Odkaz sedmi sborům - Pergamon

V dnešním pokračování na téma Odkaz sedmi sborům z Janova Zjevení se budeme věnovat odkazu do Pergamonu. Jak již bylo zmíněno v předchozích článcích, odkazy, určené prvotním církvím, mají nadčasovou platnost a jejich duchovní rozměr zůstává v aktuálnosti napříč celou historií křesťanství – resp. jeho církví – až do dnešních dnů. Způsob, jakým nahlížíme na poselství v těchto odkazech, je mnohovrstvý. Snažíme se tedy pochopit, co bylo primárním poselstvím pro dobu, v níž byl odkaz napsán, jaký je prorocký rozměr odkazu pro celou církev v průběhu celé historie církve a v čem je aktuálnost odkazu pro církev na konci věků před druhým příchodem Ježíše Krista.

Historie

Starověké řecké město Pergamon nebylo geograficky strategickým místem, ani se zde neprotínala křižovatka obchodních cest, jak tomu bylo v předchozím článku u zmíněné Smyrny, vzdálené asi 70 kilometrů. Přesto se město stalo ve své době velmi významným kulturním, politickým, náboženským i vědeckým centrem mocného helénistického království. Ve svých spisech ho zmiňovali i významní filozofové tehdejší doby – Strabón nazýval Pergamon věhlasným městem a Plinius ho dokonce označil za nejslavnější asijské město. Pergamon byl vystavěn na území Mýsie (severozápadní Malá Asie) na svazích vysokého kopce nad řekou Kaikos. Jeho nevšední architektura zvolila vybudování tří městských plošin na terasách, navzájem propojených schodišti. Dnes se zde nachází jeden z nejzachovalejších komplexů archeologických památek na území Turecka.

Z odkazu do Pergamonu je patrné, že nebezpečí v podobě pronikání vlivu světských a falešných učení do církve se může stát i realitou.

Podle legendy město založil Télefos, syn Hérakla a matky Augé, která byla kněžkou bohyně Athény. Od počátku 1. tisíciletí př. n. l. byl Pergamon osídlen řeckými Aióly a thráckými kmeny. Roku 333 př. n. l. dobyl území Alexandr Veliký, po jeho smrti se velká říše rozpadla na menší státy, kterým vládli jeho diadochové. Jedním z nich byl Lýsimachos, makedonský důstojník, který se stal vládcem Pergamonu. V opevněném městě si uložil svůj poklad ve zlatě a stříbře, který prý vážil až 9000 talentů a svěřil ho do správy eunuchovi Filletariovi. Když roku 281 př. n. l. Lýsimachos zemřel, stal se Filletarius vládcem Pergamonu a založil dynastii Attalovců. Po jeho smrti roku 263 př. n. l. se vlády nad Pergamonem ujímá jeho synovec Eumenés I., následně přichází Attalos I., který si v letech 229-222 př. n. l. podrobil většinovou část Anatolie. Za jeho panování byl Pergamon povýšen mezi přední helénistické státy. Attalos přijal jako první z rodu Attalovců královský titul a zasloužil se o velký rozvoj a prosperitu města. Jeho cílem bylo, aby se Pergamon stal Athénami východu. Byl velkým podporovatelem věd a umění, jeho pozvání přijímali mnozí učenci, umělci a filozofové z dalekých končin. Jeho synové Eumenés II. a Attalos II. pokračovali v otcových šlépějích a království i nadále vzkvétalo, říše té doby čítala pět a půl miliónů obyvatel. Za vlády Attalovců se výstavní metropole stala věhlasným kulturním centrem s mnoha honosnými stavbami – pergamské divadlo pojalo až 10 000 diváků a bylo proslulé svým umístěním na strmém svahu. Zdejší unikátní knihovna se svými 200 000 svitky konkurovala knihovně v Alexandrii. Byly zde vybudovány i chrámy k uctívání Dionýsa a Démétér, dórský chrám bohyně Athény, Traiánův chrám a také svatyně, v níž byli uctíváni králové. Jižně od akropole se nacházel Asklépion – svatyně boha Asklépia, kde jeho kněží vykonávali očistné obřady a bylo zde světoznámé lékařské centrum, kde m. j. byly založeny první metody rehabilitace. Na vrcholu akropole stál v severní části královský palác, na jihu ležela Horní agora – tržiště a mezi nimi Velký Diův oltář (v Janově Zjevení označen jako „satanův trůn“), jehož výstavbou pověřil Eumenés II. umělce ze zdejší proslulé sochařské školy. Pergamský oltář byl následně dokončen za vlády Attala II. Pozůstatky tohoto pohanského oltáře objevil německý archeolog Humann roku 1873, dochovaný vlys byl převezen do berlínského muzea, kde byl následně oltář rekonstruován.

Když na počátku 2. století př. n. l. v důsledku konkurenčních bojů zastavili Ptolemaiovci dovoz papyru z Egypta, byl v Pergamonu vynalezen náhradní materiál k záznamu textů a sice ze zvířecích kůží. Byl pojmenován podle názvu města pergaminus či pergamina – pergamen.

Roku 138 př. n. l. nastupuje na trůn Attalos III., syn Eumena II. Za vlády tohoto bezdětného a velmi podivínského panovníka palác zpustl a vrcholným překvapením bylo, když ve své závěti (zemřel roku 133 př. n. l.) odkázal pergamské království římskému lidu. Římané následně na většině teritoria pergamské říše vytvořili první provincii Asii. Pergamon i nadále zaujímal pozici hlavního města. V 1. století př. n. l. byl zde stavbou chrámu potvrzen kult císaře Augusta. V Pergamonu bylo velmi rozšířeno i uctívání Asklépia, boha léčitelství. V období raného křesťanství bylo město významným střediskem církve. Na konci římského mocnářství začíná upadat jeho hospodářský význam a Pergamon ztrácí statut významného města. V byzantských dobách klesá počet obyvatel, roku 716 n. l. město dobyli a vyplenili Arabové. Na počátku 14. století se zdejší území stalo součástí Osmanské říše. Antické město zcela zaniklo. Dnes stojí na úpatí kopce, na němž kdysi býval Pergamon, malé turecké město Bergama.

Boj na vysokých místech

„Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč. Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn Satanův, avšak pevně držíš mé jméno a nezapřel jsi mou víru ani ve dnech, v nichž můj věrný svědek Antipas byl zabit u vás, kde bydlí Satan. Ale mám několik věcí proti tobě. Že tam máš lidi, kteří drží učení Balaámovo, který učil Baláka položit nástrahu před syny Izraele, aby jedli maso obětované modlám a smilnili, tak i ty máš některé, kteří stejně drží učení Nikolaitů. Učiň tedy pokání! Ne-li, brzy k tobě přijdu a budu s nimi válčit mečem svých úst. Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo, než ten, kdo je dostává.“(Zj 2,12-17, ČSP)

Zde je zapotřebí si povšimnout slov, kterými odkaz začíná. Ježíš se představuje jako ten, který důrazně říká: „Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč.“ K dvousečnému meči je v Bibli vždy přirovnáváno samotné Boží Slovo. Ten, kdo Boží Slovo ostře mluví, vždy identifikuje a odhaluje místo, kde Satan bydlí a kde se nachází. V odkazech sedmi sborům Bůh pohlíží na jednotlivá města především jako na církve. V třetím odkazu církvím se už Satan nachází přímo v Pergamonu – tedy uvnitř církve. V prvním odkazu církev v Efezu bojuje s odporem, který ji chce vytlačit z první lásky, otupit a srazit s vrcholu. Ve Smyrně církev čelí fyzickému pronásledování a útoku na pozemský materiální život. V Pergamonu duchovní boj vstupuje do své podstaty. Proti sobě stojí Satan a Boží Slovo.

Odkaz dále odhaluje pilíře, na nichž stojí nejenom úspěšný křesťanský život, ale také úspěšný a vítězný duchovní boj. Těmito pilíři jsou – jméno Boží, víra a vydávání svědectví. V Pergamonu se geograficky nacházíme vzdáleněji od mořského pobřeží a ve větší výšce. Pergamon se dá přeložit jako citadela, slavná vysoká věž, slavné město. Vzdálenost od moře a zvýšená poloha symbolicky poukazují na to, že církev se vzdálila od předešlých problémů a čelí problému novému, který probíhá vysoko v nadnebeských oblastech – na výsostech, na vyvýšených místech. Konfrontace se samotným Satanem ohrožuje samotnou podstatu a identitu církve. Na to je poukázáno i ve zmínce o smrti věrného svědka Antipase, jehož jméno se překládá jako „představitel otce“ – ten, který se drží jména, nositel Otcova jména. Tento Antipas zemřel právě v Pergamonu. Satanovi se povedlo vložit nohu do dveří a církev ztratila svou identitu. Problémy, kterým církev doposud čelila zvenčí, se ocitly uvnitř církve.

Z odkazu do Pergamonu je patrné, že nebezpečí v podobě pronikání vlivu světských a falešných učení do nitra církve se může stát i realitou. Zatímco v dopise Efezským byla církev chválena, že „nenávidí skutky Nikolaitů“, zde se objevuje varování, že šiřitelé falešného učení se vyskytují přímo v církvi. Jejich praktiky evokují projevy Balaáma, starozákonního mezopotámského pohanského proroka, který pomocí divinačních nepravostí záměrně narušoval jednotnost věřícího izraelského lidu, vedl ho ke směšování různých náboženských názorů a stal se vlastně ideovým otcem synkreze, směšování. Ostatně jeho jméno Balaám znamená „pustošit lid“, resp. z hebrejského bola = spolkne a óm (ám) = národ. Později se ve spisech jeho jménem označoval princip zla. U Balaáma je projeven jasný důkaz toho, jak může původně moudrý a duchovně prozíravý člověk díky nezvládnuté touze po moci a mamonu podlehnout satanskému vlivu, který ho zasáhne duchovní slepotou.

Balaámovo učení bylo podpořeno i příchodem mnohých okultistů, kteří se po dobytí Babylonu přestěhovali právě do Pergamonu. Prostřednictvím nich se začaly mezi lidem šířit i okultní spisy. Navíc byl Pergamon proslulý silným kultem pohanských bohů a uctíváním císařů v rádoby božské podobě. Křesťanská milost a pravda se zde začaly mísit s pohanstvím a lží. Neméně destruktivním prvkem se stala i skutečnost, že církev stále více povolovala světské moci zasahovat do svého středu. Postupně se politické, společenské, mocenské i okultní vlivy začaly prolínat s křesťanskými hodnotami. Rozmáhalo se smilstvo fyzické i duchovní a vše nasvědčovalo tomu, že když se Satanovi do té doby nepodařilo církev zlikvidovat jako takovou, např. v období Smyrny pomocí krutého pronásledování křesťanů, rozhodl se vstoupit přímo dovnitř církve a šířit zde rozkladnou myšlenku kompromisu. Slova apoštola Pavla, která promlouval v Milétu, začala získávat na velké důležitosti. „Dávejte pozor na sebe a na celé své stádo, v němž vás Duch Svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si získal vlastní krví. Já vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou. Proto buďte bdělí a mějte na paměti, že jsem po tři roky dnem i nocí nepřestal se slzami napomínat jednoho každého z vás.“ (Sk 20, 28-31,ČSP)

Církev v Pergamonu začala v důsledku uzavřeného kompromisu se světem a shovívavostí k falešným učením ztrácet svou vlastní identitu. Začal se projevovat rozpor mezi držením Božího Slova a skutky. Ne nadarmo byla v odkazu do Pergamonu uvedena slova „u vás, kde bydlí Satan“. V lineární souvislosti časového zařazení jednotlivých odkazů církvím spadá odkaz do Pergamonu do 4.-6. století. V té době, počínaje Konstantinem Velikým (římský císař od roku 306), se církvi dostává přízně státní politické moci. Církev už nemusí čelit brutálnímu pronásledování a hrozbám zvenčí. Církev je usazená, přijímána společností a začíná bohatnout. Ideje křesťanského života jsou prolínány se světskými aspekty a prvky ekumeny. „A nepřipodobňujte se tomuto věku (světu), nýbrž proměnujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“ (Ř 12,2, ČSP)

V této souvislosti je zde určitá analogie s dnešní dobou, která připomíná pergamské prostředí s jeho benevolencí k morálním excesům, nedostatkem etiky a pravé víry, přijímáním falešných učení a uctíváním kultů pozemské slávy a moci. Přesto mnozí pergamští křesťané, žijící v jakémsi stínu satanova trůnu, se i nadále hlásili k Božímu jménu a pevně drželi svou víru, což platí i pro naši dobu.

Na konci odkazu je velmi důležité a povzbudivé zaslíbení, v němž je znovu kladen důraz na Boží Slovo a jeho skryté zjevení – manu i novou identitu. „Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsáno nové jméno, které nezná nikdo, než ten, kdo je dostává.“(Zj 2,17, ČSP) Vítězný duchovní boj církve totiž lidem přináší vnitřní zjevení, znovuzrození, novou identitu i osobní setkání a poznání Boha. Úspěšný duchovní boj zaslibuje nový život s novým jménem a spravedlivý život založený na víře bez vin a hříchů. Bílý kamének, symbol osvobození a naděje, je připomínkou na staré řecko-římské soudy, kde bylo zvykem rozhodovat o vině a nevině prostřednictvím bílých a černých kamenů. Převažující počet bílých kamenů v rukou soudců znamenal svobodu, tedy obdržet bílý kamének znamená jistotu milosti, odpuštění a spasení. Nové jméno, udělené Bohem, obnáší novou vnitřní identitu, nové stvoření a nastoupení nové cesty. Toto jméno dostanou všichni ti, kteří vejdou do osobního vztahu s Bohem. Je to Boží jméno – nevyslovitelné, zaslíbené a spravedlivé. Tak jako nový Jeruzalém dostává jméno „Hospodin, naše spravedlnost“.