Proč je Ježíš tak důležitý?

Svědectví manželů Šutových

Anna

Narodila jsem se v katolické rodině. Mamka pocházela ze Slovenska, a my jsme s bratrem prošli vším, co se od rodin s takovýmto vyznáním očekává. Ale Bůh byl nějak vysoko a daleko. A život běžel, vdala jsem se a narodila se nám dcera a syn. Manželství nebylo vydařené, následoval rozvod, když byly děti v pubertě. Přišlo veliké zklamání ze života. Radost ze svých dětí mě držela nad vodou, byli jsme dobrá parta. Ptala jsem se tenkrát Boha, jestli to opravdu myslí vážně, že už mám něco odžito a smysl života nikde, jen samá lopota, zklamání a radosti málo. Zdálo se mi, že jsem snad z jiné planety, když chci úplnou rodinu plnou lásky a porozumění. Hodně otázek bylo v mé hlavě, ale odpovědi…? A ještě navíc mě trápily ošklivé sny o mrtvolách, hřbitovech, pitevnách… no hrůza.

Následoval nástup do nové práce v kulturní agentuře, kde byla ředitelka křesťanka, vykládala mi o Ježíši a zvala na akce. Byla jsem opatrná, ale přitahovalo mě to. Na prvním setkání s křesťany (skupinkou) bylo mé přesvědčení jasné, že chci přijít znovu. Byli to velice milí lidé a když mi řekli, jak uvěřili, zasáhlo mě to. Takové otevřené a příjemné lidi jsem ještě nepotkala. Pořád jsem ještě nechápala, proč je Ježíš tak důležitý. Evangelium mi ukázali na Bibli s obalem, kdy já jsem kniha a Ježíš obal, pak ji zapnuli a já byla schovaná v Pánu Ježíši čistá a mohla předstoupit před Boha. Učili mě, že se nežije v hříchu, jak má vypadat rodina, vztahy a výchova dětí, tak to jsem chtěla a bylo mi to blízké. Na jednom pobytu na horách jsem odevzdala život Pánu Ježíši. Řekli mi, že mám jít ke křtu, ale já se chtěla nechat pokřtít se svými dětmi. Doma se synem probíhaly rozhovory o Bohu a on naslouchal, dceru to nějak nezjímalo. Modlitby ale byly vyslyšeny a do roku jsme všichni tři byli pokřtěni a chodili do církve. Bylo skvělé žít nový život s Ježíšem a vidět děti v mládeži. Po rozhovoru a modlitbách s pastorem zlé sny zmizely. V 9letech mi umřela babička na Slovensku a mě tety přistrčily k rakvi, abych se s ní ještě rozloučila, krve by se ve mně nedořezal. Od té doby se mi pak zdály zlé sny. Po modlitbách jsem postupně dovedla svobodně ve snu odejít z prostředí strachu, později takové sny vymizely. Byl to další důkaz pro mne, že Bůh existuje.

Děti vyrostly, vzaly si křesťany, narodily se jim dětičky. A já nechtěla být pořád sama. Musela jsem učinit pokání ze slov, které jsem po rozvodu řekla, že se už vdávat nechci a budu žít jen tak. Začaly modlitby o manžela. Jenže on nikde, seznamka nic, na akcích nic, v církvi nic…, a tak šly roky. Při cestě z práce jsem občas potkávala svého bývalého šéfa Pavla a prohodili jsme pár slov. Jednou mi řekl, že mu umřela žena, čeká ho operace kyčle, byl dost smutný. Facebook z nás udělal přátele. Při dalším setkání se mi svěřil, že má nemocného 5letého vnoučka, že má nádor na páteři. Řekla jsem, že s Bohem se dá zvládnout vše, chytl se naděje a pozvání do církve přijal. Za krátkou dobu uvěřil a nechal se pokřtít. Bylo nám spolu dobře, vloni jsme se vzali. Pavlovi bylo 62 a mě 61 let. „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.“ (Ž 37,4)

Za vnoučka probíhaly v církvi modlitby a půsty. Ondra přišel se svým taťkou dvakrát do sboru a líbilo se mu. Spoléhali na to, že mají nejlepší lékařskou péči a že to zvládnou. Koncem roku se Ondrův stav začal zhoršovat a lékaři mu dávali jen pár týdnů života, poslali ho z nemocnice už domů. Pak jsme již mohli jezdit s bratry a sestrou na návštěvy, modlit se a věřit, dávat jim naději, proklamovat Boží slovo… A v této době uvěřila Ondrova maminka, sláva Bohu! Probíhaly otevřené rozhovory o Ježíši, o jeho síle a moci. Probíhal boj… Ondra přesto odešel do nebe. Je těžké potěšit rodiče, jak je povzbudit? „Zloděj přichází jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (Jan 10,10)

Ondrášek je v nebi, my to víme a tolik se těšíme na setkání s ním. Musíme žít budoucností a dívat se do nebe. Není to jednoduché, ale Pán volá všechny obtížené a na akci v Gongu v Ostravě přijal Pána Ježíše také Ondrův tatínek. Haleluja! Vidíme pokroky, vidíme naději, vidíme vítězství. Teď jsme velká rodinka, máme celkem čtyři děti, sedm vnoučků na zemi a Ondráška v nebi. Modlíme se, aby celá naše rodina a další generace byli bohabojní a radostní lidé, milovali Pána Ježíše a směle hlásali evangelium. „Stezku života mi dáváš poznat, vrcholem radosti je být s Tebou, ve Tvé pravici je neskonalé blaho.“ (Ž 16,11)

Jsme nesmírně vděčni Bohu za církev Milost v Ostravě. Je to naše rodina. Říká se, že pravé přátele poznáš, až je ti těžko, a my je poznali. Děkujeme vedení církve i našemu pastoru Petru Kubovi za jeho dar řeči nás povzbuzovat, za jeho vize.

Pavel

Narodil jsem se do katolické rodiny. Otec i maminka chodili do kostela, maminka v mládí zpívala v kostelním sboru. Proto jsme i s bratrem byli pokřtěni a vychováváni jako katolíci. Ve škole jsem navštěvoval nepovinný předmět náboženství. Doma naši nikdy Bibli neměli a ani se o ní nemluvilo. Byla zde pouze modlitební knížka se zpěvy. Se studiem se mi katolické křesťanství vzdalovalo. Má budoucí žena pocházela z rodiny ateistů, křesťanství jsem opustil. Naše děti již pokřtěny nebyly. Provázel nás normální světský život se všemi radostmi a starostmi. Před dvěma lety po opakované vážné nemoci moje žena v 60 letech zemřela. V té době mne čekala operace kyčelního kloubu. V jedné chvíli se mi zhroutil celý můj dosavadní svět. A tehdy jsem poznal, jak je důležité mít láskyplnou rodinu – bratra a jeho manželku, dospělé děti, vnuky a maminku. Ale Ježíš a vztah k Bohu zde pořád chyběl, evange­lium mi nikdo nesdělil. Nechtěl jsem žít sám a hledal novou partnerku. Setkání s Aničkou, bývalou kolegyni z práce, bylo zásadní. A tady začala má cesta k Ježíši, aniž jsem to tenkrát tušil.

Po operaci mne Anička občas navštívila. Věděl jsem, že je křesťanka a jezdí pravidelně na nějaká shromáždění do Ostravy. Jednoho nedělního odpoledne přijela ze sboru s dárkem. Byl jsem zvědavý, co to je. Najednou vytáhla z tašky Bibli s věnováním. Následovala krátká instruktáž, co je to za knihu a jak se v ní mám orientovat. Najednou byl přede mnou Starý zákon, Nový zákon a poněkud tlustá kniha. Překvapení bylo milé, ale přišly rozpaky, co mám s Biblí dělat. Tak to bylo mé první setkání s Ježíšem a slovem Božím. Začal jsem ji číst od začátku. Některé příběhy mi byly známé. U potopy světa mé čtení skončilo. Bible byla založena do knihovny, aby návštěvy neviděly, do čeho se pouštím. Následoval pobyt v lázních po operaci. Anička za mnou jezdila a začal mezi námi vznikat hlubší vztah, probíhaly dlouhé diskuze o Bohu. Že je křesťanka mi vůbec nevadilo. Jedno dopoledne při vínečku mi Anička řekla, že nechce být ve vztahu křesťanským tahounem a druhý by se pouze vezl. Z mé strany padlo rozhodnutí, že změním svůj dosavadní život a dám se na cestu k Bohu. V pondělí se Anička účastnila pravidelných modliteb v církvi a já pro ni zajel. Ještě vše probíhalo a já se najednou ocitl v sále naší církve a samozřejmě byl zvědavý, co se tam děje. Ihned po vstupu se mne ujal Petr Lakomý – vedoucí ostravského sboru a vřele mne přijal. Vyzval mne, ať se zapojím do modliteb. Bylo to z mé strany trochu rozpačité, ale rád jsem to udělal. Dostavila se hrdost, že dělám první křesťanské krůčky. Příští neděli mne Anička pozvala na první bohoslužbu. Slavnostně jsem se oblékl a byl plný očekávání. Po vstupu do sálu plného lidí se mne zmocnilo silné vzrušení. Bylo příjemné, jak vřele se všichni vítají nejen s Aničkou, ale i se mnou. Pak začaly hrát chvály. Následné slovo pastora mne hodně zaujalo. Po ukončení bohoslužby bylo definitivně jasno – stanu se křesťanem. Začal jsem pravidelně jezdit na bohoslužby, hodně mne oslovily čtvrteční schůzky na skupinkách. Touha přijmout Ježíše do svého života tu byla. Při diskusi nabídla jedna sestra ať to uděláme hned a slavnostně před všemi přítomnými. Vedoucí sboru mě vedl a pronesl jsem modlitbu spasení. Po příjezdu domů mne držel zvláštní a příjemný pocit – začínám plnohodnotný život křesťana. V Banské Bystrici na konferenci jsem se nechal pokřtít. Můj nový život začal být bez stresů. Mám vedle sebe silného ochránce Ježíše a vím, kam směřuji a kam půjdu. Byl jsem omilostněn z hříchu a mám věčný život v nebi.

V září v mých 62 letech jsme s Aničkou uzavřeli manželství. Děti Aničky a jejich děti jsou již křesťané. Modlím se, aby i zbývající část mé rodiny přijala Ježíše do svého života.

Vnuk Ondra sice není fyzicky s námi, ale je na tom nejlepším místě, kde jenom člověk může být – v nebi u našeho skutečného Otce. Moc se těším, až mi skočí do náruče! Tolik si toho pak řekneme. Syn i snacha uvěřili, máme obrovskou radost, budeme spolu! „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ (Ž 34,20)

Teď už vím, že život křesťana je nádherný, těším se vždy na setkání se všemi bratry a sestrami ve sboru. Jsme jedna velká rodina.