Ježíš, Král Králů 2. část

Davidův trůn

Král David chtěl postavit Chrám, který by oslavil Pánovo jméno, ale přes proroka Nátana mu v tom Bůh zabránil. Králův záměr se Pánovi líbil, ale jeho uskutečnění svěřil až Šalamounovi. Šalamoun jako Davidův syn a stavitel Chrámu je symbolem Mesiá­še, jenž staví dům pro Boží lid a bude rovněž Davidovým potomkem a Jeho království nad Božím lidem bude věčné. Jedna část Nátanova proroctví se proto vztahuje na Šalamouna, a druhá část na Ježíše Krista, syna Davida a dědice královského trůnu. Níže cituji část proroctví, vztahující se na Ježíše (2Sam 7,12–13,16): „Až se naplní tvé dny a ulehneš ke svým předkům, pozdvihnu tvého potomka, který vzejde z tvých beder, a jeho království upevním. To on postaví dům mému jménu a já navěky upevním trůn jeho království…Tvůj dům a tvé království zůstanou přede mnou navěky, tvůj trůn se navěky nepohne.“

Smlouva mezi Bohem a Davidem obsahuje následující tvrzení: Mesiáš vzejde z Davidova semene, tedy bude jeho syn. On ustanoví pozemskou Boží vládu v Izraeli. Mesiášovo království bude věčně trvající vládou. Davidova dynastie, jeho královský dům bude v Izraeli věčný.

Ve 2. žalmu se nalézá proroctví v souvislosti s Mesiá­šovým královstvím, podle nějž se proti Mesiášovi zemští králové postaví a Židé společně s ostatními národy se proti němu vzbouří. Toto proroctví bylo naplněno ukřižováním Ježíše Krista, na konci časů jej však svět a jeho vůdci znovu naplní, když budou zbožňovat a následovat Antikrista.

Bůh však zmaří tento úmysl všech, kteří se o nové smlouvě uzavřené na základě krve Ježíše Krista domnívají, že ji mohou zrušit. Boží hněv vyvolá vzpoura, jejíž historický předobraz se uskutečnil v roce 70 n. l. zničením Jeruzaléma a Chrámu. Úplné naplnění Božího hněvu máme však ještě před sebou, dojde k němu v době Velkého soužení a bude dokončeno návratem Krále (Mt 24,29). Žalm 2 nazývá Krále Božím synem, neboť se narodil z Boha, On ho pomazal za krále, jenž na Sionu i navzdory vůli jeho protivníků zaujme svůj trůn: „Požádej mě a já učiním národy země tvým dědictvím, nejzazší končiny tvým vlastnictvím. Železnou holí je rozdrtíš (heb. ševet: žezlo, pastýřská hůl), roztříštíš je jak hliněné nádoby.“ (Ž 2,8–9) Část tohoto proroctví se naplní soudem národů na konci věků a jeho druhá část v následném období, kdy Ježíš Kristus jako král bude vládnout nad národy a nad celou zemí.

Po vládě krále Šalamouna se Jákobův lid rozdělil na dva státy, a v těchto zemích různým tempem započal neblahý proces odpadnutí od Slova smlouvy s Mojžíšem. Zničení severní země, Izraele, předpovídalo i tragédii jižního království, Judy, Davidovy dynastie nevyjímaje. Proroci předpovídali, že Davidův trůn po dlouhá tisíciletí bude stát prázdný, ani po návratu z babylonského vězení vláda dynastie mezi Židy nebude obnovena. Ani Zorobábel, který byl vůdcem těch, kteří se jako první vrátili z vyhnanství, byl členem dynastie a vedl obnovení židovského státu, se nestal králem. Herodes starší a mladší, kteří v Judsku vládli v době po narození Ježíše, byli bohabojnými Židy považováni za nezákonné krále, neboť nepocházeli z Davidova domu, ale zpochybnili dokonce i jejich židovský původ. Herodes Veliký zuřil i tehdy, když se od mudrců z východu dozvěděl radostnou zprávu o narození židovského krále, neboť mu bylo jasné, že Davidova dynastie může opět v Judsku obsadit trůn.

Také prorok Izaiáš viděl Davidův trůn jako historickou a politickou realitu, a jeho uvolnění a pozastavené vládnutí potrvá jen do příchodu Mesiáše: „Jeho vláda stále poroste a jeho pokoj bude bez konce. Na Davidově trůnu usedne, aby vládl jeho království, aby je ustanovil a upevnil právem a spravedlností od toho dne až navěky.“ (Iz 9,6)

Prorok Jeremiáš, který byl očitým svědkem pádu Davidovy dynastie a uvolnění jejího trůnu, své vrstevníky a jejich potomky utěšoval tím, že vládnutí této dynastie nad vyvoleným národem není zrušeno navždy:„Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy vzbudím Davidovi spravedlivý Výhonek. Ten bude vládnout jako moudrý král a nastolí v zemi právo a spravedlnost.“ (Jer 23,5)

Toto Jeremiášovo proroctví dosud nebylo naplněno. Nemáme žádný důvod, abychom obsah tohoto zjevení vykládali jako symbol nebo jako pouhou spirituální pravdu. Prorok poskytl předpověď s ohledem na konkrétní politickou krizi, že svízelná politická situace židovského státu bude ve vzdálenější budoucnosti vyřešena, neboť z Davida vzejde „spravedlivý Výhonek“ jež bude nad Izraelem vládnout a na zemi nastolí soud a spravedlnost. Jsme přesvědčeni, že tato osoba nemůže být nikdo jiný než syn Davidův, Ježíš Kristus, který po svém návratu na zemi dokonale naplní slovo proroka.

Také evangelista Lukáš, který byl vzdělaným člověkem nežidovského původu, na Davidův trůn pohlížel jako na historickou a politickou realitu a nikoli jen jako na duchovní záležitost. Neměl ani potuchy o tom, jak Mariinu osobu a Izaiášovo proroctví během nastávajících staletí znetvoří tradiční církev. Zaprvé, Marie, když se jí anděl Gabriel zjevil, nebyla žena katolické víry, nýbrž panna židovského původu, která věrně naplňovala Mojžíšův zákon. Jako žena židovské identity a čistého života naprosto jistě měla poznatky o Davidově trůnu, o jeho slavné minulosti a také o jeho pádu. V širokých kruzích bylo tenkrát v Judsku známo zaslíbení ohledně obnovení trůnu a dynastie Davida. Židovstvo v tom vidělo Bohem nařízenou alternativu „trůnu králů“. Když „spravedlivé símě“ obsadí trůn, nadvláda císařů nad Židy a ostatními národy bude ukončena.

Skrze knížete andělů, Gabriela, Bůh Marii potvrdil v souvislosti s narozením jejího dítěte Izaiášovo proroctví, že Ježíš je Mesiáš, Davidovo spravedlivé semeno, jež obsadí Davidův prázdný trůn a bude vládnout: „Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“ (Lk 1,32–33) Je naprosto život popírající a proti přírodě toto andělské zjevení odtrhnout od jeho pozemského naplnění, neboť hlavním historickým cílem falešného výkladu tohoto zjevení bylo potvrzení křesťanské teologie náhrady, démonizace a popření judaistického mesianismu.

Bůh sídlem Davidova trůnu stanovil Sion, tedy Jeruzalém, Nový zákon však zná i nebeský Sion. V Božím plánu ohledně budoucnosti neexistuje protiklad pozemského a nebeského Sionu, nýbrž jejich sjednocení pod vládou Ježíše Krista. Ježíš Kristus je oprávněn k obsazení nebeského a pozemského královského trůnu, neboť Bohem bylo všechno jemu podřízeno jak na nebi, tak i na zemi.

Není náhoda, že o ovládnutí Jeruzaléma se vedou téměř dva tisíce let zuřivé a nemilosrdné, mnohdy fanatické boje a války. Tento boj je podporován nepřítelem Božího lidu, Satanem, jenž jak v minulosti, tak i v budoucnosti obrátí každý kámen, aby na Davidův trůn posadil satanského vládce, a velmi dobře ví, že nedosáhne-li toho, nikdy nad lidstvem nezíská úplnou vládu, ani lidstvem nebude zbožňován.

Podle řady proroctví na konci tohoto období bude Satanovo úsilí korunováno úspěchem, i když jen nakrátko, protože posadí na trůn osobu, kterou Boží slovo nazývá Antikristem: „Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Než ten den přijde, musí nastat odvrácení od Boha. Musí se objevit ten bezbožník a zatracenec, který se postaví na odpor a povýší se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá. Usadí se dokonce v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha!“ (2Sol 2,3–4)

Je velmi pozoruhodné vidět v souvislosti s tímto proroctvím smlouvu deseti králů ze 17. kap. Zjevení, kteří svou vládu Antikristovi předají dobrovolně poté, co postaví v Jeruzalémě trůn zla.

V těch letech převážná část lidstva, v čele mezinárodní a globální a politicky vládnoucí elity, bude zbožňovat Satana. Tehdy pro Izrael a celý svět nastanou léta Velkého soužení, neboť země bude vydávána tomu největšímu možnému nemilosrdnému satanskému a lidskému zlu. Ale Adamovy potomci dostanou ještě jednu možnost výběru mezi Ježíšem Kristem a Satanovým člověkem, Antikristem. V současné době probíhá vášnivý boj mezi osobami a společenstvími, jež jsou na straně Boha, resp. Satana, aby ovlivnili volbu lidí. Boží lid se musí zavázat ke kázání evangelia a svědectví o Ježíši Kristovi, aby co nejvíce našich bližních se smířilo skrze víru v evangelium Ježíše Krista s živým Bohem.

Dobrá zpráva konce dějin je o tom, že se Ježíš v doprovodu svého nebeského vojska objeví na zemi jako „Král králů a Pán pánů“, který svou oslavenou mocí a silou rozdrtí světový řád Antikrista, a poté Antikristus a jeho hlavní podporovatel, falešný prorok budou hozeni do ohnivého jezera. A Satan, na tisíc let svázán, bude hozen do propasti (abysos), a tím bude naplněno andělské Slovo, jež bylo dáno Marii: že Ježíš Kristus obsadí Davidův trůn a na zemi si založí své království; a „bude vládnout věčně nad Jákobovým domem; a jeho království nebude mít konce“.

Po Armagedonu

Také na základě Zachariášových proroctví věříme v novou éru, která vystřídá současné období, a také v to, že nastane pozemské království Ježíše Krista. Poslední kapitoly Knihy Zachariáše líčí obraz o návratu Mesiáše a založení Jeho království. Z prvních veršů 12. kapitoly je často citováno proroctví o obléhání Jeruzaléma, podle něhož se město velkého Krále ke konci období „stane opojnou číší“ a „přetěžkým balvanem“ pro všechny okolní národy, proti němuž se všechny pronárody země srotí, ale „všichni, kteří jej budou chtít vzepřít, zraní se až do krve“ (Zach 12,2–3).

V armagedonské válce utrpí vojska Antikrista díky Božímu zásahu zničující porážku. Ježíš Kristus naplní svůj závazek, plynoucí ze Zákona: v roli mstitele osvobodí své bratry a také město Jeruzalém od nepřátelského davu. Prorok vylíčil i pohromy, které jsou následující: šílenství, slepota, zděšení, panika, zmatky a boje v řadách vojsk, která město obléhala. Nejtvrdší pohroma zasáhne těla nepřátelských vojáků, kdy se jejich svaly, oči a jazyk rozpustí, a během několika okamžiků z nich zbydou jen kostry. Také zvířata, která se nacházejí v táborech antikristových vojsk, zasáhne podobná pohroma.

Před zjevením Pána bude na Davidův dům a Jeruzalém vylit Duch Svatý a vrcholem bude návrat Ježíše Krista do Svatého města. Pán Ježíš tehdy osvědčí sám sebe a Židům potvrdí, že již kdysi žil a sloužil v tomto městě, ale tenkrát Ho Jeruzalém odmítl a ukřižoval. Poté, co Židovstvo spatří na těle vzkříšeného Mesiáše rány ukřižování, dojde k obrovskému a dojemnému pokání. Davidův dům bude plakat, bude plakat údolí Megiddo a celý lid. „V onen den vytryskne domu Davidovu a obyvatelům Jeruzaléma pramen k omytí hříchu a nečistot.“ (Zach 13,1)

Poté dojde k očištění města, Svaté země a lidu, a následně bude založeno pozemské království Ježíše Krista, o němž Zachariáš předpovídá následovně: „Pak přijde Hospodin, můj Bůh, a s tebou všichni svatí. V onen den nebude světlo, vše vzácné ztuhne mrazem. A nastane den jediný, známý jen Hospodinu, kdy nebude ani den noc, i za večerního času bude světlo. V onen den poplynou z Jeruzaléma živé vody, polovina k moři východnímu, polovina k západnímu, v létě jako v zimě. Hospodin bude králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný a jeho jméno jediné… Budou tu sídlit a nebude už klatby. Jeruzalém bude bydlet v bezpečí.“ (Zach 14,5/b–9,11)

Proroctví „Hospodin bude králem nad celou zemí“, vzhledem i na kontext daného citátu, se vztahuje na nynější zemi, odlišné vysvětlení jen v hlavách lidí vznese zmatek v souvislosti s výkladem Bible a proroctvími, která hlásí druhý příchod Mesiáše. To poslední totiž je nutno vykládat stejně tak, jako proroctví ohledně prvního příchodu Ježíše: nikoli alegoricky, ale doslovně. Rozdíly slávy mezi pozemským a nebeským Jeruzalémem potvrzují, že před příchodem doby věčnosti ještě nastane takové přechodné období, kdy bude stát Chrám, a Jeruzalém bude naplněn Boží slávou, jejíž podoba bude ve dne jiná, než v noci (Iz 4,4–5).

Za pozemské vlády Mesiáše Jeruzalém bude „… slavnou korunou (diadém), v dlani svého Boha královskou čelenkou“ (Iz 62,3). Podle jiného verše sláva a třpyt města velkého Krále vyvolá obrácení národů, ale i ohledně synů antisemitských národů prorok předpovídá, že „Poníženě k tobě přistoupí synové těch, kdo tě trápili; všichni, kdo tebou pohrdli, se u tvých nohou pokloní a budou tě nazývat: Město Hospodinovo, Sion Svatého izraelského“ (Iz 60,14). A na konci této kapitoly si můžeme přečíst proroctví o získání země zaslíbené: „V tvém lidu budou všichni spravedliví a obdrží zemi navěky…“ (Iz 60,21)

Nebo-li diskuse kolem statusu Svaté země a nevraživost navždy skončí, neboť podle zaslíbení, daného Abrahamovi, země bude patřit „Abrahamově semeni“ a znovuzrozenému Izraeli: „V ten den Hospodin vstoupil s Abramem do smlouvy. Řekl: Tuto zem dávám tvému semeni; od Egyptské řeky až po tu velikou řeku, řeku Eufrat“ (Gen 15,18b). Výše uvedené citáty a také jiné verše Bible potvrzují, že statut Svaté země se neurovná definitivně v tomto období, nýbrž poté, co bude ukončen armagedonský svět a spirituální válka, tj. po návratu Ježíše Krista. Ježíš Kristus jako Abrahamovo semeno si uplatní nezadatelné právo k zemi Izraele (Erec Jisrael), kterou bude se svými bratry, s izraelským lidem v následujícím aiónu vlastnit.

V tomto článku se nemíníme podrobně věnovat kapitolám 40–48 knihy Ezechiela, ale je nutno zdůraznit, že postavení nového Chrámu, jeho sláva a řád obětí se dá stěží vložit do období nové země a nového nebe. Podrobný popis těchto věcí a jejich uvedení jakoby v nějakém zápisu (protokolu) dokládá, že se to musí uskutečnit na současné zemi. Podstatným rozdílem mezi Jeruzalémem následujícího aiónu a Jeruzalémem věčnosti bude to, že v tom předchozím bude postaven Chrám, zatímco v následné věčné době chrám nebude z toho důvodu, neboť „Bůh bude všechno ve všem“, i když apoštol Jan v Knize zjevení uvádí slávu Jeruzaléma obou období. Prozkoumáme-li však tuto Janovu monumentální vizi pozorně, můžeme ji rozdělit na dvě zobrazení, která se od sebe liší a zároveň s sebou souvisí, zvlášť, pokud k tomuto rozšifrování využijeme též Ezechielovu vizi.

Poslední (48.) kapitola Knihy Ezechiela pak definitivně zasazuje smrtelnou ránu výkladu, jenž popírá budoucí království Pána, neboť uvádí konkrétní, dnes existující geografické názvy a hranice, jak doj­de k rozdělení Svaté země mezi kmeny, a rovněž co připadne duchovním pastorům, Levitům a kněžím. Navíc, prorok uvádí i rozměry Jeruzaléma, a náz­vy jeho dvanácti bran, podle jednotlivých kmenů. Dokonce, Ezechiel skrze Ducha Svatého oznámí, že název Jeruzaléma v době Mesiáše bude: Jahve-Šamma (Pán je tam – Ez 48,35). Sláva Bohu, velkému Králi!

Apoštolové o pozemském království Mesiáše

Celé křesťanství je za jedno v tom, že Ježíš, po svém vystoupení do nebe a vylití Svatého Ducha, započal na zemi svou vládu. Jako hlava a velekněz pravé církve, Ježíš Kristus o Letnicích křtil apoštoly a všechny, kteří v něho věřili, Duchem Svatým. Tyto křty Svatým Duchem v prvnícírkvi byly doprovázeny viditelnými a slyšitelnými znameními. Kniha Skutků popisuje, jak se uplatňovalo vedení a vládnutí Pána v apoštolské církvi. V průběhu dějin však církve opustily naplnění Svatým Duchem a namísto toho zavedly prázdnou a rituální ceremonii, v jejímž důsledku se členové církve dostali pod vládu a kontrolu duchovenstva, jež se odtrhlo od moci a vedení Božího Ducha. A od té doby Boží moc bývá lidmi nahrazována sakralizací magických praktik, pocházejících z pohanských kultů. Navíc, protestantská anticharismatická učení neodmítají pouze tradice okultního charakteru, i když s křesťanským zabarvením, ale i křest Duchem Svatým.

Také pohled na Boží Království je v současnosti odtržen od Písma Svatého. Často se zdůrazňuje, že Boží Království není z tohoto světa, a že Ježíš Kristus nepřišel jako Mesiáš politického charakteru. Ano, Království Pána nemá pozemský původ, a nebude fungovat podle zákonů tohoto světa, nýbrž pochází z nebe, bude přicházet na zemi shůry, jak o tom můžeme číst v knize Danielově: „Za dnů těch králů však Bůh nebes nastolí království, které se nikdy nezhroutí, království, které si nepřivlastní žádný lid. To království rozdrtí a ukončí všechna ostatní království, samo pak potrvá navěky.“ (Dan 2,44)

Ani my netvrdíme, že vláda Mesiáše bude nastolena podle zásad uplatňování moci naší doby, nýbrž, na základě zjevení proroka říkáme, že Mesiášova vláda na zemi bude nastolena nebeským Otcem, a to poté, co Bůh sám rozdrtí vládu starých pohanských národů nad světem. S prvním příchodem Ježíše Krista se na zemi přiblížilo Boží Království, které se v naší době projevuje jako spravedlnost, pokoj a radost ve Svatém Duchu a je přítomno v církvi Ježíše Krista. A v době druhého příchodu Pána se toto království uskuteční i viditelně na této zemi, a jeho centrem bude podle různých proroctví Jeruzalém:

„V posledních dnech se přihodí, že hora Hospodinova domu bude čnít nad horské vrcholy, vysoko nad všechny výšiny. Pohrnou se k ní všechny národy, zástupy lidí půjdou se slovy: Pojďme, vystupme na horu Hospodinovu, k Bohu Jákobovu – do jeho domu! Bude nás vyučovat cestám svým a my budeme chodit jeho stezkami. Ze Sionu bude znít Hospodinovo učení, z Jeruzaléma se jeho slovo rozšíří.“ (Iz 2,2–3)

Také v období, které vystřídá naši současnost, bude existovat čas, ale Pánovo Království i když nebude dočasné, na zemi bude založeno v čase, a později, v důsledku nového stvoření na konci následujícího období, bude vyzvednuto na úroveň věčnosti. Proroctví výše mluví o tom, že se národy k Mesiáši připojí, ty národy, které Jeruzalém, Sion, přijmou též za své duchovní a správní centrum. Na církev se zmíněné proroctví nevztahuje proto, neboť před Ježíšovým pozemským královstvím již dojde ke druhé fázi prvního vzkříšení, a tak členové církve budou mít nesmrtelné a neporušitelné tělo, a budou navždy s Pánem.

Ježíš Kristus na konci své pozemské služby jasně věděl, že se do pozemského Jeruzaléma vrátí, město Ho spatří, a při Jeho návratu bude lidem žehnán:„Hle, váš dům vám teď zůstane pustý. Říkám vám, že od této chvíle mě neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“ (Mt 23,37–39) Toto Ježíšovo zjevení obsahuje tři období: první část popisuje starozákonní období vzpoury Izraele, druhá zahrnuje hlavní charakteristiku doby národů, kdy Izraelité žijí daleko od své země a vlasti, v exilu, pod vládou pohanů. A závěrečná část proroctví zjeví nejdůležitější pravdu o budoucích časech: zavržený a zrazený Mesiáš se opět objeví v Jeruzalémě a obrácení Židé budou svého Spasitele, Ježíše Krista žehnat a milovat.

Návrat Ježíše Krista na zem proběhne úplně jinak než Jeho první příchod. K pochopení této události je nutno brát do úvahy proroctví ohledně druhého příchodu, jehož jedna z nejdůležitějších charakteristik bude, že neodloží svůj božský charakter, ale na zem se vrátí s úplností a slávou svého božství a svou neporušitelnou mocí. Změní se stav a řád země a světa – skrze slávu Pána se zvedne na vyšší kvalitativní úroveň. Sníží se míra rozkladu přírody, ta se obnoví a „ovce“ (národy) budou znovuzrozeny. Ve správě nového období, podle zjevení Ježíše Krista, Jeho apoštolové zaujmou vládnoucí roli: „Amen, říkám vám, kteří jste mě následovali, že při znovuzrození světa, až se Syn člověka posadí na trůnu své slávy, budete i vy sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“(Mt 19,28) Znovuzrození (palingeneze) v tomto verši se vztahuje na světový řád a obnovení země, což se znatelně uskuteční při příchodu království na tuto zem.

Prorocký význam pesachové večeře a večeře Páně se naplní při návratu Ježíše Krista. Obě události jsou o Pánově díle osvobození. Svátek Pesachu je o vysvobození z Egypta a o tom, že domy Izraele, potřené krví, před desátou ránou byly zachráněny, prvorození Egypta však zemřeli. Takto byl Izrael osvobozen z područí faraona a z otrockého osudu. Pán se dal Izraeli poznat převážně jako politický osvoboditel.

Večeře Páně je svátkem Nové smlouvy, při němž požehnaný chléb vytváří naše společenství s Ježíšovým obětovaným tělem, a požehnaný pohár vytváří společenství s Jeho krví, která byla vylita za naše hříchy. Učedníci v první řadě připomínají jejich osvobození z otroctví hříchu a Satanovy vlády, a přirozeně připomínají i Novou smlouvu, která byla uzavřena mezi Otcem a Ježíšem Kristem, a do níž nás Bůh pozval skrze evangelium. Ježíš Kristus o velikonočním beránkovi říkal při poslední večeři toto: „… už ho neokusím, dokud nedojde naplnění (pléroó) v Božím království.“ (Lk 22,16) Poté zvedl pohár, vzdal díky Bohu a řekl: „… už neokusím plod vinné révy, dokud nepřijde Boží království (basileia).“ (Lk 22,18) Naplnění významu a obsahu obou svátků bylo Ježíšem Kristem přesunuto do budoucnosti, kdy se vrátí na zem, a se svými učedníky znovu okusí velikonočního beránka a při díkuvzdání se napije ovoce vinné révy. Nebo-li k tomu dojde až poté, co bude Ježíšem Kristem uskutečněn celý mesiášský program, který byl zjeven prostřednictvím proroka Izajáše skrze Svatého Ducha. Cituji zde úkoly ohledně Jeho druhého příchodu:

„… a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny plačící, posílit na Sionu truchlící, dát jim věnec místo popela, olej radosti místo truchlení a oděv chvály místo skleslosti. Budou je nazývat: Duby spravedlnosti, stromy, jež Hospodin zasadil, aby se na nich oslavil. Zbudují dávné sutiny, trosky minulosti opraví, zbořená města obnoví, jež po věky byla troskami.“ (Iz 61,2b–4)

I výše uvedené proroctví je nutno vykládat stejně, jako vykládáme jeho část v souvislosti s prvním příchodem, tudíž doslova. Izrael, obnovený Ježíšem Kristem, bude v následujícím období na zemi zastupovat a hlásat Boží slávu. Ježíš jako duchovní a politický Mesiáš bude se svým národem v Jeruzalémě oslavovat naplnění Božího spasitelského plánu.

Po vzkříšení Pána vyzvídali Jeho učedníci ohledně doby obnovení mesiánského království v Izraeli. Příznivci výkladu historického křesťanství otázku apoštolů považovali za poněkud fádní. Ježíš však nepřistupoval k otázce takto, nýbrž ve své odpovědi upozorňoval učedníky na to, že „není vaše věc znát časy (chronos) a doby (kairos), které si Otec ponechal ve své pravomoci“ (Sk 1,7).

Na základě výše uvedených citátů se dá tvrdit, že Ježíš Kristus věřil, že bude na zemi mít viditelné království, jehož centrem bude Jeruzalém, a že hlavním účelem Jeho druhého příchodu bude uskutečnění Jeho vlády nad zemí.

Sedm období dějin spásy

Ve 3. kapitole Listu Korintským srovnává apoštol Pavel slávu Zákona se slávou služby Ducha Svatého. To, že Smlouva ze Sinaje pozbyla svou slávu, symbolizuje závoj, který si dal Mojžíš na hlavu poté, kdy z přítomnosti Boží slávy sešel mezi lid. Služba Nové smlouvy je totožná se službou Svatého Ducha, jehož sláva je trvalá a rostoucí. Jelikož synové Izraele uzavření smlouvy ve jménu Ježíše Krista odmítli, závoj jim zůstal, a dodnes předčítají knihy Starého zákona pod závojem. Pavel však věřil v obrácení synů Izraele, a proto napsal: „… ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí.“ (2Kor 3,16)

Kontext tohoto citátu nejspíše dokládá, že Pavel zde nenaznačuje individuální obrácení, ale obrácení celého společenství, národa, kdy po znovuzrození synů Izraele z nich spadne závoj, a začnou sloužit trvalé slávě Nového zákona a Ducha Svatého.

Apoštol Pavel v 1. Korintským 15 líčí, v jakém pořadí proběhne celosvětové vzkříšení: „Kristus jako první…“ To se již stalo, s Kristem bylo vzkříšeno v těle také několik starozákonních svatých, kteří vešli do Jeruzaléma, aby se zjevili některým tehdy žijícím Židům. Tito vzkříšení svatí byli spolu s Ježíšem Kristem přijati do nebe. Od té doby uplynulo téměř dva tisíce let, a věřící čekají na další etapu vzkříšení, o níž apoštol píše takto: „… při jeho příchodu pak ti, kdo jsou Kristovi…“ (1Kor 15,23) Poté následuje přechodné období, kdy se země bude nacházet pod královskou mocí Ježíše, neboť podle apoštola Pavla Ježíš Kristus musí kralovat, „než mu Bůh položí všechny nepřátele k nohám“ (verš 25). Ježíš nakonec předá království Bohu Otci (verš 24), aby „Bůh byl všechno ve všem“ (28b). Na konci vlády Ježíše Krista, v poslední etapě zmrtvýchvstání, dojde ke vzkříšení ostatních mrtvých, kteří budou definitivně souzeni před „velkým bílým královským trůnem“. Dějiny božské spásy vyústí do věčnosti poté, co ďábel a andělé smrti a pekla budou hozeni do ohnivého jezera nebo-li po takzvané druhé smrti, ale do té doby tyto dějiny probíhají na staré zemi, a budou probíhat i na obnovené zemi.

Otázka pozemského království Mesiáše je i v Listu Římanům jedno ze základních témat, i když budoucnost Izraele Pavel nezkoumá z tohoto pohledu, vzhledem k tomu, že v době apoštolů začalo být čím dál víc zjevné, že Židovstvo jako národ odmítá usmiřující charakter ukřižování Ježíše Krista a rovněž Jeho zmrtvýchvstání. Z důvodu omezeného rozsahu tohoto článku nyní provedu shrnutí nejdůležitějších pravd zmíněného listu. Dodal bych jen tolik, že tento Pavlův list je právem považován ve všech ohledech za spirituální a intelektuální dílo nejvyšší úrovně, jehož kapitoly 9 až 11 odpovídají na oprávněné otázky. Proč byla spasitelská role Izraele přerušena? A ptáme se, zda tento zlom je definitivní nebo dočasný? Zda Bůh porušil svá bezpodmínečná zaslíbení, která dal Izraeli? Nebo jsou nadále platná a křesťané se mýlí, když věří a tvrdí, že Ježíš je Mesiáš? A pokud evangelium obsahuje Boží pravdu, jaký je Boží plán v souvislosti s pádem Izraele? Ptáme se, zda ve spasitelském Božím plánu bylo místo Izraele definitivně nahrazeno církví a Židům nezbylo nic jiného, než aby se prostřednictvím individuálního obrácení připojili k církvi?

V 9. kapitole apoštol Pavel jednoznačně uvádí, že křesťané se ohledně Ježíše nemýlí, „… Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný navěky“(Ř 9,5b). Ani Slovo Boží neselhalo, nýbrž Bůh zjevil svou vlastní suverenitu: „Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje“(verš 18). Nestalo se nic, co by nebylo Bohem předem zjeveno. On je natolik suverénní a svobodný Bůh, podobně jako je hrnčíř nad hlínou, který opracovává.

A v 10. kapitole Pavel dokazuje, že Bůh svou suverenitu nezjevuje svému lidu svévolně, ale v souladu s pravdou. Izrael si totiž nezískal spasení, neboť „snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží“ (Ř 10,3b). Zjevení předem naznačilo i to, že k tomu dojde: „Dal jsem se najít těm, kdo mě nehledali…“ A prorok o Izraeli předpovídal: „Po celý den jsem vztahoval ruce k lidu nevěřícímu a vzpurnému.“ (Ř 10,20b–21)

V 11. kapitole apoštol Pavel píše o tom, že zatvrzení Izraele a jeho vylomení z olivy bylo jen částečné, a že na svět díky tomu přišlo požehnání, neboť byla umožněna evangelizace národů a mohlo dojít k naroubování pohanů do původní olivy. Odvržení Izraele není definitivní, a platnost zaslíbení s ohledem i na něj byla pouze přerušena na dobu, než všichni pohané vejdou do Božího království:

„Nakonec však bude spasen celý Izrael, jak je psáno: Vysvoboditel přijde ze Sionu, aby od Jákoba odňal bezbožnost. Toto pak bude má smlouva s nimi, jakmile odstraním jejich hřích.“ (Ř 11,26–27)

Zaslíbení, které se vztahují na celý izraelský lid, bude naplněno při druhém příchodu Ježíše Krista. A z toho na svět vyplyne opět požehnání, neboť vládu smrti celosvětově vystřídá vláda života. Národy v následujícím období budou společně s Izraelem vyvyšovat Boha za Jeho milosrdenství a milost.

Druhý list apoštola Petra někteří lidé využívají k tomu, aby dokazovali, že nynější doba vyústí ve věčnost, a že nedojde k nastolení Kristova pozemského království. Z listu apoštola Petra však nemůžeme vyčíst nic takového, čím by bylo možno vyvrátit příchod nové doby. Petr ve 3. kapitole jednak posílí zaslíbení parusie, a za druhé poukazuje na příčinu dlouhého období očekávání ohledně Pánova návratu: na trpělivost Ježíše Krista, který „Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání“ (2Petr 3,9b). Pánova trpělivost tedy je stejně platná pro pohany, jako i pro izraelský lid, Bůh chce všechny přivést ke spasení.

Podle Petra Pánův den nastane koncem následujícího období, kdy po zničení poslední vzpoury Goga a Magoga „se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena“(verš 10). Tehdy bude Mesiášova vláda vystřídána věčným obdobím „nového nebe a nové země“. Proto Petr naznačil tato zaslíbení, aby povzbudil církev ke svatému životu; jeho cílem nebylo, aby události konečných časů dopodrobna a přesně popsal.

Nejjednoznačnější důkaz viditelného, pozemského království Ježíše Krista nacházíme v Knize Zjevení, ve 20. kapitole. Duch Svatý zde shrnuje sedmé období dějin spásy, neměli bychom však zapomenout na neporušitelnou pravdu úplného Písma. Ohledně sedmého období totiž jak u proroků, tak i v Knize Žalmů nacházíme řadu zjevení. Toto období Bůh umístil mezi dvěma vzkříšeními, a jeho trvání zjevil po dobu tisíce let. Symbolický výklad tisíce let velmi pokulhává, neboť ve zmíněné kapitole se „tisíc let“ vyskytuje šestkrát nebo-li v Bibli je právě opakováními zdůrazňováno, že sedmé období dějin spásy na zemi potrvá přesně tisíc let. Tomu říkáme doba milénia, a ty, kteří to popírají, nazýváme „amilenisté“. Syn Davidův, Ježíš Kristus, bude na zemi vládnout jako Král králů a Pán pánů, a Jeho spoluvladaři budou svatí všech dob, kteří v průběhu prvního vzkříšení získali tělesné mládí, tudíž nesmrtelný a neporušitelný věčný život. (Zj 20,4;6). K nastolení nebeského království na zemi nedojde skrze evangelizaci a službu církve, nýbrž skrze Boží moc, sílu a soud. Právě toto podrobně popisuje apoštol Jan v Knize Zjevení. Na konci tohoto tisíciletí bude Satan na krátkou dobu ještě vypuštěn z hlubin, aby koncem milénia lidstvo bylo zkoušeno. Následkem toho dojde k poslední vzpouře, kterou Pán potlačí, a proto také sedmé období spásy bude zakončeno soudem: „… z nebe sestoupil oheň a pohltil je“ (Zj 20,9b). Po sedmém období spásy pak bude následovat věčnost „nového nebe a nové země“.

Zdroj: Új Exodus 12/2019
Přeložila: Mgr. Ágnes Mrlíková

Prvú časť tohto článku si môžete prečítať tu.