Moravští bratři I.

S Moravskými bratry se setkáváme v nejrůznějších částech světa a v nejrůznějších souvislostech s historií křesťanství

Co to bylo za lidi? Nejstručnější odpověď by mohla znít: Potomci Českých bratří - Jednoty bratrské.[1] Křesťanství se ve středověku dostalo do hluboké krize spojené s velkým morálním úpadkem. Reakcí na tento temný a padlý duchovní stav společnosti celé tehdejší Evropy byla řada duchovních obnov, reformací a křes

ťanských probuzení. Jednou z nich byla právě Jednota bratrská.

Pro ty, kteří z dané situace hledali východisko, nebylo lehké, aby se oddělili od duchovního dědictví, tradic a nesmírného vlivu katolické církve na všech úrovních lidské společnosti. Přesto povstali takové osobnosti křesťanství, kterým se povedlo vymanit se z tohoto duchovního, morálního a společenského úpadku pod taktovkou římsko-katolické církve. Petr Valdes, John Wycliffe, Jan Hus, Martin Luther a další se tuto krizi snažili řešit reformou církve, která na mnohých místech a v mnoha státech Evropy přerostla až do radikálního oddělení se od hodnot, tradic a nadvlády římsko-katolické církve.

Duchovně-morální úpadek tehdejší společnosti a mocenský vliv katolické církve byl tak velký, že nebylo možné, aby se jedné generaci podařilo udělat takovou změnu a nápravu, která by umožnila lidem hledajícím Boha žít pokojný a zbožný život, založený na plném zjevení evangelia Ježíše Krista a v souladu se všemi pravdami Božího Slova, na kterých byla první církev postavena. Tyto pravdy musely být znovuobjeveny a uvedeny do života.

O míře úpadku této doby a praktické nemožnosti normální a rychlé duchovní obnovy svědčí i fakta, která nemají před začátkem reformačních snah mnoha skupin v rámci katolické církve, počínaje valdenským reformačním úsilím ve 12. století, obdoby.

Inkvizice, která vznikla v rámci katolické církve, fyzicky likvidovala nejbrutálnějšími metodami nejen ty, kteří se snažili o reformu, ale častokrát i ty, kteří jí nevyhovovali po stránce jejích politických, mocenských či hospodářských zájmů. V žádném státě té doby neměli lidé možnost číst a vlastnit Bibli ve svém jazyku, kterému by rozuměli. Bylo velmi obtížné a téměř nemožné dostat se dokonce i k latinskému překladu Bible, Vulgáty, kterou používala římsko-katolická církev.

Život člověka té doby, který chtěl žít jinak, než bylo dáno římsko-katolickou církví, byl velmi těžký. Takový člověk musel počítat s těmi nejhoršími následky, které mohly na člověka té doby dopadnout. Od exkomunikace z církve, společnosti a vlastní rodiny, ztráty práce a společenského postavení, přes ztrátu veškerých práv a svobod, pronásledování, mučení až po fyzickou smrt.

Česká reformace si sáhla nejhlouběji. České země se ale staly osamoceným ostrovem uprostřed Evropy. Husitské hnutí však nepřineslo pozitivní řešení a utápělo se v nekonečných bojích. Z církve podobojí, která vyplnila mezeru po římsko-katolické církvi a brzy nabyla většiny, se oddělila kolem r. 1457 Jednota bratrská, usilující o skutečnou nápravu a o čistou křesťanskou církev, stojící na biblickém základě. Začínala skromně, ale důsledně.

Vznik Jednoty bratrské

Historie Moravských bratří se datuje od roku 1457, kdy z popudu bratra Řehoře ve východočeském Kunvaldu vznikla Jednota bratrská (Jednota českých bratří). Unitas Fratrum - neboli Moravská církev - se zrodila z velkého náboženského probuzení v Čechách (husitství). Ovlivněna byla učením Petra Chelčického.[2]

Z malé skupinky křesťanů, kteří odešli do vesničky Kunvald v Orlických horách, vyrostlo obdivuhodné společenství. Mezi tehdejšími církvemi se stala postupně skutečnou duchovní elitou. Jejím velkým přínosem byl zdařilý překlad Bible (Bible kralická 1579-94). Jednota během 15. a 16. století vybudovala mnoho sborů, přestože po celou dobu své existence byla pronásledována. Trpělivě budovala své sbory na přísných duchovních a mravních principech, získávala postupně příznivce a ochránce mezi šlechtou, kladla důraz na vzdělání, především školství.

Jednota bratrská zdůrazňovala trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo církevní tradici. Církev se rozrůstala a šířila po Čechách a na Moravě.

Zánik první jednoty bratrské

Po bitvě na Bílé hoře bylo veškeré obyvatelstvo Českých zemí a Moravy právně katolické, místo čistého evangelia jim byla vnucována často jen prázdná náboženská forma, zbavená jádra biblické zvěsti. Katolickým kněžím často scházelo hlubší vzdělání v Písmu a jejich kazatelské poslání se pro některé stalo spíše řemeslem, lidem byla nabízena především barokní krása se všemi obřady a tradicemi. Tvrdé rekatolizaci podlehla postupně většina členů rozbité Jednoty.

Moravští bratři – Obnovená jednota bratrská

Zatímco roztroušené hloučky české Jednoty v exilu pomalu dožívaly, zůstávalo ve vlasti stále dost tajných Bratří, kteří se navzdory pronásledování scházeli a vzájemně se posilovali ve víře. Velkou pomoc tomuto „skrytému semeni“ přineslo pietistické hnutí, jehož vlivem byli do našich zemí od konce 17. století vysíláni ze zahraničí kazatelé a kolportéři evangelického tisku, aby zde tajně shromažďovali a povzbuzovali nekatolíky. Touto činností probouzeli mezi lidmi touhu po svobodném vyznávání víry, což vedlo další skupiny k vystěhování se do sousedních evangelických zemí. Bratrské tradice se udržely zvláště v místech, kde kdysi působil J. A. Komenský – na Fulnecku a Suchdolsku. Ještě ke konci svého života vydal Komenský pro zdejší Bratry katechismus a zpěvník (1661), které byly potom v rodinách po generace opatrovány a používány. Na počátku nového století (1709) byl zřízen evangelický luterský kostel v Těšíně ve Slezsku, což bylo pro nekatolíky ze severní Moravy další posilou. Docházeli sem tajně i z velikých vzdáleností. Konečně od roku 1717 udržoval s bratrskými rodinami v tomto kraji kontakt Kristián David, rodák ze Ženklavy, který se pod vlivem pietismu stal cestujícím kazatelem a jedním z nejvlivnějších Moravských bratří. Pod jeho vedením se řada rodin rozhodla opustit tajně vlast a odejít do saské Horní Lužice, kde jim Kristián David zajistil přijetí. Začala obnova bratrské jednoty v Ochranově.

Místa a události předcházející vznik Obnovené jednoty bratrské

Suchdol – Těšín – Ochranov

I po sto letech rekatolizace o sobě Suchdolané tvrdili, že téměř všichni jsou evangelíky. Jak k tomu došlo? Důvodů bylo několik. Sbor byl v Suchdole zrušen a kazatel dojížděl jednou za měsíc až ze vzdáleného Šenova. Suchdol patřil k panství kunwaldskému (kunínskému), jehož majitel Gabriel Szerényi pocházel z Uher, kde protireformace začala až po r. 1670, proto zůstával nábožensky tolerantní i k poddaným na svém moravském panství. Občas také do Suchdolu tajně přicházeli bratrští kazatelé z Uherské Skalice, kteří se tam usadili jako exulanti. V okolí Suchdolu se konala tajná shromáždění, při nichž vysluhovali Večeři Páně.

Zdá se však, že největší zásluhu na udržení bratrských tradic měla legendární osoba Martina Schneidera (asi 1612 - 1673). Byl posluchačem kázání J. A. Komenského, stal se vůdčí postavou zdejších bratří. Za přechovávání kazatelů ze Skalice měl být upálen, ale vrchnost se jej zastala. V r. 1661 nechal Komenský v Amsterodamu vytisknout katechismus, věnovaný svým někdejším rozptýleným členům sboru z Fulneku, Jerlochovic, Jestřábí, Kletné, Kujav, Stachovic, Suchdolu, Životic. Tiskař Kopydlanský osobně přivezl celý vůz čerstvých výtisků, které byly poslány Komenským jako dar a spolu se zpěvníky byly tajně přivezeny do Suchdolu a odsud distribuovány do okolí. Komenského katechismus v krátkých otázkách a odpovědích stručně vysvětloval celou bratrskou teologii, tedy to, v co bratří věří. Martin Schneider si zřídil ve svém domě malou školu, kde vyučoval mládež podle katechismu, takže jej všichni uměli nazpaměť. Pokračovatelem Martina Schneidera byl jeho vnuk Samuel Schneider (1669 – – 1710) - další velká autorita a po něm další vnuk David Schneider (1693 - 1755). Poslední ze jmenovaných byl vůdčí postavou zdejších evangelíků, mnohokrát trestaný vězením. Suchdolané tedy měli kontinuitu osobností, které udržely povědomí příslušnosti k Jednotě bratrské. Řády jednoty zůstaly jen legendou, protože podzemní církev měla úplně jinou strukturu, mnohem jednodušší. Komenského katechismus však byl hlavním vodítkem a základem jejich víry, věc nejpodstatnější. Náboženské poměry a situaci v podzemní církvi na severu Moravy ovlivnil také vývoj politických a vojenských událostí ve Slezsku, kde Vestfálským mírem (1648) měli evangelíci zaručenou sice omezenou, ale přece jen náboženskou svobodu.

Protože však císař od počátku stanovené podmínky stále záměrně porušoval, tak jej přinutil švédský král k náboženské toleranci válečnou výpravou v r. 1706. Jedním z výsledků bylo, že v r. 1709 si směli evangelíci v Těšíně postavit svůj vlastní kostel. Do tohoto kostela tajně docházeli lidé i z Moravy. Suchdolané chodili především na kázání pietistického kazatele Jana Adama Steinmetze (1720 - 1729), která posluchače probouzela a proměňovala. Do těchto poměrů vstoupil Kristián David, prostý tesař ze Ženklavy. Ten od mládí žil intenzivním duchovním životem, cítil však, že tradice, kulty svatých a obřady nenaplňují jeho život. Od katolictví brzy odpadl, chtěl se stát také židem, zklamali jej i slovenští luteráni. Stále hledal pravou podobu křesťanství. V Německu skutečně přestoupil na luterství, avšak poznával, že i evangelíci jsou často jen slabým odvarem a prázdnou nádobou bez obsahu, jestliže nežijí v úzkém vztahu s Ježíšem Kristem. Kristián se na svých cestách Slezskem setkal s pietisticky orientovaným hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem, kterému vyprávěl o situaci na Moravě. Hrabě mu přislíbil, že by se na jeho panství našlo místo, kde by si tito pronásledovaní lidé z Moravy mohli založit osadu. Kristián David se vydal zpět na Moravu a v červnu 1722 přivedl na Bertheldorfské panství první hlouček emigrantů z okolí Ženklavy. Tak došlo k založení Herrnhutu (cca 40 km na sever od Liberce). Kristián David navštívil Suchdol v r. 1723 a tady nalezl situaci již zcela odlišnou. Ne hlouček, ale celou evangelickou vesnici. Jeho kázání způsobila veliké duchovní probuzení, které trvalo až do jara 1724. I po odchodu Kristiána Davida se shromažďovali Suchdolané ve velikém počtu ke společné četbě z Bible. Probuzení se přelilo i do sousedního Kunína, což neušlo pozornosti vrchnosti. Následovalo ještě větší pronásledování heretiků, při němž bylo vyslýcháno přes 400 osob ze Suchdolu a Kunína. Za nalezení skrývaných knih byly stanoveny vysoké peněžní tresty a nucené práce v železech. Následovalo období exilu, za něhož odešlo z Kravařska 550 osob: ze Suchdolu 280, z Kunína 100, ze Šenova 58, ze Žiliny 47, ze Životic u N. J. 24, z Mankovic 21, ze Ženklavy 17, Butovic 9, Štramberka 8. Z oblasti Nízkého Jeseníku dalších 100. Náboženský útlak byl navíc znásoben poddanským útlakem a robotními povinnostmi. Kristián David se vypravil na Moravu celkem asi desetkrát, Herrnhut (česky Ochranov) rostl nejen počtem budov ale i duchovně. Po přestálých krizích, kdy se bylo třeba vypořádat se sektářskými prvky, došlo k vzájemné jednotě skrze modlitební úsilí, které trvalo několik dnů. Rok 1727 se považuje za rok obnovení Jednoty bratrské. Hrabě Zinzendorf dělal vše pro to, aby toto hnutí setrvalo v rámci luterské církve. Byli to však především Suchdolané, kteří si natolik ctili bratrských řádů po předcích, že si vynutili, aby byla obnovena Jednota bratrská. Na starou Jednotu bylo navázáno tím, že vnuk J. A. Komenského, Daniel Arnošt Jablonský ordinoval r. 1735 Suchdolana Davida Nitschmanna Tesaře prvním biskupem obnovené Jednoty bratrské.

Ochranov (Herrnhut)

V letech 1722 až 1727 našlo několik rodin z Moravy, převážně z Fulneku, ale i z jiných míst, které zachovaly tradice původní Jednoty, pod vedením Kristiána Davida své útočiště v Sasku, na panství hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa. Vystavěli zde osadu, kterou Zinzendorf nazval Herrnhut (místo, které střeží Bůh), česky Ochranov. Tito lidé pocházeli převážně z moravských obcí Suchdol nad Odrou, Kunín, Rutavice, Mankovice, Šenov, Životice, Ženklava, Štramberk, Mořkov, Nová Ves, Karlova Ves atd.

Malá obec se rychle rozrůstala příchodem nových a nových přistěhovalců z Moravy i odjinud. Hrabě Zinzendorf chtěl z Ochranova vytvořit, zcela v duchu pietistického ideálu, vzorné křesťanské společenství v rámci luterské církve. Moravští vystěhovalci však dávali jasně najevo, že chtějí setrvat při víře svých otců. V důsledku tohoto napětí i jiných vlivů, přicházejících od přistěhovalců německých, docházelo v prvních letech k věroučným sporům, zmatkům a nedorozuměním, než bylo konečně, především zásluhou Zinzendorfovou, roku 1727 dosaženo dohody a smíření různých směrů. Rozhodující zážitek jednoty prožili při vylití Ducha Svatého během slavení sv. Večeře Páně 13. srpna 1727 v Berthelsdorfu. Tehdy byly stvrzeny vzájemná láska a bratrství v Kristu všech, kteří byli v Ochranově. Proto pokládá Jednota bratrská 13. srpen 1727 za den svého obnovení.

Mnohým lidem v Sasku však byla existence tohoto společenství trnem v oku a hrabě Zinzendorf se dostával vždy znovu a znovu do nesnází s luterskou církví i saskou vládou. Nejednou byla budoucnost Ochranova ohrožena, což vedlo Bratry k hledání nových míst, kde by se mohli vystěhovalci usídlit.

Tak začaly brzy vznikat skupiny a osady Bratří i v jiných krajích Německa. V Horní Lužici byla roku 1742 založena česká exulantská obec Nízké (Niesky), skupiny vystěhovalců z Lanškrounska se usídlily v Rixdorfu u Berlína a v Berlíně samotném. Nové bratrské osady však vznikaly i v Anglii a v Americe. A právě působení obnovené Jednoty na půdě Anglie a v jejích državách bylo jednou z příčin, proč Bratři zdůraznili svou návaznost na starou Jednotu i vnějším aktem, přijetím její ordinace. Podobně jako staří Bratři v Kunvaldě byla i obnovená Jednota zpočátku společenstvím laickým, které přijímalo službu pietisticky orientovaných luterských kněží. Když se však práce Jednoty rozrůstala, tak rostla i potřeba vlastních ordinovaných pracovníků, hlavně v nových oblastech a pro misii mezi pohany, která započala roku 1732. Tehdy vyslalo toto křesťanské společenství první misionáře k otrokům na ostrov sv. Tomáše v Karibském moři. A brzy následovaly další misie: do Grónska, Severní Ameriky, Jižní Afriky.

Bratři jednali o ordinaci několikrát s luterskou církví, ale pro silný odpor některých luterských kruhů nedošlo k dohodě. Navázali tedy styk s Danielem Arnoštem Jablonským, vnukem Komenského a nejstarším biskupem polské větve Jednoty bratrské, který sloužil jako dvorní kazatel v Berlíně. Jablonský uznával ochranovské za pravé potomky české Jednoty a roku 1735 jak je již zmíněno výše, ordinoval moravského vystěhovalce Davida Nitschmanna za prvního biskupa obnovené Jednoty bratrské. O dva roky později ordinoval i hraběte Zinzendorfa.

Tak získala Jednota vlastní duchovní úřad a dala se definitivně cestou k nezávislosti a samostatnosti, což bylo ve čtyřicátých a padesátých letech postupně potvrzeno uznáním Jednoty v různých evropských zemích. Přes řadu pokračujících problémů se Jednota neustále rozrůstala a v polovině 18. století měla vedle sborů a osad v Německu, Holandsku, Dánsku, Anglii a Americe i misijní dílo na Západoindických ostrovech, v Grónsku a v Jižní Americe. Misijní rozmach Jednoty provázela intenzivní práce sociální a vzdělávací, zakládání a udržování škol, nemocnic a sociálních ústavů na mnoha místech. Ochranov se tak stal v krátké době střediskem rozsáhlé práce. Zinzendorf zůstal až do své smrti (1760) vedoucí osobností Jednoty a jakkoli se mu nepodařilo uskutečnit to, co původně zamýšlel (v mnohém totiž musel ustoupit cílevědomým snahám Moravanů), jeho osobnost i jeho zbožnost dala nově vznikajícímu společenství trvalou pečeť.