Kristus ukřižovaný

Boží moc a Boží moudrost

Když Pán Ježíš Kristus završil svou pozemskou službu, zvolal: „Je dokonáno!“ Na první pohled by se mohlo zdát, že tak reaguje na neodvratně se blížící smrt přinášející mu úlevu v jeho utrpení, pravdou však je, že to byl výkřik triumfu. Smrt na kříži, která se jevila jako prohra Božího Syna, nepochopeného lidmi a odmítnutého náboženskými představiteli, znamenala naopak vítězství Boží lásky a vykoupení padlého lidstva, které nám nabízí ten nejcennější dar: smíření s Bohem.

Zvěst apoštola Pavla

Apoštol Pavel je prvním skutečně velkým učitelem církve. Jeho dopisy různým sborům rané církve jsou nejstaršími písemnostmi, ve kterých nalézáme první náznaky systematického formulování křesťanského učení. Na rozdíl od děl mnohých teologů pozdější doby o Pavlových biblických textech můžeme prohlásit, že jsou inspirované Duchem Svatým, tudíž jsou Božím Slovem, měřítkem pravdivosti a pravosti jakéhokoli pozdějšího křesťanského učení či praxe. Poselství Pavlových listů o Boží milosti a spasení z víry, jeho nesmiřitelný boj se zákonictvím a „skutkařením“ se v dějinách křesťanství nejednou stal inspirací pro reformní a probuzenecké procesy, které neustále měnily tvář církve. Jeho vysvětlení znovuzrození a popis duchovního života křesťana je nesmírně důležitým pro každého člověka, který chce zde na zemi zažívat plnohodnotný vztah s Bohem. Slova Pavlových listů jsou hluboká, vznešená a podle apoštola Petra dokonce někdy i těžce srozumitelná. (2Pt 3,15-16) Sám Pavel si však nejvíce cenil velice jednoduché křesťanské zvěsti: poselství o Kristově kříži, ve kterém se skrývá podstata evangelia a který je prostředkem spásy pro každého věřícího v Ježíše, jako Pána a Mesiáše.

Pavel napsal: „Neboť Kristus mne neposlal křtít, ale hlásat evangelium, a to ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nebyl vyprázdněn. Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží. Je napsáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde je moudrý? Kde je učitel Zákona? Kde je řečník tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost «tohoto» světa bláznovstvím? Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří. Neboť Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista – Boží moc a Boží moudrost.“ (1K 1,17-24; ČSP)

Podstatou zvěsti evangelia je Kristův kříž. Tato zvěst je velice jednoduchá. Bůh poslal na tento svět svého Syna, který se narodil jako dokonalý člověk. Na rozdíl od ostatních lidí nikdy nezhřešil, ale dobrovolně se ztotožnil s hříchem celého lidstva i každého člověka a za tento hřích za nás také nesl trest. Na kříži zakusil oddělení od svého nebeského Otce, prolil svou nevinnou krev a stal se dokonalou smírčí obětí, ve které našly své prorocké naplnění všechny krvavé oběti, předepsané Božímu lidu ve Staré smlouvě. Právě proto, že ukazuje na neschopnost lidstva zachránit se samo, a Kristův kříž prezentuje jako jedinou cestu ke spáse, je evangelium pro některé kruhy čirým bláznovstvím. Vyžaduje totiž od hříšníka pokoru a přiznání, že si nedokáže pomoci sám a svou spásu si zasloužit.

Díky Kristovu kříži dnes může každý křesťan vědět, že Bůh je jeho přítelem.

Pavel píše, že „Židé žádají znamení“. Po svém Mesiáši chtěli, aby osvobodil izraelský lid z područí Říma a opět ustanovil izraelské království. Měl být někým, u koho se projeví Boží moc takovým způsobem, že dojde ke změně politického uspořádání tehdejšího světa a nastoupí nová éra mesián­ského věku. Toto se během pozemského působení Ježíše Krista nestalo. Toto očekávání židovského národa však Kristus naplní během svého druhého příchodu, až nastolí „tisícileté království“. (Zj 20) Trpící Mesiáš byl pro Židy pohoršením, nevykonal žádné „očekávané“ znamení, nesestoupil z kříže, ani se neprotivil svým mučitelům, byl pravým opakem zázračného silného vůdce, kterého očekávali. Toto židovské očekávání Mesiáše jako politického vůdce můžeme vidět i na otázce učedníků, kteří se Pána po jeho zmrtvýchvstání zeptali: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ (Sk 1:6; ČSP)

Zcela odlišné představy o spasiteli měli pohanští Řekové, představitelé tehdy celosvětově rozšířené helenistické kultury. Řekové toužili po moudrosti a imponovali jim osobnosti filozofů, hledajících a v různé míře nalézajících odpovědi na otázky smyslu života, původu všech věcí a toho, jak má být co nejlépe organizován a spravován společenský život. Skutečnost, že jediným řešením hlavního problému lidstva by měla být potupná smrt jakéhosi člověka na kříži, jim připadala nesmyslná a bláznivá.

Kristův kříž tedy Židy pohoršoval a Řekům připadal jako bláznovství, pro Pavla však a pro ty, kteří byli povoláni z Židů i pohanů, představoval Boží moc a Boží moudrost. Trpící Kristus ve své zdánlivé slabosti porazil ďábla a zrušil nadvládu hříchu nad lidstvem a umožnil každému člověku, aby skrze jednoduchou víru v Ježíše jako Pána a Spasitele mohl toto vítězství přijmout do svého života. Pavel nikdy o kříži nekázal „moudrostí slov“, protože o to tu nikdy nešlo. Nebyl jedním z filozofů, nabízejících svůj alternativní pohled na běh tohoto světa, ale přinášel jednoduché – pro mnohé šokující – poselství o ukřižovaném Spasiteli, který svou smrti vykoupil lidstvo a smířil je s Bohem.

Smíření s Bohem – podstata kříže

„Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově. Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství – Zákon s jeho příkazy a ustanoveními –, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu. Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny; byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš, v němž se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu; v něm jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu.“ (Ef 2,13-22; ČSP)

Kříž Pána Ježíše Krista způsobil fantastickou věc. Stal se řešením toho, co se na začátku – po pádu člověka do hříchu – pokazilo. Po vyhnání z ráje, celé lidstvo zakoušelo oddělení od Boha. Bůh byl daleko, byl nedosažitelný a člověku v jeho padlé přirozenosti nepochopitelný. Je zajímavé, že všechna světová náboženství se snaží odpovědět na otázku původu zla a zdůvodnit, proč se lidem nedaří tak dobře, jak by chtěli. Koncept rozhněvaného božstva, které je potřeba si naklonit různými oběťmi a lidským sebezdokonalováním, skutečně nalézáme v jednotlivých primitivních i složitých náboženských systémech. Z biblického pohledu nemůžeme zdroj těchto myšlenek hledat nikde jinde než v jakémsi kolektivním podvědomí lidstva, které si v sobě nese duchovní skutečnost pádu do hříchu a vědomí vyhnání z Edenu, z přítomnosti Stvořitele.

Člověk může formálně věřit v Krista a zároveň být nepřítelem Kristova kříže.

Právě Kristův kříž je něčím, co křesťanství odlišuje od ostatních náboženství. Řešení problému zde totiž nespočívá na prvním místě v tom, co musí udělat lidé (přinášet různé oběti, posvěcovat se nebo se snažit o dosažení osvícení), ale v oběti, kterou přinesl sám Bůh. Byla to oběť jeho Syna, která lidem darovala spásu a smíření s Bohem. Pojďme se společně podívat na to, co vlastně apoštol Pavel píše. Ve 13. verši citovaného úryvku z 2. kapitoly listu Efezským čteme o tom, že na kříži došlo ke smíření mezi židovským národem a pohany, tyto dvě skupiny se v Kristu stávají jedním Božím lidem. V důsledku Pánovy oběti na kříži je smazána obrovská nevýhoda pohanských národů vůči vyvolenému Božímu lidu Izraele. Pohané, kteří v období Staré smlouvy nebyli účastníky Božích zaslíbení, neměli naději a podle apoštola Pavla byli daleko od Boha i jeho slávy, se „stali blízkými v krvi Kristově“. Kristus přinesl pokoj mezi tyto dvě skupiny lidí, zrušil „rozdělující hradbu“ mezi nimi a dal příslušníkům obou skupin možnost, aby se skrze znovuzrození stali novými lidmi.

Nejdůležitějším faktem v souvislosti se smířením, ke kterému došlo na kříži, je smíření mezi Bohem a lidmi, o kterém hovoří verš 16. Kristovo zmučené tělo krvácející a umírající na golgotském kříži doslova „zabilo“ nepřátelství mezi Bohem a lidmi. To je holý fakt, jehož nedozírné důsledky si potřebuje uvědomit každý křesťan. Pro každého člověka, který věří v Krista, platí, že pro něj skončilo nepřátelství mezi Bohem a lidmi, které začalo pádem lidstva do hříchu a naplno se projevilo v ustanoveních Zákona, které lidé z pohanských národů (ve skutečnosti ani samotní Židé) nebyli schopni naplnit, a tak se dostávali pod odsouzení. Díky Kristovu kříži dnes může každý křesťan vědět, že dokonalý a svatý Bůh je jeho přítelem a milujícím nebeským Otcem. Cíl tohoto smíření mezi Bohem, Izraelem a pohanskými národy je úchvatný: Bůh chce ze svého nového lidu, tvořeného znovuzrozenými Židy i pohany vybudovat živou svatyni, příbytek, v němž bude skrze Ducha svatého přebývat Boží přítomnost.

Když apoštol Pavel ve svém listu Koloským také rozvíjí koncept smíření v Kristu a pokračuje ještě dále. Píše: „... a aby skrze něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže – aby «skrze něho» smířil vše jak na zemi, tak v nebesích. I vás, kteří jste kdysi byli odcizeni, a myslí nepřátelští ve zlých skutcích, nyní smířil ve svém lidském těle skrze «svou» smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a bez úhony, zůstáváte-li vskutku na víře založeni a v ní pevni a nevzdálíte-li se od naděje evangelia, které jste slyšeli, které bylo hlásáno v celém stvoření pod nebem a kterého jsem se já, Pavel, stal služebníkem.“ (Kol 1,20-23; ČSP) Smíření s Bohem, o kterém zde čteme, tedy přesahuje náš lidský svět a dotýká se také nebeských věcí. Lze tedy říci, že v Kristu se smířila nebesa se zemí a my můžeme být součástí tohoto fantastického díla spásy.

Den smíření, starosmluvní předobraz kříže

V Mojžíšově zákoně se dočítáme o velmi důležitém svátku, který měl Boží lid každoročně oslavovat. Jedná se o den smíření (jóm kippur). (Lv 16; Lv 23,26-32) Tento svátek je do dnešních dní oslavován v Izraeli jako státní svátek a je považován za den pokání, během kterého si Židé „dávají do pořádku“ své životy a vztah s Hospodinem. Ústřední postavou tohoto svátku byl velekněz, který vykonával smírčí obřad za lid. Den smíření byl jediným dnem v roce, kdy směl velekněz vstoupit za oponu do nejsvětější svatyně a vykonat obřad smíření přímo na „slitovnici“ – víku, které uzavíralo archu úmluvy, v níž spočívaly desky Zákona.

Průběh obřadu dne smíření byl velice zajímavý. Pokud bychom ho chtěli v rychlosti a zjednodušeně popsat, můžeme říci, že hlavní obětí byli dva kozlové. Losem bylo určeno, který kozel bude obětován Hospodinu a který bude určen pouštnímu démonu Azázelovi, symbolizujícímu satanovo království temnoty. Kozel pro Hospodina byl obřadně zabit a jeho krev velekněz vnesl do svatyně svatých a vykonal tak smírčí obřad za lid. Na druhého kozla potom položili ruce a vyznali nad ním všechny hříchy Izraele. Potom, co tak učinili, vyhnali kozla do pouště Azázelovi. Celý tento obřad byl velice tajemný a dodnes v nás vyvolává řadu otázek. Je možné, že Izraelci kromě Hospodina obětovali také jakémusi pouštnímu démonu? Toto zdánlivě velice nejasné místo Písma nám však pomáhá pochopit podstatu oběti Pána Ježíše Krista na kříži.

Položíme-li si otázku, komu byla určena Kristova oběť na Golgotě, odpověď je jednoznačná: šlo o oběť Bohu. Nevinná krev Mesiáše, prolitá na kříži, nás smířila s Bohem a zachránila nás od jeho spravedlivého hněvu a trestu pekelného ohně. Zbývá však zodpovědět otázku, proč musel Kristus trpět, proč byl před svou popravou krutě mučen. Podle Izajášova proroctví bylo jeho tělo tak poraněno, že se ani nepodobal člověku. (Iz 52,14) Je možné, že jeho mučitelé, hnaní démonickými silami v pozadí, které se na Božím Synovi takovým způsobem vyzuřili, naplnili starosmluvní proroctví o kozlovi pro Azázela, který odnášel hříchy lidu do pouště.

Bible konstatuje, že to, co nám přineslo spásu, byla Kristova svatá krev, prolitá na kříži. (Žd 9,11-22; 1J 1,7) Teoreticky by tedy měla stačit Kristova smrt a relativně bezbolestné prolití jeho krve. Stojí za zmínku, že zvířecí oběti ve Staré smlouvě skutečně umíraly rychle a obětní zvířata nebyla žádným způsobem mučena. Pán se však dobrovolně podřídil krutému mučení ještě před popravou, a přitom tomu mohl jednoduše zabránit. V evangeliu podle Matouše zmiňuje, že by mohl požádat Otce o dvanáct legií andělů, kteří by mu pomohli dostat se ze svízelné situace, ale neučinil tak. (Mt 26,53)

Odpověď na otázku Mesiášova utrpení nalézáme v 53. kapitole knihy proroka Izajáše, kterému Bůh 700 let před narozením Krista odhalil až zarážející detaily oběti na kříži. Konstatuje, že „jeho ranami jsme byli uzdraveni“ (Iz 53,5). Stejnou skutečnost opakuje také apoštol Petr ve svém 1. listu: „On sám ve svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho zraněním jste byli uzdraveni.“ (1Pt 2,24) Podle mnohých vykladačů Písma nejsou tyto rány (v mnohých anglických Biblích překládané jako stripes) ničím jiným než krvavými šrámy, stopami, které na Pánově těle zanechalo nelidské bičování římskými vojáky. Kristus se nemusel nechat bičovat a stále nám mohl svou smrtí získat spásu. On se však rozhodl dovolit ďáblu, aby zničil jeho bezhříšné tělo, které nikdy netrpělo žádnou nemocí, aby nás tak vykoupil z chorob, které na lidstvo přišly v důsledku jeho pádu do hříchu. Díky tomu se dnes můžeme modlit za uzdravení z jakékoli nemoci a s důvěrou je očekávat. Satanské síly se pokusily zničit tělo Kristovo podobně, jako sily temnoty ovládané démonickým Azázelem zahubily kozla, který nesl hříchy izraelského lidu na poušť. Můžeme tedy směle věřit tomu, že Pán nás zachránil jak od věčných následků našich hříchů, tak i od přirozených důsledků hříchů v našem pozemském životě.

Záměna na kříži, zdroj všech dobrodiní

Skutečnost, že jsme uzdraveni Kristovými ranami, není jediným benefitem spásy, který můžeme zažívat v našich životech. Existuje jich daleko více. Když Pán Ježíš visel na kříži, Bůh jej doslova učinil hříchem, aby nám mohla být připsána Boží spravedlnost. (2K 5,21) Kvůli nám se Kristus stal prokletím, aby nás vysvobodil z kletby Zákona, a umožnil nám, pohanům, přijmout Abrahamova požehnání. (Ga 3,13-14) Kristus byl na kříži Otcem odmítnut, aby se nám dostalo jeho přijetí. (Mt 27,46; Ga 4,5) Ježíš Kristus se kvůli nám vzdal všeho svého bohatství proto, abychom my mohli jeho chudobou zbohatnout. (2K 8,9) Na kříži si Pán doslova vyměnil místo s padlým lidstvem. Šel na kříž proto, aby nám poskytl všechno to, o co jsme na začátku lidských ději pádem do hříchu přišli a co bychom nikdy nebyli schopni získat zpět.

Jak správně naložit s Kristovým křížem v našem životě?

Smrt Pána Ježíše Krista na kříži a jeho vzkříšení je tou nejvýznamnější duchovní skutečností a tou nejdůležitější událostí pozemských dějin. Proto není vůbec jedno, co pro nás Kristův kříž znamená. Podle apoštola Pavla se náš postoj ke kříži musí projevit v našem životním stylu. Je-li způsob našeho života v nepořádku, můžeme se dokonce stát i nepřáteli Kristova kříže. Pavel v listu Filipským napsal: „Bratři, všichni spolu mě napodobujte. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal, a nyní to pravím s pláčem, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem je břicho a jejich sláva je v jejich hanebnosti; ti myslí na to, co je pozemské. Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista, který přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit.“ (Fp 3,17-21; ČSP)

Na kříži si Pán doslova vyměnil místo s padlým lidstvem.

Pavlem zmiňovaní nepřátelé Kristova kříže byli lidé, kteří sice formálně věřili v Kristovu oběť a nazývali se křesťany, nežili však pro nebeské království, ale byli zmítáni stejnými silami jako nevěřící lidé. Nechali se přemoci tělesností, jejich bohem se opět stalo břicho, začali se chlubit svými hanebnostmi a jejich myšlení bylo každým coulem tělesné. Pavel se dokonce nerozpakuje zpochybnit spasení takových lidí. S křížem, který se stal prostředkem našeho smíření s Bohem a cestou k odpuštění našich hříchů, je potřebné naložit úplně jinak.

Nesení kříže

„A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji.“ (Mt 10,38-39; ČSP)

„Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.“ (Mt 16,24; ČSP)

Kristův požadavek, aby jeho učedníci nesli kříž, nacházíme v evangeliích celkem pětkrát: dvakrát v Matouši, jednou v Markovi a opět dvakrát v Lukáši. Málokterou věc nám Písmo tak velmi zdůrazňuje a přitom existuje všeobecná tendence si tohoto principu vůbec nevšímat nebo ho naopak úplně špatně pochopit.

Kdo by neznal ono okřídlené rčení: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje!“ Kdykoli toto lidé říkají, mají na mysli, že je Boží vůlí, abychom trpělivě snášeli všechny útrapy, které do našich životů přicházejí. Lidé potom snášejí různé zlé situace bez toho, aby je nějak řešili. Nebo v jiném případě přijmou své onemocnění jako Boží vůli bez toho, že by vůbec přemýšleli o tom, že je možné se modlit za Boží uzdravení, které je podle Písma dostupné každému věřícímu. (Jk 5,14-16; 1Pt 2,24; Ž 103,3) Podívejme se tedy společně na to, co je tím biblickým nesením svého kříže.

Nesení kříže je podmínkou učednictví. Nestačí pouze Krista následovat, dnes bychom řekli, hlásit se k němu a navštěvovat nějaké křesťanské shromáždění, ale je potřeba zapřít sebe sama a odevzdat Kristu vládu nad svým životem. Pro Krista byl kříž břemenem, které musel nést, něčím, co jistě bylo nepříjemné (dokonce to bylo spojeno s utrpením). Kristus však tuto oběť rád podstoupil, protože věděl proč (a pro koho) to dělá. V 9. kapitole Lukáše čteme o tom, že rozhodnutí vzít svůj kříž a následovat Ježíše, je potřebné činit každodenně, a ve 14. kapitole Pán zdůrazňuje, že se jedná o rozhodnutí, které je potřeba učinit uváženě, jako člověk, který chce začít stavbu, či král, který vyráží s vojskem do bitvy. Krásnou definici nesení kříže pronesl biblický učitel Derek Prince: Kříž bereme tehdy, když se naše vůle kříží s Boží vůlí a my se poslušně rozhodneme následovat tu Boží. Právě tehdy zapíráme sebe sama a jdeme cestou, kterou před námi šel Pán. K nesení kříže také patři trpělivé snášení pronásledování, které je spojené s opravdovým následováním Pána a čelila mu všechna probuzenecká křesťanská hnutí v dějinách. (2Tm 3,12)

Aplikace kříže

Podstatou křesťanského obrácení je ztotožnění se s Kristem v jeho smrti na kříži. Když odevzdáváme svůj život Ježíši, umíráme spolu s ním starému životu a hříchu a spolu s ním vstáváme z mrtvých k novému životu. Toto se skutečně děje skrze znovuzrození, působením Božího slova a Ducha. (Ř 6; J 3; 1Pt 1,23) Stejná skutečnost je symbolicky vyjádřená biblickým vodním křtem.

Pro apoštola Pavla byl kříž nejen tématem jeho kázání a dopisů, ale skutečně životním stylem. V listu Galatským napsal: „Vždyť já jsem skrze Zákon umřel Zákonu, abych žil Bohu. S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Ga 2,19-20; ČSP) V těchto slovech se spojují všechny principy, o kterých jsme právě hovořili. Kdo jim porozumí a začne je žít, zakusí skutečné křesťanství: nový život v Boží lásce a vítězství.

Citované biblické verše pocházejí z Českého studijního překladu Bible.