pravděpodobné, že navštěvoval katedrální školu v Olomouci. Nikdy nezískal mistrovský titul, což bylo způsobeno patrně tím, že v době zřízení Karlovy univerzity byl již se studiem hotov. Vynikal však stylistickými schopnostmi, což mu otevřelo cestu ke slibné kariéře v šlechtických a knížecích kancelářích. Neznámý duchovní z Moravy se tak dostal do Prahy - hlavního města Českého království a celé tehdejší Evropy.

Za vlády císaře Karla IV. vyrostla Praha do nevídané krásy. Za hradbami Starého Města pražského nechal panovník založit rozlehlé a výstavní Nové Město. Na opačném břehu Vltavy, pod majestátním Hradem, sídlem panovníka, vyrostlo Menší Město (pozdější Malá Strana). Do sídelního města přicházely ze všech stran různé delegace, vyslanci sousedních zemí, umělci a učenci. Císař sám vynikal jako štědrý mecenáš vědy a umění, dokonce byl i sám literárně činný. Byl též velmi nábožensky založen, a proto přál církvi. Jeho velkou štědrost vůči církevním institucím dodnes dosvědčují výstavní kostely a četné kláštery postavené z jeho peněz. Na první pohled byla církev během vlády Karla IV. ve vynikajícím stavu. Je však pravdou, že poměry uvnitř církve byly v daleko horším stavu než její krásné a honosné budovy.

Nemohlo být ani řeči o tom, že by kněžstvo bylo příkladem lidu a už vůbec ne mnišské řády rozmařilé přepychem. Církevní úřady, které vynášely nemalé peníze, se daly koupit. Nebylo to sice laciné, ale tato investice se vždy vyplatila a časem se vrátila i s úroky. Vždyť všechen, nejen křesťanský lid platil (musel platit) desátky, daně a mnohé jiné poplatky. Nákladné stavby pražských chrámů a břicha církevních hodnostářů rostly doslova z útrap a mozolů obyčejných lidí. V období, o kterém mluvíme, přesídlili papežové z Říma do Avignonu a neměli nejmenší zájem na změně poměrů, spíše naopak.

Z kanovníka kazatelem

Podobným způsobem, jako je ten výše popsaný, dostal chrám svatého Víta nového kanovníka. Byl jím Jan Milíč z Kroměříže. Býval jedním z úředníků kanceláře biskupa Jana ze Středy a jeho nadřízený se mu chtěl odměnit za dobré služby, proto pro něj tento úřad získal přímo od papeže. Janovou motivací bylo získat na společenském žebříčku co nejvyšší post a zajistit si tak pohodlný život bohatého hodnostáře. V jeho době to byla běžná praxe, nad kterou se nikdo nepozastavoval a Milíč měl pro své povolání všechny předpoklady.

Vypadalo to tak, že Janovi nic nezabrání v budování slibné kariéry. Zdá se však, že Bůh zasáhl jeho srdce a tato idylka velice záhy skončila. Milíč měl postavení arcijáhna, byl vysokým prelátem pověřeným dohledem nad kněžstvem. Ze svého postavení viděl daleko ostřeji než dřív kněžskou ziskuchtivost, sobectví a pýchu. V jeho srdci se objevila úzkost: Což nežije i on jinak, než žádá Ježíš Kristus? Rozhodl se pro radikální změnu životního stylu. Vzdal se svého vytouženého úřadu a jako chudý kněz odešel na venkov do Horšovského Týna. Byl přesvědčen, že pro nemocnou církev existuje jediný lék: kázání Božího Slova.

Mnozí jeho předchůdci (například Peter Valdés) byli odsouzeni kázat pod širým nebem, Milíčovy kontakty mu však otevřely cestu do prominentních pražských chrámů. Pravidelně kázal v chrámu svatého Jiljí, kde nebývalo k hnutí. Chudí i bohatí, muži i ženy chodili naslouchat „kazateli ohnivých slov“, jak nazval Milíče jeden z jeho obdivovatelů. Kázal zpravidla dvakrát až čtyřikrát denně, duchovním a bohoslovcům latinsky, prostému lidu pak česky. Jeho kázání povzbuzovala a utěšovala, ale také palčivě obviňovala a varovala před záhubou. Jeho poselství bylo natolik radikální a mocné, že dokázalo změnit životy mnohých.

Jeruzalém

Nedaleko jilského chrámu se nacházela pražská vykřičená čtvrť. Byla to spleť zatuchlých, špinavých uliček, kam se vskutku nechodilo na procházku. Této části města se přezdívalo Benátky. Vyzývavě nalíčené a oblečené ženy zde lákaly kolemjdoucí muže do domů a temných zákoutí a prodávaly jim svá těla. Benátky byly sídlem pražských nevěstek. Šířila se odtud nemoc a nákaza – tělesná i morální. Proti tomuto trendu nikdo nic nezmohl. I na toto místo však dorazilo poselství kázané Milíčem.

Jedna majitelka domu, kde se provozovala tato prastará hříšná živnost, si vzala k srdci Milíčovo přísné kázání. Okamžitě zanechala svého podnikání a svůj dům darovala jilskému kazateli. Milíč přikázal dům strhnout a získal tak rozlehlou plochu, ke které připojil ještě další kus pozemku darovaný císařem. Na vzniklém prostranství dal postavit budovu, kterou nazval Jeruzalém. V tomto objektu našla sídlo Milíčova kazatelská škola. Milíč zde bydlel spolu se svými žáky, ze kterých se snažil vychovat své pokračovatele, kteří by dále nesli zvěst Božího Slova. Jeruzalém se stal též útočištěm pro bývalé prostitutky, které učinily pokání a chtěly začít nový život. Pod Milíčovým vedením se tu učili žít spořádaným křesťanským životem.

Uváživ to, řekl jsem duchu, jenž ve mně mluvil: „Kdo je Antikrist?“ A odpověděl: „Antikristové jsou mnozí, a kdo zrazuje a zapírá Krista, je Antikrist.“ „A čím jej zapírají?“ „Když mlčí a neodvažují se ho a jeho pravdu před lidmi vyznávat, kdož pravdu a spravedlnost Boží v zajetí drží.“

Podle toho suď, kdo je Antikrist, o němž pravil Jan ve své I. kanonické epištole 4,3, že přijde a je nyní již ve světě. Zda nevidíš jeho vojsko, totiž roty a jiné tyrany a utiskovatele chudých? Ti jsou tak utiskováni, že bývají nuceni výživu hledat s mnohými hříchy lichvy, zlých obchodů, lží, křivých přísah atd.

Jan Milíč z Kroměříže: Spisek o Antikristovi, 1367

Milíčovo tažení proti Antikristu

Při svém studiu Písma Milíč stále více přemýšlel o temné postavě, která má přijít na konci lidských dějin, aby mařila Kristovo dílo. Stále více na něho doléhal úpadek, kterého byl svědkem v církvi. Nebral si servítky a otevřeně káral ty, kdo se na tomto úpadku podíleli. Stále znovu a znovu narážel na onu temnou postavu, před kterou byli apoštoly varováni už první křesťané.

Dochovala se zpráva o Milíčově podivuhodné odvaze až drzosti. Při jednom ze svých kázání pozdvihl prorocky ruku a ukázal na císaře Karla se slovy: „Ty jsi ten velký Antikrist!“ Není divu, že se za veřejnou urážku panovníka dostal do vězení. Císař si však Milíče vážil a dovedl být podivuhodně velkorysý. Zanedlouho byl Milíč na svobodě.

Hůře však mohl pražský kazatel pochodit v Římě. Vydal se tam uvítat papeže, který se měl do „věčného města“ navrátit z Avignonu. Milíč si s jeho návratem spojoval naději, že se podaří svolat koncil, který by jednal o nápravě poměrů v církvi a její reformě. Papež však z pohostinného francouzského města nijak nepospíchal a Milíčovi začalo být čekání proti mysli. Znovu v něm ožily myšlenky na Antikrista a touha kázat o něm římskému lidu.

Na dveře starobylého chrámu sv. Petra dal vyvěsit pergamenovou ceduli, na níž ohlašoval den, kdy chce přednést kázání o Antikristu. Tato cedule neušla pozornosti inkvizičního soudu. Milíče zatkli a odvlekli do vězení. Podezřívavý inkvizitor tušil v Milíčovi kacíře. Hrozil mu dokonce mučením, nebude-li podrobně vypovídat o svém učení. Milíč totiž došel složitým výpočtem k přesnému datu příchodu Kristova nepřítele. Světe div se, vyšel mu rok 1367 – v tomto roce se měl do Říma slavnostně vrátit z Avignonu papež! Samozřejmě, že výpočty tohoto druhu jsou nebiblické a nebezpečné a pro Milíče mohla tato jeho matematika znamenat záhubu. Kdyby se vyšetřovateli podařilo prokázat, že Milíčovi splývá postava Antikrista s papežem, byl by ztracen. Díky svým přátelům byl po příchodu papeže Urbana Pátého do Říma šťastně propuštěn.

Milíč se vrátil do Prahy, ale nic dobrého ho zde nečekalo. Jeho kritika poměrů v církvi a neřestného života kněží pobouřila pražské kněžstvo do té míry, že proti němu sepsali ostrou žalobu. Arcibiskup pražský nad ní mávl rukou, protože znal své hašteřivé podřízené, žalobci se však obrátili přímo k papeži, který v té době opět pobýval v Avignonu. Pro Milíče to bylo více než nebezpečné. Papež ho tentokrát mínil postavit před soud.

Milíč byl předvolán k výslechu. Nebyl však odsouzen, jak si přáli jeho nepřátelé. Jeho osobnost udělala na soudce obrovský dojem a bylo mu dokonce dovoleno kázat ve shromáždění kardinálů. Morálně zvítězil a očistil své jméno. Byl však velmi vyčerpán a zemřel v Avignonu koncem června roku 1374. Do konce života bojoval s Antikristem, jímž je podle jeho rozpoznání každý, „kdo drží v zajetí Boží pravdu a spravedlnost“.

Po Milíčově smrti se zloba jeho nepřátel obrátila proti Jeruzalému. Netrvalo dlouho a byl s ním konec. Jeho zakladatel zemřel a nebyl nikdo, kdo by pražský Jeruzalém podporoval a chránil před náporem nenávisti. Na první pohled by se zdálo, že Milíčova práce byla marná. Zdání však klame, trvalo to jen několik let a Prahou znovu zněl prorocký hlas, hlas evangelia, který tentokrát vycházel z úst jiného Jana, Jana Husa.

Prameny:

Rejcht, Luděk: Taková dlouhá cesta - Vyprávění z dějin křesťanské církve.
Kalich. Praha 1992

Molnár, Amedeo: Taková dlouhá cesta.
Kalich. Praha 1977

www.wikipedia.cz
www.getsemany.cz