Století Ducha Svatého II.

Působení Ducha Svatého v církvi před vznikem letničně-charismatického hnutí

Začátkem 20. století propuklo ve Spojených státech letniční probuzení. Po 19 stoletích zažila církev opět vylití Ducha Svatého, obnovení duchovních darů a rozsáhlé probuzení, které vedlo ke vzniku početných letničních denominací a zasáhlo i mnohé historické křesťanské církve. Dnes tvoří letničně-charismatičtí křesťané jeden z dominantních proudů křesťanství. Jejich počty odhadují církevní historici a statistici na více než 500 milionů věřících. V tomto článku se budeme věnovat událostem, které předcházely vzniku letničně-charismatického hnutí.

Dary Ducha v dějinách

První církev byla církví charismatickou. Působila v ní Boží moc, děly se zázraky a církevní autority byly osobnosti, které si Bůh používal k duchovní službě, která se nevyznačovala pouze kázáním a učením, ale především Boží mocí. Během tří století však postupně došlo k přerodu, který z charismatické církve učinil církev instituční, která opustila své židovské kořeny, otevřela se řecké filosofii a po zrovnoprávnění křesťanství s ostatními náboženstvími Římské říše roku 313 téměř vymizel její probuzenecký charakter. Úvahy nad tím, proč se tak stalo, přesahují rámec tohoto článku, jedno je však jisté: ve 4. století měla křesťanská církev celkem jiný charakter než ve svých počátcích. Začala se objevovat tzv. teorie vymizení, která tvrdila, že dary Ducha Svatého a jeho nadpřirozená moc z církve vymizely poté, co skončila doba apoštolů.

Jeden z uznávaných teologů a církevní autorita 4. století Augustin napsal následující: „V začátcích Církve sestoupil Duch Svatý na věřící a ti hovořili jazyky, kterým se neučili, jak jim Duch dával promlouvat. Bylo to znamení pro daný čas... ...Tento dar byl dán, ale později se vytratil. Dnes již neočekáváme, že ti, na které vkládáme ruce, aby přijali Ducha Svatého, budou mluvit jazyky. Když vkládáme ruce na tyto „děti“, znovu narozené členy Církve, nemyslím si, že by někdo z vás sledoval, jestli začnou mluvit v jazycích a kdyby nezačali, že by zpochybnil skutečnost, že přijali Ducha Svatého.“

Jedním z argumentů této teorie vymizení bylo tvrzení, že už není potřebné nadpřirozené zjevení, protože už byl dokončen a uzavřen kánon Písma. Toto přesvědčení od Augustina převzalo mnoho teologů, někteří ho zastávají dokonce i dnes, v období probíhajícího letničního probuzení. Augustín napsal i tato slova: „Lidé se ptají, proč se dnes nedějí zázraky, které se děly v začátcích Církve? Odpovím tak, že tehdy byly nutné proto, aby svět uvěřil.“ S Augustinem souhlasil též další prominentní teolog jeho doby - Jan Zlatoústý (Chrysostomos). Tak se stala teorie vymizení duchovních darů všeobecně přijímanou v celém západním křesťanství. Ke cti východní pravoslavné církve slouží skutečnost, že ortodoxní teologové tuto teorii nikdy nepřijali. Východní spiritualita však rychle sklouzla do mysticismu a obřadnictví.

Dary Ducha z církve vymizely do takové míry, že mluvení v jazycích se stalo celkem neznámým a bylo považované za projev posedlosti démonem. Římskokatolický dokument z roku 1000 zvaný Rituale Romanorum (Římský rituál) popisuje glosolálii (mluvení v jazycích) jako přímý důkaz démonické posedlosti.

Postoj reformátorů k duchovním darům byl téměř totožný s postojem Augustinovým, v naplnění Duchem spojené s mluvením v jazycích nevěřili, a proto o ně neusilovali. Jejich katoličtí oponenti jim mnohokrát předhazovali, že jejich hnutí nemůže být od Boha, protože se v něm nedějí žádná Boží znamení. Požadovali po nich znamení, které by dokazovalo, že je poslal Bůh. Luther na tuto oponenturu reagoval tak, že napsal svůj vlastní názor na znamení, zázraky a dary Ducha Svatého: Duch Svatý je sesílán dvěma způsoby. Na první církev byl seslán ve viditelné a projevující se podobě. Takto sestoupil na Krista u Jordánu ve formě holubice (Mt 3:16) a na apoštoly a ostatní věřící ve formě ohně (Sk 2:3). To bylo první seslání Ducha Svatého a pro první církev bylo potřebné, aby byla ustanovena s viditelnými znameními. Bylo to kvůli nevěřícím, jak svědčí i apoštol Pavel v 1. Korintským 14:22 „Jazyky jsou znamením, ne pro věřící, ale pro nevěřící.“ Ale později, když byla církev shromážděna a potvrzena těmito znameními, už nebylo nutné, aby pokračovalo toto viditelné sesílání Ducha Svatého. Tento pohled na věc byl uvnitř křesťanství až do 19. století všeobecně přijímaným názorem.

Znovuobjevení duchovních darů

Na konci 18. století došlo k událostem, nad kterými se zamyslelo mnoho lidí, zabývajících se studiem Bible a jejích prorockých textů hovořících o posledních dobách. Ve Francii došlo k Velké francouzské revoluci. Tato revoluce nebyla pouze vzpourou proti feudalismu, ale také proti církvi a křesťanským hodnotám. 7. kapitola Danielova proroctví hovoří o čtyřech zvířatech, která se vynoří z moře: lev, medvěd, leopard a zuřivá šelma s deseti rohy. Mezi deseti rohy této šelmy vyroste „malý roh“, který vylomí tři z nich. Tento malý roh je panovníkem, který „bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času“ (v. 25). Podobnou šelmu popisuje též Zjevení Janovo 13:5, s tím, že její čas bude trvat 42 měsíců. Když začala probíhat Velká francouzská revoluce, bibličtí učenci si byli téměř jisti, že tyto pasáže Písma se naplňují před jejich zraky. Vůdcové revoluce zavedli nový kalendář, který zrušil stávající měsíce a namísto sedmidenního týdne, zavedl desetidenní cykly. V katedrále Notre Dame korunovali prostitutku jako „Bohyni Rozumu“. V roce 1798 nastala další apokalyptická událost, když generál Berthier v čele francouzských jednotek vpochodoval do Říma, ustanovil zde republiku a sesadil papeže, kterého poslal do exilu. Bibličtí vykladači na tyto události pohlíželi jako na „smrtelnou ránu“, značící konec papežské politické a duchovní moci nad světem.

Augustin teologická autorita 4. století a jeden
z autorů teorie vymizení duchovních darů

Edward King, student oboru biblických proroctví z Londýna v té době prohlásil: „Což nedospěla papežská moc v Římě, kdysi tak hrozná a dominantní, ke svému konci? Což nebyl její konec předpovězen ve Svatých Proroctvích jako konec 1260 let? A neprorokoval o něm Daniel, že přijde na konci času, časů a poloviny času, což představuje stejný časový úsek? A nyní vizme, slyšme a rozumějme: píše se rok 1798 - bylo to přesně před 1260 lety, na začátku roku 538, když Belesarius porazil impérium Gótů a svrhl jejich nadvládu nad Římem.“

Tato interpretace pro protestantské učence znamenala skutečnost, že žijí v posledních časech. Očekávali blížící se Kristův druhý příchod a nastolení Milénia. Brzy musí být vylit Duch svatý na „všeliké tělo“, jako další znamení, že se blíží konec. Každou chvíli se na zemi mohou začít projevovat charismata tak, jako tomu bylo na den Letnic.

V Anglii a ve Spojených státech se začali množit kazatelé a teologové, kteří tvrdili, že přicházejí poslední časy a Kristus se vrátí, aby „vytrhl“ svou nevěstu, církev. Ve Spojených státech se objevil proud, známý jako fundamentalizmus, který kladl důraz na neomylnost Písem a blížící se Kristův návrat. V Anglii se o proroctví o posledních časech začali zajímat teologové jako Lewis Way, John Nelson Darby (zakladatel Plymouthských bratří) a Edward Irving. Zejména poslední z nich se otevřeně zaměřil na úsilí o obnovu charismat v církvi.

Edward Irving a všeobecná apoštolská církev

Okolo roku 1830 začali různí kazatelé zkoumat množící se zprávy o zázracích, které se objevovaly na mnohých místech Britských ostrovů. Vůdcem tohoto úsilí byl Edward Irving, pastor prestižního presbyteriánského sboru na londýnském Regents Square. Když se začala šířit zpráva, že mezi malou skupinou věřících ve Skotsku se objevila zázračná uzdravení a mluvení v jazycích, vyrazil Irving bez váhání do malého skotského města Port Glasgow, aby věc prověřil. Užasl, když se doslechl, že místní žena v domácnosti jménem Mary Campbellová mluví v jazycích. Dva její přátelé, dvojčata James a George McDonaldovi, nejen že mluvili v jazycích, ale svá poselství v jazycích také vykládali do angličtiny. Z 20. dubna 1830 pochází první zdokumentované mluvení v jazycích v moderní době, spojené s výkladem. James mluvil v jazycích a George to vykládal. Poselství znělo: „Hle, On přichází - Ježíš přichází - plačící Ježíš.“ Ve skutečnosti téměř všechny pozdější zaznamenané výklady jazyků v Anglii se soustředili na téma „Pán přijde brzy, připravte se na setkání s Ním.“

Od této chvíle začal Irving učit, že jazyky jsou „zjevným znamením“ a „kořenem a kmenem“, ze kterého vycházejí všechny ostatní dary Ducha. Pro Irvinga byly jazyky „vnějším a viditelným znamením vnitřní a neviditelné milosti, kterou přináší křest Duchem Svatým.“

Irving byl jedním z nejpopulárnějších kazatelů svých dní. Ve svém velmi moderním sboru vídal dvoutisícové zástupy, které si přicházely vyslechnout jeho výmluvná kázání, ve kterých často prezentoval svůj pohled na obnovu apoštolských darů, zejména darů uzdravování a mluvení v jazycích. V říjnu 1831 nastala dlouho očekávaná obnova, když na veřejné bohoslužbě Irvingova sboru začala jedna žena mluvit v jazycích. Ve městě to vyvolalo menší senzaci. Londýn však vůbec nebyl připraven tento fenomén přijmout. Následující očité svědectví ukazuje negativní reakci na mluvení v jazycích, které narušilo nedělní bohoslužbu: „Přišel jsem do sboru a byl jsem jako obvykle velmi požehnán a povzbuzen slovem a modlitbami pana Irvinga. Byl jsem však neočekávaně vyrušen dobře známým hlasem jedné ze sester, která se nedokázala ovládat a nerespektovala církevní řád (že žena má ve shromáždění mlčet). Tato osoba vběhla do modlitebny a začala něco hovořit. Mezitím jiná, myslím, že pod vlivem stejného impulzu, začala pobíhat postranní uličkou mezi lavicemi a vyběhla hlavním vchodem ze sboru. Tyto náhlé, žalostné a nesmyslné zvuky byly slyšet po celém shromáždění a vyvolaly obrovský zmatek. Lidé vstávali a chtěli vědět, co se děje. Snad všichni z 1500 až 2000 lidí byli úplně zmateni. Pan Irving poprosil o pozornost a když se mu podařilo obnovit pořádek, vysvětlil tuto událost. Podle něj nešlo o nic nového, nové to bylo pouze v tomto shromáždění. Přiznal se nám, že už zvažoval, že nám představí tento jev, ale obával se, aby se nerozptýlilo stádo. Když se však nyní tato věc přihodila z Boží vůle, cítí povinnost se tomu podřídit.“

Žena, která mluvila v jazycích, nebyl nikdo jiný, než Mary Campbellová z Port Glasgow, na níž Irving pohlížel jako na „prorokyni“. Jiní to vnímali odlišně. Thomas Carlyle ve svých Reminiscencích doporučoval, aby na „tu hysterickou ženu vylili kýbl vody“. Pro Irvinga však byla Campbellová svatá žena, která měla jeho presbyteriánskému sboru přinést velikost a věhlas větší, než měl sbor v Korintu.

I když projevy mluvení v jazycích pokračovaly ve sboru na Regents Square několik měsíců, Irving sám ke svému velkému zármutku dar jazyků nikdy nepřijal. V tom čase proti němu presbytérium londýnského sboru vzneslo obvinění z toho, že dovoluje ženám hovořit ve shromáždění a že zastává heretické učení ohledně osoby Ježíše Krista. Mnozí cítili, že obvinění byla vykonstruovaná a proces nespravedlivý. Irving tedy spolu se skupinou přátel opustil Presbyteriánskou církev a zorganizoval novou skupinu s názvem Všeobecná apoštolská církev. Tato skupina učila nejen to, že došlo k obnově charismat, ale že byl též obnoven apoštolský úřad pro poslední doby.

I když byl Irving zakladatelem církve, nikdy nestál v úřadu apoštola. Bylo to hlavně kvůli tomu, že nikdy nezakusil mluvení v jazycích. Ve skutečnosti byl z vedení církve odstraněn a o tři roky později zemřel v nemilosti v Skotsku. Apoštolové této církve se rozhodli, že jejich úřad je jedinečný a že nebudou mít žádné nástupce. Poslední apoštol zemřel v roce 1900 a nebylo nikoho, kdo by převzal jeho úřad. V důsledku toho tato církev během 20. století prakticky zmizela. Z období její slávy se dochovala monumentální sbírka různých proroctví.

C. H. Spurgeon a William Arthur

Irvingova nepříjemná zkušenost neuhasila nadšení a očekávání na nové letnice mezi příslušníky tohoto nového proudu. Britští evangelikálové i nadále kázali a psali o očekávaném charismatickém vylití Ducha, o kterém věřili, že může přijít každou chvíli. Typickým představitelem tohoto přístupu byl londýnský baptistický kazatel Charles H. Spurgeon. Ve svém kázání z roku 1857 nazvaném „Moc Ducha Svatého“ pronesl tato slova: „Jiným velkým dílem Ducha Svatého, které ještě nebylo dokončeno je přinesení slávy pozdních dní. Během několika málo let, - nevím kdy a nevím jak -, bude Duch Svatý vyléván celkem jiným způsobem, než je tomu dnes. V posledních letech je v církvi mnoho různých aktivit, ale v těchto aktivitách je jenom velice málo vylití Ducha Svatého. Boží služebníci se dostali do prázdné rutiny. Stále káží, káží a káží, ale děje se jenom velice málo dobrého. Doufám však, že se nacházíme na úsvitu éry občerstvení a že už dnes dochází k většímu vylévání Ducha Svatého. Přichází hodina a může už být tu, kdy bude Duch Svatý znovu vylit takovým úžasným způsobem, že vzroste naše poznání – poznání Pána bude pokrývat zemi tak, jako vody pokrývají povrch mořských hlubin, když přijde Jeho království a Jeho vůle bude na zemi tak, jako je v nebi. Mé oči září při pomyšlení na to, že budu při tom, když bude vylit Duch a synové a dcery Boží budou prorokovat, mládenci budou mít vidění a starcům se budou zdát sny.“

Ještě o rok dříve britský metodistický kazatel William Arthur publikoval své známé dílo The Tongue of Fire (Ohnivý jazyk). Tato kniha, která se opakovaně vydávala déle než sto let, odmítla tradiční teorii vymizení duchovních darů slovy: „To, co je potřebné pro svatost jednotlivce, pro duchovní život a službu církve nebo pro obrácení světa, je dědictvím Božího lidu dnes, stejně jako tomu bylo v dobách první církve. Jeví se nám, že ten, kdo očekává dar uzdravení, dar jazyků či jakýkoli jiný zázračný projev Ducha Svatého, má pro své očekávání desetinásobně silnější biblický základ než má pro svou nevěru ten, kdo věřícímu upírá nadpřirozenou posvěcující moc.“ Artur svou památnou knihu končí následujícími slovy: „A nyní, ctěný Duchu, který vycházíš od Otce i Syna, sestup na všechny církve, obnov v našem čase letnice a pokřti celý svůj lid. Ó, pokřti je znovu ohnivými jazyky! Korunuj toto devatenácté století probuzením „čistého a neposkvrněného náboženství“, větším, než bylo v minulém století, větším, než bylo v prvním století, větším, než byla jakákoli demonstrace Ducha až dosud darovaná lidstvu!“

Phoebe Worrall Palmerová (1807-1874)

Phoebe Palmerová se narodila v New York City v přísné metodistické rodině. Spolu se svým manželem sdílela hluboký zápal pro své metodistické kořeny. Z nich porozuměla wesleyánské zkušenosti „druhého požehnání“, které vedlo k „úplnému posvěcení“, které, jak říkala, bylo možné přijmout vírou okamžitě a dokonce i bez jakýchkoli doprovodných pocitů.

Palmerovi byli získáni pro hnutí svatosti Phoebeinou sestrou Sarah A. Lankfordovou, která v roce 1835 ve svém salónku začala pořádat „Úterní setkání na propagaci svatosti“. V roce 1839 paní Palmerová nejen že prožila „posvěcení“, ale stala se též vedoucí osobností těchto shromáždění. „Úterní shromáždění“ získávala na popularitě a stovky kazatelů i laiků z různých denominací plnily její dům, aby ji slyšeli hovořit o „kratší cestě“ k získání dokonalosti a extáze, o níž první křesťanští svatí usilovali po celý svůj život. Vyučovala, že když člověk položí vše na oltář, může být okamžitě posvěcen skrze křest Duchem Svatým. Hledající byli povzbuzování, aby vydávali svědectví, že toto požehnání přijali vírou, i když nebylo v daném okamžiku spojené s žádnými emocionálními zážitky.

Táborová shromáždění hnutí svatosti

Táborová shromáždění hnutí svatosti, tzv. camp meetingy, byly důležitým rysem amerického probuzeneckého křesťanství 19. století. Šlo o velká shromáždění věřících, konaná na venkově, buď pod širým nebem nebo pod stanem. Těchto shromáždění se zúčastňovali presbyteriáni, metodisté, příslušníci hnutí svatosti a další evangelikálové hladovějící po dotyku Božího Ducha a po změně svých životů. Docházelo zde k masovým obrácením nevěřících, tisícové zástupy klečely před Boží tváří a hledaly spasení a posvěcení. Fyzické projevy hlubokého duchovního zážitku nebyly ničím neobvyklým, zažívaly je tisíce lidí dochovalo se dobové svědectví o duchovních projevech na táborových shromážděních, jak je viděl Barton W. Stone. Zde je jeho popis:

Padání

Projev padání je naprosto běžný mezi všemi vrstvami lidí, mezi svatými i hříšníky všech věkových kategorií a všech možných postavení: padali filosofové i klauni. Tento projev zpravidla provázel pronikavý výkřik, po kterém osoba spadla jako poleno na podlahu, do prachu či do bláta a vypadala jako mrtvá.

Na jednom ze shromáždění byly dvě mladé dámy, sestry, které se zoufalým křikem spadly na zem, kde ležely asi hodinu, aniž by projevily jakoukoli známku života. Po čase se u nich opět projevily příznaky života a začaly úpěnlivě křičet o milost, potom zase upadly do podivného stavu, podobného smrti, přičemž výrazy jejich tváří byly velmi zasmušilé. Po chvíli byla tato zasmušilost na tváři jedné z nich vystřídána nebeským úsměvem. Začala křičet, „Drahý Ježíši!“, vstala a mluvila o Boží lásce.

Třesení

Někdy jimi byl postihnut jeden z údů člověka, jindy celé jeho tělo. Byla-li postižena hlava, třásla se dopředu a dozadu nebo ze strany na stranu tak rychle, že nebylo možné rozpoznat rysy tváře daného člověka. Viděl jsem člověka, který měl třesením zasaženo celé tělo a kýval se dopředu a dozadu tak rychle, že to vypadalo, jako kdyby se jeho hlava před ním a za ním dotýkala země.

Tanec

Projev tance většinou začínal třesením, které se postupně zpomalovalo až ustalo. Na tváři člověka se rozzářil nebeský úsměv a celá osoba získala téměř andělské vzezření. Někdy byly pohyby takového člověka rychlé, jindy pomalé. Pokračoval v tanci dopředu a dozadu, dokud se jeho tělo nevyčerpalo a on se nerozprostřel na zemi.

Štěkot

Projev štěkání (jak ho opovržlivě nazývají oponenti) není ničím jiným než třesením, které zasáhlo oblast hlasivek. Je pravdou, že se někdy může jevit jako štěkot.

Smích

Jedná se o hlasitý smích z celého srdce, který se liší od obyčejného smíchu. Smích není opovržlivý, ale slavnostní. Je to jednoduše nepopsatelné.

Běhání

Projev běhání nastává, když osoba, která prožívá některý z výše popsaných tělesných projevů, se ze strachu před nimi snaží utéct a tak jim uniknout. Většinou však udělá jen několik kroků a je tak přemožena těmito projevy, že upadne a nemůže dále pokračovat.

Zpěv

Projev zpívání v Duchu je nepopsatelný a převyšuje vše, co jsem doposud viděl. Člověk nacházející se ve velmi šťastném rozpoložení mysli zpívá překrásnou melodii tak, že zvuk nevychází z jeho úst či nosu, ale z celé jeho hrudi. Taková hudba všechny utiší a přitáhne jejich pozornost. Je to naprosto nebeské. Nikomu se to nemůže zprotivit.

Američtí učitelé hnutí svatosti

Během dalších deseti let se letniční termíny, se kterými přišel Arthur, ještě více zpopularizovaly v Americe. Už více než sto let před občanskou válkou mnozí lidé, kteří po svém obrácení přijímali zkušenost „druhého požehnání“, hovořili o této zkušenosti jako o „posvěcení“. Metodističtí učitelé, kteří používali terminologii Johna Wesleye a jeho kolegy Johna Fletchera mluvili o „posvěcení“ a  „křtu Duchem Svatým“ jako o dvou stranách jediné mince. Po válce se stále více hovořilo o tomto díle Boží milosti jako „o křtu Duchem Svatým“.

Tato zkušenost, která následovala po obrácení začala být zdůrazňována ve 30. letech 19. století a nakonec získala pozornost široké veřejnosti po prvním celonárodním táborovém shromáždění hnutí svatosti v roce 1867 ve Vinelandu ve státě New Jersey. Shromáždění ve Vinelandu bylo předurčeno, aby změnilo podobu americké zbožnosti. I když šlo o volání po návratu ke svatému životu, používalo toto volání již jednoznačně letniční terminologii. Příchozí byli pozváni, aby „společně prožili křest Duchem Svatým“ a „aby se společně modlili, aby Duch sestoupil na ně, na církev, na národ a na celý svět“. Tento letniční jazyk byl výsledkem posunu, který už několik let probíhal mezi zastánci hnutí svatosti. Už tehdy se začalo používat přídavné jméno letniční, kterým se začali nazývat příslušníci hnutí svatosti.

Mezi učiteli hnutí svatosti se začal používat též termín „třetí požehnání“. V 90. letech 19. století začali někteří používat tento pojem na označení odděleného „křtu Duchem Svatým a ohněm“, který následoval po zkušenostech obrácení a posvěcení. Rapidní růst tohoto hnutí krátce před koncem století do roku 1900 svědčil o hladu, který byl v mnohých evangelikálních křesťanech a který volal po letniční zkušenosti, která byla hlubší než ta, kterou nabízelo klasické učení hnutí svatosti. Z tohoto hnutí „třetího požehnání“ pocházela též Agnes Ozmanová, která vstoupila do dějin jako první osoba, jež přijala dar jazyků ve dvacátém století a stála na začátku mohutného letničního probuzení, které změnilo církev i svět.

Keswičtí učitelé

Letniční důraz, který se vyvinul v hnutí svatosti po roce 1867, se projevil v mnohých odnožích tohoto hnutí v Anglii i v Americe. Nejlépe to vidíme na vývoji slavných keswických konferencí „vyššího života“ v Anglii a na Northfieldských konferencích v Massachusets v USA, které vedl D. L. Moody.

Keswické letní konference začaly v roce 1875 jako britský protějšek vzkvétajícího amerického hnutí svatosti. Na Keswických konferencích později vynikal Robert Pearsal Smith, americký evangelista, jehož manželka Hannah Whithall Smithová se rovněž proslavila jako populární přednášející a autorka. Smith vnesl letniční terminologii mezi věřící hnutí svatosti, a ta se tak rozšířila, že způsobila doktrinální změny. Tento nový důraz Keswického hnutí odstranil koncept „druhého požehnání“ jako „zbavení se hříšné přirozenosti“ a nahradil ho „křtem v Duchu Svatém“ jako „zmocněním pro službu“. Zkušenost, o kterou usilovali věřící v Keswickém hnutí tedy nebyla očištění ale spíše pomazání Ducha Svatého. Další Duchem naplněný život tedy nebyl stavem dokonalosti, ale udržováním „duchovní kondice“.

Vynikající příklad keswického učení vidíme v díle R. A. Torreyho: „Křest Duchem Svatým je dílem Ducha Svatého, které následuje po díle znovuzrození a odlišuje se od něj. Jde o udělení moci ke službě. Tato zkušenost tu není pouze pro apoštoly, nebo pro ty, kteří žili v apoštolské době, ale i pro „všechny široko daleko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ Je tu pro každého věřícího, v každém období církevních dějin.“

I když Torrey a Smith rozšířili keswické chápání „křtu Duchem Svatým“ od pobřeží k pobřeží, nevlivnějším zastáncem této zkušenosti v Americe byl D. L. Moody, nejslavnější evangelista své doby. I když už byl mocným kazatelem, dvě dámy v jeho chicagském sboru ho ovlivnily, aby hledal hlubší duchovní zkušenost tím, že se za něho stále modlily, aby byl „pokřtěn Duchem Svatým“ k ještě mocnější službě. Moody nejprve odolával jakýmkoli novým duchovním zkušenostem, ale nakonec požádal tyto dvě dámy, obě členky Free Methodist Church (Svobodné metodistické církve), aby se za něj pomodlily. Po dramatickém modlitebním shromáždění v roce 1871 si Moody poznamenal, že byl znenadání pokřtěn Duchem Svatým. Moody svědčil, že během této zkušenosti „upadl na zem, kde svou duši koupal v Boží přítomnosti“ zatímco mu celá místnost „připadala v Božím plameni“.

Po svém křtu v Duchu začal Moody pořádat pravidelné Konference vyššího života v Northfield ve státě Massachusetts, na které přijížděly tisíce lidí, aby zažily své „osobní letnice“. Později se Moody obrátil ke vzdělávání a v roce 1889 založil v Chicagu Moodyho biblický institut. Křest vyššího života zde vyučovali i po Moodyho smrti v roce 1899.

Moodyho život byl důležitým milníkem v dějinách tradice, která zdůrazňovala dílo Ducha Svatého, následující po obrácení. Učení zdůrazňující osobní letniční zkušenost už více nebylo bizarním učením na okraji hlavního proudu evangelikálního křesťanství, ale stalo se široce přijímaným v hlavním proudu amerického a britského náboženského života a zkušeností dosažitelnou i v moderní době.

Zdroj: SYNAN, Vinson: Century of The Holy Spirit