O Bohu jsem moc nepřemýšlel

Skutočný príbeh rodiny Kocmanovcov

VLADIMÍR KOCMAN

Narodil jsem se v době, kdy se o Bohu moc mluvit nesmělo, děti byly pionýři a noviny psaly, že socialismus v naší zemi zvítězil. Otec byl lékař, s maminkou se snažili vychovat ze mne a mých třech bratrů „slušné lidi“, což někdy šlo dost ztuha. Byl jsem povahy nespoutané, dobrodružné, snil o divokém západě a cestě lodí do Hamburku a také se mi zdálo lákavé živit se jako dřevorubec v Kanadě.

Jak jsem se nakazil sportem a zamiloval na celý život

Můj život se hodně změnil na střední škole, kdy jsem zjistil, že mne v podstatě nikdo nemůže donutit poslouchat a že lepší než poslouchat jiné je dělat si věci tak, jak to vyhovuje mně. Abych byl silný a nemusel nikoho poslouchat, tak jsem začal chodit do posilovny a potom do oddílu juda. Zápasení se mi moc líbilo:“ Ten adrenalin, který se ti vylije do žil, když stojíš proti soupeři a oba chcete zvítězit, ale jen jeden může být vítězem – to mě úplně dostalo.“ Táta mne sice varoval, že skončím v cirkuse s maskou na hlavě, ale moje první úspěchy prožíval možná nejvíce ze všech. A také jsem ve škole poznal velmi krásnou, milou a chytrou dívku, kterou se mi podařilo tak oslnit, že je dodnes mojí ženou. To bylo terno.

Jak jsem se stal slavným judistou

Protože jsem byl celkem šikovný, úporný a velmi ctižádostivý, a také že jsem trénoval 3x denně, začal jsem své soupeře porážet a brzy se dostal do reprezentačního týmu juniorů Československa. Na jednom z prvních soustředění v Hradci Králové jsem na pokoji bydlel s hubeným klukem z Jihlavy, nějakým Jardou Křížem. Padli jsme si do oka a debatovali spolu o muzice, holkách, sportovních snech. Za naplněním těch snů jsem šel v roce 1975 na vojnu do Dukly Banská Bystrica, kde byli v těch letech nejlepší judisté z ČSSR. Další léta jsem rozvíjel sportovní mistrovství, jezdil po světě, což bylo v té době možné jen jako politik, nebo sportovec, sport se pro mne stal seberealizací a smyslem života. Zápasil jsem v USA, Japonsku, Austrálii, získal medaile na Olympijských hrách, mistrovství světa a Evropy, také jsem se oženil se svou láskou a stal otcem syna Jirky.

V podstatě jsem si myslel, že v rámci možností žiji ten nejlepší život. Věci jako smysl života jsem řešil většinou na hotelovém pokoji po 10 pivech a u hudby Deep Purple, při dlouhých rozhovorech s reprezentačním kolegou Jardou Křížem. O smrti jsem moc nepřemýšlel, říkal jsem si, že to stejně nemá jiné řešení, než nakonec umřít, tak co…

Jak člověk míní a Pán Bůh mění

Jednoho dne, těsně před odletem na turnaj do Gruzie, když jsem intenzivně pařil na Folimance (sportovní hala v Praze, kde jsem tehdy bydlel), mi volala moje žena z Banské Bystrice. Slova, která mi celá zlomená říkala, rozervala moje srdce na kusy a v okamžiku se doslova zhroutil můj život. Náš syn těžce onemocněl a diagnóza byla akutní leukemie. To znamenalo, že dříve, či později zemře. Věděl jsem, že na toto nejsem nijak připravený, a v momentě mi bylo jasné, že život, který jsem žil, je pryč a nikdy už se nevrátí… Rok, který následoval, byl pro mne peklem. Byl to rok mých největších sportovních úspěchů a největšího zoufalství a beznaděje. Nikdo není připraven a nikdo není dost silný vidět denně, jak jeho milované dítě statečně a marně bojuje den po dni o život…

Můj přítel Jarda Kříž mi chtěl pomoci a mluvil se mnou o lidech, kteří věří v Boha, který dělá zázraky, uzdravuje nemocné, o shromážděních, kde se dějí podivné věci. Jedno takové shromáždění se konalo 16. 12. 1983 ve sboru Apoštolské církve v Košicích, a tak jsme tam jeli.

Jak jsem se obrátil

V Košicích na shromáždění jsem byl celý nesvůj a měl jsem i takový podivný pocit, protože mi bylo jasné, že jediný důvod, proč jsem tady, je to, abych využil sebemenší šanci pro záchranu svého dítěte. Připadal jsem si divně a moc jsem tomu, co se tam mluvilo, nerozuměl, a když jsem byl vybídnut k tomu, dát svůj život Bohu, bral jsem to jako výměnný obchod, který z mé strany není moc fér, ale pokud je procento naděje, nemůžu to neudělat. Moje žena to brala nějak jinak, ale moc jsem v tom nepátral a také stav našeho syna vyžadoval celou mou pozornost. O pár dní později, 31. 12. 1983 náš Jirka zemřel.

Jak mne Bůh zachránil

Následující měsíce jsem často uvažoval o tom, jak se vysmeknout ze svého rozhodnutí být křesťanem, jak se zbavit se ctí lidí, kteří za námi začali chodit, jestli má cenu chodit dál na bohoslužby, které jsme začali navštěvovat v Praze. A také jsem si nevěděl rady s mojí ženou, která působila pokojným a vyrovnaným dojmem, zatímco já byl uvnitř plný zoufalství a bolesti.

Jedny, zcela obyčejné, nedělní bohoslužby pomalu končily, přemýšlel jsem (při modlitbě v kleče) jak to bude ještě dlouho trvat a co máme k obědu, když jsem prožil velmi zvláštní věc. Náhle, tak jako když se v divadle, nebo v kině otevře opona, právě tak náhle se přede mnou objevil průhled do krajiny neobyčejných barev, prozářené světlem, zvlněné hustou trávou, a s nádhernými stromy. Ta krajina se rozbíhala do dálky a viděl jsem, jak z té dálky ke mne běží postava, mladý muž, oblečený v bílém šatu, do rukou chytal motýly (náš Jirka miloval motýly a ačkoli mu bylo šest let, znal je podle jejich názvů), zpíval si nějakou zvláštní píseň, kterou jsem neznal a já jsem najednou věděl, že je to náš syn. Dospělý, šťastný, plný nějakého zvláštního, intenzivního života a celý zářící štěstím a světlem. Co mne ale dostalo úplně, byl pocit, který mne naplnil. Moje nitro, moje rozbité srdce začal zaplavovat pocit pokoje, obrovské lásky, laskavého přijetí, úlevy, ale nejvíc mne šokovalo, že mne to vůbec nepřekvapilo, naopak věděl jsem úplně jasně, že tohle je to, proč jsem na světě, že tady je odpověď na všechny otázky, bolesti a touhy, které jsem v životě prožíval a třeba už zapomněl. Věděl jsem zcela přirozeně, že jsem se setkal s Bohem, že Bůh vzal do rukou moje srdce a uzdravuje je, že nic neskončilo, naopak, že mám možnost dotknout se pravého života v jeho reálné podobě. V mém srdci začala rezonovat ta nádherná píseň, kterou zpíval náš syn a já tak toužil ji zpívat s ním… Právě v tuto chvíli mi náš pastor Petr Kocúr položil ruku na hlavu a řekl: „Bůh ti dává novou píseň“ a já jsem začal zpívat se svým milovaným nádherným živým synem. Že jsem byl v tu chvíli pokřtěn v Duchu Svatém se znamením jazyků, to mi došlo později.

Křesťanský život za socialismu a dál

Církve v té době byly pod neustálou pozorností StB, a tak i o mne se začalo za chvíli mluvit v tom smyslu, že nemohu být zaměstnancem Ministerstva školství a věřícím zároveň a bylo mi naznačeno, že to mám řešit. Vyřešil jsem to tak, že jsem odešel ze Střediska vrcholového sportu a nastoupil jako topič v národním podniku Chirana. V Apoštolské církvi se nám dostávalo dobrého evangelikálního vyučování, ale stále jsem měl silnější a silnější pocit, že je možné žít s Bohem jinak, víc, naplno. Byla to doba Manin, určitý pohyb v duchovních věcech byl zřejmý, ale nikdo nevěděl jak to správně uchopit a co vlastně máme dělat. Pak proběhla „sametová revoluce“, já se podílel na vedení sboru, nebo skupiny o 50-70 lidech, ale nakonec jsem od toho utekl, protože jsem neznal nic jiného než tradiční evangelikální model, a to jsem nechtěl. Nějak stále ve mně zůstával ten pocit, že to naplnění, tu Boží přítomnost je možné prožívat i ve všední den, touha po tom vědět, že jsem na místě, kde mne Bůh chce mít a že dělám to, co Bůh chce, abych dělal. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více jsem viděl církev, založenou skrze apoštolská pomazání, plnou moci Ducha Svatého, vedenou tak, jak píše Pavel Efezským. Ale prakticky jsem toto nikde neviděl, a tak jsem zůstával a věřil doma se svou ženou a dětmi, které se nám narodili, Kuba, Vojta, Madlenka – naše vzácné dary, naše lásky.

Zase ten Kříž

Později jsme v důsledku dramatických okolností (drogy v životě našeho syna), začali opět chodit do letničního sboru v Českých Budějovicích. Občas jsem provětral kimono, vzpomněl na doby minulé a zavolal starému válečníkovi do Banské Bystrice. Dost se mne dotýkalo, že Jarda moc nechtěl klábosit o „starých zlatých časech“, o judu atd. Stále mi naznačoval, že to je pro něj minulost, že žije důležitějšími věcmi a tak podobně. Myslel jsem si „tys nám nějak narost, holoubku“ a vážně uvažoval o tom, že pojedu do Banské Bystrice a jednu mu vrazím…

A tak jsem tam nakonec jel. Po túrách v Tatrách jsem přišel do Robotnického domu a dostal jednu „řádnou pecku“ přímo mezi oči. Okamžitě jsem poznal velikost tohoto díla, hned mi bylo jasné, že TOto JE ONO. Že v tomto chci mít místo. Že toto je to, co je psáno v mé Bibli, toto je církev Živého Boha, na tomto je apoštolská pečeť.

No, a tak jsem tady

Co bylo dál? Můj pastor mé nadšení nesdílel, nějaký čas jsem se snažil „rozdýchat“ náš sbor, ale nakonec jsem v pokoji odešel s tím, že jak to půjde, přidám se k dílu církve Milosti. Nemusel jsem dlouho čekat, církev v Čechách byla založena a já mohl být při tom a nyní s velkou vděčností, vážností a láskou a očekáváním vyhlížím do budoucnosti, po boku mám stále více drahých, odhodlaných a milých bratří a sester, budujeme sbor, očekáváme významný růst, máme se dobře. Co víc si přát?

P. S. A jsme velmi vděčni za naše skvělé sourozence v Kristu Jardu a Aničku Křížovi!

JIŘINA KOCMANOVÁ

Koncem roku 1983 jsem se svým manželem a 6letým synem jela z Prahy do Košic, abychom tam na jednom křesťanském shromáždění prosili Boha za uzdravení našeho syna Jirky. Na výzvu kazatele jsem s Jiříkem a manželem šla dopředu a přijali jsme Ježíše Krista jako svého Spasitele. Důsledky tohoto kroku jsem si ale v celé šíři vůbec neuvědomovala, jen jsem na tom místě prožila, že půjdu za Bohem, ať se Jirka uzdraví nebo ne. Jiřík za měsíc zemřel. Toto velmi bolestné období našeho života s námi prožívali křesťané z Prahy, kteří nám pomáhali a byli nám nablízku. Pamatuji se, jak jsem večer chodila na modlitby a prožívala jsem obrovské štěstí a radost. Čekala jsem další dítě. Uvědomovala jsem si, jaké štěstí máme, že jsme se setkali s tímto úžasným Bohem. Viděla jsem, že Vláďa to všechno velmi těžce nese a bojuje se svými pocity a za správný přístup k této nové skutečnosti v našich životech. Po čase musel skončit s aktivním sportem a zapojil se do obyčejného pracovního procesu. Měli jsme již dva syny – Jakuba a Vojtu a zastesklo se nám po rodných Českých Budějovicích. V roce 1987 se nám podařilo odstěhovat se z Prahy do Českých Budějovic. Moji rodiče byli dotčení naší vírou, a oba dali také svůj život Kristu. Pamatuji se na svého taťku, jak byl vděčný a radostný, rád si četl v Bibli a modlil se. I v Budějovicích jsme chodili do církve, s Vláďou jsme kromě Bible četli různou křesťanskou literaturu a toužili jsme, aby Bůh byl velký v našich životech. Přivedlo nás to k různým nedorozuměním s vedením sboru a nakonec jsme z církve museli odejít. V roce 1989 se nám narodila Madlenka. Po revoluci vznikaly různé charismatické skupiny a do jedné jsme začali chodit. Po krátké době jsme ale zase odešli, nezdálo se nám to, ani jsme nevěděli, jak dál a opět došlo ke konfliktům s křesťany. Nakonec se dostavila skepse a zklamání z církve. Tehdy se Vláďovi nabídlo podnikání jako velká výzva a budoucí náplň jeho života. Vrhl se do byznysu a se svým úporným a bojovným přístupem k věci byl úspěšný. Já jsem mu pomáhala. Děti rostly a práce bylo nad hlavu. Večer jsme si často sedli a mluvili jsme o Bohu, o víře a nevěděli jsme, jak to s námi dopadne. Vím, že celou tu dobu se Vláďa zajímal a vyhledával informace o evangelistovi R. Bonnkem a sledoval jeho život. Prožívali jsme i různé manželské krize, ale rodina a děti byly pro nás vším. Tento stav bez církve ukončil náš tehdy 19-letý syn Jakub. Po jeho maturitě jsme zjistili, že bere drogy. To, že ani moje důvěra k němu a naše dobré vztahy mu nebránily jít do těchto experimentů, mě naprosto zlomilo. Byla jsem opravdu v koncích.

Bůh nám opět pomohl a vrátil nás zpět „do hry“. Stali jsme se členy jednoho sboru a já jsem tehdy prožívala skutečnou renesanci svého vztahu s Bohem. Tam, kde jsem na chatě u kaž­dého smrčku brečela pro Kubu, teď jsem měla radost a velká zaslíbení od Pána. Tato dramatická událost v naší rodině zasáhla i Madlu a Vojtu, oba dali svůj život Kristu a oba se dali pokřtít. Vláďa byl již v té době ovlivněn Jardou Křížem, pastorem křesťanské církve v Banské Bystrici. Jarda je jeho bývalý kolega v judu a teď se stal jeho vzorem v křesťanské službě.

Jardova vize a směr byly poněkud v rozporu s názory našeho pastora, po dlouhém zvažování a modlitbách jsme z tohoto společenství v klidu a pokoji odešli. Po roce jsme se přidali k hnutí Církve Víry, která se v Čechách ustanovila. V současné době máme sbor v Českých Budějovicích, kde je můj muž pastorem. Jasná vize pro církev, „tah na bránu“ v praktickém životě a budující se vztahy s ostatními křesťany – to vše nám pomáhá i tady v Českých Budějovicích.