Polemiky o otázkách přístupu k politice a formám vládnutí, které mezi křesťany nemají konce a které se objevují i na mezinárodní úrovni, souvisí i s jednostrannými a protichůdnými názory o osobě a vládě Ježíše Krista. V tomto muži z Nazaretu mnozí vidí výhradně spirituálního vůdce a vládce, ačkoliv kromě toho se v celém Svatém Písmu zjevuje rovněž jako vysvoboditel politického rázu, jenž svou smiřující a obětní smrtí a svým zmrtvýchvstáním získal vládu nad světem od Satana, boha tohoto světa, který když pokoušel Pána Ježíše, s pýchou mu ukazoval svou moc nad národy, a zeměmi, protože ty jsou jeho majetkem.
V důsledku ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista nastala ve zmíněné pozici Satana v tomto světě nezvratná změna. Jedním ze základních výdobytků Ježíšova vykupitelského díla bylo to, že odebral Satanovi vládu nad světem. Po svém vzkříšení oznámil svým učedníkům: „Je mi dána veškerá moc (exúsia) na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). Význam řeckého slova „veškerá“ (pas) je mimo jiné: celá; a z úplného významu tohoto slova nelze vynechat ani moc nad světem. I tato moc je zahrnuta ve svrchované moci, která byla dána Ježíši.
Apoštolové to ve svých listech církvím zdůrazňují na více místech. Například Pavel v Listu Hebrejům píše následující: „K jeho nohám jsi složil vše. Když tedy vše položil do jeho moci, nezbylo nic, co by mu nepoddal“ (Židům 2,8). I Pavel tedy svědčí o svrchované moci Ježíše Krista, a klade důraz na to, že z toho, co bylo Kristovi poddáno, nezůstává nic mimo, a ve skutečnosti proti němu nestojí žádná jiná nezávislá moc, jeho vláda nemá žádnou alternativu. Jak na viditelné a neviditelné světy, i na jejich systémy, vůdce a zástupce se vztahuje zákon univerzální moci. Království, vládnutí, vedení a fungování Satana také není výjimkou. V souvislosti s tím se někteří rozpačitě ptají, proč se tedy i dnešní doba nachází pod vládou zla, neboť stav světa, jak se zdá, vyvrací, že by setrvával pod vládou dobrého Boha. Zase jiní se snaží pozemská utrpení, lidská soužení, sociální nespravedlnosti a tyranie vysvětlovat jako výchovnou činnost Boha vůči tvrdošíjnému lidstvu. Toto vysvětlení má ovšem pramalý úspěch.
Toto dilema trvá již téměř dva tisíce let, a také apoštol Pavel měl jasno ohledně rozporu souvisejícího se svrchovanou mocí Ježíše Krista, a proto citovaný úryvek Písma končí takto: „… Nyní ovšem ještě nevidíme, že by vše bylo v jeho moci“ (Židům 2,8/b).
Výraz „nyní“ poukazuje na období (aión) milosti, které trvá do Jeho druhého příchodu. Tedy, Ježíš Kristus si ve viditelném světě až do svého návratu neuplatňuje svou právoplatnou moc, uplatňuje ji pouze ve své církvi skrze Ducha svatého, na základě víry a dobrovolné podřízenosti. Značná část našich zkušeností se světem je špatná a dokládá, že nad světem vládne zlo, a ne to, že by již v konkrétním čase a na konkrétním místě, tedy v Jeruzalémě proběhlo spasení světa. Dokonce se zdá, že právě Jeruzalém je v největším rozporu s naším vyznáním o svrchované moci Krista.
K tomu, abychom dokázali rozlišovat situaci ve světě, nás povede pochopení období víry. Období víry měl Bůh naplánováno již ve věčnosti, a to před tím, než zahájil a rozvedl dějiny Adamových potomků na zemi. Jelikož je Bůh Otec vševědoucí, již před stvořením světa věděl o pádu člověka, a již ve věčnosti, dříve, než by cokoliv povolal k existenci, určil svého jednorozeného Syna, Mesiáše k oběti za svět, ačkoliv věděl, že svět, který stvořil, ani službu Syna, ani Jeho usmiřující smrt, ani Jeho vzkříšení, nepřijme.
Otec však jasně viděl i to, že bude řada lidí, kteří svůj život nebudou stavět na svých fyzických zkušenostech a z nich plynoucích myšlenkách, nýbrž na Božích skutcích a pravdách, a to i tehdy, pokud je svět pomocí lží, vymyšlených a propagovaných nejrůznějšími způsoby, bude před lidmi skrývat a utajovat. Období víry začalo tehdy, když Ježíš, po svém vzkříšení a poté, co se zjevil před apoštoly, odešel ze světa, a místo Jeho „pobytu“ bylo až do Jeho návratu přeneseno Otcem do nebe na místo po Jeho pravici.
Nemůžeme zapomenout na historický fakt, že „svět Ho nepoznal“. Pilát jako správce římského císaře, Ježíše před lidem v Jeruzalémě označil jako Krále, a oproti němu Barabáše jako lupiče, vraha a buřiče. Otec, v souladu se svým spravedlivým a trpělivým Božím charakterem, respektoval, že svět si místo Ježíše jako vládce a krále vybral Barabáše, a že svět skrze Barabáše trval na tom, aby vláda nad světem i nadále zůstala v rukou Satana. Otec potvrdil bezbožnou volbu světa a zajistil mu určitou dobu, aby si zakusil dopady svého rozhodnutí: naplnění zla na zemi. Svět, odmítající Krista, až na konci tohoto období bude čelit výsledku své zlé volby v duchu antikrista, která nutně vyvolá Boží soud, jímž toto období ukončí a bude soudit svět i národy.
Ti však, kteří odmítají tuto katastrofickou volbu oklamaného jeruzalémského davu a přijmou Ježíše Krista za svého Spasitele a Krále, budou Otcem již v tomto období obdarováni pravdou Ježíše Krista a požehnáním Jeho díla smíření. Tito Bohem znovuzrození věřící budou tvořit církev, kterou Ježíš Kristus skrze Ducha Svatého postaví, jejíž povolání a také naplnění tohoto povolání se uskuteční ve věčné Boží slávě. Proto předměty naší víry nejsou viditelné, ale jsou to neviditelné věci, které se stávají přítomnými na zemi skrze Boží slovo. A Slovo je schopno se zakořenit v srdci posluchačů prostřednictvím kázání v Duchu svatém. V tomto období lidé mohou získat Boží milost (charis) prostřednictvím víry. A nutným vykonavatelem vybudování Boží moci ve věřících je Duch svatý: kde On není přítomen, tam není přítomno ani Boží království. Nadpřirozená hodnota a nadpřirozený význam církve jsou dány tím, že v sobě skutečně nosí Království Boží. Boží království je obecná a absolutní pravda. Také v tom spočívá všeobecná úloha církve. Pokud ve společenství nazývaném křesťanským, z pravd Božího království téměř nic není uplatňováno, tak se o nich nedá tvrdit, že jsou údy Kristova těla.
Země a lidstvo se pro Adamův hřích a jeho důsledky vytrhli z univerzální Boží vlády, a tuto prázdnotu po několik tisíc let zaplňuje proti Bohu vzbouřený kníže andělů, Lucifer, z nějž se stal právě pro jeho vzpouru nepřítel Boží, Satan. Svět je držen Satanem vytvořeným temným, viditelným a neviditelným, mocenským systémem ve vězení. Také Barabáš stál před davem jako zástupce této temné kosmické moci. Ani dříve, ani později svět nestál před tak významným a těžkým rozhodnutím, před jaké ho tenkrát postavil Pilát. Toto až dodnes (dokonce až do Pánova příchodu) určuje spirituální identitu nás všech. To, kam se svým rozhodnutím zařadíme, tak určuje náš pozemský i věčný osud. Na základě toho se rozhoduje o tom, kdo slouží Bohu a kdo ďáblu.
Ústřední poselství pravé církve je Evangelium království. Boží moc se tvoří, a v měnící se míře je i přítomna ve všech sborech, v nichž je možno zakoušet biblické znaky osobní přítomnosti a práce Ducha svatého.
Svět se nadále zmítá v pasti zla, a tento jeho stav potrvá, dokud bude odmítat legitimního vládce světa, Ježíše Krista. Za pestrou a různorodou povrchností tohoto období se skrývá podstata jeho existence, a sice, že se každý, ať chce či nechce, rozhoduje mezi Bohem nebo ďáblem, mezi vládou Boha nebo Satana, mezi osobami či společenstvími zastupujícími Boha nebo Satana a nikdo není schopen se odtrhnout od některé z těchto dvou alternativ, respektive zůstat vůči nim neutrální. Být neutrální, je pouhá iluze a sebeklam. Souběžně s blížícím se koncem tohoto období se podle předpovědi Bible bude prostor pro manévrování lidí stále více zužovat, a nakonec se smrští a před jejich očima se z těchto dvou realit zvedne závoj. Apokalyptický sled událostí připravuje svět pro pozemskou vládu Ježíše Krista.
Formou vládnutí následujícího období na zemi bude království (od hebrejského slova malchut a melech, což znamená král, řecky basileia či basileos), a králem bude Ježíš Kristus. Dnes je království jako forma vládnutí nepopulární, i proto věřící lidé v některých kulturách raději používají pojem země. Podle významu původního slova je však slovo království přesnější proto, neboť osoba krále určuje způsob řízení země. Význam slova země nenaznačuje bezpodmínečně neoddělitelnou souvislost a jednotu mezi vládnoucí osobou a osobami podřízenými, a územími spadajícími pod královskou moc. Jenže v souvislosti s Božím královstvím se jedná přesně o to.
Jednou z nejnapínavějších otázek a perspektiv naší budoucnosti je to, že moc nad světem převezme Ježíš jako Král Králů, a že tím budoucí lidstvo zažije nové světové období, které stojí na spravedlnosti, právu a míru. A Ježíš Kristus jako prvořadý politický vůdce bude v jednotě s oslavenou církví řídit a vést Izrael a všechny národy. Vládnutí Pána na zemi bude ztělesněno i v politických, hospodářských a kulturních systémech.
Je mi naprosto jasné, že tento fakt, jenž předpovídá i řada biblických proroctví, také mnozí křesťané popírají, ba dokonce považují za nehorázný a skandální, a neberou v úvahu, že v jejich budoucím životě se právě to stane kamenem úrazu, jestliže své tradiční myšlení v souvislosti s Božím královstvím nezrevidují. Neboť kdyby nekladli takovou váhu na jednostrannou a mnohdy zdeformovanou interpretaci podobných proroctví, je naprosto jisté, že by poznali podstatné pravdy a specifika období, které plyne z vnitřního božského významu dějin spásy, a tak by jejich víra v proroctví ohledně následujícího období byla aspoň taková, jaké je jejich přesvědčení v souvislosti s proroctvím ohledně prvního příchodu Ježíše Krista.
Dokáže se člověk, který nevěří, že se na naší staré zemi i ve viditelné a fyzické formě uskuteční Boží království, s vírou modlit Modlitbu Páně? Každý věřící souhlasí se třemi božskými cíli, tudíž s tím, že chce Boží jméno zde na zemi posvětit, že přijde Boží království, a že Jeho vůle bude i na zemi naplněna. Předmětem protichůdných interpretací je to, jak se tyto tři programy uskuteční, zda se budou ještě týkat i naší staré země, nebo jen nová země může být taková jako nebe. Zda je nutné, aby ještě přišlo přechodné období k tomu, aby všechna bezpodmínečná zaslíbení Bible byla dokonale naplněna?
Naší odpovědí je, že k naplnění proroctví ohledně Božího království je nutné, aby před vznikem věčné země ještě přišlo takové období, v němž bude nastolena všeobecná spravedlnost království, v němž kromě církve i Izrael a zbytek národů bude přizván pod vládu a vedení Krista. Příznivci tradičního výkladu často označují toto stanovisko za sektářský blud, ačkoliv s tímto všeobecným charakterem souvisí přesně ten výklad spasitelského plánu, který z vlády Mesiáše nevylučuje ani Izrael, ani zbytek národů. Naopak, do kategorie sektářství patří fakticky ty názory, které Boží království přisuzují výhradně církvi. Církev není totožná s Božím královstvím, Boží království zahrnuje jak nebe a jeho obyvatele, tak i zemi, Izrael a také národy, které oslavují Pána, přirozeně vedle samotné církve. A nesmíme přehlédnout ani to, že Boží království je skutečnost, která trvá od věčnosti po věčnost a je nepomíjející, a která předcházela vznik Satanova království, jež je produktem vzpoury proti Boží vládě; a že univerzum bylo podřízeno Boží vládě již před tím, než byli stvořeni člověk a země, a navíc je tu založení církve, jejíž nadpřirozený význam je zahrnut do plánu návratu lidstva pod Boží moc.
Část modlitby Pána, jež zní takto: „Jako v nebi, tak i na zemi“ (Lk 11,2), nezahrnuje to, že místem objevení království může být výhradně nová země. Je naprosto jisté, že by to Pán Ježíš zformuloval přesně, kdyby byla tato naše stará země vyloučena. Jsme přesvědčeni, že Boží království, tedy program uskutečnění Jeho globální vlády, zahrnuje alespoň dvě období (aióny).
Prvním obdobím je naše současnost. Boží království – nebo jak je nazýváno v evangeliích – nebeské království je přítomné v Kristově církvi skrze Ducha Svatého. V tomto období je hlavním úkolem církve představování a zvěstování evangelia tohoto království. Na konci této doby stále více věřících pochopí úkol opravdové církve, a naplní Ježíšovo proroctví: „Toto evangelium o Království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům. A potom přijde konec.“ [telos: uskutečnění se, naplnění] (Mt 24,14)
Proč budou na konci tohoto období tyto pravdy o království pro věřící stále jasnější? Není daleko od pravdy domněnka, která vidí příčinu v tom, že v době soudu a soužení tyto pravdy nosí trpícím lidem největší naději a útěchu. A tuto roli je schopna splnit dobrá zpráva, která nezvěstuje osvobození a prožívání štěstí pouze pro období nebeské (což je pro většinu lidstva těžko představitelné), nýbrž vyzdvihuje také jejich uskutečnění zde na zemi. Díky vlivu, jaký má církev na některé národy a kultury, by se některé národy a vlády nemusely zúčastnit zbožňování Antikrista, a je dána možnost i toho, aby celé národy a vlády, poté, co přežily apokalypsu, vstoupily do Mesiášova pozemského království.
Zatímco řada věřících obrací svou pozornost na události Velkého soužení, na osobu Antikrista a děsivé činy jeho budoucí tyranie, přehlíží naději radostného výsledku, jenž z období Antikrista vyplyne, tudíž že z fatální a katastrofální krize toho období se z Boží milosti narodí nový svět, v jehož rámci, ve srovnání s předchozím obdobím, bude zcela obnoveno uspořádání lidstva. Proroctví ohledně těch let má mimořádnou aktuálnost v současné době a upozorňuje nás, abychom nevzpomínali na to, co bylo, neboť Pán učiní něco nového, něco takového, co v dosavadní historii světa ještě nikdy nebylo. Z konkrétního dění uplynulých období to není možno vyvozovat či předvídat, neboť Bůh zasáhne do zuřivých skutků zla, jež na konci časů ovládnou svět, výhradně pro obnovení slávy svého jména a z milosti, aby zlo zničil, a aby pro uspořádání lidstva položil úplně nové a nebeské základy.
Podle Knihy Zjevení, po zvuku sedmé polnice následuje v nebi prohlášení, které bude obsahovat ukončení časů národů: „Království světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Mesiáše, jenž bude kralovat na věky věků!“ (Zj 11,15) Toto tvrzení v sobě ukrývá to, že poté, co byl Ježíš Kristus oslaven, se Bůh rozhodl, že vykonání soudu nad vládcem tohoto světa odsune, a ďábel i navzdory své prohře si může zachovat svou moc nad státními zřízeními světa až do Bohem stanovené doby. Ke střídání vlády nad zeměmi světa dojde na konci tohoto období, kdy se satanova vláda zhroutí a jeho místo zaujme Mesiáš Král, tedy Ježíš Kristus. Sdělení o střídání moci bude staršími v nebi přijato vyjádřením vděčnosti (eucharistie), a svůj souhlas Bohu dají najevo uctíváním, neboť Pán si oblékl svou velkou moc, aby vládl. Ježíš Kristus tudíž alespoň po dobu dvou tisíc let svou velkou moc neuplatňoval vůči mocnářstvím světa, ke konci časů však v chování Pána nastane změna a použije svou velkou moc, aby rozdrtil poměry vládnutí a dosavadní řád světa, a namísto toho nastolil své království, jak o tom vypovídá i Danielovo vidění: „Potom to noční vidění pokračovalo: Hle, přichází s nebeskými oblaky synu člověka podobný. Před Odvěkého předstoupil, před jeho tvář ho přivedli. Byla mu dána vláda, sláva i království, aby jej ctili všichni lidé, národy i jazyky. Jeho vláda je věčná – nikdy neskončí, jeho království se nezhroutí!“ (Dan 7,13-14)
Toto období nazýváme mesiánskou dobou, šabatem lidstva, kdy církev bude Bohem zavedena do své nebeské a pozemské slávy, a také Izrael a jiné národy budou zavedeny zde na zemi do Boží slávy a Božího odpočinku. Apoštol Pavel v Listě Židům upozorňuje novozákonní věřící, aby nepadli do pasti nevěry, do níž upadli Židé, kteří pomřeli na poušti, neboť na Boží lid čeká šabat (odpočinutí), do něhož se můžeme dostat skrze slyšení a následování Božího slova: „Usilujme tedy vejít do toho odpočinku, aby snad někdo po jejich příkladu nepadl kvůli neposlušnosti.“ (Žid 4,11) Stojíme před tisíciletým šabatem, bude to šabat Božího lidu, jenž bude obdobím spravedlnosti a pokoje.
Apoštol Pavel, rovněž ve svém Listě Židům nevyvrací, nýbrž potvrzuje zaslíbení smlouvy, kterou uzavře s domem Izraele a Judy. Bezpochyby i v pravé církvi byl tento slib naplněn, ale prvotním adresátem tohoto proroctví je starozákonní lid, a platnost tohoto zaslíbení nebyla zrozením církve zrušena, nýbrž se jedná o to, že Bůh způsobil velké překvapení: co se týká naplnění Zaslíbení, před Izrael a Judu Bůh postavil církev. Jen to se stalo, a nikoliv to, co si po dlouhá staletí v církvi mysleli, že Izrael byl Bohem definitivně vyloučen z Nové smlouvy.
„Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy uzavřu novou smlouvu s domem Izraele a s domem Judy.Ne ovšem takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku a vyvedl je z Egypta. Vždyť oni tuto mou smlouvu nedodrželi, a já jsem se od nich odvrátil, praví Hospodin. Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Pak budu jejich Bohem a oni mým lidem. Jeden už nebude druhého poučovat, každý už nebude bratra nabádat: ‚Poznej Hospodina!‘ Všichni, od nejmenšího až po největšího z nich mě totiž budou znát. Tehdy se slituji nad jejich vinami a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“ (Žid 8,8– 12)
Platnost Jeremiášova proroctví, v němž se tvrdí, že Bůh uzavře novou smlouvu s domem Izraele, tedy apoštol Pavel potvrzuje. V době prvního příchodu Ježíše Krista toto Zaslíbení nebylo naplněno, to však neznamená, že k tomu v budoucnu nedojde. Formy vyjádření „ty dny se blíží“ či „po oněch dnech“ znamenají poslední dny, což poukazuje na konec tohoto období. Nemůžeme přehlédnout ani to, že v Ježíšově době asyrská deportace zdaleka neproběhla, nedošlo ani ke shromáždění Izraelitů, kteří byli po babylonském zajetí rozptýleni mezi národy, dokonce Svatá země se tehdy nejmenovala Izrael, ale Juda, a navíc, převážná většina dvanácti kmenů již v době Ježíšovy služby žila v diaspoře. A zmíněné zaslíbení je stejně tak platné i v případě všech kmenů. V naší době se začínají tvořit přirozené podmínky naplnění tohoto zaslíbení. Například, moderní židovský stát se jmenuje opět Izrael, je daná možnost pro Židy vrátit se do Izraele, a to navzdory tomu, že více, než polovina Židů stále ještě neuplatnila své právo k návratu. Otázka ztracených kmenů se zdá být též zatím nevyřešená, ale aspoň se s touto záhadou začíná zabývat čím dál víc lidí. Izrael ještě nežije pod vládou milosti, neboť zatím nepřijal svou usmiřující oběť, ale přemýšlí o ustanovení starých pořádků. Náboženští Židé se místo vedení Ducha Svatého snaží ustanovit vládu Zákona.
Z výše uvedeného vyplývá, že je možné s úplností vyloučit, aby v tomto období v životě Židů došlo k takové změně, že „mě všichni poznají“, a budou žít v přítomnosti svého Mesiáše bez hříchu, jako svatý lid. Ze zmíněného proroctví je však pro nás jasné, že se to v budoucnu uskuteční, což na zemi zákonitě znamená příchod nového období. Místem zmíněného zaslíbení může být výhradně země (erec), a proto, už jen kvůli Zaslíbením daným Izraeli věříme, že současnou dobu vystřídá doba nová, jejíž charakteristikou bude, že proroctví, jež se vztahují na Izrael, budou bezezbytku naplněna.
Podle biblických proroctví, Bůh od Izraele třikrát odebere darovanou zemi, a třikrát mu ji vrátí, a až bude izraelský lid potřetí shromážděn, obnoví pro lid smlouvy Davidův trůn, tedy království. První rozehnání Izraele proběhlo v době, než se zformoval lid, v Egyptě, Židé žili více než čtyři sta let pod faraonovou vládou, tak, jak to Pán zjevil Abrahamovi, když s ním uzavřel smlouvu. (Gen 15,13–14)
Věřící nesmí zapomenout na to, že k rozdělení země mezi praotci v době po uzavření smlouvy s Noem došlo v souladu se zjevením Pána (Gen 32,7–9). Bůh dal Izraeli jako bezpodmínečný dar Svatou zemi, kterou sice v dobách egyptského zajetí obsadily kananejské kmeny a národy, tím však Pánovo Zaslíbení Izraeli ohledně vládnutí v této zemi nebylo změněno. Návrat do zaslíbené země a obsazení Svaté země Bůh považoval nejen za oprávněné, nýbrž to i svou zázračnou mocí podporoval.
Druhé rozptýlení proběhlo ve dvou etapách. K asyrské deportaci došlo ve třech vlnách, během níž bylo zničeno severní království, a izraelské kmeny byly deportovány na různá severní území říše. Zatímco jižní království, tedy Juda, Jeruzalém a Chrám byly zničeny Babyloňany, přičemž převážná většina národa byla usazena v centrálních oblastech říše. Přesnou dobu babylonského zajetí ve svém proroctví sdělil prorok Jeremiáš (Jer 25,11–12). Po sedmdesáti letech zajetí došlo k návratu za politické podpory Perské říše, a znovuobsazení části Svaté země proběhlo bez použití vojenské síly.
Návrat a obnovení, které probíhalo za Ezdráše, Nehemiáše a Zorobábela, bylo jen částečné. Většina Židů zůstala v diaspoře, ačkoliv, dle našich současných znalostí, jim byla zajištěna možnost návratu.
Mojžíš prorokoval o třetím rozptýlení a následném shromáždění Židů více, než půl druhého tisíciletí před naplněním těchto událostí: „Protože jsi neposlouchal Hospodina, svého Boha, zůstane vás jen nepatrný počet, ačkoli vás bylo jako hvězd na nebi! Stane se, že tak jako vám Hospodin rád prokazoval dobrodiní a dával vám vzrůst, stejně tak rád vás Hospodin zničí a vyhladí, takže budete vyrváni ze země, kterou přicházíš obsadit. Hospodin vás rozptýlí mezi všechny národy, od jednoho konce světa po druhý. Tam budete sloužit cizím bohům, které jsi nepoznal ty ani tví otcové, bohům ze dřeva a z kamene“ (Deut 28,62–64).
Čteme-li výše uvedený citát pozorně, poznáme, že Mojžíš mluví o třetí ztrátě Erecu, která v osudu Židovstva v roce 70 n. l., a pak po povstání Bar-Kochby (r.135) byla také naplněna, kdy Jeruzalém a Chrám byly císaři římského impéria a císařem Titem opakovaně zničeny (v r. 70). Po potlačení Bar-Kochbova povstání za vlády císaře Hadriána zorali Římané Chrámovou horu a Jeruzalém přejmenovali (Aelia Capitolina), kam bylo Židům pod trestem smrti zakázáno vstoupit. Poté byla Svatá země přejmenována na Palestinu.
V období velkého vyhnanství bylo Židovstvo rozptýleno téměř mezi všechny národy, už nežili jen na územích světových impérií, tak jako tomu bylo před tím, v dobách rozptýlení.
Mojžíš prorokoval také o třetím a definitivním shromáždění Židovstva: „… můžeš se obrátit zpět k Hospodinu, svému Bohu. Až ho budeš spolu se svými syny poslouchat celým srdcem a celou duší, jak ti to dnes přikazuji, potom Hospodin, tvůj Bůh, obrátí tvůj úděl. Slituje se nad tebou, vrátí tě zpět a shromáždí tě ze všech národů, mezi něž tě Hospodin, tvůj Bůh, rozptýlil. I kdybys byl zahnán na sám konec světa, i odtamtud tě Hospodin, tvůj Bůh, shromáždí, i odtamtud tě posbírá! Hospodin, tvůj Bůh, tě přivede do země, kterou získali tví otcové, a znovu ji získáš. Způsobí, aby se ti vedlo šťastně, a rozmnoží tě více než tvé otce.“ (Deut 30,2–5)
Toto proroctví nebylo moderním Izraelem naplněno. Bohem určené postavení Svaté země a Jeruzaléma prostřednictvím definitivního shromáždění bude obnoveno, až se Izrael obrátí a začne následovat Boží Slovo. A pod obrácením je třeba chápat obrácení k novozákonní pravdě, tedy k evangeliu o království Ježíše Krista a jeho přijetí. Ani pro Izrael neexistuje jiný Mesiáš než Žid, který obdržel svou lidskou přirozenost skrze Marii, která patřila k domu Davidovu, a skrze níž vstoupil do světa. Podle proroctví velekněze Kaifáše On zemřel za celý národ, aby ten lid byl spasen. Na dřevo kříže nebylo náhodou napsáno ve třech jazycích: „JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, ŽIDOVSKÝ KRÁL“ (Jn 19,19).
Ti, kteří v souvislosti s třetím návratem berou ohled jen na toto proroctví, s obavami a výhradami sledují probíhající sekulární a politické sionistické hnutí. Mnozí v něm dokonce vidí takovou katastrofální hrozbu pro Židy, kvůli níž odmítají současný židovský stát jako bezbožnou a hříšnou entitu, která v budoucnu na celé Židovstvo přinese neštěstí a sérii pohrom. A další jednostranný výklad zcela ponechává mimo pozornost Mojžíšem sdělené morální a spirituální podmínky definitivního shromáždění Židů, a naplnění tohoto proroctví vztahují na dnešní proces Alie a na Izrael. Určitý zmatek je způsoben tím, že z proroctví, týkajících se třetího návratu, jednostranně vyzdvihují některá proroctví, aby jejich pomocí potvrzovali svou domněnku.
Část proroctví v souvislosti s tím zdůrazňuje, že k návratu dojde ještě za dob hříchů, a shromážděný národ, než se obrátí a přijme novozákonní pravdu, bude muset projít válkami, soužením a porodními bolestmi (viz např. Jer 30,3–7 nebo Ez 20,34–37). Tato proroctví jsou zdánlivě v rozporu s Mojžíšovým proroctvím, jenž podmínkou třetího návratu označil pokání a sledování Božího slova.
Tento rozpor však rozuzlí Ezechielovo proroctví o vzkříšení Izraele, jež obsahuje kapitola 37 jeho knihy. Prorok zobrazuje definitivní obnovení Izraele ve dvou hlavních etapách. První začíná v údolí plném suchých kostí, během níž kosti srostou a na nich se objeví šlachy a maso, jež budou přikryty kůží. Prorok zde zdůrazňuje, že se v těle zatím nenachází duch, tedy lid ještě nežije, ale nachází se ve stavu duchovní smrti (Ez 37,8). V další etapě prorok vyzývá Ducha: aby dechl do mrtvých, ať ožijí. Poté k tomu došlo a: „Vstoupil do nich duch a ožili. Postavili se na nohy a bylo jich velké, nezměrné vojsko“ (Ez 37,10/b). Poté dochází v proroctví ke sjednocení Judy a Izraele – Izrael se stane opět národem, „všem jim bude kralovat jeden král“ (Ez 37,22). Tohoto krále prorok nazývá Davidem, a lid bude chodit podle Božího zákona, a nikdy se již od něj neodchýlí. Toto proroctví obsahuje i to, že národy také poznají Pána, neboť Král Mesiáš bude přebývat mezi Izraelci, a také tam bude Jeho svatyně na věčnost.
Dle Ezechielova proroctví tedy třetí návrat proběhne alespoň ve dvou hlavních etapách. Té první říkáme fyzické obnovení, kdy k návratu dojde částečně, ještě ve stavu hříchu a duchovní smrti. V současnosti probíhá zatím první fáze tohoto obnovení.
Druhá etapa obnovení Izraele bude nastartována znovuzrozením národa, kdy „Nakonec však bude spasen celý Izrael, jak je psáno: „Vysvoboditel přijde ze Sionu, aby od Jákoba odňal bezbožnost. Toto pak bude má smlouva s nimi, jakmile odstraním jejich hřích.“ (Řím 11,26–27) Ježíš Kristus obnoví Boží království po svém návratu na zemi, a v následujícím období bude pobývat v Izraeli, v Jeruzalémě. Je nemožné, aby svůj bezpodmínečný slib, jenž dal Izraeli, Pán porušil a byl mu nevěrný. Po třetím návratu a obnovení již další nebude následovat, neboť sjednocený dům Judy a Izraele, a spasený lid již nikdy nebude svému Bohu nevěrný, bude Ho milovat a ctít až na věčnost, a Pán nikdy svou smlouvu s nimi nezruší.
Pokračování příště.
Zdroj: Új Exodus 12/2019
Přeložila: Mgr. Ágnes Mrlíková
Ježíš, Král Králů 2. část | | | Logos 1 / 2022 | | | Németh Sándor | | | Prevzaté z Új Exodus |
Kto je Ježiš Kristus | | | Logos 12 / 2020 | | | Jaroslav Kříž | | | Téma |
Ježiš Kristus – zjavený Mesiáš | | | Logos 8 / 2018 | | | Michal Tausk | | | Aktuálne |
Kráľ zatúži po tvojej kráse | | | Logos 4 / 2020 | | | Redakcia | | | Skutočný príbeh |
Z čoho nás Pán Ježiš zachránil? | | | Logos 9 / 2019 | | | Jaroslav Kříž | | | Téma |