Příběh velkého rozkolu

Schizma západní a východní církve

16. červen 1054 je významným datem v dějinách křesťanství. Papežský vyslanec kardinál Humbert položil na oltář chrámu Svaté Moudrosti (Hagia Sofia) v Konstantinopoli bulu, která exkomunikovala a proklínala konstantinopolského patriarchu Michala Kerularia. Michal odpověděl tím, že dal do klatby celou římskou církev. Právě tehdy vyvrcholily odstředivé procesy mezi východním a západním křesťanstvím a vzniklo oficiální rozdělení křesťanské církve na dva znesvářené tábory. V důsledku tohoto rozdělení, které trvá dodnes, nezávisle existují dvě historické větve křesťanství: římský katolicizmus a pravoslaví. O skutečnostech, které vedly k tomuto rozkolu a o dobovém pozadí tohoto procesu pojednáme v tomto článku.

Vznik latinského křesťanství

První církev, která vznikla na Letnice v Jeruzalémě, se skládala z obrácených Židů mluvících buď hebrejsky (případně aramejsky) nebo řecky. Skutky apoštolů je zmiňují jako Helénisty a Hebreje. (Sk 6,1) Postupem času se poměr těchto dvou skupin v církvi výrazně změnil ve prospěch řecky mluvících křesťanů. Tito už více nebyli židovského původu, ale šlo o příslušníky helenistické civilizace, především z Malé Asie, kde se první církev velice rychle rozšířila. Důkazem o existenci mnohých početných sborů v této oblasti jsou nám spisy Nové smlouvy, které obsahují popis Božího díla v této oblasti a množství dopisů adresovaných těmto sborům. O používání řeckého jazyka v první církvi svědčí také skutečnost, že tímto jazykem byla napsána Nová smlouva.

Křesťanství se velice rychle rozšířilo a dostalo se také do hlavního města říše, do Říma. Zde se ke komunikaci používala latina, i když je pravdou, že v období prvního století byla i zde velmi rozšířenou řečí řečtina. Mezi obyvateli „věčného města“ se evangelium dobře ujalo, a tak došlo ke vzniku velké, latinsky hovořící skupiny křesťanů. Velmi rychle, dávno před vznikem slavné Vulgáty, začaly vznikat první překlady novosmluvních spisů do latiny, známé pod názvem Vetus Latina. Zrodilo se tak latinské křesťanství, které později přispělo do církevních dějin teologickými spisy, které už nevznikaly v tradiční řečtině (jako spisy většiny tzv. církevních otců), ale byly psány latinsky. Ze starověkých autorů stojí za zmínku především obhájce církve Tertulián a jeden z otců latinské teologie Augustin.

Nároky římského biskupa a konstantinopolského patriarchy

První církev neměla žádné ústředí ani mocenské centrum. Sbory byly spravovány biskupy a v hlavních městech jednotlivých oblastí sídlili biskupové, jejichž autorita se vztahovala na celou oblast, takzvaní patriarchové či metropolité. Těchto center bylo v rané církvi pět. Jednalo se o biskupství v Jeruzalémě, Antiochii, Alexandrii, Konstantinopoli a v Římě. Čtyři z pěti biskupství byla řecká východní a poslední Řím byl biskupstvím latinským. Vzhledem ke skutečnosti, že Řím byl hlavním městem říše, měl jeho biskup velkou autoritu, ale nebyl nadřízen nad ostatní biskupy. Byl „prvním mezi rovnými“. Římští biskupové však od začátku usilovali o větší moc a o autoritu nad celým křesťanstvem. Tuto snahu však sabotoval politický vývoj a přenesení centra říše na východ do Konstantinopole císařem Konstantinem a rozdělení říše na východ a západ, ke kterému došlo za císaře Theodozia v roce 395. Východní části impéria, později zvané Byzantská říše, se dařilo vcelku dobře. Západní část trpěla pod nájezdy barbarských kmenů a v roce 476 Západořímská říše definitivně padla.

V důsledku velkého schizmatu dnes existují dvě nezávislé větve křesťanství: římský katolicizmus a pravoslaví.

Tyto události velmi posílily pozici Konstantinopole. V 6. století začal konstantinopolský patriarcha používat titul „ekumenický patriarcha“, tzn. patriarcha všech křesťanů. Římským biskupům, kteří si už pomalu začínali přisvojovat titul papežové (z lat. Papas = otec) se to nelíbilo a protestovali proti tomu. Tato otázka se stala a dodnes je zřejmě nejpalčivějším předmětem sporu mezi oběma částmi křesťanské církve.

Izolace východu a západu

Církev sice zůstávala formálně jednotná a probíhaly různé celocírkevní koncily a synody, které řešily různé teologické a administrativní spory. Prakticky však ustala komunikace a cestování mezi Západem a Východem. Každá z oblastí měla své vlastní problémy, přičemž Řím se doslova otřásal pod nájezdy barbarů. Západní církev se ukázala relativně stabilním prvkem v chaotickém světě zmítaném válkami, a to navzdory tomu, že se sama cítila v ohrožení. Vítanou pomoc nalezla ve formující se Franské říši. V 8. století uzavřeli papežové spojenectví s franskými králi a později v roce 800 korunoval papež Lev III. Karla Velikého za vládce Římanů, pokračovatele římských císařů. Najednou se na západě objevila nová politická supervelmoc, která byla protiváhou Byzantské říši. Církev se v obou táborech vyvíjela v jiných podmínkách. Na západě si udržoval autoritu papež, který dokonce korunoval panovníka. Na východě vládli patriarchové jednotlivých regionálních církví, z kterých nejuznávanější byl ten Konstantinopolský. Velkou autoritou pro církev měl však v duchu cézaropapizmu císař, který také předsedal církevním sněmům, koncilům. Formálně jednotná církev byla tehdy tvořena dvěma prakticky izolovanými skupinami, mezi kterými začalo přirozeně docházet k odklánění se v teologii i duchovní praxi.

Teologické rozpory

Hlavním teologickým rozporem mezi východním a západním křesťanstvím byla západní změna Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry. Byli to franští kazatelé, kteří do latinského překladu tohoto vyznání přidali do fráze, která hovoří o Duchu Svatém, že „vychází z Otce“ slůvko filioque, „i ze Syna“. Tato změna byla později přijata v celé západní církvi. Pro východní křesťany představovalo toto počínání svévolnou změnu textu přijatého všeobecným církevním koncilem, a tudíž herezi. Na východě se začala objevovat teologická pojednání zaměřená proti římským novotám. Západní teologové zdůvodňovali svůj doplněk k textu vyznání tím, že chtěli zdůraznit skutečnost, že k Otci se nedá dostat jinak než skrze Syna. Podle nich by text vyznání bez filioque připouštěl možnost, že je možné hledat cestu k Bohu jinak, než skrze Krista. Jejich argumenty tak byly zřejmě správné, problém byl ale v tom, že papeži a západní teologové nebyli v té době dostatečně silní na to, aby obstáli v disputacích s východními teology. Proto text vyznání jednoduše změnili, což na východě vyvolalo obrovskou vlnu pohoršení. Důležitým elementem, který sehrál svou roli v teologickém odcizení byzantské a římské církve, byl bezpochyby také jazyk. Již jsme zmínili skutečnost, že východní církev si jako svůj jazyk zachovala původní řečtinu a západní církev zavedla do teologického i liturgického života latinu. V důsledku toho si mnozí teologové z opačných táborů ani nerozuměli a komunikace probíhala stále obtížněji.

Rozpory v duchovní praxi

Kromě rozdílného jazyka, který se používal v liturgii, existovalo mezi oběma tábory rovněž množství praktických rozdílů. Západní církev začala prosazovat povinný celibát kněží, s čímž východní křesťané nesouhlasili. Nutit klerika k tomu, aby opustil svou manželku, bylo dokonce považováno za hřích. Celibát byl na východě požadován pouze od biskupů, kteří byli svobodní před uvedením do svých úřadů.

Mezi další západní novoty patří oddělení křtu a biřmování. Církev na západě začala také prosazovat sobotní půst, k večeři Páně používali nekvašený chléb, což bylo na východě odmítáno a považováno za návrat k judaistickým zvykům. Západní duchovní se holili, zatímco východní si pěstovali dlouhé brady. Znamení kříže také prováděla každá skupina jiným způsobem. Tyto a mnohé další rozdíly způsobovaly vzájemnou nedůvěru přerůstající až v nevraživost.

Ke střetům docházelo také na zahraničních misijních polích a zvláště tam, kde spolu východ a západ sousedily, v prostoru Balkánu a na pobřeží Černého moře. Byly to oblasti, které obývali Slované. Misionáři a apoštolové Slovanů Konstantin a Metoděj, kteří patřili k východní církvi, byli sice v Římě nejprve přijati, později však narazili na odpor franských biskupů. Přeložili podstatné části Písma do slovanského jazyka, vytvořili slovanskou liturgii, jež byla v Římě nejprve papežem Štěpánem V. povolena, ale později opět zakázána. Byzantská říše podporovala svébytnost slovanské misie. „Spor o Slovany“ nakonec dopadl tak, že bulharské arcibiskupství připadlo východní církvi, zatímco oblast Moravy a Panonie zůstala pod správou Říma.

Vyvrcholení roztržky

V období úřadu papeže Lva X. (1049-1054) byl konstantinopolským patriarchou již v úvodu zmíněný Michal Kerularios (1043-1058). Ten uplatňoval svou autoritu nejenom nad východními patriarcháty, ale chtěl projevovat také svou rovnost a nezávislost ve vztahu k římskému papeži. Tento jeho plán ohrožovalo spojenectví papeže s byzantským císařem Konstantinem IX. Monomachem (1042-1055) uzavřené proti normanským nájezdníkům, kteří ohrožovali jak Řím, tak Byzantskou říši. Spor se začal vyostřovat, když papež zaútočil proti kněžím v jižní Itálii, kteří spadali pod Konstantinopol. Patriarcha Michal nechal na oplátku uzavřít latinské kostely v Konstantinopoli. Vzájemně si vyměnili několik ostrých dopisů, ve kterých se obviňovali z hereze.

V roce 1054 odcestovala do Konstantinopole delegace z Říma, která nesla listy tvrdě protestující proti patriarchovu postupu. V čase, kdy se delegace nacházela v Konstantinopoli, papež zemřel. Patriarcha Michal to využil ke zpochybnění pravomocí této delegace a odmítl se s ní sejít. Papežští velvyslanci v čele s kardinálem Humbertem vešli do chrámu Boží moudrosti a položili na oltář už zmíněnou bulu, v níž exkomunikovali Michala se všemi jeho následovníky. V listině stálo, že Kerularios patří „ďáblu a jeho andělům“ a byla zakončena trojnásobným „amen“. Konstantinopolský patriarcha svolal synodu východní církve, která odpověděla tím, že vydala protianathema. Do Říma byl odeslán list, který obviňoval západní církev z dalších skandálů. Patriarchové Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma se připojili ke Konstantinopoli a schizma mezi západním a východním křesťanstvím bylo zpečetěno. Navzdory několika pokusům o smíření, které v průběhu dějin proběhly, rozdělení mezi západním (katolickým a protestantským) a východním (pravoslavným) křesťanstvím trvá dodnes.

Prameny:

Thomas F. X. NOBLE a Julia M. SMITH: The Cambridge History of Christianity
Pavel HANES: Dějiny křesťanstva
Uwe BIRNSTEIN a kol.: Kronika křesťanství